Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Víla beze jména úvod + část I.

18.01.2011 (19:00) • Kacikacka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3072×

Něha, láska, zrada… to vše může obsahovat jeden příběh. Jeden příběh o chlapci, který, ač zamilován, zničil své vyvolené život.

Úvod:

(Pohled nikoho)

Kdo by věřil na pohádky? Povídačky o čertech, dracích a čarodějnicích? Každý, komu je více jak 13 let, ví, že jsou to jen vymyšlené mýtické či pohádkové bytosti. Ale co když je přeci jen něco z těch povídaček pravda? Ne! Netvrdím, že existují všechny pohádkové nebo mýtické bytosti. Na to nemám pravomoc. O jednom... druhu – dá-li se to tak říct – však vím. Druhu, který nás trápí i chrání. Jedny navádějí lidi do močálů a druhé je odtud vyvádějí. Poblázňují chlapcům hlavu a nedají jim spát. Bludičky, víly, říkejte jim, jak chcete.

Tato nádherná stvoření opravdu žijí. Žijí v lesích, v horách, v rybnících, v mořích i oceánech, dokonce i v pouštích.

Příběh, který budu vyprávět, je o lesní víle a o chlapci. Chlapci, který dal naší víle jméno. Netuší, jaký osud jí tím zpečetil.

1. část

(Pohled Edwarda)

Na tuto hudbu jsem celou jednorázovku psala.

Šel jsem do lesa na lov jako každý čtvrteční den. S kuší v ruce a s šípy na zádech jsem se prodíral známým lesem plným zvěře. Lovil jsem vždy jen na pokraji, protože dostat se hluboko do lesa znamenalo zemřít. Tomuto lesu totiž vládla víla, nikdo ji nikdy nespatřil, ale i tak o ní kolovaly hrůzné historky. Ostatní tomu bezmezně věřili, ale já byl výjimka. Pro mě to byla jen povídačka.

Rozhodl jsem se tedy, že dnes se vydám za hranici „bezpečí“, jak tomu ostatní vesničané říkali. Pravda byla, že les za hranicí zhoustl, ale to bylo přeci logické, když tudy nikdo nechodil.

Větvičky se mi zamotávaly do mých bronzových vlasů, ale já si jich nevšímal. Razil jsem si cestu dál, až jsem narazil na cestičku, kterou si tu utvořila zvířata. Vydal jsem se tedy po ní. Šlo se mi značně lépe. Až na sojku, která vřeštila nad mou hlavou, dávala tak zvířatům najevo, že se blíží nebezpečí, tu byl klid. Příjemný a osvěžující klid!

Nevěděl jsem, jak dlouho už zde jsem, mé tělo však začalo pociťovat únavu. Rozhlédl jsem se kolem. Les mi přišel stejný, jako bych bloudil v kruhu. Už jsem se chtěl vrátit zpět, když jsem v dálce uviděl louku. S nadějí jsem se k ní rozběhl. Zastavil jsem se na jejím okraji a ztuhl úžasem.

Louka byla porostlá kvítím všeho druhu. Paprsky, dopadající na zem, se jakoby odrážely a všechny mířily k jedinému místu. K místu, na kterém ležel spící šestnácterák. Nádherné stvoření s ohromným parožím. Zatajil se mi dech nad tím skvostem.

Ještě chvíli jsem se nad tvorem rozplýval, když jsem si uvědomil, proč vlastně jsem se do lesa vydal. Lov! Zavalila mě vlna radosti, když jsem si uvědomil, že domů přinesu maso z tak urostlého jelena. Bezpochyby musí být lahodné. Začaly se mi sbíhat sliny.

Připravil jsem si kuš a šíp, natáhl a zamířil. Jelen ležel stále v klidu a neučinil jediný pohyb. Jen jeho hruď se zdvihala pod náporem pracujících plic. Na kratičký moment mě zalila vlna pochybnosti. Opravdu chci zabít tak nádherné stvoření? Spustil jsem kuši dolů a s přimhouřenýma očima pozoroval jelenovo počínání. Nic hezčího jsem v životě neviděl.

Zakroutil jsem hlavou nad svými pochybnostmi. Je to přeci jen zvíře, jen potrava. Znovu jsem zamířil.

„Nedělejte to!“ zašeptal mi líbezný ženský hlas u ucha a já sebou cukl. Rychle jsem se otočil do kolečka, ale nikoho jsem nespatřil. Pokrčil jsem rameny a opět zamířil

„Neberte mu život!“ ozvalo se další zašeptání a já bych mohl přísahat, že mě ta dívka pohladila po rameni. Když jsem se ale otočil, nikoho jsem nespatřil. Jsem blázen?! Zhluboka jsem se nadechl a zamířil. Tentokrát se vylekat nenechám.

„Prosím?!“ zasténal dívčí hlas a já sebou cukl. Byl tak skutečný a líbezný. Mráz mi přejel po zádech.

„Nezastřelím ho, když se ukážeš,“ zašeptal jsem tak, abych jelena neprobudil. Chvíli jsem vyčkával. Nic se nedělo. „Jak myslíš,“ řekl jsem, přešlápl z nohy na nohu a už, už mačkal kohoutek.

„Počkejte!“ řekla zoufale a já se pro sebe usmál. Na chvíli se slunce silně rozzářilo a mě tak dočista oslepilo. Záře pominula, ale já musel stále ještě chvíli mrkat, než se mi vrátil zrak. Promnul jsem si oči a podíval se před sebe. Přesně uprostřed mezi mnou a jelenem stála dívka. Ne dívka, bohyně!

Oblečená byla do lehkých a na pohled hebkých látek ve světlých barvách duhy. Látky tvořily tvar šatů přepásaných v pase průhledně blankytnou stužkou. Husté oříškové vlasy lemovaly překrásný kulatý obličej. Ten skýtal pohled na ještě půvabnější, růžové plné rty, byly přímo k zulíbání. Nosík, který byl nad rtíky, měl tvar knoflíčku a působil velice roztomile. Ale ty oči! Uhrančivé oči hnědé barvy byly snad to nejhezčí na jejím těle. Utápěl jsem se v nich.

Začala se ke mně přibližovat, ale já stále nebyl schopen odtrhnout pohled od jejích očí. Až když stála kousek ode mne, jsem si uvědomil, že ona ke mně nedošla, ona ke mně připlula. Vznášela se ve vzduchu jako pírko.

„Co je to za odporný nástroj?“ zeptala se pobouřeně a ruku natáhla ke kuši, kterou jsem křečovitě svíral v dlaních. Dobrovolně jsem jí ji podal a měl chuť se uklonit. Dotkla se prstem šípu a řízla se o hrot.

„Auu!“ zanaříkala a podívala se na prst. Ovládl mě zvláštní pocit. Pocit, který mi radil, abych ji ochraňoval. Ach bože! Byla tak křehká a zranitelná.

Naštvaně hodila kuš na zem. Ta ovšem nedopadla, jednoduše zmizela. Nevšímal jsem si toho. Má pozornost patřila jen jejímu zraněnému prstíčku. Když jsem se na něj však více zaměřil, všiml jsem si, že z něj nevytéká krev, ale podivná žlutozelená tekutina. Nebyla člověk. Vytřeštil jsem oči k jejímu dokonalému obličeji.

„Ne, nejsem člověk,“ odvětila na mou myšlenku a jedním mávnutím ruky byla ranka na jejím prstu pryč. Tak to byla pravda! Ta povídačka o víle nebyla povídačka, nýbrž realita. Neodolal jsem a uklonil se.

„Měla bych vás potrestat za to, že jste porušil zákon a překročil hranici. Ovšem to, že jste chtěl zabít ochránce lesa, a ještě ke všemu na posvátném místě, se trestá smrtí, mladíku!“ řekla a já si byl jist, že smrt z jejích rukou bych přijal víc než s radostí. Nedokázal jsem nic jiného, než se znovu poklonit.

Pohlédla k nebi. Následoval jsem její pohled a všiml si, že už je noc. Jak rychle s ní ten čas letí.

„Ale hvězdy jsou vám nakloněny,“ vydechla a vztáhla ruku k nebi. Její drobné prstíky se pohybovaly v rytmu hudby, kterou jsem neslyšel.

„Je pozdě,“ řekla a najednou stála vedle mě. Mé srdce se vzrušeně rozkmitalo. Toužil jsem se jí dotknout, políbit ji, ale nemohl jsem. Měl jsem pocit, že když se jí dotknu, rozplyne se a to jsem nechtěl.

„Měl byste si odpočinout před cestou domů,“ řekla a zahleděla se mi vroucně do očí. Její pohled jsem opětoval.

Najednou mě zalila vlna tepla a já si uvědomil, že už nejsme na loučce, ale v malé chaloupce s jednou postelí, stolkem, jednou židlí a malými rozehřátými kamny. V rohu místnosti byla stolička a na ní lavor s vodou.

„Umyjte se, na plotně máte polévku a na okně chléb. Pořádně se vyspěte. Cesta domů bude dlouhá,“ řekla, otočila se a nyní lidským krokem odcházela ke dveřím. Nechtěl jsem, aby odešla. Chtěl jsem ji mít u sebe. Laskat ji a objímat.

„Počkejte!“ vydechl jsem ztrápeně a ona se otočila. Věděla, po čem toužím, její pohled mi to prozrazoval.

„Ano mladíku?“ zeptala se a udělala dva kroky směrem ke mně.

„Zůstaňte tu se mnou... prosím!“ zašeptal jsem a sklopil zrak. Najednou stála u mě a hladila mě po tváři.

„Jako správná hostitelka vám vyhovím,“ řekla milým hlasem. „Umyjte se!“ rozkázala z ničeho nic. Já se na ni pokorně usmál a došel k lavoru. Sundal jsem si vestu i s košilí a opláchl si jak tělo, tak i obličej. Utřel jsem se do hadru, který ležel přehozený přes stoličku. Když jsem se otočil zpět do místnosti, čekalo mě překvapení.

Místnost byla o něco větší. Místo jedné postele zde byly dvě, oddělené malým nočním stolkem. U jídelního stolu byly dvě židle a i stůl nabyl na velikosti. Ovšem to byly jen okrajové změny, té hlavní změně jsem věnoval největší pozornost.

Víla už na sobě neměla svůj obleček. Nyní byla oblečená do halenky a sukně, jako nosí obyčejné děvečky. Její dříve rozpuštěné vlasy byly nyní svázány v úhledný cop. Byla tak půvabná, až se mi mále zastavilo srdce. Skláněla se nad ploténkou a míchala s polévkou. Měl jsem chuť ji obejmout, políbit, a co víc, chtěl jsem se s ní pomilovat. Za takovéto myšlenky jsem měl chuť si nafackovat.

„Večeře je hotová,“ řekl její líbezný hlásek a já na ní zůstal viset pohledem. Pozoroval jsem její ladné a bezchybné pohyby. Ona mezitím nalila polévku do misek a do hrnečků z džbánku pití. Nakrájela chleba a posadila se. S očekáváním se mi zahleděla do očí. Ale já stále nebyl schopen pohybu.

„Hodláte být dnes o hladu, mladíku?!“ zeptala se trošku ostřejším tónem. Studem jsem sklopil hlavu. Jsem to ale hlupák! Poslušně jsem se posadil ke stolu a vzal do ruky ručně vyřezávanou dřevěnou lžíci.

„Dobrou chuť,“ řekl jsem a ona se na mě překvapeně podívala. „Tak se to u nás lidí říká,“ vysvětlil jsem. Ona se jen od srdce zasmála.

„Já vím. Jen se divím, že také mluvíte,“ řekla a já sklopil hlavu. „Jak vám mám říkat?“ zeptala se a já se jí potěšeně podíval do očí.

„Edward, jmenuji se Edward,“ představil jsem se jí a ona se usmála. Zahřálo mě u srdce.

„Hezké jméno,“ řekla a já se tetelil radostí. Byl jsem jí naprosto okouzlený.

„Jaké je to vaše?“ zeptal jsem se a ona ztuhla. Vzduch okolo se najednou ochladil. Mrtvě se mi podívala do očí.

„Moc mluvíte,“ řekla rozezleně. Proboha to ne! Nechtěl jsem ji rozhněvat!

„Já, já... omlouvám se. Nechtěl jsem...“ začal jsem se koktavě omlouvat, ale ona mě nenechala domluvit.

„Dobrou chuť!“ Tón jejího hlasu mě bil do uší. Jako na rozkaz jsem začal jíst. Polévka byla opravdu vynikající, bylo v ní něco... něco kouzelného. A to pití? Jedna báseň. Zajímalo by mě, co to je.

„Rosa sesbíraná za úplňku. Na lidi má zvláštní účinky,“ řekla najednou a já se polekal. Umí číst myšlenky! Páni!

„Jaké?“ vyhrkl jsem a s očekáváním na ní hleděl.

„Do muže, který ji vypije, se zamiluje půvabná, neposkvrněná a hodná, lidská dívka, která se mu zalíbí,“ odpověděla a slovo lidská zdůraznila.

„Lidská?“ zeptal jsem se zklamaně a ona pobaveně kývla. Luskla prsty a mističky i se lžícemi zmizeli ze stolu. Mírně jsem sebou cukl.

„Mohu se vás na něco zeptat?“ optal jsem se tichým hlasem a ona se zářivě usmála. Kývla.

„Proč jste mi nechtěla říct vaše jméno?“ zeptal jsem se a vzápětí toho litoval. V jejím obličeji se zračila bolest.

„Protože žádné jméno nemám,“ odvětila a pozorovala své hebké dlaně.

„A... a mohu vás nějak pojmenovat?“ zeptal jsem se a ona na mě vytřeštila oči. Prudce vstala od stolu a mávla mi před obličejem svou drobnou ručkou.

„Spěte!“ zašeptala a já si jen vybavuji, jak má hlava tvrdě dopadla na stůl.

***

„Edwarde! Edwarde, vstávejte!“ vzbudil mě nádherný hlas. Otevřel jsem oči. Na kraji mé postele seděla bohyně. Nebyl to sen! Opravdu jsem ji potkal, mluvil s ní! „Je čas jít domů,“ řekla šeptem, položila ruku na mou tvář a jela s ní dolů až k bradě. Neodolal jsem a uhnul s hlavou do strany tak, že se její dlaň teď nacházela na mých ústech. Rychle jsem jí vtiskl do dlaně polibek. Voněla tak slaďoučce, až se mi z toho zamotala hlava.

Rychle stáhla ruku z mých úst a zaraženě mi hleděla do očí. S chtivostí jsem jí pohled opětoval. Můj pohled ale nebyl zaražený, byl plný lásky, něhy, pokory a oddanosti. Udělal bych pro ni cokoliv a kdykoliv! Miluji ji!

Přemístila pohled na má ústa a začala se ke mně zdráhavě sklánět. Srdce se mi rozbušilo vzrušením. Neudělal jsem jediný pohyb. Věděl jsem, že jestli ji vylekám, vše zkazím. Víly jsou prchlivé a velice citlivé. Proto jsem to nechal na ní.

Položila dlaň na mou tvář a přiblížila se svým obličejem k tomu mému. Naše rty od sebe dělily jen milimetry. Nedýchal jsem, jak jsem byl napnutý. A pak své lehké a hebké rty přitiskla na mé. Měl jsem co dělat, abych po ní nechtěl něco víc. Svíral jsem ruce v pěsti a nervózně hýbal prsty u nohou. Byl to ten nejlepší polibek, který jsem kdy prožil. Její ústa byla slaďoučká a kouzelná.

Odtáhla se na pár centimetrů a zadívala se mi do očí. Kdybych stál, podlomila by se mi z jejího pohledu kolena.

„Otevřete rty, Edwarde,“ zašeptala a já vykulil oči. Zasmála se teplým a zvonivým smíchem. Mírně jsem pootevřel ústa a sledoval, co chce udělat. Přiblížila se ke mně a vdechla mi do úst svůj sladký, omamující a kouzelný dech. Zmocnila se mě temnota.

***

Probudil mě lehký vánek, který chladil můj rozpálený obličej a pohrával si s mými vlasy. Zmateně jsem otevřel oči a uviděl nebe, krásné modré nebe bez jediného mráčku. Ale kde je má víla? Bylo až podivuhodné, jak rychle jsem si ji přivlastnil.

Prudce jsem se posadil a rozhlédl se kolem sebe.

Ulevilo se mi, když jsem ji spatřil, jak hladí mého koně. Moment! Jak jsme se dostali na kraj lesa?

Vstal jsem a s úsměvem na rtech si to namířil k nim.

„Seznámila jste se s Bleskem?“ zeptal jsem se jí a pozoroval její líbezný obličej. Neustále mě udivovala.

Ona se na mě otočila a zamračila se.

„Jak jste mohl dát tak potupné jméno princi Černých bardů?“ zeptala se pobouřeně.

„Černých, pardon co?“ zeptal jsem se vykolejeně. Opravdu jsem neměl ponětí, o čem to mluví. Jen se na mě mile a chápavě usmála. Nejspíš si myslela, že jsem absolutní hlupák.

„Máte velmi vzácného koně,“ řekla a podala mi otěže. „Jeďte, doma už o vás mají strach,“ řekla a já pocítil úzkost. Nechtěl jsem ji opustit. Ne teď!

„Mohu vás naposledy políbit?“ zeptal jsem se zdráhavě a ona se na mě mile stydlivě usmála.

„Když vám to udělá radost,“ řekla a s dychtivostí pozorovala mé počínání. Chytl jsem ji rukou okolo pasu a přitiskl si její drobné tělo na své. Sklonil jsem se k jejím sladkým a svůdným rtům a políbil je. Netroufl jsem si však být vášnivý. Nechtěl jsem ji rozhněvat. Po chvíli jsem svá ústa odtáhl od jejích a zabořil nos do tmavých kadeří mé bohyně. Voněla po lese, slunce, šeříku a ještě po něčem kouzelném. Celá byla kouzelná, tak záhadná.

„Je čas,“ řekla a odtáhla se ode mne. Stále byla oblečena jako děvečka. Nemohl jsem se na ní vynadívat.

Smutně jsem se vyhoupl do sedla koně a popojel o kousek dál. Pak mě ale něco napadlo. Otočil jsem se i s koněm zpět k ní. Stále tam byla a zbožně mě pozorovala.

„Budu vám říkat Isabell,“ řekl jsem s láskou v hlase a ona na mě vytřeštila svá půvabná, ale zděšená očka. Oblohu zahalila hustá mračna a v dálce se blýsklo. Má víla si dlaní přikryla ústa a krátce vykřikla. Podoba děvečky zmizela a objevila se zase ta původní. Nešťastně se na mě podívala, vydala skřehotavý zvuk a pak zmizela v lese. V tu chvíli se hustě rozpršelo.

Až teď mi došlo, jak velkou chybu jsem udělal. Proto se mnou nechtěla mluvit o svém jméně. Nesměla mít jméno. Jméno je jen nálepka pro člověka, ne pro něco tak skvostného jako je víla. Pohanil jsem ji, urazil a co hůř, zničil jsem ji.

Seskočil jsem z koně, ten se poplašeně vzepjal a klusal pryč od lesa. Nechal jsem ho. Rozeběhl jsem se do lesa a běžel, jak nejrychleji to šlo. Zakopával jsem o kořeny stromů, větve mě srážely na kolena. Ale já to nevzdával! Běžel jsem dál.

„Vílo!“ volal jsem zoufale do lesa. „Odpusťte mi!“ říkal jsem a nepřestával v běhu.

Když už jsem se po dvanácté místo na paloučku objevil na kraji lesa, vzdal jsem to. Byl jsem vyčerpaný, promoklý na kost a ztratil jsem hlas, jak jsem ji neustále volal a omlouval se.

Poraženě jsem poklekl před les, schoval obličej do dlaní a poddal se pláči. Slzy smáčely mé, již tak mokré, tváře a já se jim nebránil.

Co to proboha dělám?! Chovám se jako slaboch! Zítra ji půjdu hledat znovu. Budu ji hledat tak dlouho, dokud ji nenajdu.

Vstal jsem ze země a pomalým krokem šel na statek.

shrnutí

II. část

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Víla beze jména úvod + část I.: