Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vlkodlačí svatba - Nový Měsíc

14.08.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 12923×

Vlkodlačí svatba

Po tom nekonečném pádu a záchraně jsem si byla svými city naprosto jistá. Naprosto jistá tím, že ho nenávidím. Nenávidím z celého svého srdce. Už ho nemiluji. Přímo jím pohrdám. Nemohla jsem uvěřit, kam až mě ta jeho falešná láska zavedla. Chtěla jsem se kvůli němu zabít. Vzít si život jen proto, aby si on jenom mohl zpestřit pár měsíců svého nesmrtelného života, ale já nejsem žádná panna na hraní, kterou může odhodit, když ho přestane bavit.

Až nyní, když ležím zabalená, ale stále otřesená a klepající se z té ledové vody v Jacobově domě, si něco uvědomuji. Možná to je trochu unáhlené a nebo to spíš přichází pozdě.

Podívala jsem se na svého zachránce, toho skvělého kamaráda, kamaráda vlkodlaka, ze kterého sálalo to příjemné teplo, co bylo daleko lepší, než dusivé horko kousavé deky do níž mě Jake zabalil.

Uvědomila jsem si, že Jacoba mám ráda víc než jako dobrého kamaráda nebo bratra. Opravdu jsem se do něho zamilovala. Pozastavila jsem se nad tím zjištěním a musela se pousmát. Jake můj úsměv zaznamenal.

„Co je?“ než vyslovil další otravné otázky, utišila jsem jej svými polibky. Jeho rty byly horké a neuvěřitelně měkké. Ne tvrdé a studené tak jako té neživé skály. Přitáhl si mě k sobě. Bylo to tak příjemné. Žádné ledové objetí, po kterém se Vám zuby rozdrkotaly zimou. Po tomhle objetí se mi po těle rozlila vlna pohody, klidu a hlavně lásky. Lásky co mi v posledních měsících tolik chyběla, ale Jacob mi ji dával. Jenže já ji přehlížela. Jak jsem jenom mohla být tak hloupá.

Lehce jsem se od Jacoba odtáhla a opřela svoje čelo o to jeho. Stále mě držel. Z jeho objetí najednou vyzařovalo tolik lásky. Schoulila jsem se do klubíčka a položila si hlavu na jeho hruď. Jake mě hladil po vlasech.

„Miluju tě Jacobe.“ Zašeptala jsem a nahmatala jeho horkou ruku. Má byla tak drobná, ale perfektně zapadla.

„Bello…já…já…nevím co říct. Chtěl bych říct, že tě taky miluju, ale nevím jestli nejsi stále otřesená z toho pádu, i když ten polibek tomu nenasvědčuje. Jak mám vědět, že nenosíš ve svém srdci tu pijavici?“ Bella se odporem otřásla už o něm nechtěla nic slyšet. Jake byl její reakcí překvapen.

„Jacobe, já už ho nemiluju. Chtěla jsem se kvůli němu zabít. To ti snad připadá jako láska? Přišel snad on, aby mě zachránil? Ne! Přišel jsi ty Jacobe. Proč jsem si nevšimla dřív co ke mně cítíš. Proč? Byla jsem hloupá, že jsem tě přehlížela. Vždycky jsi pro mě chtěl jenom to nejlepší a já to přecházela a jak to dopadlo.“ Jacob se na mě smutně podíval. Přivinul si mě k sobě blíž.

„Miluju tě Isabello Marie Swan.“ Jeho snědá tvář se roztáhla do obrovského úsměvu, který jsem tolik milovala. Jednou rukou mě chytil za bradu a zvedl můj obličej k tomu svému. Naše rty se zase setkaly. Dlouho jsme se líbali a já věděla, že je to začátek našeho vztahu.

Od té chvíle to šlo všechno jako na drátkách nebo bych měla říct jako na horské dráze? Ne ani jedno. Šlo to prostě hodně rychle. Vlastně jsem za to byla šťastná. Začala jsem konečně normálně žít. Dokonce si toho všiml i Charlie. A to bylo co říct. Jezdila jsem za Jacobem do rezervace každý den a když mi to nevyšlo tak on běhal za mnou. Někdy mi to připadalo legrační. Zaklepal na naše dveře jenom v šortkách nebo i v tričku. Táta někdy nevěděl co se děje, ale než mu Jacob cokoli stačil vysvětlit zatáhla jsme ho k sobě do pokoje, kde jsme si buď dlouhé hodiny povídali nebo jen tak leželi v posteli. Většinou jsem teda ležela Jacobovi v náručí.

Dny se měnily neuvěřitelnou rychlostí v týdny a týdny v měsíce. Prvně se na mě ve škole dívali divně, že si pro mě místo té pijavice chodí Jacob, ale po nějaké době to přestalo. Připadala jsem si jako v sedmém nebi. V rezervaci jsem byla jako doma. Kluci mě tam brali jako sestru, ale Leah byla stále trochu skeptická. Doufala jsem, že se to časem napraví.

Jednoho krásného slunného dne si pro mě Jacob přijel na motorce. Už takovou dobu jsem se na ní neprojela. Jen co mě uviděl se usmál a odhalil svoje dokonalé zuby. Vlasy měl naježené do všech stran. Strašně mu to slušelo, zvláště v té kožené bundě na kterou si vydělal. Holky co kolem něj procházeli si něco šeptali a chichotali se. Rychlými kroky jsem došla až k Jakovi a doslova mu padla do náruče, protože jsem zakopla. Trochu ze zasmál, ale hned jsem ho umlčela svými polibky. Pořád mě držel a já slyšela vzrušený šum. I když nechtě mě Jake pustil.

„Pojedeme?“ přikývla jsem. „Mám pro tebe malé překvapení.“ Podal mi helmu, kterou jsem si raději nasadila. Dbal na moji bezpečnost. Posadila jsem se za něj a pořádně se ho chytla.

Vyjeli jsme. Nejel moc rychle. Ne jak on. Sice je to už několik měsíců, ale mě už nedělá vůbec problémy na něj vzpomínat. Nebolelo to, když jsem věděla, že mám někoho, kdo mě opravdu miluje.

Jacob nás vezl na pláž. Slunce se nám opíralo do zad. Úlevně jsem si položila Jakovi hlavu na záda. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce. U něho to nebylo možné. Jeho srdce bylo mrtvé. On ho vlastně neměl. A mě ho chtěl zničit, ale to se mu nepodařilo, díky Jacobovi ne.

„A jsme tady.“ Oznámil vesele Jacob, když zastavil na plácku kousek od pláže. Slezla jsem z motorky. „Vezmu tě do náručí Bello.“ Nabídl se.

„Já to zvládnu.“ Usmála jsem se na něj a lehce ho políbila na tvář, ale musela jsem při tom stát na špičkách. Chytil mě za ruku a táhl na pláž. Na naše místo. Tam kde mi poprvé vyprávěl o Quiletech a studených. Vzal mě lehce podpaží a vysadil na ten kmen.

„Jacobe co se děje?“ nechápala jsem o co se snaží, ale byl tak roztomile nervózní. Pořád těkal očima ze mě do lesa a na moře.

„Víš Bello,“ Jacob si přede mne kleknul do písku. Hleděla jsem na něj dosti překvapeně.

„Jacobe…“

„Isabello Marie Swan vezmeš si mě za muže?“ vzal mě za ruku. Dnes byl obzvláště rozpálený. V druhé držel malý prstýnek. Zvedl k mému obličeji své hnědé oči, které mu jiskřili. Nemohla jsem tomu pohledu odolat. Sjela jsem z kmenu jemu přímo do náručí se slzami v očích. Jacob měl najednou v očích vyděšený výraz.

„Ano. Ano. Vezmu si tě Jacobe. Stanu se tvojí ženou Jacobe Blacku.“ Objala jsem ho kolem krku. On udělal totéž, ale jemněji. Nasávala jsem jeho dokonalou vůni. Voněl po jehličí. Po lese, po moři.

Jacob se mi podíval do obličeje, ten jeho zářil. Ještě jsem ho takový neviděla. Nastavila jsem prsteníček pravé ruky kam mi nasadil prstýnek.

„Ten je po mé babičce. Dědí se po generace.“ Musela jsem ho zase políbit. Takové štěstí mě nemohlo potkat.

Jako první se tu radostnou novinu dozvěděl Charlie. Měl samozřejmě radost. Hned jsme samozřejmě volala i mámě. Okamžitě chtěla přiletět a chystat svatbu, ale vysvětlila jsem jí, že jsme se teprve zasnoubili. Poté následovali Billy, Sue, Sam, Paul, Rachel… no prostě jak nám kdo přišel ze známých do cesty.

Ve škole jsem to však tajila. Oznámila jsem to pouze Angele a kladla jí na srdce, aby to nikomu neřekla. Od srdce mi poblahopřála. A od té chvíle začala ta pravá honička. Kdybych se měla vdávat znovu tak nikdy nebudu připravovat takovou velkou svatbu podruhé.

Mamka hned jak jsem jí oznámila přesné datum naší svatby, si sbalila kufry a přiletěla do Forks. To bylo vítání. Neřekla bych, že se bude s tátou po tolika letech tak vítat. Bylo to zvláštní sledovat, ale krásné. Mamka si hned začala rozuměn se Sue, takže začali být jedna ruka a mě jaksi vyšoupli. Jenom dobře. Mohla jsem víc času trávit s Jacobem. Svým budoucím mužem.

Jenže čím blíže byl ten den tím méně nám zbývalo času. Já musela denně na zkoušku šatů, musela jsem si vybrat družičky, ale byl tu menší problém. Většina hostů byla vlkodlaci. Jedna z mých družiček byla tedy Leah. Za ní jsem šla jako první. Když jsem jí to nabídla, málem se mi na místě sesypala jak byla dojatá, ale přijala. Jako druhá mě nenapadlá jiná než Angela. To bylo vyřešené. Pak už mi všechno splývalo. Stále sem a tam. Tam a sem.

Večer před svatbou jsem dojela do Jacobova domku v la Push. Billy seděl ve svém křesle na verandě a hleděl na západ slunce.

„Vítám tě nevěsto. Jdeš se rozloučit ještě s ženichem?“

„Ahoj Billy. Naposledy sem jdu jako Bella Swanová.“

„Jacob je v pokoji.“ Billy na mě mrknul. „Ale nezapomeň, že na to máte zítřek.“ Nechápavě jsem na něj zírala, a pak mi to došlo.

„Billy!“ okřikla jsem ho vesele a vešla do domu. Prošla jsem až do Jacobova pokoje, ale nikdo v něm nebyl. To je divné. Vždyť jsme se domlouvali, že se u něj mám zastavit.

„Jacobe?“ nic. Zkusila jsem to znovu. „Jacobe.“ V tu chvíli mě něco popadlo a prudce odhodilo na postel, ale dopadla jsem naprosto měkce. „Jacobe, ty jsi se zbláznil! Víš jak jsem se lekla!“ křičela jsem nazlobeně a snažila se dostat z jeho sevření, ale nemínil mě pustit. Zkřížil mi ruce na hrudi. Zlověstně se na mě podíval a začal mě vášnivě líbat. Lhala bych kdybych řekla, že se mi to nelíbilo, ale Billy měl pravdu. Na to jsme měli zítřek.

Schválně jsem do něj šťouchala a při polibcích se smála. Nechal toho a s úsměvem se na mě podíval. „Co?“

„Pokud vím, tak se bereme až zítra.“ Sedl si vedle mě a přitáhl si mě do náruče.

„Zítra touhle dobou už budeš jenom moje.“ Zašeptal mi do ucha a na krku jsem ucítila jeho teplý dech.

„A nikoho jiného.“ Špitla jsem a zavrtala se hlouběji do jeho náruče, která tak příjemně hřála. Vůbec se mi nechtělo odcházet, ale musela jsem. Jenže se jen jednou vyspím, projdu se po červeném koberci, řeknu slib a budu s Jacobem navždy.

„Už bych měla jít Jacobe.“ Začala jsem se vyhrabávat z jeho objetí.

„Už?“ ptal se ublíženě.

„Ano, ale zítra bychom se měli potkat. Měli by jsi mě poznat. Budu ta v těch býlích šatech se závojem a povede mě táta. Nemůžeš mě přehlédnout.“ Konečně jsem sklouzla z hrany postele.

„Jsi si jistá, že tě poznám?“ zeptal se šibalsky.

„Já na tebe pro jistotu zamávám.“ Od srdce se zasmál a přitáhl si mě k sobě.

„Tolik tě miluju Bello.“ A políbil mě.

„Taky tě miluju Jacobe, ale teď už musím opravdu jít.“

Naposledy jsme se před domkem rozloučili. Nasedla jsem do náklaďáčku a odjela se naposledy vyspat do domu, kde bydlel Charlie.

Ráno mě musel budit máma, protože bych jinak zaspala, protože se mi zdály tak krásné sny, že se mi prostě nechtělo vstávat. A nechtěla jsem uvěřit, že ten den nastal. Ten den s velkým D.

Do parády si mě vzala místní kadeřnice, která uměla úplné zázraky. Během dvou hodin mi z mé bujné kštice vykouzlila nádherný účes. Vlasy jsem měla načesaná dozadu, kde prameny tvořili složitý drdol a ze kterého kadeřnice nechala volné prameny. Celý účes pak ozdobila býlími drobnými kytičkami, které byli tak nádherné. Následovalo líčení.

Po třech hodinách, když jsem se podívala do zrcadla jsem se nemohla poznat. Je to ta obyčejná Bella? Máma málem začala plakat, když mě viděla, tak nalíčenou a v těch nádherných svatebních šatech.

Ještě mi strčila do ruky nádhernou kytici z býlích růží.

Před dvanáctou bylo všechno nachystané. Táta, máma, Angela byli oblečení. Táta si dokonce oholil knírek. Vypadal hned mladší. Mužnější. Leah jako družička se k nám připojí v la Push. Moje podmínka byla, že chci mít svatbu v rezervaci v lese. A dnes nám dokonce přálo počasí. Svítilo sluníčko. Kdybych chtěl. Tak nemůže přijít.

Posedali jsme si do aut a jeli do rezervace. Seděla jsem v jednom autě s tátou. Byla jsem trochu nervózní, ale táta mě chytil za ruku a podíval se na mě tím pohledem co říkal: ,To bude dobrý, jsem tady s tebou holčičko.´ Hned mi bylo lépe.

Přesně ve dvanáct naše auto dojelo do rezervace. Jako první z auta vystoupil táta, a pak pomohl vystoupit mě. Bíle plastové židličky byli rozestavěné podél červeného koberce. Na nímž stojí můj vyvolený v černém smokingu.

Postavila jsem se vedla táty a už pomalu začala vyhrávat hudba. Před námi vykročili družičky. Leah s Angelou a rozhazovali na červený koberec bílé okvětní plátky růží. Bylo to tak krásné. Chtěla jsem plakat, ale nechtěla jsem si rozmazat make-up. Vydala jsem se s otcem pomalu tou uličkou k oblouku z květin pod, kterým nás budou s Jacobem oddávat.

Před knězem mě táta před Jacobovi, který na mě mohl nechat oči. „Měla jsi zamávat. Pamatuješ?“ zašeptal.

„Promiň to jsme nestihla.“ Opověděla jsem mu stejně šeptem. Paul, který byl Jacobovi za svědka se uchechtl.

Kněz začal svoji řeč. Mluvil dlouho, ale nám to bylo jedno hlavně, že budeme konečně svoji. Řekli jsme svoje sliby, nasadili si prstýnky a úředně se políbili jako manželé.

V tu chvíli vypukl ta prvá radost. Všichni naráz vykřikl. Až jsme se lekla. Jacob kolem mě ochranitelsky ovinul svoje paže. bylo to příjemné. Vydali jsme se uličkou. Po cestě mi Jacob nepříjemně tiskl ruku, ale bylo mi to jedno, byli jsme manželé a já byla Isabella Marie Black.

Po obřadu jsme se všichni vydali k domku Blacků, kde se konala svatební hostina. Mamka se Sue zařídili parádní kapelu ze Seattlu. Hrála naprosto dokonale. Všichni jsme si posedali za plně naložené stoly a jako první se ujal slova můj táta.

„Buďte šťastní.“ Musela jsem se usmát, krátké, ale přesto krásné a výstižné. Po něm si postupně brali slovo další a další lidé. Bylo to od nich moc pěkné. Všichni nám přáli štěstí, dlouhý a šťastný život a abych nezapomněla, mnoho dětí.

Kapela začala hrát moji oblíbenou píseň. Táta obešel stůl. Přišel si pro svůj první tanec. Tanec otec s dcerou. Šla jsem s ním. Lehce mě držel za ruku, kde na prsteníčku se leskl znak mojí dospělosti a konec jeho malé holčičky. Společně jsme došli na parket. Tančili jsme pomalý valčík, ale na tu písničku to moc nešlo, ale mě tancování stejně moc nešlo. Moje bílé boty víc šlapali po jeho botách než po provizorním parketu. Vykouzlilo to na jeho stále zachmuřené tváři neuvěřitelný úsměv. Přivinul si mě k sobě a potichu zašeptal do ucha: „Mám tě moc rád holčičko. Jsem moc rád, že jsi šťastná. Doufám, že ti to vydrží napořád.“ Ukápla mi slza, která si razila cestu po celé tváři.

„Děkuji tati. Taky tě mám ráda.“ Položila jsem hlavu na rameno. Chvíli jsme tak tancovali než si pro mě přišel Jacob. Táta se na něj usmál a s radostí mě mu předal. Jacob mě objal. Tančili jsme spolu. Vysadil si mě na svoje boty. Jako tenkrát při maturitním plese on, ale tohle bylo stokrát lepší. Cítila jsem i přes všechno naše oblečení jak z něho sálá to teplo.

„Miliju tě Jacobe.“ Zašeptala jsem.

„Miluju tě Bello.“ Zašeptal Jacob.

Netušila jsem, že se svým mužem bych mohla tak dlouho tancovat. Než jsem se nadála, začalo zapadat slunce. Hostina se pomalu chýlila ke konci, ale zábava nevázla. Ba naopak. Skvěle se rozjížděla. Přijeli ještě moji spolužáci. Mike, Jessica, Tylor a Eric. Byla jsem na vrcholu štěstí. S ním jsem se někdy taky tak cítila, ale takové přátelství jaké mi nabízeli vlci a lidé mi on a jeho rodina nikdy nemohl nabídnout. Nikdy.

Nechtěla jsem, aby ten krásný a dokonalý den skončil, ale jak se říká, všechno krásné musí jednou skončit. Šli jsme se s Jacobem do domku převléct do civilního oblečení. Chystali jsme se na líbánky.

Před odjezdem jsem se postavila zády a odhodila jsem kytici, kterou chytila Leah. Nastoupili jsme s Jacobem do auta a odjeli jsme na líbánky.

Určitě se ptáte kam. Ráda bych Vám to řekla, ale to by pak nebyly tajné líbánky. Ne?

KAŽDÁ MINCE MÁ DVĚ STRANY – pokračování vlkodlačí svatby

Edward :

Díval jsem se na Bellino štěstí. Jak se má k tomu psovi. Jak ho objímá. Jak se ho dotýká. Kdybych ji tenkrát neopustil byl bych teď na jeho místě já a ne on. Já hlupák a ona je teď šťastná. Byl jsem tak zaslepený, že jsem neviděl opravdovou lásku, kterou ke mně chovala. Pohřbil jsem ji dřív než mohla opravdu vykvést a místo toho jsem dovolil, aby vykvetla jiná. Vykvetla mezi  ní a tím hnusným smradlavým psiskem. Na tohle se už nemůžu dívat.

Vždyť Bella mě opravdu milovala. Skutečně a hluboce. Byla schopná skočit z útesu kvůli naší lásce. Přesně to mi řekla Alice, ale bohužel to byl taky spouštěč pro lásku mezi ní a tím psem. Neměl jsem odcházet.

Na tohle se dívat nebudu. Vím co udělám. Jediný způsob jak se zbavit té příšerné procity viny.

Ten pes věděl, že tam jsem, proto k sobě Bellu tak tiskl. Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem ji mohl opustit? Proč? Proč? Já ji přeci stále miluji. Miluji ji z celého srdce.

Jenže ona už miluje někoho jiného. Dala svoje srdce někomu jinému. Raději než by ho nechala puknout díky mě, tak ho otevřela někomu jinému. Tohle já však nesnesu. Neunesu se dívat na to, že někdo jiný ji drží v náručí a líbí její dokonalé rty. To prostě nedokážu.

Vztekle jsem seskočil ze stromu a běžel. Prostě běžel, tam kam mě nohy nesly. Spíše jsme je vedl. Vedl jsme je na letiště. Kde jsem si koupil letenku. Za malou chvíli mi bude volat Alice, ať na to zapomenu.

Já bez ní nemůžu žít. Prostě to nedokážu. Nastoupil jsem do letadla a po celou tu dlouhou tu cestu myslel na to jak jí to šíleně slušelo. Vypadala jako princezna. Tak dokonalá. Tak jsem si ji nevysnil ani v těch nejdivočejších snech. Opravdu ne. Při příletu a dosedu na letiště jsem byl první u východu. Byla brzké ráno ještě před rozedněním.

Vyběhl jsem z letištní haly do středu města a proplétal se spletitými uličkami. Náměstí nebylo daleko. Ucítil jsem vůni čerstvých ryb a pečeného chleba. Tržiště. Bude tam velká spousta lidí.

Těsně před odbočkou na náměstí jsem trochu zpomalil. Sluneční paprsky se pomalu draly o své místo mezi kamennými stavbami, ale ještě nedosáhli na místo, kde jsem postával já. Ve vzteku jsem ze sebe serval bundu a košili. Několik dívek co šli na ranní nákup na tržiště se po mě překvapeně podívalo. Neměl jsem ani pomyšlení rozebírat, natož si přeložit jejich myšlenky.

Koutkem oka jsem postřehl pohyb šedých plášťů. Tak si pro mě pojďte. Říkal jsem si v duchu. Sluneční paprsky stále rychleji ukrajovali ze vzdálenosti mezi námi. Pak někdo za mnou promluvil.

„Edwarde, Edwarde nechceš snad udělat to co myslím.“ Poznal jsem ten hlas hned.

„Chci Aro a ty mi v tom nezabráníš.“

„Takové mrhání mladý Edwarde.“ Paprsky konečně dopadli na moji kůži. Aro vztekle zasyčel. Nějaká dívka co stála malý kousek ode mě překvapeně po dechu. Okamžitě po ní skočil upír za Arovi osobní gardy. Na mě se vrhli ti ostatní. Zatáhli mě do temné uličky a začali mi trhat končetiny.

„Je mi to líto Edwarde, ale zákon je zákon.“ Smutně odvětil Aro. V dálce jsem uviděl pomalu rozhořívající se oheň. „Škoda, že jsem nemohl přivést Jane, nemuselo to tak bolet.“

Bylo mi to jedno, že to bude bolet. Uklidňoval jsem se jedinou myšlenkou. Myšlenkou na to, že jednoho dne budu přeci jenom s Bellou. Až prožije šťastný a dlouhý život, ale musel jsem tu myšlenku hned zapudit.

Já do nebe nepůjdu. Upíři do nebe nepatří. Jsem vrah. Vrahové do nebe nepatří. Budu se navěky věků smažit v plamenech pekelných.

Necítil jsem když mi utrhly nohy, nic… Moje duše se odpojila od těla, chvíli stoupala k nebi, ale pak klesla do pekla jak kámen.

Miluji tě Bello. Navždy.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí svatba - Nový Měsíc :