Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vábení moci - 2. část

06.03.2011 (10:45) • Lucka002 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2812×

Nebylo to lidské srdce, spíš takový třepetavý zvuk. Jako když běžíte maratón, ale tohle bylo plynulejší. Připomínalo mi to zvuk motýlích křídel, skutečně to znělo, jako lehký poryv větru. Stráž, která zajatce přiváděla, se rozestoupila kolem nich, aby zabránila případnému pokusu o útěk. Pochybuji, že by se o něco takového pokoušeli… Setkala jsem se pohledem s Alice, která na mě hleděla téměř nechápavě. Nevěřícně kroutila hlavou a pevně se držela Jaspera, který ji podpíral. Nepotřebovala to, ale mohla jsem cítit tu morální podporu, kterou k ní vysílal.

„Rodina Cullenových,“ poznamenal Aro. „Jak smutné, že se setkáváme právě z tohoto důvodu, Carlisle.“ Právě jsem se dívala na Carlisla, když se konečně vzchopil k odpovědi – tedy spíše vysvětlení. Je inteligentní a Ara zná, jistě se pokusí nějak zmírnit jeho rozsudek. Možná, že ho alespoň trochu dokáže přesvědčit o své pravdě. Chci snad, aby ho přesvědčil?

„Aro, můj příteli,“ začal a já jsem si všimla úšklebku, který mu věnoval Caius. „Věř mi, že se naše rodina ničím neprovinila. Dcera mého syna není jedním z nesmrtelných dětí, na které se vztahuje zákon Volterry. Narodila se již jako poloviční upír. Roste, mění se,“ vysvětloval a já jsem se přistihla, že mě právě tento příběh zajímá. Nikdy jsem nebyla na soucit, své oběti jsem nechávala trpět ukrutnými bolestmi a ignorovala jsem jejich touhu vysvětlit tu hloupou pravdu, ale teď jsem překvapovala samu sebe.

„To je hloupost,“ přerušil ho Caius netrpělivě. „Bratře, ukončeme to.“ Obrátil se směrem k Arovi a ten se zatvářil přemýšlivě. Viděla jsem strach v očích své bývalé skoro rodiny a pocítila jsem… lítost?

„Rád bych si ještě přečetl myšlenky přítomných,“ pronesl se svým zaujetím a já jsem ochotně postoupila několik kroků kupředu, abych kolem svého pána natáhla fyzický štít pro případ, že by se někdo opovážil mu jen ublížit. S úsměvem přeletěl až ke skupince a postupně uchopil ruku každého z nich. Viděla jsem, že se to některým z nich vůbec nelíbí, ale neprotestovali. Nejspíš si uvědomovali, jak složitá je tahle situace.

„Pozoruhodné.“ Arův hlas v sobě nesl skutečně neskrývané překvapení. Tak velkou dávku nadšení jsem u něj snad ještě nespatřila. Vrátil se opět na svůj trůn a natáhl ruce ke svým bratrům, aby se poradili. Nastalo dusné ticho a já jsem znovu byla jen se svými myšlenkami. Zkoušela jsem nepozorovat to stvoření v Edwardových dlaních, které sebou mlelo ze strany na stranu a dožadovalo se otcovy pozornosti. Neušlo mi, jak se k ní Edward chová. Taková starost, touha zachránit ten uzlíček… Pak prudce zvedl hlavu a zadíval se směrem k Arovi, jeho oči šlehaly blesky a já jsem se instinktivně připravila na případný útok.

„Ona ale není nesmrtelné dítě!“ zaprotestoval v reakci na nějakou myšlenku v hlavě mých pánů. Slyšela jsem tiché zavrčení a postřehla jsem mžik, kdy se podíval na Rosalie, která k němu přistoupila a s mateřskou láskou si k sobě do náruče vzala to… dítě.

„Ano, to jsem si všiml. Ovšem, drahý Edwarda, shodli jsme se na tom, že její existence je nemožná. Může prozradit naše společenství a to bychom nechtěli,“ odpověděl mu Aro se značným znepokojením v hlase. Tělo jsem měla najaté jako na skřipci a čekala jsem na útok, musela jsem ho očekávat. Bylo mi to jasné z pozice Edwardova těla, stejně tak muselo být jemu jasné, že to bude to poslední, co v životě udělá. A potom udělal něco, co bych nečekala. Náhle se napřímil a já jsem mohla jen tušit, co vyčetl z myšlenek mého pána. Střelil po mně svým zděšeným pohledem a já jsem neměla tušení, co mi tím chtěl naznačit.

„Drahá Isabello, postarej se, prosím, o tuto nepříjemnost,“ otočil se čelem ke mně a já jsem se teď nebránila zděšení. Čekala jsem ledacos, že je nechá mučit pod tlakem daru, kterým vládne Jane. Myslela jsem si, že je oslepí, spálí, zničí, ale nikdy by mě nenapadlo, že to budu já, kdo právě tuhle hrůzu bude muset provést! Na sucho jsem polkla a postoupila o kousek dopředu. Nedívala jsem se do tváře ani jednoho z nich, jen jsem tiše rozmlouvala se svým vnitřním já.

Ano, nenávidím ho, ale nechci ho zabít. Přesto všechno, co mi provedl, jsem se právě díky jeho tvrdé ráně stala tím, co jsem dnes. Stala jsem se mocnou upírkou, před kterou se třese celá Volterra! Najednou jsem nedokázala ve svém nitru najít tu chladnokrevnost, která mi tolik let vyhovovala. Cítila jsem se tak klidně a spokojeně, když jsem byla zlá a krutá. Proč mi tak dlouho trvá, než se připravím na útok? Nejistě jsem se blížila ke svým obětem a nedokázala jsem se jim podívat do očí.

Jak je tohle možné? Jak je možné, že nemohu čelit jejich zděšeným výrazům? Vždyť jsem to viděla tolikrát, spatřila jsem tolik lidských i upířích výrazů, ve kterých se zračila bolest, strach a touha po milosti a mně nikdy nevadilo se jim dívat do očí a chladně je připravovat o život. Právě díky této vlastnosti jsem se stala tak obávanou, nevadil mi pohled na tolik smrtí, bavilo mě to. A můžu tvrdit, že se stále ve svých úkolech vyžívám, ale nějak nemůžu přijít k těm, kterým vděčím za svůj nový život a zabít je.

„Bello,“ uslyšela jsem slabé povzdechnutí, které patřilo Edwardovi. Nemohla jsem se mu podívat do očí, protože i pod tou tíhou nenávisti, kterou jsem k němu cítila, mi něco v hlavě říkalo, že ho nechci zabít. Že nikoho z nich nechci a ani nemůžu zabít! Jak bych mohla zničit Carlisla, který jistě není zlý člověk? Zachránil bezpočet lidských životů, přestože je sám upírem. A co ostatní, cožpak se oni něčím provinili?

Už jsem stála těsně před nimi, když mi došlo, co vlastně dělám. Co se chystám udělat a co musím udělat. Dvě poloviny mé mysli se mezi sebou praly a já jsem nemohla čekat na výsledek jejich bitvy. Kdybych mohla plakat, jsem si jistá, že právě tohle by byla chvíle, kdy bych uronila slzu. Plakala bych za zmařené životy upírů, kteří se nejspíš ani ničím neprovinili, ale přesto mají být zničeni. Mou rukou, tedy spíš mým darem. Nikdy, ani jednou jsem nezapochybovala o rozhodnutí svého pána, ale teď mi něco říkalo, že pokud se Aro někdy zmínil, pak je to v tento moment.

Uvědomila jsem si, že už poměrně dlouho stojím na místě a stále jsem civěla do prázdna. Před očima jsem měla nepřítomný odraz zdi. Nevědomky jsem zakroutila hlavou a zacouvala jsem o několik kroků zpět. Slyšela jsem šum v sále, který se stupňoval spolu s mým chováním. Nikdo tu ještě nebyl svědkem toho, že bych odmítla splnit rozkaz. Znovu jsem zakroutila hlavou, tentokrát už s větší razancí a otočila jsem se čelem k Arovi. Mohla jsem vidět nepochopení a možná i vztek, který se rýsoval v jeho tváři. Došla jsem až k němu a padla jsem na kolena. Zároveň jsem mu podala svou dlaň a nastavila jsem psychický štít přes naši dvojici. Edward nemusí vědět, co se chystám udělat.

Můj pane, odpusť, ale nejsem schopná splnit tento úkol. Snažila jsem se vyhovět tvému přání, ale není to možné. Nemohu zabít tuto rodinu. Cítím, že jsou skutečně nevinní a jsem si jistá, že pokud má někdy někdo mít právě takto výjimečné dítě, pak jsou to oni. Vím, že jsem urazila tvou vstřícnost a zklamala jsem tvé naděje, které jsi do mě vkládal, ale nemohu uposlechnout.

Neodvažovala jsem se odlepit pohled od země. Byla jsem připravená nést následky svého počínání, ale zoufale jsem si přála, aby mne Aro vyslechl. Aby vzal má slova na vědomí a pochopil tu zoufalou potřebu udržení jejich životů.

Pane, nikdy jsem o nic nežádala. Ale teď tě prosím, prosím o milost. Ne pro sebe, jsem si vědoma svého provinění, ale pro ně. Budu je klidně každý měsíc kontrolovat, zajistím, aby nebylo ohrožené naše společenství, ale ušetři jejich životy. Velmi tě prosím, můj pane.

Vkládala jsem do svých slov veškeré úsilí na jejich záchranu, ale neměla jsem nejmenší tušení, co se bude dít dál. Aro pustil mou dlaň a já jsem se odvážila zvednout svůj pohled a zadívat se svému pánu do tváře. Rukou mi pokynul, abych vstala ze země, a já jsem tak okamžitě učinila. Na malou chvíli se mi zdálo, že nad mou žádostí uvažuje, ale mohla jsem jen odhadovat jeho úsudek. Povzdechl si.

„Zajímavé,“ zašeptal do hrobového ticha. Napětí by se v tento okamžik dalo krájet. „Dobrá tedy,“ dodal ke mně a otočil se na všechny čekající vězně, „jste volní. Ovšem je tu malá podmínka, každý půl rok se výprava vydá, aby zkontrolovala vaši dceru. Je také poměrně možné, že s vámi někdo po jistou dobu bude žít. Jste ochotní přistoupit na tuto podmínku?“

Cítila jsem nepopsatelnou úlevu, která se šířila mým tělem, a jen těžko jsem se vyhýbala nechápavému výrazu, kterým mě častovala Jane. Dávala jsem si přitom pozor, abych ani na vteřinu nespustila svůj štít z Ara, tohle pro mě však nebyl problém. Znovu jsem cítila ten sebevědomý výraz, který se mi dral na tvář, a znovu jsem to byla já. Krutá, nelítostná a spokojená Isabella Volturi.

„Jistě, Aro. Děkujeme,“ vydechl Carlisle se značnou úlevou v hlase. Ara však už nejspíš nic dalšího nezajímalo a klidným pokývnutím ruky nám pokynul, abychom je odvedli z místnosti. Byl dostatek času na to, abychom je odvedli za brány našeho města. Přestože už svítalo, tak se venku v tak časnou ranní hodinu jistě nepohybovala přílišná spousta lidí. Navíc jsme byli připraveni jet auty.

Vyšla jsem spolu s ostatními a ignorovala jsem zkoumavé pohledy, kterými mě ostatní častovali. Garda se odebrala svým směrem a já jsem se vydala do garáží, abych zavedla ostatní k autům. Myslím, že Arovi nebude vadit, když mu jich několik zmizí… Uvědomila jsem si, že jsem sama v jejich přítomnosti, ale znovu jsem se cítila mocná a silná.

„Vyberte si takové, které vám bude vyhovovat. Klíčky jsou uvnitř,“ oznámila jsem jim svým už opět jistým a chladným hlasem. Pak jsem se poprvé čelem otočila ke skupince upírů za sebou a střetla jsem se s nevěřícnými pohledy, které mi věnovali.

„Bello, jak je možné, že jsi tu?“ zeptal se Alice první a nevěřícně mi padla kolem krku. Nechala jsem ruce volně svěšené a zůstala jsem stát na místě poněkud šokovaná tím, co právě udělala. Nesnažila jsem se zakrýt nezúčastněný výraz, který se mi usadil na tváři a klidným hlasem jsem odpověděla až ve chvíli, kdy mě konečně pustila.

„Příliš dlouhé vyprávění, které patří mezi nudné historky,“ odpověděla jsem tvrdým hlasem. Všimla jsem si, jak její tvář pohasla a úsměv se zmizel do ztracena.

„Měli byste vyrazit,“ poradila jsem jim a odvrátila jsem pohled do strany. Ustoupila jsem od černého Mercedesu, vedle kterého jsem stála a uvolnila jsem jim tak cestu, aby si vybrali pohodlný vůz. Nejspíš pochopili, že nemám zájem o nějaké povídání a s tichým děkuji, se vydali k autům. Nijak nepřebírali, vzali první dvě auta s černými okénky, která jim vstoupila do cesty. Jen Edward nerozhodně přešlapoval na místě vedle mě.

„Vím, že jsem ti ublížil,“ začal po chvíli ticha. „Četl jsem to v Arových myšlenkách ještě předtím, než jsi je přede mnou ukryla, ale věř mi, že jsem nechtěl. Karina ti byla neskutečně podobná, právě ona byla matkou mé dcery. Neudržel jsem svou touhu po tobě, a co se stalo, stalo se. Nikdo už to nevrátí.

Nelituji toho, že mám dceru, ale lituji toho, že jsem tě tak moc ranil. Přesto ti navždy zůstanu vděčný za to, co jsi pro nás dnes udělala. Vím, že jsi Ara musela prosit o milost, věř mi, že tu budu... Navždy tu budu jen a jen pro tebe, kdykoli budeš cokoli potřebovat. Přestože to bolí, tak jsem rád, že alespoň jistá část tvého já nezanevřela na mou rodinu. Neodpustil bych si, kdyby tu dnes zemřeli mou vinou. Má dcera, Isabella, ani ona by si nezasloužila smrt.“

Po jeho dlouhém monologu jsem zůstala tiše stát. Jeho dcera se jmenuje stejně jako já? Zadívala jsem se do jeho zlatých očí a viděla jsem v nich provinění, bolest, ale i naději.  Nedokázala jsem přesně určit, k čemu tyhle pocity patřily, ale bylo mi to vlastně celkem jedno. Vše se vrátilo do starých kolejí a můj život se opět urovnal do správné přihrádky. Jsem Isabella Volturi, jsem krutější než většina bytostí světa. Upíři se klepou před mým úsměvem a právě tak to má být, to se jen tak nezmění. Díky tomu, že jsem se dokázala zbavit hloupých lidských citů, se ze mě stala tak dokonalá bytost.

„Mýlíš se, Edwarde. Nebyla to náklonnost k tobě nebo tvé rodině. Věř mi, že mé city k vám nejsou příliš ušlechtilé, ale dlužila jsem vám to. Právě díky tobě jsem se ocitla zde a jsem tu spokojená. Měl bys jít, už je čas. Ale pamatuj si, že dnešním dnem jsem splatila dluh vůči tobě i tvé rodině. Příště už nebudu mít důvod vás chránit, proto dbejte na zákony mých pánů,“ upozornila jsem ho a bez dalších slov jsem se vydala pryč z garáží. Ještě předtím než jsem opustila garáž, jsem zaslechla motor auta a věděla jsem, že tohle bylo skutečně naposledy, co jsem je spatřila.

Ladnou chůzí jsem došla do svého pokoje a příliš jsem nevnímala osoby kolem sebe. Slyšela jsem jejich vzrušený šepot, jistě debatovali o mém chování… Věděla jsem, že jsem právě ztratila něco málo na své pověsti, ale zcela jistě nebude těžké získat ji zpět. S prázdnou hlavou jsem se posadila do koženého křesla ve svém pokoji a tupě jsem zírala do zdi.

Vybavila jsem si dnešní události jako na filmovém plátně. Ještě hodnou chvíli jsem jen tak seděla a přemýšlela nad vším, co se stalo. Vlastně bych měla být rozčílená a měla bych plné právo na to, abych je mohla zničit, ale neudělala jsem to. Jediné rozumné vysvětlení se mi nenaskýtá, tudíž bych nejspíš měla zvážit i to nelogická. Teoreticky je tu úplně mizivá naděje, že bych stále mohla cítit něco k Edwardovi. Že bych jeho obličej mohla neustále přirovnávat k bohům na Olympu. Jeho tvář možná vytesali andělé a hlas mu dali sami zpěvní ptáci…

Vyprskla jsem smíchy nad tou představou a přešla jsem k zrcadlu, abych si přemaloval rty rudou rtěnkou. Ne, nejspíš to vážně byla jen obyčejná protislužba pro jejich rodinu. S úsměvem jsem se vydala zpět za svým pánem, protože mi něco říkalo, že jsou přede mnou další úkoly, které nepočkají. Isabella Volturi má totiž pořád co na práci.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vábení moci - 2. část: