Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V pasti

20.10.2013 (15:00) • mmonik • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3170×

Byl první jarní den. Přesně takový, při kterém se usmíváte na všechny strany a vaše nálada nemůže být lepší. Ten den, kdy všechny starosti dokážete hodit za hlavu, protože pohled na probouzející se přírodu a slunce, které prosvítá mezi stromy, vám nedává jinou možnost. Alespoň tak jsme to viděli my tady ve Forks. Městečku schovaném za hektary lesů Národního parku. Městečku, které se skrývalo v nejzápadnější části Olympijského poloostrova.

Byl to den jako stvořený pro mou oblíbenou činnost. Běh. Běhat jsem chodila jak jen to bylo možné. Byla to činnost, při které jsem se zaposlouchala do sebe a na chvilku přestala vnímat svět okolo sebe. Byla to činnost, při které jsem relaxovala a přitom pro své tělo něco udělala. Nebyla jsem zrovna typ na sport. Ne, tohle umění mi do vínku dáno nebylo. Ale právě tohle místo bylo jako stvořené pro někoho takového, jako jsem byla já. Stromy, rostliny ani divoká zvěř vás nesoudila. Nepozorovala mě, ani neměla potřebu se vysmívat mému běžeckému umu. To byla jedna z věci, kterou jsem na našem zapadákově milovala.

Zavázala jsem si tkaničky na botaskách a zapnula mikinu až ke krku. Přestože bylo jaro a slunce svítilo, bylo chladno. Forks není Florida. Tady slunce svítilo dva měsíce v roce. Z poličky jsem si vzala mp3 a zapnula do ní sluchátka. Ano, na svých výletech jsem sama nebývala. Společnost mi dělaly nejznámější hvězdy současného popu.

Otevřela jsem vchodové dveře a okamžitě tak ucítila tu svěží vůni jarního lesa. Náš dům stál na konci města. Na naši zahradu navazoval už pouze les. Kromě klidu a ticha, které nás neustále obklopovalo, to znamenalo příval čistého vzduchu a neustálé štěbetání ptáčků. Zato zima tady bývala dlouhá a nehostinná. Sníh mi kolikrát sahal až po pás, přesto jsem si zimu bez sněhu nedokázala představit. Forks mělo tu jednu nezdolnou výhodu. Každé roční období se tu jasně a bez okolků projevilo.

„Nerad vidím, že běháš sama po lese, Bello!“ uslyšela jsem velmi známý hlas. Otočila jsem se na příjezdovou cestu a zahlédla starého známého a otcova kamaráda Harryho.

„Ahoj Harry,“ mávla jsem na něj a mile se usmála. Byl mi jako rodina.

„Já jí to říkám neustále. Ale počkej, až potká divoké zvíře, pak už si to rozmyslí,“ sýčkoval táta s výrazem hodným policisty, který pouští svou obvyklou hrůzu. Zasmála jsem se jejich výměně názorů, kterou jsem si samozřejmě nepřipouštěla.

„Měj se, Charlie, a nechte tam taky nějaké ryby ostatním,“ rýpla jsem si na oplátku a dál si už nevšímala jejich mudrování. Jen velmi zřídka něco chytili. A já je kolikrát podezřívala, že ryby ve skutečnosti vůbec nechytají. Že prostě jen sedí v loďce a rozebírají život jako takový. Nad tou myšlenkou jsem se pousmála. Tak jako já měla svou chvilku při běhu, tak táta měl tu svou na rybách.

Bez dalších okolků jsem se vydala na kamínkovou cestičku k lesu a pomalu začala vyklusávat. Obratně jsem si nasadila sluchátka do uší a spustila první písničku. Pak už jsem se ponořila do hudby, zaměřila se na cestu před sebou a mezi stromy se začala prodírat ke svému cíli.

Slunce se mi začínalo čím dál víc opírat do tváře. Hřálo neuvěřitelně příjemně. Doslova jsem cítila, jak jeho paprsky dopadají na mou tvář. Vždycky, když se tak stalo, instinktivně jsem přivřela oči, abych si to dosytnosti vychutnala. Zbýval mi už jen kousek. Dohrávala akorát má oblíbená písnička, když jsem se sehnula, abych pod větví stromu mohla vyběhnout na útes přede mnou.

Zhluboka jsem se vydýchávala a chvilkami pokukovala po začínajícím západu slunce. Tady na konci světa to byl pohled, který se nedal slovy dostatečně popsat. Tělem vám prostupovalo příjemné teplo, které se mísilo se záchvěvem napětí. To ve vás vzbuzovalo vědomí, že tam někde v dáli, tam, kam mé oko nemohlo dohlédnout, začínal nový den.

Všechno okolo mě se zahalovalo do tmy a já se letmo podívala na hodinky. Den se začínal prodlužovat. Bylo krátce po osmé hodině. Hlavou mi proběhla myšlenka na tátu s Harrym, kteří byli touhle dobou pravděpodobně stále na cestě. A právě vidina volného víkendu a prázdného domu mě přinutila, abych se vydala na zpáteční cestu.

Les v šeru vypadal děsivě. Ale já byla holka z Forks, my na tohle byly zvyklé. Nebylo nic, co mě mohlo překvapit. Tuhle krajinu jsem přeci znala tak dobře. Přestože jsem už nemohla a spíš se viděla doma než tady, brala jsem to cestou domů vždycky větším obloukem. Ne nadarmo se totiž říká, že teprve když nemůžete, zvyšujete svou kondičku. Toho hesla jsem se já rozhodně držela. Zaběhla jsem ještě hlouběji do lesa, když padla ta těžká tma.

U pusy se mi tvořily obláčky páry, jak jsem hluboce oddechovala. Funěla jsem jako kůň v cíli. Zapnula jsem si mikinu až ke krku, abych zabránila nachlazení a dál si rozrážela cestičku k domovu.

„Jééé!“ vyjekla jsem leknutím, když se z křoví, kolem kterého jsem probíhala, vzneslo několik ptáků. Rukama jsem kolem sebe máchala, jak jsem se snažila skrýt. Vyndala jsem si sluchátka z uší a strčila je do kapsy. Dívala jsem se do korun stromů, kolem kterých prolétali. Po chvilce se kolem mě opět rozneslo hrobové ticho. Několikrát jsem se rozhlédla kolem sebe, abych se ujistila, že běžím správně.

V dálce mezi stromy se něco mihlo. A hned nato zapraskala větvička. V ten okamžik jsem ucítila srdce v krku. Bála jsem se. Následovala jsem stín pohledem. V jednu chvíli byl mezi stromy a v ten druhý moment byl o kousek dál. Postupoval v kruhu. Přímo kolem mě. Bylo to jako mrknutí oka. Přimhouřila jsem oči, abych lépe zaostřila. Zdálo se, že to byl obrys postavy. Mužské postavy. Což byl nesmysl. Nikdo se přece nedokázal pohybovat takhle rychle.

„Je tam někdo?“ zeptala jsem se hlasem, který nebyl vůbec tak ostrý, jak jsem původně zamýšlela. Odpovědí mi bylo mlčení. Zběsile jsem se otáčela kolem své osy a hledala ten záhadný stín. Když jsem za sebou zaslechla zašustění, strnula jsem. Tohle rozhodně sranda nebyla. V uších mi začínalo hučet. Strach se mě zmocňoval a já cítila, jak se mi ochromuje tělo. To byl přesně ten moment, kdy se musíte vydat na cestu, protože jinak byste se už k pohybu nepřinutili.

Vzala jsem nohy na ramena a bez zaváhání se dala na útěk. Utíkala jsem tak rychle, jako ještě nikdy v životě. Míjela jsem jeden strom za druhým a úspěšně se jim vyhýbala. Země se při každém mém dopadu lehce prohnula. Bylo mi jasné, že po sobě zanechávám stopy. Ale v téhle situaci nebylo nic, co by mě znepokojovalo více než fakt, že mi byl v patách.

Nevěděla jsem, kdo to byl nebo co ode mě chtěl. Jen jsem v zádech cítila jeho pohled, který mě hnal kupředu.

Sehnula jsem se před větví a bez sebevětšího problému stoupla do potoku, který mi proťal cestu. Třemi velkými kroky jsem se přebrodila na druhou stranu. Nohy mi okamžitě ztěžkly pod náporem vody, která se vsákla do botasek. Teď už to nebyly pohodlné boty, které vám mají usnadnit pohyb. Byly to dva okovy, které vám ztížily každý krok. Srdce mi ze samého strachu tepalo v krku, dechový deficit se dostavil zanedlouho. Hlasitě jsem dýchala, no, v běhu jsem nepřestávala.

Rukama jsem si pomohla vyškrábat se na protější vyvýšeninu. Už jsem nemohla. Cítila jsem, jak mě opouští síla. Prosila jsem ji, aby ještě vydržela. Nechtěla jsem se vzdát. Doběhla jsem na kopeček a z posledních sil ho překonala.

Prudce jsem zabrzdila, když se ona postava zjevila přímo přede mnou. Leknutím jsem couvla dozadu a padla tak na zadek.

„Myslíš, že mi můžeš utéct?“ ozval se sametový hlas, který bych za jiné situace nejspíš obdivovala.

„Co chceš?!“ štěkla jsem bezduše. Lapala jsem po dechu a ten se mi ve velkém množství zadrhával v krku. Těžko jsem rozpoznávala jeho tvář. Temnota mi to ztěžovala. Přesto mi jeho tvář přišla přespříliš bledá a bez života.

S pobaveným povzdechem odvrátil svou tvář. Vysmíval se mi snad? Zamračeně jsem se podívala na své nohy, které mi hrůzou strnuly. Marně jsem se přemáhala, abych je opět uvedla do provozu.

„Lidé. Tak hloupí a nicotní,“ pronesl znalecky. Zadíval se na svou ruku. Jedním pohybem sáhl po stromu hned vedle něho a vyrval ho ze země i s jeho kořeny. Omráčená dovedností, kterou jsem právě viděla, jsem nahlas polkla. Neměla jsem šanci. Proti tomuhle nikdo neměl šanci.

Přehoupla jsem se na všechny čtyři a pak vystřelila jako raketa pryč. Jednala jsem instinktivně. A můj instinkt radil, abych okamžitě zmizela a zahrabala se hluboko pod zem. Tak proč jsem tušila, že ani to by mi nepomohlo?

V uších se mi ozývalo mé vlastní zrychlené dýchání, které se spíše podobalo lapání po vzduchu. Nohy jsem téměř necítila a jen podvědomě vnímala, jak míjím jeden strom za druhým. Už dávno jsem ztratila pojem o tom, kde jsem se nacházela a zdali jsem běžela tím správným směrem.

Doběhla jsem na vymýcenou část lesa a padla vyčerpáním na strom, který jsem okamžitě objala a přitiskla se k němu, abych se nesesypala k zemi. Zrychleně jsem se vydýchávala a přes rameno se dívala za sebe. Nikde jsem ho neviděla, ani neslyšela. Pak jsem svůj rozostřený zrak zaměřila na místo před sebou. Tam se nedaleko ode mě tyčil obrovský prosklený dům. Srdce mi v té chvíli udělalo kotrmelec. V celém domě se totiž svítilo a mně svitla naděje, že tam přece jen někdo bude.

S bolestí v krku jsem polkla, abych měla čistou pusu a pak se bez dalšího zdržování rozeběhla přímo ke dveřím. Vzala jsem za kliku a úlevně zavřela na okamžik oči, když se dveře otevřely. Děkovala jsem bohu, že mi ten dům seslal.

„Pomoc!“ volala jsem, když jsem po čtyřech překonávala jeden schod za druhým a škrábala se tak do útrob domu. Bylo tam naprosté ticho.

„Prosím, pomozte mi někdo!“ vykřikla jsem zoufale. Vyškrábala jsem se do prvního patra a rozešla se do obýváku, kde jsem z posledních sil viděla dvě postavy. Muže, který stál nedaleko okna, a ženu, která stála zády ke mně. 

Když se na mě ta laskavá žena otočila, myslela jsem, že už se na nohou neudržím. Že se zákonitě musím sesypat. Natáhla jsem k ní ruku a v duchu ji prosila, aby mě chytila. Místo toho, se ozval její hlas, který mi okamžitě vyhnal úlevu z těla. Místo toho mi ta jedna jediná věta vrátila do těla strach a hrůzu z toho, co jsem viděla tam venku.

„Co jsem ti, Edwarde, říkala o jídle? Ty se snad nikdy nepoučíš,“ pronesla jemným hlasem a pohled směrovala za mě. S hrůzou vepsanou ve tváři jsem se otočila. Zády jsem se přitiskla na zeď a modlila se, aby se mi tohle celé zdálo.

„Já vím, mami. Ale když já miluju tu vůni strachu, který jim vždycky naženu. To, jak jim tuhne krev v žilách, když mě vidí. A že tahle odolávala,“ pousmál se. V duchu jsem se snažila utřídit myšlenky, protože jsem nerozuměla, o čem se ti dva právě bavili. Ale jedno jsem věděla jistě, tohle byl konec. Můj konec.

„Dobře, zlato, ale snaž se. Nebudu to tu uklízet jako posledně,“ varovala ho a pak ladným krokem odešla z místnosti. Podívala jsem se na blonďatého muže u okna jako na svou poslední záchranu. Ten mi věnoval jeden jediný pohled a pak se vydal za onou ženou. Ocitla jsem se s ním sama.

V ten moment jsem ucítila chladné sevření kolem břicha, když si mě ta zrůda přitáhla k tělu. S bolestivým výkřikem se mi zakousl do krční tepny a já tak ucítila tu nesnesitelnou a otupující bolest. Tělo mi vypovědělo službu, ale jeho křečovité sevření mi nedovolilo, abych upadla. Ochromená palčivou bolestí a ubývající silou jsem se nezmohla na další boj. Slzy mi nezadržitelně máčely obličej a mé vzlyky ho spíš hecovaly, než aby ho donutily se nade mnou slitovat. Bral si všechno a mně nenechával nic. Křičela jsem a prosila ho, ale tohle byl předem stanovený konec. Když už bolest byla nesnesitelná, podvolila jsem se. A pak s posledním výdechem věnovala svou poslední myšlenku mému otci.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V pasti: