Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Veronica - Rozbřesk

18.09.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2312×

Chicago 1918

Edward:

Zastavil jsem za domem kousek od centra Chicaga a čekal na Veronicu. Na moji sladkou Veronicu. Nemohl jsem se jí dočkat. I když to nikdo z mým přátel nevěděl, že s ním chodím, připadalo mi to jako dobrodružství. Jenže ona to tak nebrala. Chtěla se mnou chodit po městě po kolonádách a prostě se ukazovat. Držet se mě. Špitat mi do ucha zamilovaná slůvka a být stále zavěšená do mého ramene. Jenže hrozila válka a na můj věk se to neslušelo. Chlapci mého věku se měli chystat bojovat. Bylo mi minulý měsíc sedmnáct let, které se u nás doma pořádně oslavili. Jelikož byl můj otec právník s dobrým postavením, objevilo se na oslavě hodně lidí z vyšší třídy města Chicaga. Otec mě chtěl řádně připravit na vojnu, ale matka při tom pomyšlení šílela. Nechtěla myslet na no, že bych někdy odešel vůbec z domu, natož na vojnu, kde se všichni zabíjeli. Jediný kdo mi tam chyběl byla moje sladká Veronica. Opřel jsem se o před nárazník svého nového auta. Fordu Modelu T Touring.

Otec mi ho koupil k narozeninám na neuvěřitelných 360 dolarů. Nemohl jsem tomu uvěřit, když mi dal klíčky a přivedl mě před dům.

Dnes jsem se vytratil a hodlal svým novým autem svést Veronicu. Házel jsem na její okno kamínky. Stejně jako vždycky. Bylo to tak, já nevím, romantické? Řekla by? Mě to připadalo strašně, v té době klukovské. Už mi přeci bylo sedmnáct, nemohl jsem se pořád chovat jako malý kluk. Musel jsem se začít chovat jako dospělý muž. Ne v tom smyslu, že bych chtěl Veronicu požádat o ruku. Na to jsem nikdy nepomýšlel. Sice to byla hodná a příjemná dívka, ale celý život bych s ní asi nechtěl strávit. Tohle mi prostě stačilo. Nechtělo se mi to říkat. Jí ani nikomu jinému. Nebyl jsem jako jiný kluci mého věku, že si užijí a řeknou dívce, že musí na vojnu. To ne. Já jí to řeknu stylově. Oznámím jí to dnes večer. Začnu na ni trochu pomalu. Nechtěl jsem jí tím ranit. Viděl jsem na ní, že mě má opravdu hodně ráda. Jenže jsem chtěl jít studovat na Yale. Pravda neměl jsem nejmenší šanci, když hrozila válka, mohl jsem to alespoň zkusit.

Okno se otevřelo a vykouknula Veronica. Její dlouhé hnědé vlasy jí spadaly na ramena. Plnými rty se na mě usmála. Hnědé oči, jakmile mě uviděla, zajiskřili naprostou radostí. Než jsem stačil cokoli říct, okno se s hlasitým zabouchnutím zavřelo. Z útrob domu se ozval hrozný rachot a křik. Neubránil jsem se tichému smíchu, protože v tomhle byla Veronica trochu zbrklá. Nevěděl jsem co ji na mě tolik přitahovalo. Při pohledu na mě se jí oči rozzářili, tvář zrůžověla a kolena rozklepala.

Zadní dveře se otevřeli. Vyběhla z nich ona za zády byl slyšet řev jejích neurotických rodičů, kteří nesnesli to, že chodila se synem uznávaného právníka, protože sami byli ze slabší vrstvi.

„Edwarde!“ Vykřikla. Otevřel jsem náruč do které lehce vklouzla a já ji objal. Na srdci, ve vnitřní kapse saka, mě hřál od ní dárek. Položila na něj ruku a nádherně se usmála, až odhalila svoje dokonalé zuby.

„Veronico. Stýskalo se mi.“ Lehce jsem ji líbnul na tvář. Přivinul jsem si ji k sobě blíž. „Chci tě svést ve svém autě.“ Zvědavě a hlavně nedůvěřivě se podívala na auto.

„Do toho mám nastoupit? A nerozpadne se to? Nevypadá to příliš bezpečně. Nechceš jet drožkou?“ usmál jsem se.

„Ne. Pojď.“ Opatrně jsem ji dovedl k autu a jako správný gentleman jí pomohl nastoupit na místo spolujezdce. Tvářila se stále více podezřeleji. Nechtělo se jí to líbit, ale když byla v mé přítomnosti dala na mé přemlouvání.

„Kam tedy pojedeme?“ křečovitě se chytila za sedadlo a vyděšeně hleděla před sebe a to jsme ani nevyjeli. Musel jsem se zasmát. Rozzlobeně se na mě zadívala. Byla uražená. Pomalými a rozvážnými pohyby si složila ruce na hrudi a otočila hlavu opačným směrem.

„Pojedeme za město Veronico. Chtěl bych ti něco povědět. Je to pro mě důležité.“ Bolestně jsem se na ni podíval. Nebylo to pro mě nic lehkého. Rozejít se s ní byla ta nejhorší a nejhnusnější věc v mém životě co jsem zatím udělal. Ještě s tak skvělou dívkou, ale vymluvit se na školu byla ta nejlepší výmluva, protože kdyby mě náhodou povolali. Moje srdce by nezvládlo kdyby se musela moje sladká Veronica soužit kvůli mně každý den a nevědět jestli žiji nebo ne. Nastartoval jsem.

Cesta netrvala tak dlouho jako drožkou nebo pěšky. Nakonec se to Veronice líbilo, že jsem ještě musel jet trošku rychleji. Líbil se jí vítr ve tváři a jak se krajina míhá tak neuvěřitelně rychle. Jel jsem tedy raději několik kilometrů od Chicaga. Miloval jsem krajinu rodného Illinois. Byla tak malebná, ale nevyrovnala se její kráse. Mé sladké Veronice.

„Tak jsme tady.“ Vylezl jsem a pomohl vystoupit i jí. Ze zadu jsem vyndal věci. Deku. Nějaké pití a občerstvení. Veroničina tvář se rozzářila ještě víc. Mě se ještě přitížilo. Cítil jsem se pod psa a jako nejhorší hajz v celém Chicagu.

„Jsi skvěle připravený Edwarde. Neuvěřitelně romantický. Nikdy nevím co mám od tebe čekat. Vážně skvělé.“ Její okouzlující úsměv mě bude mučit až do konce mého bídného života. Doufal jsem, že to bude co nejdříve. Rozložil jsem deku na trávě a položil tam košík s občerstvením. Každý jsme si sedli z jedné jeho strany. Veronika ho otevřela a začala vyrovnávat věci. Sledoval jsem její nádherné pohyby. Vše bylo jak ve zpomaleném filmu. Veroničiny rudé rty tvořili slova velice pomalu. Sledoval jsem každý jejich pohyb. Byl naprosto dokonalý. Její dlouhé rovné vlasy, které se na konci snažili trochu vlnět jí padali přes ramena. Nenáviděl jsem se za to všechno. Odvrátil jsem znechucením pohled.

„Edwarde? Co se děje?“

„Rozcházíme se Veronico.“ Nepodíval jsem se na ni, ale nezaslechnou jak jí všechno vypadlo z rukou, to by musel přeslechnout opravdu leda tak hluchý člověk. Bolestně jsem sevřel víčka.

„Cože?“ zeptala se nevěřícně. „Jestli je to nějaký vtip Edwarde, tak je hodně nemístný.“

„Není to vtip Veronico.“ Vstal jsem a ostře se na ni podíval. Seděla tam jako hromádka neštěstí na kostkované dece. Můj pohled byl neúprosný.

„Edwarde…“

„Je konec promiň. Potřebuji, já…“ její oči mě naprosto uzemnili. Začali se lesknout slzami. Někdo mi v té chvíli vrazil dýku do srdce. Doběhl jsem k autu a nastoupil do něj, ale stále jsem cítil její pohled v zádech. Bez dalších řečí odjel pryč.

Během několika dní dorazil do města španělská chřipka. Jenže o Veronice jsem od našeho posledního společného odpoledne nikdy neslyšel. Jako by se po ní slehla navždy zem.

Forks – současnost

Veronica:

Ode dne kdy odešli Volturiovi uběhlo již mnoho a mnoho dní. Můj vlastní upíří pach se mezi tolika pachy naprosto dokonale ztratil. Ještě když měli Cullenovi na návštěvě tolik svých upírů, kteří se začali po obhajobě Edwardova dítěte rozjíždět do svých teritorií ve světě. Čekala jsem na svoji vhodnou chvíli. Konečně skoro po několika dnech. Odjel poslední účastník toho summitu, který byl jak by řekl Edward díky bohu úspěšný. Jenže můj milý Edward se za poslední století hodně změnil. Tedy po fyzické stránce se nezměnil vůbec. Tak jako já. Po psychické se změnil hodně. Našel si někoho jiného a s ní má taky dítě. A to dítě je asi hodně zvláštní. Podle toho jak kolem ní všichni skákají, kolem matky taky, celá Edwardova rodina je zvláštní. Samotný aktér taky.

Čtenář myšlenek.

Na to si musím dát pozor. Jenže jak? Abych ho k sobě nějak nepřilákala? Nebylo potřeba ho k sobě nijak lákat, protože za mnou se ozvalo nepříjemné vrčení. Prudce jsem se otočila a uviděla jenom dvě velké vlčí oči co se na mě vrhli. Vlk mě povalil na zem. Zahryznul se mi do hrdla. Zasmála jsem se a začala po něm taky chňapat. Začal uhýbat krkem pryč. Trochu jsem se divila proč to dělá, ale pak mi došlo, že to není obyčejný vlk, protože je daleko větší než obyčejný. Z keře se vynořil ještě další vlkodlak. Zlostněji jsem zavrčel a vrhla se po tom prvním a zlomila mu jedním mocním máchnutím ruky pár žeber. Bolestní zakňučení mě povzbudilo. Vrhnula jsem se na toho druhého. Chytnula jsem ho za kožich a chystala se mu zahryznout do krku, když se za mými zády ozval ten nejúžasnější hlas co se mě neoslovil nejméně století.

„To stačí. Nech je nepokoji!“ pustila jsem toho vlkodlaka, který doběhl k tomu prvnímu, který vypadal rudohnědě a pomalu se sbíral ze země. Zuřivě na mě vrčel. Stála jsem k Edwardovi zády. Nemohl mě poznat. Snažila jsem se myslet na zabití těch vlkodlaků. Jak bych se jim slastně zakousla do krku nebo jim je přinejmenším zlomila. Zlostně zavrčel. Nemohl mě však poznat. Od posledního našeho setkání moje vlasy nebyly tak hnědé. Šla jsem hodně s dobou. Světlé melírky moje vlasy zesvětlili natolik, že byli skoro blonďaté. „Kdo jsi? A proč jsi tady? Poslali tě Volturiovi?“ stále jsem myslela na vraždění vlků.

„Ne neposlali Edwarde.“ Pomalu jsem se otočila. Jenom pomalu, aby měl dostatek času na vstřebání toho faktu kdo před ním stojí. Věděla jsem, že upíři nemohou omdlít, ale nehodlala jsem nic riskovat. Sice neomdlel, ale ustoupil o krok do zadu. Stáli za ním ještě tři upíři. jeden takový velký svalnatý upír s tvrdým výrazem. Blonďatý menší s vražedným pohledem a třetí co z nich vypadal nejstarší a zároveň taky tak otcovsky.

„Veronico?“

„Edwarde.“ Zvedla jsem k němu bradu a udělal krok blíž. On ustoupil ještě dál. Zastavil se o toho velkého. Hleděl na mě naprosto nevěřícně. Myslela jsem stále na naše poslední setkání. Jeho zlato-hnědé oči se zrcadlili bolestí. „Copak Edwarde vidíš ducha?“ krčila jsem oči, abych alespoň vypadala, strašidelně, ale to za mě opatřovali mé karmínové zorničky. Znak mé potravy. Tolik jsem se odlišovala od jeho rodiny. Tolik jsem se odlišovala od něj.

„Veronico, ty jsi…“

„Upír?“

„Myslíš si, že bych takhle vypadla skoro po sto letech? Po tom jak jsi mě pustil k vodě patnáct kilometrů od Chicaga a nechal mě tam?“ začala jsem myslet na to, jak tam přišel ten upír, naprosto vyhládlý.

„Nech toho.“ Zaprosil a chytil se za hlavu.

„Copak Edwarde? Ty to nechceš vidět? Nechceš vidět, že další žena ve tvém životě je kvůli tobě upírka? Tak kolikátá? Třetí? Můžu do toho počítat i tvoji malou dcerušku? Jak se jmenuje Renesmee? Je to tak?“

„Netahej ji do toho!“ zařval na mě. Okamžitě jsem se na něj vrhla. Strhli mě z něho ti dva upíři. vztekle jsem syčela.

„Zabiju tebe i tvoji rodinu. Myslela jsem, že mě chceš požádat o ruku, ale ty jsi si chtěl jenom užívat. Prostě jsi mě odkopnul jako kus hadru nic jiného jsem pro tebe nebyla! Nebyl jsi nic než ti chlapi co jen užívají!“

„To není pravda Veronico! Tak to nebylo! Kvůli tomu jsem se s tebou nerozešel. Rozešel jsem se s tebou kvůli tomu, že začínala válka a nechtěla jsem, aby ses kvůli mně trápila kdyby mě náhodou odvedli. Promiň mi to, ale po tom, co jsem se stal upírem moje sebe ovládání nebylo tak skvělé, ale měl jsem skvělého učitele.“ Jeho oči těkli k tomu upírovi co vypadal otcovsky. „A neslyšel jsem o tobě od našeho rozchodu a jak víš tak lidské myšlenky se mlží, trvalo mi hodně dlouho si je pořádně utřídit. Jenže náš poslední rozhovor tam zůstal.“

„Na to by nezapomněl, ani upír co?“ začala jsem se cítit provinile. Křivdila jsem mu celé století. Chtěla jsem se mu pomstít. Chtěla jsem ublížit jeho rodině. Zabít jeho dceru. Jeho oči se na mě podívali dosti vyděšeně, ale po tom všem vysvětlení se poskládala celá skládanka, do níž mi scházela poslední dílky, aby byla celá a já pochopila její smysl. „To já bych se měla omluvit Edwarde. Jednala jsem jako zhrzená dívka, která touží po pomstě, ale nezjistila jsem všechny skutečnosti. Mohl by jsi mi odpustit?“ myslela jsem to opravdu upřímně. Edward se na mě usmál. Jeho úsměv mi podlamoval kolena stále, ale nevehnal mi krev do tváře. Bohužel už ne. Ani jeho oči už nebyly zelené. Tentokrát byly zlato-hnědé. Zatoužila jsem je mít taky takové. Neživit se lidmi. Najít jiný způsob obživy.

„Naučíme tě jak se živit zvířecí krví.“

„Děkuju.“ Někdy nevýhoda, když vám někdo četla myšlenky. Zase ten úsměv. „Představil by jsi mi svoji rodinu?“ za zády se mi opět ozvalo zavrčení.

„Jen klid Jacobe. Je to kamarádka.“

„Kamarádka?“

„Jestli ti to nevadí? Bella, to je moje žena. By se asi nezlobila, kdybych řekl, že jsme spolu chodili, ale přátele být můžeme ne?“ přikývla jsem. „A ten vlk, to je Jacob, vlkodlak měnič, to je na dlouho, dnes raději ne, máme na to celou věčnost.“ Společně jsme se zasmáli. „Jacob se do mé dcery otiskl.“ Zaslechla jsem v jeho hlase trochu nevole. Dovedl mě do domu, kde představil celé rodině jako staro známou, jako první přiběhl drobní dívenka s rozježenými vlasy do všech stran. Vypadala trochu jako elfka, ale hned mě objala a zašeptla, že jsem to sotva slyšela i já, že o mě věděla. Seznámení bylo opravdu vřelé. Když se dozvěděli, o tom, že znám Edwarda ještě z doby kdy byl ještě člověk nabyla jsem na oblíbenosti. Ti tři upíři co byli venku mlčeli o našem rozhovoru. Ženy byly velmi hodné. Dozvěděla jsem se, že ten velký Emmett má za ženu tu blondýnu. Rosalii. Tak roztomilá elfka Alice je provdaná za Jaspera, s vražedným pohledem a vidí do budoucnosti. Jsou to vlastně všichni sourozenci. Otec všech je Carlisle a až na Alici a Jaspera všechny stvořil. Jeho družka byla Esme. Příjemná upírka s mateřským chováním. Co mě okamžitě přijala. Nikdo nehleděl na moje oči. Jenom nově příchozí. Naprosto dokonalá upírka s dlouhými hnědými vlasy a její oči měla ještě v sobě trochu karmínového žilkování. Byla novorozená upírka. To musela být Bella, Edwardova žena. V náručí držela přenádhernou holčičku. Renesmee. Jakmile jsem ji spatřila moje pomsta okamžitě zmizela.

Bylo až neuvěřitelné jak mě všichni přijali. S Bellou jsme se spřátelili. Rozuměli jsme si hlavně díky Edwardovi. Nezatajila jsem jí, že kdysi jsme byli pár. Nezlobila se. Když byl člověk nebyl na světě ani její dědeček. Byla zábavná a já si ji zamilovala. Učila jsem se živit zvířecí krví. Překvapilo mě, jak je to snadné a podobné té lidské. Jenom mě neměl moc rád ten vlkodlak Jacob. Pravá „packa“ Renesmee.

Jak jsem se dozvěděla tento vlkodlak se do toho roztomilého poloupířího dítěte otisknul což byla láska na celý život. Jenže postupem časem mi těch pár zlomených žeber odpustil a stali jsme se také přáteli. Čas utíkal neuvěřitelně rychle. Roky letěli neúprosně rychle a Renesmee rostla jako z vody a dorostla do fyzické dospělosti, ale i po psychické stránce byla dospělá.

Toho dne kdy jsme slavili její sedmé narozeniny přišel upír, který mi obrátil celý život na ruby.

***************************************************************************

PS : Tato postava byla inspirována jak jinak mojí sestrou Veronikou [nick eunta – všichni znáte : Upíří život, Anděl pomsty, A walk to remember, Alkohol je můj kamarád(a velmi dobrý) a mnoho dalších]. Chtěla bych jí za tu inspiraci moc poděkovat, protože mě opravdu nic nenapadlo. Snad se za to nebude na mě zlobit, i když asi jo, ale promiň ségra, jinak to nešlo. Nezabila jsem tě a ani ty jsi nikoho nezabila můžeš být ráda. Čti pozorně je tam šťastnej konec!!!

PSS : Pro JoHarvelle : Chtěla bych ti poděkovat, že jsi se tak o celou tuhle soutěž starala. Vím, kolik ti to dalo práce. Vydávání tolika povídek v tolika dnech. Přidávání tolika odkazů a čekání jestli vůbec povídky přijdou. Celý tenhle projekt byl skvělý nápad, doufám, že o dalších nejbližších delších prázdninách budou další kola s rafinovanějšími tématy, která procvičí naše spisovatelské schopnosti a přilákají nás více a tato soutěž získá na větší oblibě. Moc ti děkuju JH. Skláním ti poklonu.

PSSS : Zároveň je tu poděkování všem zúčastněním, kteří posílali svoje povídky, které byly ve všech ohledech naprosto originální a nezapomenutelné. Kolo od kola lepší a lepší. Smutné, veselé a dojemné. Jen tak dál. Tyto stránky tvoříte vy a vaše díla. Právě díky vám tyto stránky získávají na prestiži, tak jen tak dál. Držím vám pomyslné palce, ať vaše fantazie pracuje na plné obrátky.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Veronica - Rozbřesk: