Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Víla beze jména část II.

09.01.2012 (16:45) • Kacikacka • FanFiction jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1839×

Víla beze jména

II. část

(pohled Edwarda)

Ráno jsem byl na nohou již za kuropění, oblékl jsem se a vydal k lesu. Hledal jsem, bloudil v lese, padal, a když už jsem si myslel, že jsem v cíli, objevil jsem se zpátky na kraji lesa. Ale nevzdával jsem se. Znovu a znovu jsem se pouštěl do lesa a znovu a znovu končil tam, kde jsem začal.

Byl již čas oběda, ale já se cítil, jako by byla půlnoc. I spráskaný pes se cítil lépe než já. Bolely mě nohy a chtělo se mi spát. A mé svědomí? Ach! To mi dávalo zabrat nejvíce. Neustále se mi v hlavě přehrával její bolestný, zničený obličej. Jak jsem jí to jen mohl udělat? Jak jsem jen mohl! Udělal bych cokoliv, abych ji teď našel a omluvil se jí.

Právě proto jsem zalezl zpět do toho zakletého bludiště a nepřestával ji hledat. Poháněla mě láska k ní. Vzpomínka na její úsměv a uhrančivé oči, mi dodávala sílu.

A pak se to stalo, už jsem si myslel, že jsem se vrátil na začátek, ale mýlil jsem se. Přede mnou se rozprostíral palouček s malebnou chaloupkou. Z komína vycházel kouř.

Ach bože! Našel jsem ji! Se slzami v očích jsem se rozeběhl, přeběhl pár kroky loučku a zastavil se přede dveřmi. Už jsem sahal po klice, ale místo toho, abych ji uchopil do dlaně, jsem narazil celým tělem na tvrdou zem.

Zmateně jsem se postavil a rozhlédl se kolem. Byl jsem zase na začátku. To, co jsem před chvíli viděl, byly jen halucinace. Nic víc. Nepříjemně mě bodlo u srdce.

„Vílo,“ zachraptěl jsem a tupě hleděl do lesa. Slzami se mi rozostřilo vidění. Ne, přece to jen tak nevzdám!

Opětovně jsem vběhl do lesa a tentokrát mi trvalo dlouho, než jsem se vytrmácel ven. Byla už tma, a tak jsem s poraženecky svěšenou hlavou kráčel domů.

Tohle jsem opakoval celý týden, každý den. Hospodyně, služebné a dokonce i dva čeledíni, kteří pro mě pracovali, se o mě začali strachovat. Nedbal jsem jejich obav. V hlavě jsem měl jen ji.

***

„Pane! Pane! Pane, proberte se!“ lomcovala se mnou hospodyně a já neochotně otevřel oči. Venku byla ještě tma, do kuropění byl ještě čas. Zadíval jsem se na postarší obličej Mary a zakabonil se.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a posadil se.

„Pane, poslala jsem časně z rána Petera s Johnem pro koření. Víte přeci, že za tak časné doby je nejkouzelnější,“ řekla. Kouzelnější! Kouzelnější. Není nic kouzelnějšího, než má víla. Má ztracená víla.

„Mary, nechcete mi říct, že jste mne budila jen kvůli tomu?“ zeptal jsem se podrážděně a chystal si znovu lehnout. Zastavila mě.

„Mládenci nepřinesli domů koření, ale prochladlou dívku. Uložili jsme ji v mé komůrce, ale potřebuje doktora. Musíte jí pomoct! Prosím! Slibuji, že až se uzdraví, odpracuje si to u vás. Nebo to za ní odpracuji já! Jen jí, prosím, pomozte, je tak mladá,“ žadonila zoufale. To je celá Mary. Ani komárovi by neublížila. Proto jsem ji měl tolik rád. Viděl jsem v ní svou zesnulou matku.

Vstal jsem tedy z postele, rychle se oblékl a následoval Mary. Svižným krokem vešla dovnitř a já udělal to samé. V místnosti bylo šero.

„Johne, přines svíčku,“ přikázal jsem a chlapec odešel. „Petere, dojdi pro vodu a Lily, ty přines žínku,“ řekl jsem. „Mary, dones mi mou brašnu,“ řekl jsem a s těmito slovy jsem zůstal s dívkou v místnosti sám. Poklekl jsem k lůžku a začal jí prohlížet nohy. Vzal jsem do dlaně její drobnou nožku a nepříjemně mě píchlo u srdce, ani nevím proč. Byla chladná, mrtvolně chladná.

Do místnosti přišel John a položil svíčku na noční stoleček.

„Dones kožešiny a co nejvíc čistých hadrů!“ rozkázal jsem opět a on poslechl.

Opatrně jsem dívce prohmatával nohy, ale žádné zlomeniny jsem nenalezl. Jen její teplota mě děsila. Nebylo divu, že byla tak promrzlá. V tomhle počasí a v tom, co měla na sobě. Byly to cáry jemné látky duhové barvy… duhové barvy… duhové barvy!

Co když je to?! Ne! Ne! Nesmím si dělat naděje, nejdříve ošetřím její tělo a až pak se můžu zaměřit na její obličej.

A přesně tak jsem i udělal. Všichni mi ochotně pomáhali. A já s velkými obtížemi odolával pokušení podívat se jí do obličeje. Její hrudník se mělce vzdouval.

„Můžete se jít lehnout, hoši, už to tu zvládnu. Ty si jdi také lehnout, Mary, pro dnešek si můžeš lehnout do mé postele a myslím to vážně. Žádné spaní na slámě. Lily, uvař teplý čaj, prosím,“ řekl jsem, a tak jsem opět zůstal v místnosti s dívkou sám.

Dívčino tělo bylo již ošetřeno a pečlivě zabaleno, měla jen pohmožděniny a pár modřin. Nyní jsem se začal věnovat jejímu krku. Jemně jsem ho omýval žínkou s teplou vodou. Očkem jsem mrknul po jejích rtech. Rozbušilo se mi srdce, vypadaly tak hebce a sladce. Už jsem je viděl, ano, viděl jsem je! Neodolal jsem a podíval se na dívčinu tvář. Zalila mě vlna štěstí, radosti, ale také viny a zármutku. To kvůli mně je má víla v takovémto stavu. Ano, určitě je to ona. Její nádherný obličej bych poznal i v noci. Naklonil jsem se nad její rty a přičichl. Stále z nich byla cítit ta úžasná vůně lesa, slunce a šeříků. Jen tomu chybělo to kouzelné, ale to mi vůbec nevadilo.

Pohladil jsem ji po tváři, vymáchal žínku v teplé vodě a začal jí omývat obličej.

„Odpusťte mi, prosím,“ šeptal jsem a snažil jsem se zapamatovat si každičký detail jejího obličeje. „Odpusťte,“ šeptal jsem opakovaně a políbil ji něžně na bradu. Odtáhl jsem se a všiml si, jak pootevírá ústa.

Mé oči se rozzářily.

„Slyšíte mne?!“ řekl jsem trošku hlasitěji, ale ona nijak nereagovala. V tom přišla do pokoje Lily.

„Nesu čaj,“ řekla a já kývl.

„Děkuji, můžeš si jít lehnout,“ řekl jsem, ona zavřela dveře a odešla.

S fascinovaným úsměvem jsem pozoroval lásku mého života, omýval její líbezný obličej a přemýšlel nad tím, co bude dál.

Co když mě nebude chtít?! Bude mě nenávidět za to, co jsem jí udělal?! Nejspíš ano! A já jí v tom nebudu bránit. Pokud bude chtít, nechám ji jít, ale nejdřív jí musím říct, jak neskonale ji miluji. Poté bude volba jen na ní. Nebudu jí bránit ve štěstí. Udělal bych pro ni cokoliv a to také dodržím.

A pokud, přeci jen se splní mé toužebné přání a ona se mnou zůstane? Budu ten nejšťastnější muž na světě. Budu ji hýčkat, opatrovat, pečovat o ni jako o oko v hlavě. Ba ne, i víc! Nespustím ji z očí! Udělám ji svou paní a splním jí každé její přání. Nedám na ni dopustit!

A… a…! Víc jsem už nestihl domyslet, protože jsem upadl do říše snů. Do říše krásných snů o mé víle.

Probudily mě až paprsky, které mi intenzivně zářily do obličeje. Ještě než jsem stihl otevřít oči, ucítil jsem nepříjemnou bolest v zádech. Ach bože! To bude den! Když vtom jsem si vzpomněl na dívku, kterou včera čeledíni přinesli domů.

Okamžitě jsem otevřel prudce oči a prohledával, nyní již prázdnou postel. Kam se poděla? Přece se mi to jen nezdálo? Nemohlo se mi to zdát.

Všiml jsem si na zemi vedle mě rozházených hadrů, do kterých jsem ji včera zabalil. Byla tu! Určitě tu byla.

Rychle jsem vstal a úspěšně si nevšímal bolesti zad. Vyrazil jsem z komůrky a zmateně se podíval po úzké chodbičce. Nikde nikdo!

„Mary?“ zvolal jsem, ale ona se neozývala. Rychlým krokem jsem prošel kuchyňku, ale ani tady nikdo nebyl. Vyběhl jsem tedy ven a tam je uviděl. Vrata na louku byla otevřená a já z dálky viděl, jak na louce sedí čtyři osoby posazené do kroužku. Zahřálo mě u srdce, když jsem v jednom člověku poznal vílu. Bez rozmyšlení jsem se vydal směrem k nim a nespouštěl z ní oči. Byla tak půvabná, když se usmívala. Bavila se s ostatními jakoby nic a mě si ani nevšimla. Nikdo si mě nevšímal.

Čím víc jsem se k nim blížil, tím byl můj krok nervóznější a pomalejší. Co jí řeknu? Mám se jí omluvit? Samozřejmě ano! A co pak? Zeptat se jí, jestli by tu nechtěla zůstat? Ale proč by to dělala? Vždyť já jsem pro ni jen ten, co jí zničil kouzelný život.

Ani jsem si nevšiml, že už stojím u nich a propaluji ji pohledem.

„Dobré ráno, pane,“ řekla Lily a já odtrhl od víly pohled.

„Dobré,“ odpověděl jsem a znovu obrátil pohled k ženě z mých snů. Pohled, který mi věnovala, byl nečitelný, bez emocí. Polil mě chlad. Nebude mě chtít! Ale omluvit se jí musím. Do mého periferního vidění mě však uhodilo něco silného. Pohlédl jsem k lesu a uviděl ho. Mohutný šestnácterák, ten jelen, kterého jsem chtěl tenkrát zabít, díval se přímo na mě. Bylo to děsivé, propaloval mě pohledem, pak ale z ničeho nic ucukl a začal se dívat na ni. Okamžitě k němu otočila hlavu a zářivě se usmála. Rozradostněně vstala a rozutekla se k němu. Po pěti krůčcích se však zastavila a otočila se k nám. Přejela ostatní pohledem, usmála se na ně, ale o mě nezavadila ani koutkem oka. Bodlo mě u srdce.

„Děkuji vám za vše, co jste pro mě udělali. Odměním se vám,“ řekla mile a pak se podívala na mě vážným a zkoumavým pohledem. Mírně se uklonila. Nebyl jsem schopný se hnout, jen jsem se na ni díval a nebyl s to vydat ani hlásku. „Vám všem,“ řekla a při tom se mi pevně dívala do očí. Zamrazilo mě, musel jsem sklopit oči pod tíhou jejího pohledu.

Zaslechl jsem hromadné zalapání po dechu.

„Kam zmizela?“ ptala se zmateně Lucy. Více jsem nevydržel, pomalu jsem se otočil a se sklopenou hlavou šel dolů ke statku.

***

A víla opravdu splnila to, co slíbila. Nezůstala nikomu nic dlužna. Týden po jejím odchodu k nám na statek jako host přišel mladý pán z Lansdorfu a když po týdnu odjížděl, jela s ním i Lucy, jako jeho nastávající. A s sebou vzali i Johna s Peterem, jako služebníky. Nemohl jsem jim v tom zabránit. Čekala je tam šance na lepší život a tu jsem jim nehodlal zhatit.

Co bylo ale opravdu velké překvapení, byl příjezd ztraceného syna Mary. Strávil u nás týden a pak se mi svěřil s tím, že by si chtěl vzít matku domů na statek. Mary se nejdříve zdráhala, ale když jsem ji ujistil, že vše zvládnu, svolila a se slzami v očích odjela.

A já zůstal osamělý. Přesně jak víla slíbila, odměnila se nám všem. Pro mě jediného to byl trest.

Smířil jsem se se svým osudem velice brzy. Díky tomu, že jsem jako malý pomáhal na otcově statku a pracoval tam jako čeledín, jsem si nyní dokázal poradit s dobytkem. Pracoval jsem od rána do večera. Doufal jsem, že když budu ve dne dřít, nebudu mít čas myslet na ni. Ach, já naivní, naivní blázen!

Po dalším týdnu se však začali dít zvláštní věci. Veškerá drůbež, kterou jsem choval, se začala po kusech ztrácet. Škodná bylo jediné vysvětlení, které mě napadlo. Když se ale začal ztrácet i dobytek, došlo mi, že to škodná není. A když jsem celou noc strávil v chlévě, nezamhouřil oka a i přesto se s východem slunce ztratila další kráva, definitivně jsem věděl, kdo za to může.

Nepřestala se mi mstít a já se najednou musel usmívat. Byl to důkaz toho, že na mě nezapomněla. Měla na mě vztek, myslela na mě, chtěla mě zničit. A já jí za to byl vděčný. Protože i přes to všechno, co mi udělala, nedokázal bych žít bez vědomí, že na mě myslí. Několikrát mě napadlo vydat se za ní do lesa a hledat ji. Nikdy jsem však nenabyl odvahy uskutečnit tento, tak nedomyšlený plán.

Když jsem přišel o poslední zvíře, které jsem na statku měl, doufal jsem, že by se mohla objevit ona sama. Mohla by přijít a usmrtit mě a já bych v jejích rukách umíral rád.

Čekal jsem týden. Týden jsem jedl jen chléb a vodu. Týden jsem prakticky nespal, a když mě přeci jen spánek přemohl, déle jak dvě hodiny se mi v něm setrvat nepodařilo. Týden jsem se prakticky nehnul z židle, která stála opřená o zeď domu, a nepřestával se dívat skrz otevřená vrata směrem k lesu. Nepřišla ani jednou a já pomalu ztrácel naději. Konečně jsem procitl z toho poblouznění a došlo mi, že už je konec. Už žádné trýznění, kterým by mě trápila a nevědomky dodávala energii do života. Už žádné večery strávené nervózním očekáváním, co bude dál.

Strnule jsem seděl na té staré židli a zíral k lesu. Cítil jsem se tak prázdný a neúplný. Zraněný a… a hloupý. Vždyť to bylo přeci jasné už od prvního ztraceného kuřete! To jen já, zamilovaný blázen, si namlouval, že se ke mně vrátí.

Se zaúpěním jsem si schoval hlavu do dlaní a pomalu přijímal ten bolestný fakt. Už jsem tu neměl co dělat. Tohle bylo její území a já na něm nebyl vítán. Musím respektovat její přání a odejít z jejího života.

Ach! Ty hlupáku, vždyť ty jsi do jejího života nikdy nepatřil!

Pomalu jsem se zvedl a se sklopeným pohledem vešel do domu. Zapálil jsem svíce v kuchyni a přitáhl z komůrky velkou dřevěnou káď. Na kamna dal vařit dva velké hrnce s vodou a poté šel do svého pokoje. Vytáhl jsem zpod postele koženou brašnu, otevřel ji a narovnal do ní nejnutnější věci a všechny své úspory. Připravil jsem si čisté kalhoty, košili, vestu a dlouhý kabát, a pak se opět vrátil do kuchyně. Voda už vřela, a tak jsem ji nalil do kádě a dal vařit další várku.

Vrátil jsem se do pokoje a prohlédl všechny zásuvky, marně tak hledajíc věci, které budu ve světě nezbytně potřebovat. Vše jsem měl sbalené. Donesl jsem brašnu a čisté oblečení do kuchyně a přelil vodu z hrnců opět do kádě. A dal vařit poslední várku. Mechanickými pohyby se vysvlékl, nalil poslední hrnce vody do kádě a za chvíli je následoval.

Chvilku jsem tam jen ležel, brouzdal špičkami prstů po hladině a snažil se vyčistit si hlavu. Marně. Pořád jsem měl v hlavě její obličej a nedokázal se ho zbavit. Ve skrytu duše jsem se ho ani zbavit nechtěl. S povzdechem jsem sáhl po mýdlu a začal se drhnout od hlavy až k patě. Poté jsem se do vody celý ponořil a smyl ze sebe pěnu. Usušil se, oblékl do čistého oblečení, najedl se, zbytek jídla přibalil do brašny a naposledy prošel celý statek. Statek, který jsem zdědil po otci a který teď hodlám opustit.

Oblékl jsem si kabát, vysoké boty a s brašnou přehozenou přes rameno se vydal na cestu, která mi měla pomoci zapomenout. Vyšel jsem ze statku, zavřel vrata a naposledy pohlédl k lesu. Touha po tom jít ji hledat byla tak silná a nutkavá… Odolat jí nebylo vůbec lehké, ale zvládl jsem to.

Nevěděl jsem, kam půjdu. Prostě jsem šel, nechal se vést nohama a svým rozumem, ne srdcem. Srdce jsem totiž neměl. Nechal jsem ho zde s ní…

Část I.

Kacikacka

Část III.

Omlouvám se, že napsat pokračování mi trvalo tak dlouho, ale nějak jsem se do toho nemohla dostat. Nakonec jsem ale překvapila sama sebe a opravdu druhou část napsala.

Ve třetí části se ukáží už i Cullenovi, přesněji řečeno jen někteří z nich.

Doufám, že se líbilo a budu vděčná za jakoukoliv reakci.

Hasta la vista, chicas. :D

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Víla beze jména část II.: