Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlčí zrada

14.08.2010 (18:00) • Lioness • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1813×

Seděl na schodech u verandy před svým domem a vypadal jako hromádka neštěstí. Ne, on byl hromádka neštěstí. Ne, on byl zdrojem neštěstí.

Prý silný alfa samec. Kecy. Byl to obyčejnej zmetek, který zdrhl svý holce a nechal ji v slzách a v srdci jí nechal zoufalství a vztek nad křivdou, kterou na ní spáchal. Byl hnusák. Ale nejhorší na tom všem bylo, že s tím nemohl nic dělat. Vlastně za to ani přímo nemohl. Neudělal žádné špatné rozhodnutí, nešlápl vedle. Byl to osud a on se mu nedokázal vyhnout, našel si ho. A položil na něj tíži hříchu, který nevědomky spáchal.

Položil si hlavu do dlaní a zavřel oči. Jako by tma mohla zahalit tu bolest a zmatek, které cítil uvnitř. Bylo to jako obrovská bouře, hurikán, který se rozpoutal v jeho duši a kácel a ničil všechny city, které v něm byly. Zanechal po sobě jen nesmírně hlubokou a oddanou lásku ke špatné osobě, kterou musel zbožňovat, a provinilost a jemnou lidskou lásku k ženě, kterou si sám kdysi dobrovolně vybral.

Najednou uslyšel kroky a vůně lesa, moře a deště, která se okolo něj vznášela, se najednou změnila. Ucítil houby a teplý koláč, vůni, která si ho zotročila. Automaticky otevřel oči, aby si užil ten pohled pro bohy.

Stála před ním, ruce v kapsách od volných džínů a tvářila se rozpačitě a nervózně. Vlasy měla rozpuštěné, a tak jí povlávaly okolo hezkého, souměrného obličeje. Tmavě růžová semišová bunda jí slušela a podtrhovala její ženskost. Nikdy dřív si ničí oblečení, snad jen to svoje, když šel na první rande, tak pozorně neprohlížel. Ale najednou se zdálo tak přirozené věnovat jí celou svou pozornost a zapamatovat si každý detail jejího zjevu.

„Ahoj,“ řekla tiše svým sametovým hlasem a oči sklopené k zemi začaly tikat okolo, až nakonec vybraly malý kamínek, do kterého kopla levou nohou.

„Ahoj,“ odpověděl chraplavě.

„Já… Přišla jsem si promluvit,“ Ten stejný vítr, který jí čechral vlasy a přinášel k němu její vůni, mu daroval ta tiše pronesená slova.

Jen přikývl, ačkoliv to nemohla vidět. Neměl náladu ani nervy na to, aby si s kýmkoliv, natož s ní, povídal. Ale nemohl jí říct ne.

Konečně na něj pohlédla, sice ne přímo do očí, spíš někam na dolní čelist, ale i tak to bylo dost. Viděl barvu jejích očí – hnědou jako kůra stromů. Pak se ošila a rozhlédla kolem sebe. Mrholilo, možná jí byla zima. Měl by ji pozvat dál?

„Můžu si přisednout?“ optala se.

„Jasně.“ Posunul se z prostřed schodů, aby jí udělal dost místa a ona se tam posadila. Dost blízko na to, aby cítil teplo jejího křehkého těla.

Chvíli jen tak mlčeli, každý zabraný do svých myšlenek, a koukali se směrem k lesu, který byl poblíž snad každého domu v rezervaci. Až tento rok si uvědomil, jak praktické to je.

„Harry říkal, že jsi chtěl skočit pod auto,“ poznamenala, jako by mu říkala, že se doslechla, že byl na drinku s přáteli.

„Autobus,“ opravil ji, a pak hořce dodal: „Auto by nemuselo stačit.“

Stále ještě viděl ty dvě žlutá světla, jak se přibližovala. Byl odhodlán to udělat. Bylo mu sice líto těch lidí, kteří seděli uvnitř, a kteří by uviděli všechnu tu krev a přijeli by pozdě tam, kam právě mířili, ale on musel.

A pak mu najednou povědomá mužská ruka stiskla rameno a u ucha se mu ozval hluboký hlas. Mohl by si myslet, že má vidiny, že je to přízrak. Ale to on byl přízrak, neměl se čeho bát.

„Nedělej to.“

„Proč ne?“ Chtěl odseknout, ale vyznělo to tupě a hluše, bez náboje. Takový teď byl.

„Proč ano?“

„Zradil jsem tvou dceru, Harry! Ublížil jsem jí tak, jak to nikdo na tomto světě nedokáže! Zlomil jsem jí srdce!“ otočil se na něj a střetl se s pohledem jeho moudrých očí. Okolo nich projel autobus, poslední noční linka toho dne.

„Neudělal jsi to schválně,“ odporoval mu mírně. „Nepopírám, že tě za to nenávidím. Ale vím, že to není tvoje chyba. Neudělal jsi nic špatného, Same. Ani jsi tomu nemohl zabránit.“

Povzdechl si, asi to byla pravda. Ten starý muž měl vlastně vždycky pravdu.

„Přesto to nic nemění na tom, že jsem to udělal,“ zašeptal.

„Ano.“ Pak se očividně rozhodl, že upustí od citů. „Ale ty musíš žít. Budeš alfou, ať chceš nebo ne. Ti kluci tě budou potřebovat.“

To byla další studená nezlomná pravda.

„Nezraď i je,“ pronesl tiše, otočil se a vydal se pryč, zpátky k vesnici. Věděl, že to už neudělá, cítil jeho zlomený pohled plný slz na svých zádech. A slyšel jeho první vzlyk.

„Proč jsi to chtěl udělat?“ zeptala se nyní.

Podíval se na ni a také se střetl s jejíma očima. Byly v nich otazníky a vypadala, jako když zadržuje slzy.

„Nebylo by to pak jednodušší? Pro tebe, protože bych tě přestal otravovat. Proč mě, protože bych přestal cítit a ubližovat. A pro Le-“ to jméno mu nešlo přes rty. „Pro ni,“ pokračoval nakonec a hořkost promísená s bolestí si v jeho hlase ukrojila další krajíc. „Protože bych přestal existovat.“ Znovu se zadíval k lesu.

„Same,“ zašeptala jeho jméno a nebyl v něm onen hněv, když ho od sebe odháněla. Nebyly v tom výčitky, když mu nadávala. Nebylo v tom ani zoufalství, když ho prosila, aby byl rozumný. Nerozuměla mu. Nerozuměla tomu. Otisk byl jako otroctví, byl to rozsudek na doživotí ale zároveň i požehnání.

V jejím hlase zazněla něha a on zatoužil po tom, aby ho objala a utěšila.

Podíval se na ni a ona pochopila tu otázku: Proč tu jsi?

„Nechci, abys umřel. Možná už ti začínám věřit to s tou bezednou osudovou láskou. Takže tě prosím, nedělej hlouposti.“

Usmál se, hořce a bolestně. A znovu odvrátil zrak. Ona ho litovala. Byla úžasná.

Najednou ucítil jednu její ruku okolo svých širokých ramen a její tělo u svého. Zareagoval automaticky, přitiskl se k ní blíž. Druhá její ruka skončila na jeho stehně.

„Slib mi, že to neuděláš,“ zašeptala mu do ucha a on uvažoval o tom, jestli si uvědomuje, že tohle je vydírání.

„Slibuju,“ zašeptal a znovu se na ni podíval.

Její obličej byl tak blízko, tak blízko… Neodtahovala se, neodcházela, nekřičela. Byla klidná a měřila si ho zkoumavým pohledem. Zrak mu sklouzl na její rty, plné, červené a křehké. Uvažoval, jak vypadaly, když říkaly jeho jméno.

Toužil poznat, jak chutnají. Byly stejné jako její koláče, které upekla a přivezla, když ji poprvé uviděl? Neodolal - jemně a něžně ji políbil. A ona mu ten polibek opětovala. Bylo to mnohem lepší, než v jeho bláznivých pubertálních snech.

Když se od sebe konečně odklonili a ona trochu uvolnila své sevření okolo jeho nohy a těla a pořádně se nadechla, usmál se. Doopravdy. Poprvé po hodně době.

„Odpouštím ti, Same,“ šeptla.

„Děkuju. Miluju tě, Emily.“

„Já vím,“ povzdechla si a odvrátila svou červenající se tvář.

Tohle bude ještě těžké. Teď už ji zradila i ona.

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí zrada: