Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vhodný okamžik

30.09.2013 (19:00) • emam • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3037×

Už když jsem ji uviděl poprvé, zaujala mě. Ten její srdcovitý obličej, bledá kůže a horní ret o trošičku větší než ten dolní. Byla krásná, jak si vítr pohrával s jejími vlasy. A ona si jen tak seděla na lavičce a četla knihu. Pro její obsah okolí vůbec nevnímala, proto si mě nemohla všimnout, i když jsem ji pozoroval už hodnou chvíli.

Najednou se otočil vítr a její pach mě udeřil do nosu jako to nejsladší vábení. Tak silné pokušení jsem ještě nikdy nezažil. Měl jsem co dělat, abych vydržel stát na svém místě a nevyřítil se na ni. Přesto mě to nepřekvapilo. Už na první pohled mi bylo jasné, že je jedinečná. Její vzhled, tichá mysl a teď ještě ta nejlákavější vůně lidské krve, jakou jsem kdy cítil. Nechtěl jsem jí ublížit, a proto jsem raději odešel.

Uběhl nějaký čas a já šel zase tím parkem. Přesně jsem si pamatoval to místo, kde seděla, a neodolal jsem pokušení. Musel jsem se tam podívat. Byl to osud nebo náhoda? Nevím, ale seděla tam, jako tenkrát. Jen kniha v její ruce byla o něco tenčí a ona? Byla krásnější než ten odraz v mých vzpomínkách. Tolik jsem si přál sednout si vedle ní a oslovit ji. Zhluboka jsem se nadechl. I její přírodní parfém uzrál na kvalitě, ale kupodivu touha být jí nablízku byla silnější než můj instinkt predátora.

Začal jsem sbírat odvahu, že ji oslovím, když v tom si levou rukou dala neposedný pramen za ucho a já na jejím prstu spatřil důvod k odchodu. Zabolelo to jako dosud nic v mé existenci, ale nemůžu přeci toužit po vdané ženě.

Bloudil jsem světem a nenacházel klid. Měl jsem ji pořád před očima v celé její dokonalosti a tajemnosti. Co když se svým mužem není šťastná? Co když se už rozvedla a je zas volná? Co když jsem se zmýlil a ten prsten na jejím prsteníčku vůbec nebyl snubní?

Otázky a různé dohady mě neustále pronásledovaly. Začínalo mi být jasné, že se tam budu muset opět vrátit a zjistit odpovědi, jinak už nikdy nenaleznu klid.

Podařilo se mi to odložit už jen pár týdnů a pak jsem se znovu ocitl v tom městském parku ve Forks. Našel jsem ji, nic se neměnilo, seděla tam na své lavičce ve své celé dokonalosti. Jen brýle na čtení zdobily její skvostnou tvář. Slušely jí, a to moc. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Ale rychle jsem se napomenul. Přeci si nenechám utéct i tentokrát svoji příležitost.

„Promiňte, mohu si k vám přisednout?“ ptal jsem se nesměle a bál se odmítnutí.

Zvedla své oči od knihy a kouzelně se na mě usmála. „Jistě,“ pronesla tichým hlasem.

Sedl jsem si od ní co nejdál, tak jak to jen lavička dovolovala, ale přesto jsem se cítil k ní přitahován téměř nadpozemskou silou. Oči jsem z ní nespouštěl. Musela to vycítit a plaše se na mě usmála: „Máte rád Dickense?“

Rychle jsem zaostřil na přebal knihy: „Oliver Twist má zajímavý osud, ale já si spíš potrpím na literaturu faktu.“

„Aha,“ a věnovala se dál knize. Co jiného mi mohla říct na takovou hloupou odpověď. Jak se dá vůbec navázat na zmínku o literatuře faktu. Kdybych jí raději řekl, že jsem Dickense přečetl celého, asi by to bylo schůdnější téma k hovoru. Už jsem se nadechoval, že svou odpověď doplním, když knihu zavřela.

„Ani se vám nedivím.“ Podívala se na mě a já poprvé viděl barvu jejích čokoládových očí. „Je možná lepší zabývat se skutečností. Fikce často člověka obloudí a pak mu realita začne unikat.“

„A proč tedy čtete beletrii?“ podivil jsem se.

Shovívavě se na mě usmála: „Znáte pořekadlo nejen chlebem je člověk živ?“ Přikývl jsem. „I fantazie potřebuje svou denní dávku.“ Mrkla na mě.

„Ale zrovna Oliver Twist není nejveselejší kousek,“ namítl jsem.

„Nejde vždy o děj, ale třeba jen o volbu jazyka, jaký autor používá a v tom je Dickens poutavý.“ V tom jsem jí musel dát za pravdu.

„Promiňte, nevíte kolik je hodin? Neměla bych se dnes zdržet dlouho, aby o mě neměli starost.“

„Bude šest,“ odpověděl jsem jí s jistotou sobě vlastní i bez hodinek.

„Děkuji a nezlobte se. Hezky se mi s vámi povídá a ráda bych v tom pokračovala, ale už budu muset jít.“ Začala se k mé smůle zvedat k odchodu.

„Nevadilo by vám někdy pokračovat?“ vyhrkl jsem rychle, než mi zase zmizí.

Zaváhala, ale nakonec se na mě otočila s tajuplným úsměvem: „Chodívám sem každý den. Pokud se rozhodnete dělat mi společnost, budete vítán.“ Pomalu odcházela a já se za ní radostně díval a nebylo to jen tím pozváním. Když zavírala knihu, díval jsem se pozorně na její ruce. Žádný prstýnek neměla.

Seděl jsem na té lavičce ještě dlouhé hodiny po jejím odchodu a skoro jsem chtěl zůstat na místě do chvíle jejího návratu, ale pohled na mé promočené nohavice mě přesvědčil o tom, že by bylo vhodné jít se alespoň převléknout.

Mohlo mě napadnout, že to nebude tak jednoduché a něco se pokazí. V tomto případě to je počasí. Sluncem zalitá podzimní obloha nebývá ve zdejším městě častým jevem. Ale samozřejmě dnes bude svítit. Kysele jsem se usmál nad vzpomínkou na jednu dětskou knihu, kterou mi před časem ukazoval Emmett. Jmenovala se ‚Ať přestane svítit‘ a ano, byla tam řeč o slunci.

Přesto jsem se rozhodl, že stůj co stůj do parku půjdu. Budu se držet v korunách stromů nebo alespoň v jejich stínech, abych ji viděl. A jen jsem se rozhodl, ihned jsem tak učinil.

Seděla tam na stejném místě, jen jí to snad ještě víc slušelo. Četla sice v knize, ale ne tolik soustředěně jako jindy. Když okolo ní někdo prošel, hned zvedla hlavu. Čekala mě a já jsem uvězněný ve větvích hloupého stromu jen pár kroků od ní. Ani jsem se jí nezeptal na jméno. Budu to muset hned zítra napravit.

Pomalu se začínalo šeřit, ale ona už měla knihu dávno zavřenou a jen seděla a vypadalo to, že čeká. Kdyby opravdu počkala, alespoň pár minut slunce by už na lavičku nesvítilo a já bych konečně mohl k ní.

Jenže cosi v jejím jednání mi napovídalo, že tak dlouho čekat nebude. Víc se zachumlala do kabátu, zavřela oči a lehce zavrtěla svěšenou hlavou. Pak se zvedla a odešla. Proč jsem ji zrovna dnes musel zklamat? Ale zítra jí to určitě vynahradím.

Koupil jsem květiny a kávu a zamířil si to konečně k lavičce, na níž sedávala. Byl jsem tam brzy, vím, ale prostě jsem si nemohl pomoci. Čekal jsem pár minut a najednou jsem bez zjevných důvodů začal být nervózní. Kytku i s kelímkem jsem položil na lavičku a po hodině marného čekání jsem začal přecházet po chodníčku tam a zase zpátky. Nepřicházela, ani jsem neslyšel její srdce. Marně jsem větřil s každým vánkem, jestli neucítím její jedinečnou vůni. Nic.

Už dávno uběhla doba, kdy sem chodívala číst, a já ji pořád vyhlížel. Ale cosi mi říkalo, abych ji začal hledat. Co když se jí něco stalo? Ale kde ji mám vůbec hledat? Kromě toho, že je vášnivá čtenářka, jsem o ní nic nevěděl.

Rozběhl jsem se do města. Hledal jsem v myslích všech lidí, které jsem potkal, jestli ji neznají, ale neměl jsem štěstí. Bloudil jsem v těch ulicích celé hodiny a pořád nic. Až jakási stará žena přemýšlela nad svou nemocnou přítelkyní, jejíž tvář mi připomínala mou milovanou, ale byla jiná... Nevadí, alespoň vím, kde ji hledat. Třeba tam bude i ona.

Rozběhl jsem se k nemocnici. Na lůžkovém oddělení - tam někde by měla ležet ta stará paní. Za nemocnými přeci chodí návštěvy, když tam třeba dostatečně dlouho počkám, určitě se dočkám.

Edwarde, co tady děláš? Divil se v duchu Carlisle, když mě ucítil vstoupit do nemocnice. Ale odpovědět jsem mu nemohl. Byl o dvě patra výš u nějaké pacientky.

„Doktore, potřebujeme vás nutně vedle. Vypadá to na další zástavu,“ oslovila ho sestra. Jako správný profesionál se Carlisle omluvil pacientce, kterou zrovna vyšetřoval, a rozběhl se do vedlejší místnosti. Vnímal jsem jej jen okrajově, málem jsem i přehlédl, ke komu spěchal. Byla to ta stará žena s bílými vlasy, kterou jsem viděl v mysli její přítelkyně. Byla tolik podobná dívce z parku, ale v obličeji měla nespočet vrásek moudrosti.

Rozhodl jsem se, že schody budou rychlejší než výtah a už jsem stál ve druhém patře.

„Paní Swanová, musíte přeci sama chtít,“ nabádal Carlisle ženu, do které pouštěl další a další dávky elektrického proudu. Bylo to v devátém pokoji zprava. Snažil jsem se o volnou chůzi, ale šlo to ztěžka. Na chodbě před pokojem nikdo nebyl. Že by byla uvnitř? Nakoukl jsem do dveří a...

Chodím sem denně. Vím, že je to zbytečné, ale prostě si nemůžu pomoci. Na tu lavičku si už nikdy nepřišla číst. Nemohla, když byla tady. Stále jsem váhal, kdy je vhodný okamžik na to se k ní přiblížit a oslovit ji. Váhal jsem tak dlouho a vůbec si nevšiml, jak letí čas. Zamiloval jsem se do ní, když jsem ji poprvé uviděl. Bylo to před šedesáti lety. Od toho okamžiku pro mě byla pokaždé stejně krásná a jedinečná. Neviděl jsem, že stárne. Mohly mě upozornit stromy, které lehce zesílily stavby okolo parku, které začaly chátrat, nebo vrásky, které se vryly do její krásné tváře, ale já nic z toho nevnímal. Ta stará žena v nemocnici byla ona, Isabella Swanová, láska mého života. Zemřela na zástavu srdce. Carlisle říkal, že vypadala jako jedna z těch lidí, co ztratili naději. To nevěřila, že přijdu?

V zoufalství jsem stále propaloval nápis před sebou.

Isabella Swanová

13. 9. 1987 – 7. 10. 2064

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vhodný okamžik: