Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V barvách léta - 2. část

18.06.2014 (22:00) • VampE4B • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1779×

V BARVÁCH LÉTA - 2. ČÁST

Chtěla bych vám ukázat písničku, ve které se sny plní...

„Je-li cesta nahoru, pak existuje i pád..."

„Aspoň na pláži si sundej tu kapuci,“ řekl jsem otráveně do kopečku písku a pokukoval očkem po Belle. Už to byl týden, co jsem ji našel před svým vchodem. A za celý ten týden jsem z ní dostal jen věk a přibližné místo minulého bydliště. Bože, je to divný, ale ještě jsem ani pořádně neviděl její tvář.

Neodpověděla, samozřejmě. Přece by to bylo mimo její herní plán, kdyby projevovala zájem o mezilidské vztahy. Párkrát odvětila několika slabikami, slýchával jsem za svého pokoje, jak přeje dobrou noc do ticha místnosti, ale ještě nikdy nezačala sama od sebe o něčem vyprávět. Nicméně, nestěžoval jsem si: už je to dlouho, co jsem se naposledy vracel do bytu s vědomím, že tam na mě někdo čeká. A ačkoli neprojevovala sebemenší známky zájmu o mou maličkost, vždy jsem měl přichystané jídlo. A to dokázalo zcela vyvážit nezájem o konverzaci.

„Nevadí ti, když se pak někde stavíme?“ zamumlal jsem zase a otočil se na ni. Seděla opřená o strom, v tom nejtemnějším stínu, a snad i jediném široko daleko, koukajíce se do země. Byla pěkných pár metrů ode mě, až jsem se na chvíli podivil, jak mne mohla slyšet.

Kývla rameny a já to už dál neřešil. Napříč tomu všemu, cítil jsem, jak ztrácím energii. Pro mou psychiku byla adoptovaná sestra s nejasnou, a bojím se, že i trochu temnou minulostí, už solidní kalibr, a tak jsem se jen rád budil s vědomím, že jsem se z nového tempa života ještě nezbláznil.

„Tak pojď,“ vstal jsem a naznačil cestu, „je to kousek.“

Divil jsem se, s jakou lehkostí vstala a že napříč jemnému větru se jí kapuce ani o milimetr nepohnula. Snažil jsem se pochopit, že ve čtyřiatřiceti stupních nosí mikinu a černé volné kalhoty, ale mozek kapituloval už po pár minutách.

Šel jsem podél aleje z palem, snažil se soustředit na obličeje kolemjdoucích a z jejich rysů vymýšlet obličej Belly, ale… Nedařilo se.

Má dlouhý anebo kulatý nos? Zdobí ji pihy, a co oči? Jaké by se k ní hodily? V duchu jsem měl tolik nápadů na ústa a vlasy… postavu.

Ale nemohl jsem jí ani v duchu přiřadit tvář. Kopl jsem do kamene, který mi stál v cestě, a naštvaně hledal další. Proč se o to vůbec starám?

„Ale, ale, kohopak to tu máme? Že by si náš slavný Edward našel čas a obtěžoval se pozdravit?“ zaječel Denny a plynulým pohybem přeskočil pult. Trochu jsem mu tu jeho hbitost záviděl, ale jen do té přípustné míry, kdy jsem si ještě nezačal říkat, že já bych to zvládl líp.

„Denny,“ přikývl jsem a znaveně padl na nejbližší židli. Bar byl poloprázdný, ale Denny se o návštěvnost nikdy moc nestaral. Stále reptal, jaké má dluhy a že tento měsíc nemá ani na jídlo, ale ve skutečnosti vlastnil dva byty; jeden ve městě poblíž centra a druhý přímo na pláži, popravdě, měl jsem někdy dojem, že Denny ví o chudobě jen z knížek a filmů.

„Dobré jitro, krásná dámo!“ slyšel jsem přeslazený hlas a to mě donutilo se otočit. Bella přišla a Denny se k ní už hnal. Měla stále obličej zahalený v kapuci, tak jsem se bez zájmu otočil zpátky.

„Jak se jmenujete?“

„To je Bella, moje sestra,“ zamumlal jsem a prohlížel si použitou sklenici přede mnou.

„Slyšel jsem, že se ti rozšířilo příbuzenstvo,“ zašeptal. „Dáte si něco?“

Neviděl jsem její reakci, a i když mě něco nutilo se otočit a objednat za ni, snažil jsem se místo toho do paměti vrýt přesný množství polovypitého nápoje. Najednou se přede mnou odsunula židle a Bella se posadila přímo naproti mně. Zvedl jsem pohled. Seděla jinak než obvykle. Hrdě napřímená, jako kdyby znala tíhu světa, a pod kapucí jí vykukovala brada. Přesně uprostřed ní měla takovou tu rýhu, díky které vypadala jako srdíčko. Bože, nad čím to přemýšlím?

Nic si neobjednala, nikdy nic nechtěla. Bylo vedro, měla by aspoň pít, ale nenutil jsem ji. Koneckonců, byla o tři roky starší, i když mentálně byla daleko za mnou.

Minuty ubíhaly a já děkoval bohu za Dennyho, který řídil konverzaci. Snažil se něco sem tam prohodit i s Bellou, ale ta si ho nevšímala. Z půlhodinového rozhovoru jsem pochytil jen to, že na druhé straně pláže je otevřený noční bar a nějaká nová holka začala Dennyho uhánět.

„Je jí patnáct, musel bych být slepý, abych si nevšiml, že ještě není dostatečně vyvinutá na chození,“ mrkl na mě a zašklebil se. Myslím, že touhle větou by se dal krásně shrnout charakter mého nejlepšího kámoše.

„Hej, Bells, už máš zkušenosti s chozením?“ obrátil se najednou na ni a upřímně ji propaloval pohledem. Nečekal jsem, že odpoví. Ne na něco tak intimního, proboha, vždyť mi ani nikdy neodpověděla na otázku, co chce k večeři?!

„Ne!“ zaznělo z její strany a já na chvíli ztuhnul. Bylo vidět, že i Denny prošel mírným šokem, myslím, že ani on nepočítal s reakcí.

„Vždyť randění je fajn; pozve tě tvůj kluk snů, zazvoní v šest u vás před domem, za zády dvě kytice – pro tebe a tvou mamku. Můžete zajít do parku nebo do kina na něco přeslazeného, takže až se u večeře budete bavit o filmu, budeš cítit, že chceš zažít to stejné jako hlavní hrdinka, a tak se v domnění, žes našla svou cestu za štěstím, necháš klukem políbit…“ odmlčel se na chvíli a koukl na mne.

„Ale ty už máš za sebou první pusu, že jo?“ houkl a vítězně se ušklíbl.

„Jasně,“ odpověděl jsem a napil se. Nebyl to vysloveně kec, pár holek jsem už měl, ale líbání bylo něco, já nevím… Ale rozhodně jsem se s věcí pro psychiatra nehodlal svěřovat v baru s nealko pivem v ruce a těma dvěma po boku.

„Vážně? A jaké to bylo?“ dotíral a já vzpomínal na svůj slib, že ho jebnu do koulí.

„Eh, dobrý,“ řekl jsem bez zájmu a hypnotizoval Bellinu mikinu. Popravdě, začínal jsem vidět výhody v tom, že vám nikdo nemůže vidět do obličeje.

„Lhát… Co je lež – upravená pravda nebo jen dobře míněná cesta jinam? Či strach z boje? Co je lež a jak se liší od pravdy?“ otázal se hlas, který jsem slýchával jen opravdu velmi zřídka. Střelil jsem pohledem k Belle a jen tupě na ni zíral.

„Ale, ale… Filosofická akademie?“ zasmál se trochu přiškrceně Denny. Takhle už snad ani nikdo nemluví.

„Ale něco na tom je, Edo. Vždyť i Bella poznala, že tvá první pusa je jen mýtus, tak co… Chceš nějaký tipy?“ Začínal jsem ho upřímně nenávidět.

Zíral jsem na Dennyho, býval jsem stejný. Ale jak mě mohl pouhý týden tolik změnit? Navíc sdílím střechu s holkou, jejíž slovník je omezený opravdu jen na nejbanálnější fráze. Tak proč najednou cítím všechno jinak?

První pusa? Všude okolo sebe slyším, jak je důležité mít naplánovaný čas a místo. Krásná věc, na kterou se vzpomíná. Je to přeceňované. Věděl jsem to. Opravdu, a proto fakt nejsem hrdý na to, co jsem pak udělal. Vařil se ve mně vztek, moje mužství utrpělo, cítil jsem v sobě ten primitivní pud, na který často lidi všechno svalují. Natáhl jsem se a dal svou první pusu. A jo, je to hrozně přeceňované. Není o co stát. Odtáhl jsem se a civěl, jak dotyčná osoba zkameněla, v očích výraz děsu a upřeně sledovala moje rty.

Jo, Denny, hádám, že tohle bylo v mnoha ohledech taky tvoje poprvé, usmál jsem se v duchu, a i když jsem nutně potřeboval na záchod vypláchnout si pusu, vychutnával jsem si každou sekundu, kdy Dennymu konečně sklaplo…

Děkuji za podporu ve psaní. Vybrala jsem si pro své postavy charakter, kterému ani já sama plně nerozumím, a tak je i pro mě každá další část překvapením. Snad se se mnou ale podíváte i příště, tentokrát již naposled, na začátek jejich barevné cesty...

„Je těžké skrývat ústa, když mám toho tolik co říct..."

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V barvách léta - 2. část: