Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vampiráti

22.05.2012 (17:15) • Adus15, Pinkilinki • FanFiction jednodílné • komentováno 22× • zobrazeno 3733×

Bella:

Ležela jsem na kraji mé postele a přemýšlela o životě a smrti. Stačí zástava srdce jednoho člověka a váš život se změní… Před pár dny mně a bratrovi Emmettovi umřel otec….

Byl strážce majáku, měl záslužnou práci, ale stačil jeden infarkt, když šel na svou oblíbenou procházku do přírody, kam jako vždy chodil sám, aby přemýšlel. Ano, sám v lese opravdu byl, když mu nikdo nepomohl. Matka nás opustila, když mi byly tři a Emmettovi jeden rok.

Takže teď nemáme nikoho na světě… Snažím se nebrečet, potřebuju být silná, kvůli Emmettovi….

„Bello?“ zavolal na mě Emmett potichu a smutně.

„Jo?“ odpověděla jsem, ale vůbec jsem nevěděla na co.

„Všechno zvládneme, uvidíš,“ řekl, aby mě trochu utěšil, ale nepomohlo to.

„A můžeš mi říct jak?“ odpověděla jsem naštvaně.

„Nemáme peníze, rodinu ani kde bydlet,“ zajíkala jsem se.

„Za chvíli už přijedou, aby nás vyhodili z domu a…“

„Všechno se obrátí k lepšímu,“ řekl, abych nebrečela.

„Stejně, mám pro nás dva plán,“ řekl zasněně.

„Jaký?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Vyjedeme na moře. Zmocníme se nějaké rychlé lodi,“ řekl s nadšením. Ano, je vidět, že je mladší než já. Taková hloupost, člověk by řekl, že když je mu patnáct let, tak už se nebude chovat jako děcko, ale on… ne.

„Emmette, to je hloupost. Nemůžeme jen tak ukradnout loď a vydat se na širé moře.“

„To máš pravdu, sami ne, ale když nám někdo pomůže nebo dokonce pojede s námi, protože ho tu nic nedrží…“

„Zapomeň na to, Robina s sebou nevezmeme,“ řekla jsem tvrdě.

„Takže o tom uvažuješ,“ řekl s úsměvem.

„Neuvažuju, jen podotýkám, že…“

„A jaký jiný plán máš? To si teda poslechnu.“ Měl pravdu, žádný jiný plán nemám. Já si myslela, že se chovám jako dospělá, i když k  plnoletosti mi zbývá rok…

„Mohli bychom to zkusit, ale s tím Robinem nevím.“

„Robin se umí plavit po moři,“ řekl, jako kdybych na tohle neměla žádný argument.

„Dobře, Robin, pokud bude chtít, pojede.“

„Samozřejmě, že bude chtít,“ jásal, jako malé štěně.

„A co na moři? Co bude dál?“ zeptala jsem se vážně.

„Tak nejdřív najdeme poklad v moři, pak ho prodáme v nějakém přístavu za velkou sumu peněz. Koupíme si flotilu lodí a budeme hledat poklady ve velkém,“ žertoval.

„Co myslíš? Já si myslím, že to bude mnohem lepší, ale nechci ti předem naslibovat hory doly.“

„Ano, chápu, nechceš mě zklamat. Nalezení pokladu a koupě dalších lodí, to mi opravdu nemůžeš slíbit,“ pokračovala jsem s ním v sarkasmu. Oba jsme se za břicho popadali. Poprvé od toho dne kdy… Nechci na to ani pomyslet. Ale je to tak, ani nevím, kdy jsme se naposledy smáli.

„Je to hodně nedomyšlený plán, ale co bych pro toho mého malého brášku neudělala. Zkusíme to!“ řekla jsem s nadšením. Začali jsme budovat plány.

„Zmocníme se lodi za dne nebo v noci a…?“ Když jsme měli alespoň chatrný plán, Emmett šel zavolat Robinovi.

„Hej kámo, ségru jsem překecal, tak tam a v kolik jsme se domluvili a...“ To snad není možné, celé to naplánovali a Emmett mi to řekl jen tak. Alespoň jsem viděla Emmetta šťastného, co šťastného, štěstím bez sebe.

Emmett:

Druhý den ráno jsme se sbalili. Sestra zase trochu váhala a říkala, jestli to neodložíme, ale já byl neoblomný. Řeklo se, že se pojede, a taky to tak bude! Sbalili jsme si jen nejdůležitější věci a všechny fotky otce. Moc jich nebylo, ale aspoň něco.

Sestřička si chtěla sbalit plno oblečení, úplně všechno co měla v šatníku. Některé věci jsem na ní nikdy neviděl, ale asi si řekla, co kdyby náhodou se mi to hodilo. Ale nakonec, když jsem jí řekl, že při kradení lodi opravdu nebudeme mít s Robinem čas pomáhat jí s věcmi, vzala si jen ty obyčejné, co nosí každý den. Ještě pár maličkostí a jde se. Tedy předtím si ještě prohlédneme dům, ve kterém jsme se narodili, vyrůstali a po otcově smrti i dospěli…

Pořád na to musím myslet, přemýšlel jsem, když někdo zazvonil. Já seběhl dolů po točivých schodech a tam stál muž, který mi řekl, že můj otec zemřel na infarkt… Zpět k odchodu, zkontrolovali jsme, jestli opravdu máme všechno a naposledy jsme zabouchli dveře. Buch!

„Jsi připravená?“ zeptal jsem se, jako kdyby byla mladší než já.

„Jasně, proč by ne? Nic nás tu nedrží,“ řekla, jako kdybychom byli v nějaké telenovele.

U věže jsme se sešli s Robinem. Je to můj nejlepší kamarád. S ním bude na lodi sranda, ale nevím, jak si bude rozumět s Bellou. Nevím proč, ale vždy, když jsme někde my tři, tak je napnutá atmosféra. No, teď si budou na sebe muset zvyknout. Když budeme ve dne i v noci spolu na lodi. Nikdo z nich nemůže uniknout, budeme na širém moři. Kdo bude chtít utéct před tím druhým, bude muset dlouho plavat a Bella umí plavat, ale nemá takovou výdrž. To Robin plavat umí dobře, ale já ho kdyžtak přemluvím, aby zůstal. Vyrazili jsme k přístavu a pozorovali lodě. Každý z nás jen mlčel. První jsem promluvil já.

„Co tahle? Co myslíš, Robine?“

„No, myslím, že by šla, ale vidíš, jak je velká? Jsme tři, potřebujeme malou a rychlou. Vidíte tu malou, tam úplně vzadu?“

„Já nepotřebuju luxus, ale tahle je trochu moc...“ Moje sestra nedokázala najít správná slova pro ten vrak. Upřímně - mně se taky nelíbila. Vypadala vážně příšerně.

„Bude rychlá, to potřebujeme.“

„Když to říkáš,“ řekli jsme se sestrou společně a usmáli se na sebe.

„Jdeme na to!“ řekl Robin a my dělali všechno, co on. Robin skočil na loď a mačetou odsekal lana, protože na rozvázání nebyl čas. Potom se chytil kormidla. V přístavu začínal být rozruch, co rozruch, pohroma! Všichni utíkali, jako bychom jim řekli, že je zabijeme. A už vyplouváme…

Bella:

Za zády jsem slyšela jen výkřiky, něco jako:

„To si vypijete, syčáci!“ No, to byl asi majitel lodi….Hupsss. Takový vrak, ať je rád, že jsme ho ní zbavili.

***

Nikdo nic neříká, seběhlo se to tak rychle. Každý teď přemýšlí, co všechno se stalo. Alespoň já ano. Dlouho jsme pluli, než Robin (ano, asi se tak jmenuje) řekl, že to bychom měli. No, to mu to došlo brzo. Anebo jen tak chtěl navázat nějakou konverzaci (i když byla slabá), protože nemá rád ticho. Já a bratr jdeme spát a Robin bude kormidlovat. Ráno se s ním vystřídáme.

Ještě není ráno, ale uslyšela jsem hlasy a celkově na to, že jsme na lodi, tak je tu moc rušno.

Vyšla jsem ven z kajuty a na schodech se potkala s Emmettem, potom jsme spolu šli na palubu.

„Emmette, pohni sebou,“ zakřičel na nás Robin, „napadli nás piráti!“ Všichni bojovali a křičeli. Hučelo mi v uších a byla jsem zmatená. Bylo mi jasné, že se naše loď dříve či později potopí. Měli jsme s Emmettem vyskočit a pokusit se zachránit, ale nemohli jsme tu nechat Robina.

V tu chvíli na palubě vypukl požár a Robin zmizel za hustou vrstvou kouře. Emmett na mě křičel, abych se pohnula a vyskočila z potápějící se lodi. Já se ale nebyla schopná pohnout. Nemohla jsem uvěřit, že zrovna nás napadli piráti.

Vtom ke mně přiběhl Emmett a vystrčil mě ven. Padala jsem dolů do moře a bála se následujícího pádu, když jsem dopadla do vln, snažila jsem se co nejrychleji dostat na hladinu a nadechnout se. 

Emmetta jsem nikde neviděla a neměla jsem sílu ho volat, takže jsem se vyšplhala na dveře od mé bývalé kajuty a vyčerpáním usnula. Nevím, jak dlouho jsem zůstala v té vodě, nebo jestli mě někdo vytáhl, ale pomalu jsem začala přicházet k vědomí.

Otevřela jsem oči a nade mnou seděl ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. Měl bronzové vlasy, světlou pleť a karamelové oči, ve kterých jsem se okamžitě začala topit.

Emmett:

Po tom, co jsem Bellu vystrčil z lodi a sám skočil do vody, jsem okamžitě ztratil vědomí. Probral jsem se po nějaké době ve světlém pokoji s pohodlnou postelí, byla to luxusní kajuta, kterou jsem doposud neviděl. První, co mě napadlo, bylo to, že mě zase vytáhli nějací hnusní piráti a budou se mnou dělat nevím co, ale stejně jsem se odhodlal zariskovat a jít se podívat na palubu, protože jsem musel zjistit, kde skutečně jsem, a kde je moje sestra.

Vyšel jsem po schodech nahoru a začal jsem se porozhlížet. Najednou se za mnou ozvalo zašustění a já se ihned otočil. Za mnou stálo pět nadzemsky krásných lidí.  Jako hlava rodiny vypadal blonďák, který se po tom, co jsem se na něj kouknul, na mě usmál a řekl: „Nemusíš se nás bát, my ti neublížíme.“ Pořád jsem byl zmatený, ale cítil jsem, že tihle lidé neublíží.

Najednou jsem si uvědomil, že můj nejlepší přítel Robin zůstal na naší lodi a začal jsem vzlykat. Robin byl můj nejlepší přítel a kromě Belly jsem nikoho jiného neměl. Ti lidé si asi uvědomili, že se něco stalo, a začali se tvářit ustaraně. Neměl jsem daleko k úplnému pláči, tak jsem se rozeběhl do kajuty, ve které jsem se probudil a až tam se naprosto oddal svému zoufalství.

Když jsem se po nějaké době uklidnil, rozhodl jsem se vyjít na palubu a promluvit si s těmi lidmi. Opět jsem vyšel schody a na palubě spatřil nádhernou, blonďatou ženu, když mě uviděla, usmála a pokynula, abych šel blíž.

 „Ahoj, já jsem Emmett,“ představil jsem se a blondýna se usmála.

„Ahoj, já jsem Rosalie,“ odpověděla a já přikývl. 

„Můžeš mi říct, kde se nacházím, a kdo jste vy?“ Blondýnka přikývla a spustila:

„Jsi na naší lodi, vytáhli jsme tě, když tě unášelo moře, a nechali odpočinout.“ Přikývl jsem, takže o mojí sestře nic neví, budu to muset zjistit a najít ji. Jen doufám, že se jí nic nestalo.

Bella

„Haló, haló, haló, slečno, probuďte se,“ volal nějaký hlas. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl postarší, rumem nasáklý, zdálo se, že je to pirát. Pirát?! Bleskovou rychlostí jsem vyletěla, až se mi zamotala hlava a on se na mě divně podíval.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se. Ten podivín si mě zvláštně přeměřil.                                                                                              

„Ty nevíš, kdo já jsem?“ zaburácel a rozhněvaně se na mě podíval. Vážně jsem to nevěděla, tak jsem jen kývla. Zakroutil hlavou a spustil.

„Ty neznáš žádný příběh Jacka Sparrowa? Kapitána Černé perly?“ To už jsem se začala rozpomínat. Vzpomínala jsem, jak mi vždycky táta s bráškou povídali o Černé perle, lodi kterou jsem vždycky chtěla navštívit. A najednou, jako kdyby se mi rozsvítilo, jsem si vzpomněla na svého bratra. Kde je? Co s ním je? Je živý? Tyhle otázky mě moc trápily a Jack nevypadal, že by tady měl být ještě někdo jiný.

„No tak, haló, jsi doma? Ptám se, jak se jmenuješ?“

„Bella,“ odpověděla jsem. Nevěděla jsem, co je zač, jen to, že je určitě pirát, a piráty já opravdu nemám ráda, nebo jestli mi neublíží, když se najednou otočil a zavolal:

„Edwarde, ahoj, chlapče. Podívej, koho jsem vylovil z moře, jmenuje se Beca.“ Otočila jsem se a dnes již podruhé se podívala do karamelových očí.

Autor: Adus15, Pinkilinki, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vampiráti: