Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlkodlačí narozeniny

29.01.2011 (15:15) • Kissek • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1290×

Vlkodlačí narozeniny

Pohled Jacoba  Blacka

Opět má zpoždění! To mi dělá pořád! Mohl jsem klidně ještě sedět u Emily na pohovce u stolu plného čerstvě uvařeného, usmaženého nebo upečeného jídla.

V tu chvíli jsem si vybavil vůni čerstvých muffinů a hned se mi začaly sbíhat sliny. Mohl bych jich sníst, kolik bych jen chtěl, pomyslel jsem si. Ale co kdyby na mě Bella už čekala? Potom, co ji ta pijavice opustila, ji nemohu nechat na dlouho samotnou. Bella. Už jen pomyšlení na její jméno mi po celém těle vyvolává hřejivé chvění. Jako kdyby mi v břiše létalo tisíce motýlů a třelo svými barevnými křídly o mé srdce. Myslím, že se tomu dá říkat láska. Určitě je to silnější než otisk, který nejspíš nikdy nepoznám, ale já ani nechci. Nevadí mi to. Chci jen Bellu a nikoho jiného.

Miluju ji mnohem víc, než ta bílá pijavice, které říká "Edward!". Vždy mě rozzuří natolik, že mám touhu proměnit se ve vlka a všechny pijavice chladnokrevně zabít! Všechny do jednoho! Mají štěstí, že už jsou dávno pryč. Nikdy jim nezapomenu, jak Belle ublížili. Tolik trpěla, když odjeli. Na druhou stranu jsem jim vděčný. Sice nechápu, jak může vlkodlak být vděčný upírům, ale jak jsem se nedávno přesvědčil, jde to. Díky nim jsem teď s Bellou. Ale i když se to vezme kolem a kolem, pořád je nenávidím. Kdyby se tu teď objevili, zabil bych je hezky jednoho po druhém. Jako první bych si vzal tu horu jménem Emmett. Dále bloncku, pak toho, s kterým jsem vždy uvolněný. Pak Alici a mámu. Jak že se to jmenuje? Esme... Blesklo mi hlavou. Aha. Takže potom Esme, doktora a nakonec Edwarda. Všechny bych zabil rychle, ale Edwarda… Edwarda bych trhal kousek po kousku a hlavu -

Z mého hlubokého snění o dokonalé vraždě mě vytrhl hlasitý řev náklaďáčku. No konečně…!

Bella vystoupila z auta a věnovala mi okouzlující úsměv, který uměla jen ona. V tu chvíli mě obklopila vlna uspokojení a srdce zahltila láska. Věděl jsem, že už pro mě nikdy nebude jen nejlepší přítelkyně. Myslel jsem  na ni. Na její ústa, vlnité vlasy a hlavně na oči. Na ty oči, které vždy prohlédly každý můj plán. Oči, díky kterým vím, že naše láska je vzájemná, že nemyslí na Edwarda, ale jen na mě. Díky kterým vím, že je moje!

„Ahoj.“ Objala mě, jako kdybychom se neviděli měsíce. Nechtěl jsem to přiznat, ale pro mě ta hodina jako měsíce byla. To jsem na ní tak závislý? Odpověď je snadná. Ano, jsem.

„Zase máš zpoždění!“ zašeptal jsem jí do vlasů a sám pro sebe se usmál.

„Promiň.“ Udělala psí oči. „Když pro tebe je tak těžké sehnat dárek k narozeninám.“  Já mám narozeniny? Tak proto byli na mě všichni dnes milí - mám narozeniny.

„Ty sis vzpomněla?“ zeptal jsem se v údivu.

„Samozřejmě… Všechno nejlepší! Dárek bohužel neunesu, takže není zabalený v balícím papíře, ale na korbě pod plachtou,“ Usmála se,  přitiskla své rty k mým a já jí polibky okamžitě oplácel. Mezi našimi rty vznikla jakási spojitost. V tu chvíli nás nedokázal nikdo odtrhnout. Líbali jsme se dlouze a vášnivě. Zajímalo by mě, na co teď asi myslí. Nakonec jsem došel k závěru, že určitě na mě.

Když jsem se vzpamatoval z toho přívalu vášně, šel jsem se podívat, co může být tak těžkého a nezabalitelného.  Odhrnul jsem plachtu a v údivu zkameněl tak, že kdyby na mě vzali beranidlo, se mnou by to ani nehnulo. Bella mě pozorovala a smála se mému výrazu.

„Tak co, líbí?“ zeptala se.

„To je…? Poslední součást do auta, kterou potřebuju…?“ Doslova jsem cítil, jak se mi rozzářily oči.

„Ano, přesně ta!“ Pořád se usmívala. Myslím, že jí ten úsměv hned tak nezmizí. A to je dobře. Dlouho se neusmívala, potřebuje to dohnat.

„Kdes ji sehnala?“ Nemohl jsem věřit svým očím. Tak dlouho jsem ji sháněl. Jak může holka, která neví o autech vůbec nic, sehnat díl, který jsem já - zkušený automechanik - nesehnal?

„Spolužák Mike má nějaké známé mechaniky, a tak se poptal po tom válci, nebo co to je.“ Vypadala tak nějak... šťastná.

„Já tě miluju!“ usmál jsem se a začal ji vášnivě líbat.

Pohled Belly Swanové

Ach. Jak úžasně líbá, hřeje a je něžný. Jde vůbec milovat dva muže najednou? Ano jde!  Jistě. Jacob netuší, že mívám pořád noční můry a jak často myslím na Edwarda. Edward. Když na něj myslím, vybaví se mi jeho pokřivený úsměv, který jsem tak milovala. Jeho topazové a upřímné oči. Jeho nagelované bronzové vlasy, které měl vždy pečlivě upravené. Co taky jiného, když nemůžete v noci spát? Ale jako první se mi vybaví jeho příjemná vůně, svůdný dech, který mi hladil obličej a rty, které pokaždé, když se dotkly těch mých, způsobovaly, že jsem zapomínala, kdo jsem. Díval se na  mě, jako bych byla anděl, který ho drží při životě. Myslím, že by nikdy nepochopil, že přesně to pro mě znamenal on. S ním jsem nikdy nemyslela na své problémy. Jacoba také miluji. Samozřejmě. A jak! Jenže na Edwarda nikdy nedokážu zapomenout, i když si Jake myslí, že je to už za mnou. Prostě Edward byl ten nejkrásnější, nejhodnější...

Ne! Nemysli na něj! poručila jsem si.

Bude to pak ještě horší. Charlie měl pravdu… Musím se pohnout dál. I když to nebude snadné, musím zapomenout. Edward to tak chtěl. Alespoň jednou v životě udělám, co říká. Zapomenu. Uvědomila jsem si, že jsem pořád ještě nalepená na Jacoba a ani jeden z nás nemá v úmyslu přestat. Když v tom mě něco studeného odtrhlo. Počkat… studeného?  Ne, to není možné! Myslela jsem, že za ním už je dlouhá, tlustá čára. A on si teď klidně přijde a odtrhne mě od mého kluka! Vzpomínky na Edwarda se vrátily, jako když někdo cvakne vypínačem. Blik a jsou tady.

„Edwarde!“  vydechla jsem a do očí se mi draly slzy. Došlo mi, že si Edward rozhodně nepřijel pokecat o tom, jak se nám daří. Ale proč vlastně přijel?

Kousek mého podvědomí si všiml, že Jacob pod jeho silou odletěl nejméně pět metrů daleko a v letu se proměnil na vlka. Ne! Usoudila jsem, že se teď odehraje moje největší noční můra. Ta, kvůli které v noci nemůžu spát. Ta, které se děsím už od doby, kdy jsem je oba poznala. Boj upíra a vlkodlaka na život a na smrt. Moje tělo bylo jako v ohni. Vnímala jsem tu napjatou atmosféru, která kolovala mezi námi. Bylo to jako hororová scéna. Akorát bez hudby. Neměla bych se na to dívat, ale tak nějak jsem nedokázala odtrhnout oči od toho, co se teď bude dít. Došlo mi, že se Edward předtím nakrmil, a tak měl nad překvapeným Jacobem značnou převahu. Snažila jsem se boj nějak ukončit. Křičela jsem z plných plic, ale marně. Ti dva byli okamžitě v sobě a já už jen viděla dvě rychle se míchající rozmazané čáry. Postřehla jsem, že je Edward rychlejší a zabořil Jacobovi zuby do hrdla. Ten zavyl bolestí a sesunul se na zem. Věděla jsem to. Byl mrtvý. Bylo to nejhorší zavytí, jaké jsem kdy slyšela. Bylo tak hrozné, že by klidně mohly praskat stromy. Jediné, co prasklo, bylo moje srdce.

„Edwarde… proč?“ Byla jsem v šoku. Skoro jsem se nezmohla na slovo.

„Promiň, Bello, nevydržel jsem pomyšlení, že je teď někde s tebou,“ sklopil hlavu.

Cože? To snad nemůže myslet vážně! Ubohá výmluva! pomyslela jsem si. Nechápala jsem to. Tohle byl jiný Edward než ten, kterého jsem znala. Tohle nebyl upír, kterého jsem milovala více než svůj život. Tohle byl upír bez lidskosti! Předešlý upír by to neudělal. Co se to s ním stalo? To snad úplně zdivočel? V tu chvíli mi došlo, že jsem si ho ani pořádně neprohlédla. Podívala jsem se na něj a uviděla to. Ty topazové oči už nebyly upřímné, ale plné zuřivosti a červeně zbarvené. I pár minut mi dokázalo navždy změnit život.

Když mě Edward opustil, věděla jsem alespoň, že je naživu. Kdežto Jacob… Ne! Tohle bylo na mě prostě moc. Bylo to jako by mi vytrhl kus srdce z těla. Jako kdybych spadla do bazénu plného hladových žraloků. A ti by se prali o kousky mého těla. Kousali. Znovu a znovu.

Rozběhla jsem se do kopce. Stoupala jsem pořád výš. Doběhla jsem až na tu nejvyšší skálu, z které jsem už jednou skočila. Ale to jsem vůbec neměla v úmyslu zemřít. Jen jsem chtěla znovu slyšet ten sametový hlas. Ten hlas, který patřil člověku - pardon upírovi -, který mi teď dal dostatečný důkaz toho, že mu na mně vůbec nezáleží. Že je to jen sobecký a netolerantní... upír!

Z očí mi tekla potopa slz, která nešla zastavit. A já ji zastavit nechtěla.  Hořké slzy se mi kutálely po tvářích. Černé linky už nebyly jen kolem očí, ale vytvářely tenké svislé čárky po mých tvářích. Nechtěl, abych to udělala, ale proč bych ho měla poslouchat?

Roztáhla jsem ruce a skočila dolů do bouřícího moře. Tentokrát mi v tom nikdo a nic nedokázalo zabránit. Letěla jsem a připadala si jako pták, který vyletěl z hnízda, aniž by se ujistil, že je vůbec schopný letu. Studený vítr mi omýval tváře a rozfoukával vlasy.

Když jsem dopadla do vody, ani jsem se nesnažila vyplavat na hladinu a nadechnout se. Prostě jsem jen padala více a více do černé hlubiny studeného moře. Necítila jsem nic. Ani bolest, ani úlevu. Snad jen to, jak ve mně umírá život.  Sbohem, živote plný nadpřirozena. Sbohem, živote plný lásky. Sbohem, rodino, a především… Sbohem, Jacobe. Třeba se setkáme v příštím životě, pomyslela jsem si.

Nade mnou se rozsvítilo slunce a já věděla, že je to on. Jacob. Cítila jsem jeho přítomnost. Cítila jsem to teplo. Sluneční paprsky naposled zasvítily nad hladinou a já si pomyslela, že je to nejkrásnější, co jsem kdy viděla.

Nevím, co se dělo dál. Co Edward udělal pak. Už jsem byla někde jinde. Tam, kde není zima, nenávist, ani bolest.

Autor: Kissek, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí narozeniny :