Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlk

18.07.2012 (15:15) • Andilek14 • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2013×

Vlk utíkal, co nejrychleji uměl. Musel se tam dostat co nejdříve. Dříve než si to rozmyslí. Síly mu začaly docházet, ale on ještě více zrychlil. V nohách ho nepříjemně píchalo a v srsti ho svědil pot. Celé jeho tělo bylo vyčerpané a toužilo po odpočinku. Vlk však na nic z toho nehleděl. Pouze dál běžel lesem. Stromy kolem něj míhaly. Lesní zvířata se před ním dávala na útěk. Jeho myšlenky naplňovalo pouze rytmické bušení tlap. Už dávno přestal myslet lidsky…

Tlapa střídala druhou… Kolem pysků se mu tvořila pára, jak rychle oddechoval. Instinkty mu říkaly, aby zastavil a odpočinul si, ale cosi prastarého ho nutilo běžet dál. Neviditelná síla ho vábila do neznámé krajiny. Nedalo se ji neuposlechnout, musel ji následovat. V žaludku mu nepříjemně kručelo. Už to bylo pár dní, co si něco ulovil. Nevšímal si toho, stejně jako plno jiných věcí…

Síly ho opouštěly. Na chvíli vyčerpáním zastavil. Jazyk mu visel z tlamy. Dech mu vázl v hrdle. Byl příliš vyčerpaný, nemohl dále pokračovat, musel si odpočinout. Mohutné tělo dopadlo s duněním na zem. Kolem vlka se zvedl prach a nepříjemně ho šimral v čenichu. Hlava mu pomalu klesala na třesoucí se nohy. Hrudník se mu rychle zvedal v zoufalé snaze popadnout dech. Vlkovy vyčerpané svaly se chvěly, víčka se zavírala. Jako poplašný zvon se mu v hlavě rozkřičel neznámý hlas. Byl to zvuk naplněný bolestí a naléhavou prosbou. Vlk se k hlasu upnul. Nechal se jím celý ovládnout. Do žil se mu vlila nová síla. Byl schopen se opět postavit. Nohy měl vratké, ale unesly ho.

Znovu se rozběhl. Zprvu pomalu, ale časem jeho krok sílil a on za chvíli letěl lesem. Teď již všechny jeho myšlenky ovládalo neznámé volání. Na nic jiného nezbylo místo…

Vlkova hlava se natočila do strany a on zavětřil. Pach okolo mu potvrdil jeho pocit. Už zde někdy byl. Jeho vlastní pachová stopa byla velmi stará. Nebylo to však jediné překvapení, okolo sebe cítil i pachy jiných vlků. Poznával je. Byla to jeho bývalá smečka. Uplynulo spoustu času, co se od ní odtrhl, co se stal samotářem. Po chvíli ucítil i jiné pachy, příliš sladké, nepříjemně ho štípaly v čumáku. Ohrnul pysky, neznámé vůně značily nebezpečí. Vše mu ukazovalo, aby utekl. Tajemné volání však znalo jeho myšlenky a znělo ještě naléhavěji. Instinkty mu říkaly, aby uprchl, ale volání již ovládlo celé vlkovo vědomí.

Z lesa před ním se ozvalo varovné zavrčení. Něco mu napovídalo, že patří k tomu neznámému pachu. Vzedmuly se v něm prastaré instinkty. Slyšel zvuk boje. Měl přijít na pomoc. Tlukot tlap byl hlasitější, přidal do kroku. Nyní už byl pouze rozmazaná čára. Vše se kolem něj míhalo příliš rychle, tudíž ani jeho zostřený zrak nezvládl zachytit detaily okolí. Zvuky zápasu náhle zmizely, objevil se však jiný, daleko horší. Zoufalý výkřik. Nebyl zvířecí, tolik pocitů mít zvíře nemohlo. Utrpení a bolest byly příliš silné.

Vlk nastražil uši, poznával ten cizí hlas. V hlavě se mu objevila vzpomínka na zvláštní bytost. Byla z doby tak dávné, že na ni vlk již zapomněl. Nyní však byl obraz té cizí bytosti neuvěřitelně neodbytný. Bella, ano tak se ta bytost nazývala. Hlas mu napověděl, že je to ona, za kterou celou tu dobu běžel. Už byl skoro u ní. Ucítil ostrý zápach. Z lesa před ním se vinul sloup kouře.

Oheň! Nebezpečí! běželo mu v hlavě. Ignoroval varovné signály. Potřeboval se k ní dostat co nejrychleji. Cítil, že jí hrozí nebezpečí. Vítr k němu zavál pach krve. Zarazil ho matoucí pocit, příliš vzdálený, než aby ho vlk dokázal rozeznat. Zoufalstvím z vlastního zmatku nešťastně zakňučel. Síla, která ho přivedla až sem, postupně slábla… Už byl skoro u cíle, viděl mezi stromy prosvítat světlo z mýtiny.

Les stále více řídl. Stromy začaly pomalu ustupovat malé mýtince. Jeho oči spatřily původce kouře, ohniště uprostřed mýtiny bylo již značně vyhaslé. Leželo v něm posledních pár žhavých uhlíků. Ohniště však nebylo to, na co se vlk zaměřil. Vedle něj ležela ona podivuhodná bytost. Z její rány pomalu tekla rudá tekutina a půda ji do sebe lačně sála. Nevidomé oči upírající se k nebi již byly pokryty závojem smrti. Rty byly sněhobílé stejně jako zbytek jejího těla. Kaštanové vlasy ležely poházené kolem její hlavy a s jejich konečky si pohrával vítr.

Po vlkově srsti si cestu brázdila první slza. Vše se změnilo. Už to nebyl vlk, kdo hlasitě naříkal. Na okraji mýtiny klečel muž, oděn pouze v rouše Adamově, proklínajíc vše, na co si vzpomněl. Jeho ruce se bořily hluboko do hlíny. Na tváři zohyzděné bolestí se leskly mokré potůčky. Malé slané kapičky pomalu následovaly svou sestru.

Svět se zhroutil a přinesl pouze bolest. Všechny jeho vzpomínky se vrátily. Pomalu se doplazil k mrtvé dívce, zanechávajíc za sebou vyrytou cestičku. Vzal dívku do náruče a zhnuseně vytáhl malý nožík, který jí trčel z hrudi. Něžně ji přivinul k sobě a kolébal ji, jako malé dítě pobrukujíc přitom ukolébavku, kterou mu jako malému zpívala maminka. Chtěl utišit ji nebo snad sebe, sám to nevěděl. Pevně sevřel víčka. Jemný vánek rozfoukal jejich vlasy a jemu se na malou chvíli zdálo, že slyší tlukot jejího srdce a na své tváři cítí její dech. Tvář ji zkrápěly slzy dopadající z jeho obličeje. Mohlo se zdát, že pláče sama dívka. Iluze však zmizela s prvním pohledem do dívčiných mrtvých očí.

Zabořil svou tvář do jejích kadeří. Nechápal, proč musela zemřít. Věděl však, kdo za to může. Byla to ta hrozná pijavice, která jí pobláznila hlavu. Nikoho neposlouchala, tvrdila, že ho miluje. Nakonec ji to vše stálo život. Varoval ji, ale ona neposlouchala. Úplně se zbláznila!

Ještě více k sobě dívku přitiskl a vdechoval její vůni. Mysl mu naplnilo nespočet okamžiků, které spolu prožili…

Dívčí postava se rýsovala proti smrákající se obloze. Seděla na útesu. Nohy se jí komíhaly nad vodou. Po lesní pěšince se k ní běžel snědý chlapec. Když ho dívka zahlédla, rty se jí roztáhly do širokého úsměvu. Chlapec došel až k dívce a sedl si do důlku, který zde s dívkou vytvořili před několika měsíci. Dívka se k němu otočila a nabídla mu ze sáčku bonbón. Chvíli se v něm probíral v marné snaze najít ten nejlepší. Po chvíli hledání si povzdechl a nabručeně se podíval po své spolusedící.

„Snědlas všechny modrý,“ postěžoval si. Dívka se zakřenila a odhalila tak řadu modrých zubů.

„Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí,“ zanotovala si vesele dívka. Chlapec se na ni ublíženě podíval.

„Nepřišel jsem pozdě schválně, musel jsem doma ještě dodělat nějakou práci,“ bránil se chlapec umanutě.

„Jé, velkej Jake už nám placuje,“ zašišlala na něj dívka. „A já myslela, že za tebe všechno dělá maminka,“ smála se dívka, až jí z pusy vyletěl bonbón a po bradě stékaly modré sliny. Tomu se musel začít smát i chlapec, ačkoliv ho její slova popudila. Když se na ni podíval, všechen jeho vztek vyprchal.

„Tak ty se mi budeš posmívat, jo? Teď uvidíš!“ řekl a začal ji lechtat. Dívka se válela v trávě a marně se snažila bránit. Proti němu neměla šanci. Dívka se v trávě svíjela a marně se snažila dostat z jeho dosahu. Oblečení měla celé od hlíny a ve vlasech větvičky. Chlapec se po chvíli slitoval a přestal ji mučit. Dívka se významně postavila a začala se oklepávat, přičemž se kolem ní zvedl oblak prachu a ona začala hlasitě kašlat, házejíc významné pohledy na svého kamaráda. Ten ji uchopil za ruku a stáhl k sobě. Dívka se nejprve chtěla bránit dalšímu útoku, ale když zjistila, že chlapec nemá žádné postranní úmysly, položila si hlavu na jeho rameno. Společně se dívající na západ slunce setrvali chvíli v němé radosti.

„Jakeu, budeme navždy kamarádi?“ ptala se ustaraně. Chlapec ji objal kolem ramen a přivinul k sobě.

„To víš, že jo!“ ujistil ji. „Proč se tak hloupě ptáš?“ zadíval se na ni a ona zrudla. Nemohl se nesmát. Vypadala tak srandovně! Dívka se na něho zašklebila a odtáhla se od něj.

„No tak se nezlob,“ přemlouval ji. Chlapec k ní natáhl ruku a dívka ji po menším zaváhání přijala. Seděli tak dlouho, až slunce zapadlo za obzor, a seděli by ještě déle, kdyby na ně doma nečekali bázliví rodiče. Na útes padla tma a dvě malé postavy se vydaly směrem k nedaleké vesnici…

Navždy kamarádi. Slíbil jí to, a přesto ten slib porušil. Nemohl za to, ona ho donutila. Nemohla je mít oba. Vybrala si však špatně. On by ji ochránil. Kdyby si vybrala jeho, neležela by teď v kaluži vlastní krve. Když byli děti, bylo vše o tolik jednodušší…

Stál venku a házel na její okno kamínky. Už si pomalu začínal myslet, že ji neprobudí, když se otevřelo okno a z něj vykoukla rozespalá dívka. Kaštanové vlasy jí trčely všemi směry a zmateně mžourala do tmy.

„Pojď ven,“ zašeptal do tmy. Dívka musela chvíli pátrat, než v černočerné tmě našla svého kamaráda.

„Jakeu, co tu děláš? Víš kolik je hodin?“ ptala se ho naštvaně, že ji tak pozdě v noci probudil.

„No tak, Bello, nekaž srandu. Pojď ven!“ řekl už o poznání hlasitěji. Dívka na něho hlasitě zasyčela.

„Ticho nebo probudíš naše,“ řekla varovně a její hlava z okna zmizela. Chlapec chvíli tiše stál, ale když se dívka dlouho neobjevila, pomalu se rozmrzele šoural pryč. Už byl skoro mezi stromy, když uslyšel tiché žuchnutí. Uviděl dívku, jak vstává ze země a směje se u toho. Okamžitě jí přispěchal na pomoc.

Když byli dál od domu, rozsvítil baterku, kterou si s sebou vzal. Pomalu kráčeli temnou nocí plní vzrušení z takového dobrodružství.

„Kam to jdeme, Jakeu?“ zeptala se dívka po chvíli tiché chůze.

„Nech se překvapit,“ odpověděl chlapec tajnůstkářsky.

„No tak, nenapínej mě,“ prosila dívka. Chlapec se na ni ve tmě pouze zazubil.

„Ne-e,“ pronášel posměšně a kroutil při tom hlavou. Dívka se na něho uraženě podívala a kus cesty kráčeli mlčky. Chlapec k ní natáhl ruku. Chtěl se s ní usmířit. Dívka si ho nevšímala, pouze se tvářila nanejvýš vytočeně. Její uraženost mu vadila, bál se, že zkazí jejich malé dobrodružství. V dálce se ozvalo zavytí vlka. Dívka se k němu vystrašeně přitiskla.

„Tady je někdo strašpytel,“ posmíval se jí chlapec. Ani za nic by nepřiznal, že se také bojí. Les okolo nich byl strašidelný, měsíc byl zahalen hustými mraky. Asi bude pršet, pomyslel si chlapec. Cestu, kterou kráčeli, viděli pouze ve slabém kuželu světla vycházejícího z baterky.

Dívka vedle něho kráčela mlčky, ve strachu se snažila co nejvíce přitisknout k chlapci, ten ji na oplátku něžně objímal kolem ramen. Dívka často klopýtla, v pádu jí však chlapec pokaždé zabránil. Než se dostali na určené místo, uplynula dlouhá doba. Oba si ji zkracovali přátelským tlacháním. Dívku pomalu začínaly bolet nohy a z cesty lesem byla celá utahaná. Už si chtěla stěžovat, když dorazili na místo. Chlapec se hrdě napřímil a ukázal na mýtinu před sebou. Dívka ohromeně vydechla. Něco tak krásného ještě neviděla. Před ní na louce se vznášelo tisíce malých světlušek. Poletovaly sem a tam.

„Páni, Jakeu, to je nádhera,“ vydechla dívka ohromeně. Chlapec se na ni hrdě usmál. Dívka fascinovaně natáhla ruku mezi světlušky. Chvíli tak stála, ale poté se rozběhla mezi ně. Z úst se jí linul radostný smích. Vypadala nádherně, jak tam tančila po louce. Chlapec na ni ohromeně zíral. Dívka k němu přitančila a popadla ho za ruce. Dotáhla ho doprostřed louky a poté kolem něj začala poskakovat.

„Pojď taky tancovat, Jakeu!“ vybídla ho rozverně. Chlapec se k ní po menším zaváhání přidal. Tančili spolu mezi miliony světýlek. Chlapec byl v tu chvíli velice šťastný…

Už tehdy ji miloval. Nevěděl, co má dělat. Dívka byla jeho nejlepší kamarádka. Tehdy mu ještě jejich kamarádství stačilo, nepotřeboval nic víc…

Chlapec seděl ve školní lavici a snažil se poslouchat výklad učitele. Moc se mu to však nedařilo. Jeho koncentraci rušila smějící se dívka vedle něho. Učitelka se na dívku zle podívala, ale ta místo aby ztichla, ještě více se rozesmála. Chlapec se snažil si své nejlepší kamarádky nevšímat. Slíbil mamce, že se začne pořádně učit. Nechtěl maminku opět zklamat. Neslyšel však nic z toho, co učitel vykládal, pouze dívčin smích. Opět se mu snažila nenápadně podstrčit papírek, ale on jí ho - stejně jako několikrát předtím - poslal zpátky. Dívka se na něj uraženě podívala a začala si něco naštvaně mumlat. Chlapec si rezignovaně povzdychl a natáhl k dívce ruku, ta se na něj však jen ošklivě podívala.

„Prosím, ukaž mi ten papírek,“ zašeptal. Dívka zavrtěla hlavou, až jí copy poskakovaly kolem hlavy.

„Nechtěl jsi ho vidět,“ odpověděla uraženě.

„Opravdu, moc chci vidět, co jsi nakreslila,“ snažil se ji přesvědčit. Dívka dlouho nevzdorovala. Moc se chtěla pochlubit svou kresbou. Nenápadně chlapci podstrčila papírek. Chlapec ho rozbalil a začal se smát stejně jako před chvílí dívka. Na papíře byly vedle sebe dvě kresby, na první byla jejich učitelka a na další usmívající se kůň. Nad obrázky stál nápis: Najdi 10 rozdílů! Všichni ve škole učitelce přezdívali koní ksicht. Bylo to snad kvůli jejímu velkému pozadí, nebo obrovským zubům trčících z úst. Chlapec popadl svou tužku a začal jí přikreslovat větší zuby. Oba dva byli tak zabraní do vlastní zábavy, že si nevšimli přicházející učitelky. Ta jim papírek vyškubla z rukou a zadívala se na něj. Očividně se v obrázku poznala, protože zbrunátněla.

„Oba dva okamžitě do ředitelny!“ zahřímala hlasitě. Chlapec s dívkou nasadili provinilé masky, které jim za dveřmi okamžitě spadly. Chodbou se po celé škole rozléhal jejich hlasitý smích…

---

Dívka seděla a čekala, až jim chlapec přinese zmrzlinové poháry. Snažila se ignorovat kluka, který na ni neustále civěl od vedlejšího stolu. Očima bloudila po cukrárně a snažila se nějak zabít čas. Opět její pohled spočinul na klukovi u vedlejšího stolu. Nesměle se na ni usmál, dívka se od něj okamžitě odvrátila. Snažila se aspoň trochu zakrýt svůj červenající se obličej za změť svých kaštanových vlasů. Slyšela za sebou vrznout židli a slyšela kroky přicházející směrem k ní. Chlapec nervózně pohlédl na dívku a uviděl blonďatého kluka přicházejícího jejím směrem. Prodavačka mu podala dva čokoládové poháry a chlapec pospíchal za dívkou.

Slyšel, jak se jí ten cizí kluk představil jako Mike Newton. Chlapce bodl osten žárlivosti. Ještě zrychlil krok, aby se co nejrychleji dostal k dívce.

„Nechtěla bys s námi někam zajít?“ ptal se jí zrovna ten blonďatý kluk. Dívka na chlapce vrhla prosebný pohled. Ten se na ni povzbudivě usmál. Přišel ke stolu, položil poháry na stůl a majetnicky objal dívku kolem ramen.

„My už máme program,“ prohlásil chlapec naštvaně. Kluk jménem Mike Newton se na něho podivně zašklebil.

„Jseš snad její kluk?“ Každé slovo pronášel se zvláštním důrazem. Ještě než chlapec zareagoval, ozvala se potichu dívka.

„Není to můj kluk,“ prohlásila skoro šeptem. Její slova chlapce zasáhla jako rána bičem. S obličejem staženým bolestí sundal chlapec pomalu svou ruku z dívčiných ramen.

„Mohl bys odejít?“ zeptala se dívka po chvíli ticha. Kluk, který se jmenoval Mike, pouze tiše odešel.

Dívka se dlouho snažila odstranit ponuré ticho panující mezi nimi, chlapec však byl příliš ponořený do vlastních úvah. Myšlenky mu zmateně vířily hlavou. Toho dne poprvé odkryl hloubku svých citů k dívce…

---

Seděli v kruhu s dalšími lidmi znajícími neuvěřitelné tajemství. Všichni se hlasitě smáli a povídali si mezi sebou. Chlapec seděl mezi ostatními. Rád by se s nimi bavil, ale byl příliš nervózní. Nemohl se dočkat, až to začne. Bylo to poprvé, co byl na radě starších. Napjatě čekal na chvíli, kdy se začnou vyprávět příběhy. Už je sice slyšel, ale nikdy nevěděl, že se to skutečně stalo. Dívka vedle něho byla stejně vzrušená jako on. Atmosféra kolem ohně se změnila. Chlapec se upřeně zadíval na svého otce. Dívka ho lehce vzala za ruku, chlapec jí ji povzbudivě zmáčkl. Chlapcův otec začal vyprávět. Oba dva mu pozorně naslouchali. Když poslouchali legendy, uvědomili si, že jsou součástí něčeho mnohem většího a staršího, než jsou oni sami.

Chlapec nebyl příliš nadšený z toho, co se mu stalo. Neuklidnil ho ani fakt, že se dívka také stala jednou z nich. Dívka ovšem byla nadšená. Mrzelo ji, že se s chlapcem museli začít vídat tajně. Byla ráda, když do tajemství, které měl, byla zasvěcena i ona. On se s tím nakonec smířil, jeho kamarádka mu v tom hodně pomohla. Byl moc rád, že jsou nejlepší přátelé. V srdci ho však sžírala touha, aby byli něco víc. Dlouho se tím trápil, nevěděl, jak jí to říct. Vše za něj vyřešila vlčí telepatie. Dívka se to nechtěně dozvěděla. Překvapilo ji to. I ona však k němu nebyla lhostejná. Jejich přátelství bylo od té chvíle rozpačité. Často nevěděli, co říct. Chlapce to trápilo, byl však rozhodnut s dívkou si promluvit…

---

Dnes to udělá, dnes za ní půjde a vše jí řekne, běželo chlapci v hlavě. Uběhla dlouhá doba ode dne, kdy se chlapec rozhodl s dívkou promluvit. Párkrát se ještě zhluboka nadechl a poté zaklepal na dveře jejího domu. Chvíli se nic nedělo, ale po chvíli otevřela její máma. Podívala se na chlapce a zeširoka se na něj usmála.

„Bella je někde venku,“ oznámila mu. Chlapec si smutně povzdechl. „Můžeš tu na ni počkat,“ nabídla mu. Bál se, aby jeho odhodlání nevyprchalo. Musel ji jít hledat.

„Děkuju, paní Clearwaterová, ale přijdu později,“ pronesl slušně chlapec a usmál se na ni. Když odcházel, ještě zamával na ženu stojící na verandě. Rozběhl se do lesa.

Našel ji přesně tam, kde myslel. Dívka seděla na vyplavené kládě. Chlapec si k ní opatrně přisedl, nechtěl ji rušit. Po chvíli dívka odtrhla pohled od oceánu. Zadívala se na chlapce, oči plné radosti. Chlapec se zhluboka nadechl, stále polapen jejíma očima.

„Chtěl bych ti něco říct,“ začal chlapec opatrně. Dívka od něj odtrhla oči a zadívala se na své boty.

„Já ti taky musím něco říct,“ pípla dívka nesměle. Chlapec si oddychl, potřeboval chvilku času na přemýšlení. Doma si to před zrcadlem cvičil několikrát, ale nyní vše zapomněl. Nervozita ho celého ovládla. Nevěděl, jak jí to má říct. Co když tím všechno pokazí? Jeho mysl naplňovaly obavy.

„Víš, jak jsi mi slíbil, že budeme stále přátelé? Navždy?“ řekla dívka. Chlapec pouze zmateně přikývl na souhlas. „Prosím, řekni, že to tak bude nehledě na to, co ti tady povím,“ zašeptala a upřela na něj prosebný pohled. Chlapcovi její slova ublížila. Chtěla s ním být navždy kamarádka, on však chtěl být víc než to.

„Dobře,“ odpověděl přese všechnu svou bolest. Dívka se mu schoulila do náruče a hlavu si opřela o chlapcovo rameno.

„Otiskla jsem se,“ zahuhlala sotva srozumitelně do jeho košile. Její slova pro něj byla jako rána pěstí. Otiskla se, znělo mu v hlavě. Nikdy nebudou spolu. Nikdy ji nebude moci políbit. Po tváři se mu kutálela slza. Dívka se k němu ještě více přitiskla. Svírala ho jako o život, bála se, že o něj přijde. Zhluboka se nadechla připravena vyslovit tu strašlivou pravdu. „Do Edwarda,“ dopověděla.

Chlapcova mysl pracovala na plné obrátky. Edward. Přemýšlel, kdo to je. Taková starobylá jména už lidé dávali zřídka, bylo mu však povědomé. Pravda ho zasáhla jako blesk z čistého nebe. Před nedávnem se do města přestěhoval doktor Cullen s rodinou a jedno z jeho adoptovaných dětí se jmenovalo Edward. Upír. Ona se otiskla do upíra. Popadl ho vztek, on pro ni nebyl dost dobrý, ale upír ano? Zhnuseně se od ní odtáhl. Dívka byla bezradná. Chytila se ho jako tonoucí stébla. On se však z jejích paží vyprostil. Rychle od ní odcházel.

„Ne,“ zavzlykala dívka. „Slíbil jsi mi to, řekl jsi mi, že budeme navždy přátelé.“ vyčítala mu. Chlapec se na ni otočil. Zradila ho. Vyměnila ho za hnusnou pijavici!

„Lhal jsem,“ řekl chlapec chladně. Celého ho naplňoval vztek. Proměnil se ještě na pláži. Tlapami dopadl do písku a rozběhl se do lesa. Potřeboval od toho všeho utéct…

Kdyby si tehdy vybrala jeho, nemuselo to takhle dopadnout. Mohli spolu být šťastni. On by ji mohl dát vše, co s ním nikdy mít nemohla. Mohli spolu mít rodinu. Jak to mohla udělat? To on pro ni byl ten správný! To on s ní měl být!

Potřeboval zjistit, co se jí stalo. Něžně dívku položil na zem a vydal se ke svému bývalému domovu. Cesta nebyla příliš dlouhá. Celou ji strávil uvažováním nad mrtvou dívkou ležící na louce. Přeměnil se na vlka a po dlouhé době rozuměl hlasům ve své hlavě. Už to nebylo pouze nesrozumitelné hučení. Byly plné viny, žalu, lítosti… Nevyznal se v nich. Některý z těch hlasů ho musel vycítit. Slyšel, že se rozhodl za ním vydat, ostatní ho následovali. Za chvíli před sebou uviděl svou bývalou smečku. Byli mezi nimi vlci, které nepoznával, nejspíš noví členové smečky. Sam však mezi vlky nebyl. Z myšlenek ostatních mnoho nechápal. Omlouvali se mu, prosili ho o odpuštění.

Co se stalo? zeptal se chlapec zoufale. Chvíli trvalo, než zformuloval slova, už to bylo dávno, co je přestal používat. V myslích ostatních se vina ještě prohloubila.

Nechtěli jsme, šeptali zoufale. On nám to poručil… Nemohli jsme neposlechnout… Mrzí nás to…, znělo v jejich mysli. Zmatený tolika pocity nedokázal nic zjistit. Tisíce obrazů mu vířilo v mysli, ale jeden z nich do něj udeřil silou blesku. Třesoucí se postava Belly křičící v Samově náruči. Zhnuseně se odtáhl od prosících myslí. Rozběhl se za jedinou z nich, která nenesla stopy viny.

Opět musely jeho unavené nohy zvládnout další cestu. Nyní ho poháněl neuvěřitelný vztek a touha po odplatě. Netrvalo ani pár minut, než se dostal k osamělé postavě stojící na pobřeží, ale jemu to připadalo jako věčnost.

Jeho bývalý vůdce stál a díval se na rozlehlou hladinu oceánu. Na jeho tváři jiskřilo měsíční světlo odrážející se od vodní hladiny. Muž se pomalu otočil a zadíval na mohutného vlka.

„Musel jsem to udělat,“ zašeptal naléhavě. Vlkovi na chvíli připadalo, že v jeho očích zahlédl záblesk šílenství, ale ztratil se tak rychle, že si nebyl jistý.

„Měl bys mi poděkovat, Jacobe,“ promluvil muž znovu. „Osvobodil jsem ji. Měli byste mi být všichni vděční. Zachránil jsem vás! Zbavil jsem nás té nebezpečné zrůdy! Byla hanba, že si jedna z nás začala s pijavicí, ale to, že spolu čekali to monstrum, byl hřích!“ snažil se muž vysvětlit. Vlkovy pysky se ohrnuly a z jeho hrudi se začalo ozývat vrčení.

Vlny do sebe narážely s nebývalou prudkostí a vytvářely hrozivé burácení. Se stejnou prudkostí se vlk vrhl na svého soka. Tělo jeho protivníka se hned po dopadu přeměnilo na vlčí. Ve světle měsíce se zaleskly vlčí tesáky. Do vody dopadly první krvavé kapky, odnášeny v malých vlnách dále na moře.  Vlkův protivník se snažil bránit, ale přestože byl vlk vyčerpaný, zuřivost s jakou bojoval, se nedala porazit. Vlkův bývalý přítel byl zabit s děsivou rychlostí. Z velké rány na jeho krku se na zem řinula čerstvá krev. Vlk se zadíval na mrtvou tvář cizího muže.

Měsíc pomalu vykoukl zpoza mraků a zalil vlka stříbrným svitem. Světlo ho objalo jako matka utěšující své dítě, proti bolesti v jeho srdci však bylo bezradné. S posledním pohledem zanechal vlk bezvládné tělo svého soka napospas přicházejícím vlnám.

Lesem bylo slyšet rytmické bušení tlap. Touha dostat se z toho místa plného smrti dodala novou sílu. Po chvíli vlka jeho nohy zanesly na jejich útes. Viděl před sebou její smějící se obličej a zuby zabarvené od bonbónů. První závan zimního větru však jeho vzpomínku roztříštil. Zmizela v temnotě noci stejně jako jeho milovaná Bella.

Ještě dlouho do noci se ozývalo vlkovo zoufalé vytí…

Autor: Andilek14, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlk: