Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vampiráti 2

29.05.2012 (15:15) • Pinkilinki, Adus15 • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2763×

 Bella:

„Ne, já jsem Bella, ne Beca,“ řekla jsem pro upřesnění.

„A není to jedno?!“ zasmál se ten pirát. Už mi to bylo jedno, stále jsem se nemohla odpoutat od těch karamelových očí.

„Jééé, zapomněl jsem vás představit, tohle, Edwarde, je Beca, Bella, že ano?“

„Ano,“ řekla jsem.

„A tohle, Bello, lepším se,“ zasmál se Jack, „je Edward.“

„Rád tě poznávám, Bello,“ řekl Edward a podal mi ruku. Byla jsem zmatená z jeho hlasu, rukou, absolutně ze všeho, z celého Edwarda, jak krásně to zní. Stále měl nataženou ruku a já koukala jako kdyby… Ani nevím co. Mohla jsem to zahrát tak, že jsem stále zmatená. Podala jsem mu ruku. Jeho ruka byla tak studená, až nelidsky… Co to plácám, opravdu jsem zmatená, asi z toho, co se seběhlo.

„Kde je můj bratr?“

„Bratr?! Vytáhnul jsem z moře jen tebe,“ řekl potichu. Cože?! Proboha, to není možné. Kde je můj bratr? Musím to zjistit.

„Jsi v pořádku?“ Edward se tvářil smutně. Nevěděla jsem to, tak jsem raději mlčela. Chtělo se mi křičet, kde je Emmett!

„Tak, Bello, nemáš hlad? Nebo žízeň, mohli bychom se společně najíst, protože já osobně mám hlad jako vlk. No, a potom se pokusíme něco zjistit o tom tvým bráchovi.“ Jack se na mě povzbudivě usmál. Taky jsem se na něho děkovně usmála a potom jsme vešli do jídelny…

Emmett:

Tak, už jsem tu několik hodin a za tu dobu jsem toho spoustu zjistil. Například to, že Cullenovi umí výborně zacházet s mečem a Jasper mě to naučí. S Jasperem jsem si rozuměl, připomínal mi Robina, a byla s ním zábava, také jsem se jich důkladně zeptal na Bellu, i když o ní nic nevěděli, doufal jsem, že je někde v bezpečí u dobrých lidí, jako jsem já. Také jsem zjistil, že je Rosalie volná. Hurá! I když pochybuji, že by měla zájem o někoho takového, jako jsem já. Ale zkusit to můžu. I když mi první pokus nevyšel a skončil jsem s kýblem na hlavě, ale já nevěděl, že nemá ráda, když jí někdo říká, že vypadá jak Pamela Anderson. Taky to patřičně okomentovala a už dvě hodiny se spolu nebavíme, ale Jasper mi určitě pomůže něco vymyslet. Momentálně cvičím s Carlislem, je opravdu dobrý – na svůj věk.

Ale pořád musím myslet na Bellu, všichni mě sice uklidňují, ale já mám pořád pocit, že se něco stalo, nebo ještě stane, protože moje sestra je hrozná smolařka. Jen se toho děsím. Cullenovi mi slíbili, že se spojí se svými přáteli z ostatních lodí. Také mi vyprávěli příběh o Vampirátech, prý se tady na moři nějací potulují, myslím, že bych se nedivil, kdyby se zrovna k nim Bella dostala. Ale výhodu to má, nesmí na světlo. Jinak můžou oslepnout. Pak jsem se také dozvěděl, že je na moři Jack Sparrow, á tolik bych ho chtěl potkat.

„Emmette, pojď sem na chvíli, prosím tě,“ volal Carlisle z kajuty.

„Něco nového?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Ano, myslím, že ano, spojil jsem se s jednou lodí a ta tvrdí, že viděla dívku, kterou unášelo moře.“

„A pomohli jí? Vytáhli ji?“ Cítil jsem radost, že se možná uvidím s Bellou.

„Ne, bohužel ne, už byli moc daleko. Je mi to líto, ale určitě ji najdeme.“ To doufám.

Bella:

„Děkuji za večeři, byla vynikající,“ pochvalovala jsem Jackovu specialitu, aniž bych věděla, co jsem vlastně jedla.

„Tak, Bello, myslím si, že bys měla vědět, co jsme zač. Respektive, co já jsem zač,“ začal Edward něco naznačovat. Proboha, co mi chce říct? Že utekl z vězení?

„Nemusíš se bát, neublížím ti.“ Nevím proč, ale pomalu jsem z něho začínala mít respekt. Bylo mi jasné, že je trochu jiný. Byl nepřirozeně bledý, chladný a krásný.

„Tak fajn, děcka, já vás tady teď nechám a půjdu si trochu popovídat s mým dobrým kamarádem,“ pověděl Jack a divně se usmál.

„S kým? Pokud se můžu zeptat.“ Byla jsem zvědavá, ale opravdu mě zajímalo, s kým Jack tak dobře kamarádí.

„S ručníkem,“ odpověděl, jako kdybych byla úplný tele a on mistr světa. Pak se zvedl a odkráčel.

„Ehm, takže, Bello. Měla bys vědět, že nejsem obyčejný člověk. Jsem Vampirát,“ řekl a sklopil oči.

„Aha, a to je kdo přesně?“ Opravdu jsem nevěděla, kdo je Vampirát, jen kdo je pirát, ale to ví každý, ne?

„To je skoro to samé jako upír. Jen, když máme žízeň, máme na to lidi, tzv. dárce, dávají nám svojí krev dobrovolně a pokud to není opravdu vyloženě nutné, tak nepijeme.“ No… páni. Úžasný, jsem na lodi Vampirátů s jedním pirátem a jejich dárci. Třeba si ze mě taky jednoho udělají. No, kdyby se ode mě napil Edward, možná by mi to ani nevadilo. Panebože, na co to proboha myslím, že by mi to nevadilo? Ovšem, že ano, musím najít Emmetta a odjet s ním zpátky na pevninu.

Ale dřív, než jsem stačila něco říct, tak se na palubě začali objevovat divní lidé. Edward se postavil přede mě a zakryl mě svým tělem. My jsme byli ve stínu, oni byli ve stínu. To znamená, že pokud bude slunce, jsem v bezpečí. Všichni na sebe začali vrčet. No, spíš oni vrčeli a potom vrčel Edward. Najednou se jeden z nich rozběhl a Edward se rozběhl proti němu. Najednou, jak vyběhl, začal křičet bolestí. Bylo zjevné, že ho pálí oči. Volal o pomoc. Za celkem dlouhou dobu vyšel muž v kápi a stáhl ho zpátky do kajuty. Potom se podíval na mě a já zjistila, že je to Jack. Zavolal na mě, abych přiběhla k němu a strčil mě do prvních dveří, které následovně zamkl. Byla jsem docela dost vyděšená a nevěděla jsem, kde je Edward.

„Bude v pořádku?“ ptala jsem se strachy bez sebe, akorát jsem nevěděla, jestli se víc bojím o Edwarda nebo o sebe.

„Obávám se, Bello, že ne, vběhl přímo do slunce a myslím, že oslepl, ale může to být jen dočasné. Zatím ale musíme čekat,“ řekl úplně vážně.

 Dny ubíhaly a Edward byl stále slepý. Už ani nevím, jak dlouho to bylo… Čtyři dny, dva měsícem nebo snad rok, vůbec netuším…

Při této strašné události jsem se vůbec nezmiňovala o Emmettovi. Proti tomu, co se stalo Edwardovi… Emmett byl v bezpečí… snad. Stále doufám, že ho našla nějaká loď s dobrými lidmi, kteří se o něj starají. Budu doufat, že on najde mě. Bylo mi Edwarda líto, musel na slunce kvůli mně. Proto jsem se o něj starala. Nosila jsem mu jídlo, povídala jsem si s ním… Prostě vše, co bylo třeba. S Edwardem čas ubíhal velmi rychle, jako kdybych přišla a za ani ne vteřinu zase odcházela. Edward byl velmi zábavný, hodný a měl nespočet dalších pozitivních vlastností, ale ze všeho nejvíc byl krásný… Ano, jsem asi hloupá, když něco vidím na tak úžasném člo… Vampirátovi. Ach… Pořád si na to nemůžu zvyknout. Edward je Vampirát. Ale bylo mi to v podstatě jedno protože… Ani nevím, jak to říct. Asi takhle: Jsem ráda s ním sama, ráda na něj koukám a čas s ním ubíhá tak rychle… Možná je to přehnané, ale nevím, co k němu cítím. Stejně, je to hloupost, on si může vybrat jakoukoliv, proč by si asi vybral mě?

Zapomenu na to. Teď se soustředím na to, aby Edward byl v pořádku. Uběhlo dalších pár dní a Edward na tom byl stále stejně. Můžeme být rádi, že ne hůř. Jednou, když jsem odcházela od Edwarda, tak jsem se připitoměle usmívala. Míjela jsem Jackovu kajutu, když jsem najednou zaslechla jeho hlas.

„Bello, můžeš na chvíli ke mně zajít? Prosím?“ řekl smutně. Co se asi děje? Něco s Edwardem?

„Sedni si, prosím,“ nabídl mi.

„S Edwardem to vůbec nevypadá dobře, pár případů jsem tu měl, ale vždy po pár dnech se to zlepšilo, ale Edward...“ Nemusel to ani doříkávat, protože jsem tomu absolutně rozuměla. Ztratila jsem veškerou naději, že se na mě ještě někdy podívá, proto jsem s ním chtěla být co nejvíce. Mohli bychom být přáteli. Opravdovými přáteli.

Rozhodla jsem se, že půjdu za ním a pokusím se ho rozveselit. Aspoň trochu. Je opravdu nešťastný, tak si s ním popovídám a zahrajeme si nějakou hru.

Když už jsem byla před pokojem, ucítila jsem zvláštní nervozitu. Byla jsem nervózní a ani nevím proč. Možná z Edwarda.

Přestala jsem myslet na hlouposti a zaklepala. Nikdo neodpovídal, tak jsem se rozhodla, že se podívám, jestli tam vůbec je. Nemýlila jsem se.

Stál u okna a vypadal zamyšleně… O něčem usilovně přemýšlel, ani s Jackem nemluvil, uzavřel se do sebe. Chtěla jsem mu vrátit naději, že zase všechno bude dobré, ale to nikdo nevěděl, takže co jsem mohla dělat? Kdyby byl nějaký zázračný lék, třeba i na konci světa, šla bych pro něj. A ani nevím proč, vždyť k němu přece nic necítím. Nebo ano? Nechala jsem divných myšlenek a oslovila ho.

„Ahoj, Edwarde,“ začala jsem.

„Ahoj, Bello.“ Jeho hlas byl… Byl opravdu moc smutný, ale já nechtěla, aby byl, proto jsem se rozhodla, že se pokusím trochu mu zlepšit náladu.

„Přinesla jsem nějaké stolní hry, taky bychom si je mohli zahrát a potom si třeba jen povídat a…“

„Jsi hodná. Díky. Ale uvítal bych, kdybys odešla, neber si to špatně. Jen chci být sám.“ No, páni. Vzal to rychle. Dobře, když si nechce se mnou povídat, nemusí. Odcházela jsem, brala za kliku a…

„Nebo počkej, docela rád bych si povídal.“

„Dobře,“ řekla jsem s úsměvem. Ale o čem si s ním mám povídat? Začala jsem o nějakém tématu, a když jsem chtěla vědět jeho názor, byl odměřený a chladný. Rozhodla jsem se teď mluvit o něčem úplně jiném.

„Tak, podívej, Edwarde. Já chápu, že jsi na tom špatně, a že jsi z toho nešťastný, ale musíš se vzchopit a jít dál. Určitě se ti brzy zrak vrátí.“ Jen se nechutně ušklíbl. Dobře, Bello, to se ti teda opravdu povedlo.

„Ne, ne, ne, tak jsem to nemyslela. Chci ti jen říct, že tu budu pořád a pomůžu ti,“ zakončila jsem svůj proslov.

„No, tedy, to koukám, znám jen tichou Bellu, ale tahle je… Rázná. Líbí se mi to,“ dořekl a usmál se. Ano! Usmál.

Zatím to vypadalo dobře, povídali jsme si spolu. A to opravdu dlouho, ale po nějakých dvou hodinkách, které jsme strávili spolu, začal zase uvadat.

„Proč tu se mnou marníš čas? Můžeš si užívat zábavu s Jackem a ne být tady se mnou, protože já jsem absolutně k ničemu,“ dořekl a začal vzlykat. Nemohla jsem to takhle nechat.

„Co to, prosím tě, povídáš? Ty rozhodně nejsi k ničemu. Jsi moc důležitý!“

„A pro koho? Nikdo mě nepotřebuje možná, by bylo lepší, kdyby. Kdyby…“

Ne. To ne. Rozuměla jsem tomu, co chtěl říct, a rozhodla jsem se, že mu řeknu, co k němu cítím. Uvědomila jsem si to teprve před chvílí, ale jsem si jistá, že se to už nezmění.

„Já tě potřebuju, jsi pro mě moc důležitý.“ Zatvářil se opravdu bolestně, jako kdybych mu vrazila nůž do srdce, a ne mu tady vyznávala, co k němu cítím.

Už jsem se to rozhodla neprotahovat, sklonila jsem se k němu a políbila ho na rty. Bože, to bylo neskutečné, ten pocit, který se mi rozlil po těle. Chtěla jsem tohle prožívat každý den. Chtěla jsem, aby mě jeho ruce pokaždé takhle objaly, jako právě teď, ale ten kouzelný polibek netrval dlouho.

Edward se po chvíli odtáhl a s tichým „promiň“ se zvedl a odešel se opět postavit k oknu. Pochopila jsem a odešla. Už po cestě mi začaly téct slzy, ale rozhodla jsem se nechat si pláč až do pokoje, potom v pokoji jsem se úplně rozplakala a uvědomila jsem si, že jsem se poprvé zamilovala a moje láska mi asi nikdy nebude opětována, proto jsem se rozhodla odejít. A hned. Osušila jsem oči a začala si balit věci…

Emmett:

„Rosalie. Prosím, už se na mě nezlob,“ volal jsem na svou milou, když mě vyhodila z naší společné kajuty a rozčileně pochodovala po palubě. Obával jsem se, že jsem zkazil naše první rande, i když nebylo poslední. Vlastně nebylo první, protože já trouba jsem vždycky něco zvrtal, ale Rosalie mi to vždycky odpustila. Dokonce jsem se jí vyznal ze svých citů a ona mi je opětovala. Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem u stolu přerušil naši romantickou atmosféru a běžel to říct Jasperovi. A to byla ta největší chyba, protože Rosalie se mnou následující dny i noci odmítala trávit, ale pokaždé jsem si jí udobřil. Proto tu teď běhám s květinou, kterou mi Jasper dal, a snažím se ji uklidnit a ukrást si od své zlaté mořské panny jeden sladký polibek. Pokusil jsem se udělat psí oči a kupodivu se mi povedly, protože Rosalie se zastavila, pohlédla na mě, a najednou se ke mně rozeběhla. Usoudil jsem, že mi dá facku, nebo ten nádherný polibek.

A naštěstí to bylo to druhé. Trochu více jsme se do toho oba vžili a líbali jsme se ještě dobrou chvíli, potom, když jsme se od sebe odtrhli, oba jsme jen zašeptali: „Miluji Tě.“

A naše vyznání stvrdili dalším polibkem. Věděl jsem, že teď už je jen moje a nikdo mi ji nevezme. A konečně jsem byl šťastný. Jen bych si moc přál, aby tu byla Bella. Pak by mi ke štěstí nic nescházelo.

Bella:

Myslím, že jsem připravená, usoudila jsem, když jsem dobalila poslední tašku se svými věcmi. Dohodla jsem se s Jackem, že mě vysadí v nejbližším přístavu a já se pokusím nějak Emmetta zkontaktovat. Jack ale moc rád nebyl, pořád mě přemlouval, abych ještě zůstala, ale proč zůstávat? Nic mě tu nedrží. Zamilovala jsem se do muže, který mi moje city nikdy neopětuje. Takže odcházím. A konec. Ještě pár hodin a vysadí mě v přístavu. Stála jsem na palubě a koukala se do dálky, když jsem za sebou uslyšela hlas.

„Bello, můžeme si, prosím, promluvit?“ zeptal se Edward. Nechtěla jsem s ním mluvit, nebylo o čem.

„Není o čem,“ odpověděla jsem a dál koukala se na západ slunce. Byla to opravdu nádhera.

„Prosím, Bello,“ zaprosil. Otočila jsem se a podívala se na něj. Měl ve tváři napsanou bolest a smutek, ale copak já jsem mu něco udělala? A jak mě vůbec našel? Někdo mu to musel říct.

„Dobře,“ řekla jsem stručně. Přikývl a vydal se do svého pokoje. Když jsme byli v pokoji, posadil se na postel a spustil:

„Bello, nemusíš odcházet, ne kvůli mně. Podívej, opravdu nechci, abys zbytek života strávila tím, že se o mě budeš starat. Chci, abys měla normální život s manželem a dětmi a navíc je tu taky ten fakt, že nejsem člověk,“ řekl a ušklíbl se.

Rozhodla jsem se to nijak neprotahovat, prostě mu řeknu, co k němu cítím, a narovinu se ho zeptám, co on ke mně, a budeme mít jasno oba.

„Edwarde, je mi jedno, co jsi, nebo že nevidíš. Na tom mi nezáleží. Já chci jen být s tebou nic víc,“ vyznala jsem se mu a čekala, co mi na to odpoví.

„A proč?“ zeptal se. To je vážně tak nechápavý?

„Protože tě miluju,“ vylétlo ze mě, ani nevím jak, ale takhle jsem mu to opravdu říct nechtěla, chtěla jsem mu to říct pomalu a s citem, ne to na něj vybalit, ale možná to je lepší, protože jinak by zase řekl něco, co by nás oba trápilo.

„Já tebe taky,“ řekl a pokusil se o úsměv. Nevěřila jsem vlastním uším, on mě miluje, už jsem na nic nečekala, skočila jsem na něj a povalila ho na postel. Navíc jsem se nehodlala nechat v nejbližší době odtáhnout. Ten polibek byl božský. A Edward se tentokrát zapojoval, dali jsme do toho polibku všechny emoce, které jsme následující dny prožívali.

„Miluji tě,“ vydechla jsem a usmála se.

„Já tebe taky,“ odpověděl a taky se usmál. Konečně jsem byla po nějaké době šťastná. Jen ještě najít Emmetta…

***

Všechno se lepšilo. Edwardovi se vracel zrak, já byla šťastná, on byl šťastný a Jack byl z nás celý na větvi. Nejdřív se rozčílil, proč jsme se nemohli dát dohromady už dřív, prý by si ušetřil spoustu starostí, dále potom Edwarda opil. Ještě, že jsem je včas stopla, jinak by byl Edward namol, ale naštěstí byl v pořádku. No, o Jackovi se to už říct nedalo, protože ten byl totálně opilý. Ráno jsme ho hledali, ale nemohli jsme ho najít, až najednou jsme s Edwardem uslyšeli takové divné mlaskání, podívala jsem se nahoru a začala se smát. Nevím, jak se to Jackovi povedlo, ale byl zamotaný v plachtách. Posádka ho za několik desítek minut sundala a Jack následující den prospal. Alespoň jsme měli s Edwardem den pro sebe. Zkoušela jsem ho, jak vidí, a opravdu dělal veliké pokroky. Byli jsme šťastní…

Jednou, když byl západ slunce, seděli jsme na palubě lodi a koukali se na něj, jak romantické. Najednou se v dáli k nám plavila loď. Stále se blížila a já rozeznala jednu postavu – Emmetta.

Začal na mě křičet, že už za mnou jede, aby mě zachránil.

„Bello, zachránili mě dobří lidé, pojď, sbal si věci a nastup,“ začal na mě křičet. Zakývala jsem záporně hlavou. Chci zůstat s Edwardem a ani Emmett mě od něj neodloučí.

„Bello?“ zeptal se Emmett.

„Emmette, já odtud nechci nikam odejít, jsem tu šťastná. Chci zůstat tady.“ Emmett na mě vykulil oči.

„Bello, jsi si jistá?“ zeptal se. Jen jsem kývla hlavou.

„Dobře, nemůžu tě nutit, ale já s tebou nezůstanu. Taky nechci opustit svoji přítelkyni.“ Jen jsem chápavě přikývla. Domluvili jsme se, že se budeme dvakrát týdně navštěvovat, ale opravdu dvojka, Emmett a Jack, a ještě ten Emmettův kamarád Jasper. To byla síla… Nechtějte vědět, co ti tři spolu všechno dělali. S Emmettem jsme se rozloučila a já se vrátila za svým miláčkem.

„Miluju tě,“ vyznal mi lásku Edward.

„Já tě víc,“ řekla jsem s úsměvem.

„Ne, já,“ řekl.

„Ne, to já,“ řekla jsem se smíchem.

„Dobře, domluvíme se tak, že se milujeme skoro stejně, protože já tebe víc.“ Už jsem ho u toho nechala.

„Polib mě,“ řekla jsem tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já a můj Edward.

„Moooc rád,“ řekl s takovým úsměvem, který byl ze všech nekrásnější.

Tak to bude nejlepší. Já s Edwardem a Emmett s Rosalií. Tak to má být… A každý si popluje dál svou vlastní cestou.

(Samozřejmě, že s námi popluje slavný proslulý - ale ukecaný - Jack Sparrow.)

Toto je naše první tvorba, proto budeme rády, když nám zase napíšete svůj upřímný názor. Chceme poděkovat Sheele a WhieTie za korekci. Dále chceme poděkovat Vám komentujícím čtenářům za velmi příjemné komentáře, jsme rády i za kritiku. :) A nakonec náš největší dík patří Justinovi Somperovi, který napsal čtyři úžasné knihy o Vampirátech, proto mu děkujeme za námět. Doufáme, že se Vám tvorba líbila, a doufáme, že si od nás ještě něco přečtete.  Vaše Adus15 a Pinkilinki.

Autor: Pinkilinki, Adus15, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vampiráti 2: