Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlákna života nikdy nepřejí - Rozbřesk

24.08.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2762×

Zasnoubená. Jak šíleně to znělo. Jasně získám Edwarda na celý život, tedy věčnost, ale proč si musí stát za tou absurditou? Jasně pro něj udělám všechno, ale tahle věc se mi tak příčila… Jediná útěcha mi byla, že bude opravdu můj a ničí jiný, nikdo mi ho už nikdy nevezme.

Když sem takhle uvažovala, ani mi ta svatba tolik nevadila. Edward. Edward. V hlavě mi vířilo samýma Edwardama. Usmála sem se. Jenže pak se mi před očima mihl obrázek Jacoba. Jak to bolelo. Jeho obličej byl stáhlý do bolestivé grimasy. Všechno jenom kvůli mně!

Kvůli mně utekl bůhví kam a já …sem špatná! Strašně moc zlá a já nevím co všechno! Jasně mohla sem si vybrat Jacoba , jasně, ale já si nedovedla představit mojí budoucnost bez Edwarda, ani bez všech ostatních Cullenů.

Ale Jacob do ní musí taky patřit. Už tak sem mu dost ublížila. Pořád sem ho milovala, ale stále se to nedalo srovnávat pocitu k Edwardovi. Povzdychla sem si a dopsala sem mail mamce.

Pak sem zaklapla notebook a sešla dolů do kuchyně. Charlie byl v práci a já se nudila, bohužel ne na dlouho. Vpadla k nám Alice a táhla mě k nim domů. Tam si ze mě udělala figurínu na hraní. Zkoušela mi šaty a stále dokola na nich něco dělala. Samý úpravy a jiný zbytečnosti.

Když skončila a dvě a půl hodiny déle bylo už osm. Vyčerpaná sem se oblékla do svého oblečení a namířila dolů. Edward už se vrátil z lovu, konečně. Seděli sme všichni dole v obýváku a všichni se bavili podle sebe a já si povídala s Alice, s Jasperem a s Edwardem. Byla skvělá atmosféra a skvěle sem se bavila.

Jenže to by nesměla dostat Alice tu vizi. Sice nevím jaká byla, ale měla na tváři vyděšený výraz. Edward ztuhl a zatvářil se tak bolestně, jako by mu snad srdce trhali. Jasper byl nervózní jako já. Hladil Alice po paži. Když vize skončila vypadala tak zdrceně. Rychle se, ale vzpamatovala a vykouzlila úsměv. Překvapeně sem na ně hleděla.

Edward byl celou dobu jako na trní. Když sem se z nich snažila vytlouct řekli, že to nic nebylo, jenom něco ohledně svatebních šatů. Nevěřila sem jim ani slovo, ale budiž, nechám to prozatím plavat. Snažila sem se nevnímat Edwarda a značně mi k tomu pomohl Jasper, který mě zalil pocitem klidu a pohody.

Edward se snažil chovat normálně a celkem mu to šlo.Byla sem u Cullenů až do desíti, pak mě Edward odvezl domů.

Byl trochu odtažitý a jenom mě na rozloučenou políbil na čelo. Trochu sem se divila a chtěla víc. Přitáhla sem si ho na ústa a vášnivě políbila. Ze začátku byl přimražený, ale pak ožil a oplácel mi polibek. Jeho rty dravě narážely o ty moje. Pak začal proplétat jazyk s mým a jezdil mi jím po obvodu úst. Moje ruce vystřelily do jeho vlasů a začaly se mu jimi proplétat.

I když ten polibek byl skvělej, on byl stále jakoby přimražený a rychle ho ukončil. Řekl mi dobrou noc a šel si sednout do Volva . Byl celý takový divný. Doufala sem, že to nic nebude, ale nemohla sem si pomoct ten divný pocit mě mrazil v zádech.

***

V noci sem měla pár nočních můr. Edward v noci nepřišel a to mě trochu vyvedlo z míry, ale doufala sem, že to nic nebude. Stále se mi v hlavě točila ta vize. Co to má znamenat? Nemohla sem si prostě pomoct.

Když přišel Edward ulevilo se mi a všechno ostatní sem hodila za hlavu. Pevně sem ho objala a nehodlala sem se ho pustit.

„Chyběls mi, už mě nikdy nesmíš na tak dlouho opustit, jasné?“ řekla sem.

„Kdyť to bylo jenom přes noc Bello.“ Řekl a taky mě objímal.

„Já vím, ale i tak to bylo dlouho.“ Opravdu mi moc chyběl. Ovšem něco mi tu nehrálo.

„Slib mi, že už neodejdeš na tak dlouho, teda spíš, že tu budeš každou noc do svatby.“ Stáli jsme stále v objetí a já měla hlavu na jeho hrudi. Teď sem se malinko posunula, abych mu viděla do obličeje. Viděla sem jak mu proběhlo ve tváři několik emocí, kdybych ho tak dobře neznala ani bych si toho nevšimla, uměl skvěle zakrývat pocity.

Ztěžka si povzdechl. V obličeji se mu zračila bolest, smutek, utrpení a v tom všem i láska. Kdyby mohl brečet nejspíš by se mu v očích zaleskly slzy. Pevně mě objal a ztěžka vzdychl. Spíš to znělo jako vzlyk. Položil si hlavu do mých vlasů.

„Edwarde co se k sakru děje?“ začínala sem se bát a málem sem se rozplakala, co se stalo?

Chvíli ještě neodpovídal. Jenom mě stále objímal, stále pevněji. Vzlykl a pak konečně promluvil

„Bello, ani nevíš jak mě to mučí, jak mě to trhá jak rád bych…“ nedořekl a skoro se zhroutil. Políbil mě do vlasů a já ho pevněji objímala. Teď jsem opravdu měla na krajíčku. Co ho může tak sžírat? Taková panika.

„Miláčku, zlatíčko, lásko... M-m-musím T-tě zas-se o-o-p-pus…“ nedokázal to doříct a svezl se k zemi, ale já to moc dobře pochopila. Teď už mi slzy kanuly z očí jako vodopády slané vody. Nechápala sem nic, jenom to, že mě chce zase opustit. Zamotala se mi hlava a já začala nahlas vzlykat. Svezla sem se na zem k Edwardovi.

Pevně mě objal a skoro zadusil tím objetím, ale bylo mi to jedno. Nehodlám ho zase pustit a zažít znovu to samé co před půl rokem konečně skončilo. Temno se mi udělalo před očima.

„Ani nevíš jak- jak je to těžké. Bello, ty- ty v-víš, ž-že t-t-tě… miluju tě, ale musím pro tvoje dobro, pro všechny.“ Nechápala sem jak může bejt pro moje dobro, když ho znova ztratím u toho sem se rozvzlykala ještě víc, opravdu sem to nechápala a ani teď nechtěla. Nehodlala sem ho pustit, nikam a nikdy. Slzy a vzlyky byly k nezastavení. Edward se stále otřásal a vydával podivné srdcervoucí vzlyky.

Chytil mě třesoucíma se rukama za bradu a přiklonil se blíž ke mně. Pevně sem ho svírala v náruči a dokončila tu vzdálenost mezi našimi rty. Stále sem ho křečovitě svírala a hladově obkreslovala pohyby našich rtů. Mačkal mě na svojí hruď, ale bylo to v tuhle chvíli tak potřebné, jako vzdych, že sem se ani nedusila. Moje slzy mi stékaly po obličeji až k našim spojeným rtům. Obličeje jsme měli tak blízko, že ten jeho byl mokrý také.

V polibku jsme oba vzlykali. Nedokážu o něj přijít, to nedovolím. Roztřeseně jsem prsty prolítala s jeho vlasy. On mě mačkal těsněji k sobě. Naše rty byly tak hladové, naše těla se otřásaly vzlyky, naše srdce navždy patřily tomu druhému, navždy a nic to nezmění ani jeho odchod.

Po tom nekončícím polibku jsme oba vytřesení vzlykali a nenacházelo to konce. Stále v obětí v chodbě u dveří. Když sem po nějaké době našla svůj hlas zeptala sem se, stále roztřeseně a bolestně.

„P-proč?“ vzlykla sem skoro neslyšně. Dlouho mě jenom svíral v náručí a pak promluvil, stejně rozbolestněným hlasem.

„Pamatuješ na tu Alicinu vizi včera ?“ Jeho hlas se několikrát zlomil.

„A-ano.“ Věděla sem, že to bylo něco víc, ale že by to muselo vést k tomu, že mě opus…nedokázala sem si to přiznat.

„Viděla V-Volturriovi. Viděla spoustu útržků, ale dohromady…“ jeho hlas vyzněl do ztracena. Zase si vzlykl. Bolelo mě když trpěl, možná víc než když sem trpěla teď já.

„ Stále stojí o mě a o Alici, i o Jaspera. Aro se nás nechce vzdát. Po tvojí přeměně by chtěl i T-teb-be.“ Volturriovi a Arovo jméno zavrčel nenávistivým tónem.

„A pak nás všechny rozdělit a nikdy bychom se neviděli. Kdybychom odmítli rozpoutal by válku a ty bys…“ Asi to nemohl říct.

„Prostě není možnost, abychom byli spolu, né na dlouho. Když Tě teď, ale opustím ty budeš žít svůj život šťastně a my? Nás nechá Aro být, nevím proč, ale když budu s tebou nikdy nebudeme spolu a budeme muset do Volterry a když tě teď opustím nechá nás Aro být. Nechápeme to, ale je to tak. Není nám prostě souzeno být spolu.

Jenom sem se rozvzlykala ještě víc, jestli to bylo možné.

„A-a-ale jak můžu žít svůj život šťastně bez tebe?“ to sem nedokázala pochopit.

„To Alice neviděla, ale já věřím, že časem se to zlepší, ani nevíš jak moc mě to ničí, netušíš. Přísahal sem ti, že ti víckrát takto už neublížím a podívej se na to. Už zase tě zklamu, už zase ti přivádím další smutek a utrpení. Kdybych se vůbec nevrátil už bys byla šťastná, nebo alespoň šťastnější.“ Řekl a hlas se mu opět lámal skoro za každým slovem.

I když sem na to měla nejspíš právo, nedokázala sem mu nic vyčítat. Nikdy spolu nemůžeme být, nikdy. Co sem komu provedla? Jasně šťestí netrvá věčně, ale nemohlo trvat ještě dýl?

Ne život je krutý a osud zákeřný, nedokázala sem Edwarda pustit, ale musela sem. Ani on málem neodešel.

„Miluju Tě, navždy.“ Řekl a už odcházel.

„Miluju Tě, nevždy.“ Zopakovala jsem jeho slova a zlomil se mi hlas, přes slzy sem ho skoro neviděla.

Když opustil dům svezla sem se k zemi a nemohla dýchat. Nemohla jsem dělat vůbec nic a to na tom bylo to nejhorší. Věděla sem jistě, že nikdy nebudu nikoho milovat jako jeho, nikdy.

***

Když můj život opustil ON už sem se zase ztratila.Tolik se to podobalo i zároveň lišilo od minula. Svatba se odvolala a já se nadobro zhroutila. Bylo to ještě horší než minule. Už sem se ani nesnažila přetvařovat se před Charliem, před nikým. Byla sem mrtvá.

Občas mi pomohlo, že se stavil Jacob. Ano vrátil se po tom, co se dozvěděl, že zase dojel. Nedokázala sem o něm mluvit, nepromluvila sem šíleně dlouho. Jake mě jenom vždycky objímal a hladil uklidňoval mě, ale naprosto mě chápal. Opravdu sem mu byla vděčná.

Skoro sem ani nejedla. Charlie mi jenom občas něco podstrčil a nakopal to do mě. Byla ze mě mrtvola se vším všudy. Jake se stavoval čím dál častěji. Po pár měsících sem se s ním šla projít do La Push. Docela mě vlny, které narážely o skály uklidňovaly. Jake mě stále objímal a pomáhal mi chodit. Tehdy sem se rozhodla mu všechno říct.

Můj hlas byl šíleně tvrdý, chraplavý a šíleně mě z toho bolelo v krku. Byl celkem překvapený, že z ničeho nic sem se rozpovídala. Když sem mu všechno líčila plakala sem a otřásaly mnou vzlyky. Jeho obličej byl chápavý a plný bolesti, soucítil se mnou.

Po nějaké době sem promluvila i na Charlieho. Prozatím sem mluvila jenom s Jakem. Za nějaký čas sem se dokázala volně nadechnout, i když navždycky pocítím tu ohromnou díru v srdci, byla ještě větší než posledně. Teď ani Jake jí nedokázal zacelit tak silně, i když samozřejmě tomu velice pomáhal.

Každý den, každý sen patřil jemu, nebo párkrát i někomu jinému z Cullenů. Nedokážu v životě zapomenout, i když sem po čase dala opět přístup i jiným citům. Byla to láska, ta láska k Jakovi. Ano rozhodla jsem se mu jí oplácet.

Vzali jsme se a měli krásné děti, vlkodlaky. Ta představa, kterou sem měla tehdy, když sem se rozhodla pro něho, mojí životní lásku se stala skutečnou. Opravdu byla krásná a můj stav se stále zlepšoval, nikdy na něj však nezapomenu.

I když láska k Jakovi byla silná, nikdy nebude taková jako k němu. Srovnávala jsem to k zrnku písku a k celé pláži. Opravdu sem Jaka milovala a opravdu moc a některý člověk ani takhle silně nemiluje, ale to co se cítila k Edwardovi bylo něco zcela jiného.

Nikdy Jakovi nebudu schopná dát tolik co on dával mě. Samozřejmě mě to velice mrzelo a vyčítala jsem si to, ale bohužel srdci neporučíš. Nyní s mými a Jakovými dětmi a s ním sem byla zase člověkem, sice neúplným, ale na krásný život to stačilo.

Každou noc se mi zdálo o něm, o jeho rodině, která mohla být i mojí. Vždycky sem si tyhle sny, myšlenky a pocity vyčítala, když sem měla Jaka, ale on mi nic nevyčítal, on byl šťasten.

Občas o samotě sem brečela a rána v srdci nikdy nezmizela, miluju tě navždy Edwarde…

Byl to nádherný život, to mi věřte, se správným člověkem po boku o kterém sem věděla, že mě opravdu miluje…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlákna života nikdy nepřejí - Rozbřesk: