Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Volterra = velmi zvláštní místo (1. část - Sen)

02.10.2010 (20:00) • NatashaBedlife • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1688×

Déšť mi smáčel šaty, vlasy i tvář. Ulice, po které jsem spěchala zpět do hotelu, byla pustá. Auta do této části města nesměla, takže jsem měla jistotu, že mě žádné nepostříká. Volterra je slunné město, ale párkrát do roka zde také zaprší. Jako zrovna teď. Slunila jsem se u velké kašny na hlavním náměstí, když se obloha zatáhla a začalo pršet. A jelikož je můj hotel až na kraji města, bylo jasné, že suchá nedojdu. Ach jo! Hotel U Dvou růží nebyl nijak extra moderní, zato splňoval základní podmínky a nebyl drahý. Pro průměrnou Španělku to je luxus.

Moje jméno je Penelope Fernandézová. Historie je můj velký koníček, proto jsem se rozhodla strávit prázdniny zde. Historie místního hradu sahá až do dob před naším letopočtem. Zvláštní, že? Ale ještě něco málo o sobě. Moje oblíbená barva je zelená. Otec pracuje jako řidič a vozí zboží do různých zemí. Proto je málokdy doma. Matka provádí cizince po Madridu. Odtud také pocházím. Vrátím se ale zase zpátky do Itálie.

Zrovna jsem byla kousek od hotelu, když jsem zahlédla menší skupinku v černých pláštích s kapucemi. Byly to spíš ale kápě.

„Kruci, a pak že se dá meteorologům věřit,“ postěžovala jsem si potichu. Jeden z té skupinky se na mě hned otočil s úsměvem na rtech. Nemohl mě ale slyšet. Byl na druhém konci ulice, takže se asi smál nějakému vtipu. Chvíli mě propaloval pohledem a moje srdce se rozbušilo. Připadala jsem si jako nahá. A neměla jsem k tomu daleko. Mokré šaty na mě byly nalepené a tudíž všem ukazovaly křivky mého těla. Ještě chvíli mě sledoval, pak se ale otočil a pokračoval v cestě. Skupinka mu mezitím zmizela za rohem. Měla jsem z toho divný pocit.

Před dveřmi hotelu jsem si musela vyždímat vlasy. Moc to ale nepomohlo. Recepční se mě lekla, pak si ale oddychla a dala mi klíče od pokoje.

„Nezapomeňte, slečno, že večeře je za 2 hodiny.“ To jsem na tom náměstí byla tak dlouho?

„Jo, děkuji za připomenutí,“ zavolala jsem nazpátek a šlapala schody do třetího patra. Každý se mi raději vyhýbal. Ani jsem se jim nedivila. Pokoj 320, tudíž i poslední pokoj v tomhle hotelu, byl na konci chodby. Nebyl nijak velký, ale já byla spokojená. Manželská postel, křeslo, stoleček, skříň, dveře do koupelny a dveře na malý balkón. Z balkónu byl nádherný výhled na město, konkrétně na hrad. Vypadal trochu strašidelně. Hned jsem si vzpomněla, co mi o něm vyprávěla mamka.

„Je to opravdu zvláštní hrad. A jeho obyvatelé ještě víc. Myslím, že tam má sídlo nějaká sekta. Všichni totiž nosí černé kápě. Někdo říká, že mají i červené oči, ale to je trochu přitažené za vlasy. Proto ti radím, abys jeho návštěvu vynechala. Klidně si ho prohlédni zvenčí, nebo si v Informacích sežeň nějaké prospekty o něm, ale hlavně nechoď dovnitř.“ Mámy hlas zněl při posledních větách vyděšeně. No a co jsem slíbila, to i splním. Do toho hradu nepůjdu. No, vrátím se k popisu pokoje.

Koupelna byla opravdu malá. Sprcha, záchod a umyvadlo se zrcadlem. Svlékla jsem si věci a dala je do umyvadla. Žabky jsem položila na noviny pod umyvadlo a sama vlezla do sprchy. Potom vše musím dát na topení do pokoje. Ze sprchy jsem vylezla až po 30ti minutách. Zabalila jsem se do osušky a vešla do pokoje. Balkónové dveře byly pootevřené. Asi jsem je ráno pořádně nedovřela. Skočila jsem na postel a přemýšlela nad tou skupinkou. Hlavně nad tím mladíkem. Mohlo mu být stejně jako mě. To se ale na tu dálku těžko pozná. A nevšimla jsem si, že by měl červené oči, takže to s těmi čočkami byl buď výmysl, nebo ten dotyčný měl dosti upito. Nakonec jsem se zvedla, vyfénovala si vlasy, oblékla se a šla na večeři. Seznámila jsem se tu s jedním mladíkem z Anglie. Jmenuje se James a je velmi milý, pozorný a hlavně vtipný. Pokaždé sedíme u společného stolu a má pro mě nějakou kytku. Oba jsme tu sami, takže to nikomu nevadí.

„Ahoj, Penelope. Dneska vypadáš úchvatně, ostatně jako vždy,“ pozdravil mě James, který na mě čekal před jídelnou a dal mi růži. Neustále mě zahrnoval lichotkami. Ještě jedna důležitá věc. James je gay. Celou večeři jsem se smála jeho hodnocením, co se týká mužského pohlaví.

„Třeba támhleten cukroušek. Vypadá, jako by právě spadl z Marsu, ale podle upnutých kalhot v jisté části těla dokazuje, že má opravdu slušné nářadí.“ Výbuch smíchu se už nedal nijak zastavit. Starší paní, která seděla vedle nás se tak lekla, že jí zaskočilo a lžička spadla do hrnku s kafem. To se rozesmál i James.

„Slečno, doufám, že sebe i svého mladíka poučíte o tom, jak se chovat ve společnosti,“ promluvila na nás pohoršeně naše sousedka, jakmile přestala kuckat. Raději jsme s Jamesem ani nedojídali večeři a vypařili se. To by ale nebyl James, aby ještě někoho nezhodnotil.

„A ten číšník má ale zadeček k nakousnutí.“ Samozřejmě, že ho dotyčný slyšel.

„Jamesi, myslím, že bychom si na pořádnou večeři mohli zajít do města. Tam nás aspoň nikdo nebude znát. Hlavně tebe. Skočím se ale nahoru převléknout. Ještěže už přestalo pršet.“ James mi políbil ruku.

„Počkám na Vás zde, má princezno. Doufám, že mě nebudete trápit a brzy budete zpátky.“ Tomu jsem se zasmála a běžela po schodech do pokoje. Nikdy v životě jsem nepotkala gaye, ale musím uznat, že James je opravdu lepší než kdejaká kamarádka. V pokoji jsem hned otevřela skříň a hledala něco na sebe. Do oka mi padli krásné zelené šaty. Ty jsem si prostě musela vzít. K tomu jsem si vzala stříbrné lodičky, kabelku a vyrazila jsem. Svoje dlouhé hnědé vlasy jsem si nechala rozpuštěné. James mi složil poklonu a vyšli jsme ven.

Cestou jsme si vyprávěli o svých zážitcích z domova. James je z Londýna.

„Největší šok pro rodiče byl asi ten, kdy mě ve 12ti letech načapali zmalovaného jako šlapku. Pak nastal křížový výslech, kdy jsem musel přiznat, že se mi líbí muži. Táta na to nic neřekl a s mámou to málem seklo. Dokonce jsem jim přiznal, že se mi líbí jeden spolužák. To už na ně bylo asi moc. Na střední mě poslali na sever Anglie. Chtěli se mě zbavit. Každý měsíc mi posílali peníze. Na internátu jsem se naučil o sebe postarat a jakmile jsem dokončil školu, rozhodl jsem se cestovat. Peníze jsem na to našetřený měl. Cestování byl můj velký sen. Jsem rád, že jsem si ho splnil. A jaký je tvůj velký sen?“ dokončil James vyprávění a s otazníky v očích se na mě otočil.

„No, já bych chtěla hlavně přijít na kloub Volterrskému hradu. Proto tu budu celé prázdniny. Pak se musím vrátit do Španělska a nastoupím na vysokou. Viděl jsi tady někoho v černé kápi?“

„Jo, pár jsem jich tu viděl. S nikým nemluví a většinou jim není vidět do tváře. Slyšel jsem, že existuje tajný vchod na hrad. Mohli bychom tam zítra zajít. Rád ti pomůžu tu záhadu vyřešit. Taky je zde zajímavé to, že se zde ztrácí lidi.“ Málem jsem vyjekla, když jsem si všimla jednoho muže v černé kápi. James mi ale dal ruku na pusu a zatáhl do postranní uličky.

„Doufám, že si nás nevšiml,“ promluvil James a sundal mi ruku z pusy.

„Proč?“

„Protože pro cizince je to tu v noci velmi nebezpečné. Obzvlášť pro tak zvědavé, jako jsi ty a já.“ Vůbec jsem Jamese nepoznávala. Musela jsem se tvářit hrozně, protože se zamračil a svým oblíbeným tónem dodal. „Víš kolik mužů je v tom hradu? Tomu říkám Nebe a Ráj.“ Pak si povzdechl. Musela jsem se zasmát.

„Víš co? Půjdeme do nějakého baru a někoho sbalíme.“ James se ale zamračil a vražedným hlasem odpověděl.

„Beru, ale ne že mi tam někoho přebereš. To už bychom nemohli být kamarádi.“ Jenom jsem kývla, jako že rozumím. Nato jsme se oba rozesmáli.

Barů tu bylo překvapivě hodně. Zapadli jsme hned do prvního. To ale nebylo ono. Pouštěli zde písničky z 80tých let. Raději jsme šli jinam. Ale až třetí vyhovoval našim podmínkám. James nám objednal pití a já se mezitím rozhlédla po nějakém mladíkovi. Bylo jich tu hned několik. Super!

„Jedno martini pro princeznu,“ zakřičel mi do ucha James. Hudba tu hrála opravdu hlasitě.

„Nezatancujeme si?“ zakřičela jsem nazpátek. James kývnul, kopnul do sebe vodku a táhl mě na parket. Rychle jsem do sebe kopla svoje pití a sklenku někam položila. Zrovna hráli We No Speak Americano. Moje nejoblíbenější písnička. Samozřejmě jsme to tam s Jamesem pořádně rozjeli. Byla opravdu legrace. Asi kolem půlnoci jsem usoudila, že mám hodně upito a že bych už měla jít do hotelu. Zítra musím být fit, abych mohla vyřešit tu záhadu. James se mnou souhlasil, a tak jsme odešli. Hrozně se nám motali nohy a James začal zpívat Britskou hymnu. Přidala jsem se tedy k němu. No, kdyby nás slyšela královna Alžběta, hned by jí změnila, jen abychom už nedělali Británii ostudu. Jenže, jak jsme byly opilý, ztratili jsme se.

„Hele, kluci v kápích. Mohli bychom se jich zeptat na cestu,“ pošeptala jsem Jamesovi s lodičkami v ruce. No, kdybych je měla na nohách, tak se z té země nikdy nezvednu.

„Jo, ale bacha, aby ti ty lodičky nezabavili. Přece jen nemáš povolení řídit loď, obzvlášť v opilém stavu.“ Zase jsme se začali smát. Když jsem se uklidnila, šla jsem k té skupince.

„Promiňte, nevíte náhodou, kudy se dostanu do hotelu U Dvou růží? S přítelem jsme se trochu ztratili,“ zeptala jsem se toho nejblíže k sobě. Ten se na mě otočil a mě v tu chvíli zdřevěněli nohy. Měl červené... ne, rudé oči. Byla jsem si jistá, že jsem v tu chvíli vystřízlivěla.

„Bože! S tím pitím jsem to opravdu přehnala,“ pošeptala jsem si pod vousy. Všichni se zasmáli. Oni mě snad slyšeli?

„Půjdete touhle ulicí, pak zahnete doprava a Váš hotel by měl být na dohled,“ odpověděl mi.

„Děkuji,“ odpověděla jsem a odcházela.

„Pro tak nádhernou slečnu kdykoliv a cokoliv,“ zavolal na mě ještě. Ostatní se zase zasmáli. Pak už nám nevěnovali pozornost. Popadla jsem Jamese za paži a táhla ho rychle pryč.

Druhý den mě probudilo zběsilé klepání. Vylezla jsem z postele, tedy spíš jsem z ní vypadla, zvedla se a došla ke dveřím.

„Jamesi, co se děje?“ zeptala jsem se příchozího. Ten rychle vešel do mého pokoje, pořádně se rozhlédl a až pak se trochu uklidnil a sedl si do křesla. Zavřela jsem tedy dveře a sedla si na postel.

„ Přečti si to.“ Podal mi lístek.

Sledujeme tě!

„Našel jsem ho na stole dneska ráno.“

„Co to znamená?“ zeptala jsem se vyděšeně. James si povzdechl.

„Asi bych ti měl říct pravdu. Jmenuji se Dimitrij a jsem z Ruska. Pracuji pro tajnou organizaci, která se zajímá o tohle město. Především o místní hrad a jeho tajemství. A jsem si jistý, že v tom mají prsty ti s kápěmi.“ Už nemluvil tím hlasem typickým pro gaye. Měl Ruský přízvuk.

„Hádám, že ani nejsi gay.“ James, tedy Dimitrij kývnul.

„Říkej mi Dimko, je to kratší.“ Chvíli jsme se na sebe koukali. Ticho prolomil až Dimitrij.

„Měla by ses obléct. Vyrazíme do toho hradu, dokud svítí slunce. Počkám dole u recepce. Musím si ještě něco zařídit.“ Zase mi políbil ruku a odešel. Byla jsem z toho mimo. Co se to tu vlastně děje? Provedla jsem ranní hygienu a vrhla se na skříň. Vzala jsem si kraťásky, tílko a sandále. Šaty se nehodí na zkoumání hradu. Vlasy jsem si stáhla do culíku.

U recepce už na mě čekal Dimka.

„Složil bych ti poklonu, ale není na to čas ani vhodná doba.“ Jen jsem kývla a nechala se vést k tajné chodbě vedoucí do hradu.

„Nenapadlo tě, že by ten vchod mohli hlídat?“ zeptala jsem se po nějaké době chůze.

„Nehlídají ho. V noci jsem to tam byl omrknout,“ odpověděl mi nevzrušeně.

„Ty jsi tu opilost hrál?“ Až teď mi to docvaklo.

„Jako speciální agent musím být vytrénovaný. A to opravdu ve všem. Navíc jsem Rus, já se narodil s vodkou v krvi,“ sám se zasmál svému vtipu. Za jiných okolností bych se k němu přidala. Je zvláštní, že mu věřím. Vždyť mi lhal. Co když mi teď lže taky? Raději na to nebudu myslet.

Pen, můžu ti tak říkat? Teď musíme být potichu a velmi opatrní. Kdyby nás ti v kápích chytli, jsme mrtví, rozumíš?“ Jen jsem kývla. Tohle se mi fakt nelíbí.

„Tak pojď,“ zase pošeptal Dimka a ukázal směrem ke starým dveřím. Chtěla jsem jít první, ale Dimka mě předběhl.

„Jen pro jistotu, kdyby tam někdo byl. Aby si tě nevšimli a aspoň ty mohla utéct,“ vysvětlil mi své konání. Zase jsem kývla. Bála jsem se promluvit.

Dimka otevřel dveře a pomalu vešel dovnitř. Šla jsem za ním. Byla tam hrozná tma. Pro jistotu jsem Dimitrije chytila za ruku, aby se mi náhodou neztratil. Nevím, jak se to Dimitrijovi dařilo, že šel v pořádku a hlavně potichu. Já pořád o něco zakopávala. Svoje obvyklé nadávky jsem raději polykala. Nic jiného mi ani nezbývalo. Po 10ti minutách chůze jsme vyšli na nějakou chodbu.

„Tak a teď kudy?“ pošeptala jsem Dimkovi. Ten se rozhlédl na obě strany a pak ukázal doleva. Fajn. Sotva jsme ušli 10 metrů, když jsme uslyšeli nějaký křik. Koukla jsem se na hodinky. Teď zrovna byla prohlídka. Dimitrij se tvářil vražedně.

„Co se to děje?“ vypískla jsem. „Ty jsi mi neřekl všechno, viď?“ Dimitrij se na mě otočil, ale hned nato se sesunul k zemi v křečích. Za ním stála mladá dívenka a upírala na něj svůj pohled.

„Běž,“ stačil vyslovit Dimitrij mezi zatnutými zuby. Na nic jsem nečekala a otočila se, jenže za mnou stál ten mladík ze včerejší noci. Vykřikla jsem. Ten mladík mě chytil a někam táhnul. Snažila jsem se mu vzpouzet, ale měl obrovskou sílu. Dorazili jsme do kruhové místnosti, kde stáli tři trůny a na nich seděli tři muži v oblecích od Armaniho. Bylo tu hodně lidí v kápích. Dimitrij vedle mě něco Rusky zaklel a ta dívka ho uhodila. Rozhlédla jsem se po všech přítomných. Všichni nás sledovali. Dimitrij se vedle ošil.

„Vítám Vás, mladí přátelé. Kdybych věděl, že budeme mít takové hosty, přivítal bych Vás lépe,“ promluvil ten na prostředním trůnu. Při slově takové hodil zvláštní pohled na Dimitrije.

„Proč nás nepředstavíš, Dimitriji, s tvou úchvatnou společnicí?“ Sjel mě pohledem jako lacinou děvku.

„Jí z toho vynech! Nic neví,“ zastával se mě Dimitrij. Ta bloncka ho znova uhodila.

„Jmenuje se Penelope,“ odpověděl nakonec.

„Pen, tohle je Aro Volturi a jeho bratři Marcus a Caius.“ Znovu jsem si všechny prohlédla a uviděla toho mladíka ze včerejšího odpoledne. Stál u Arova trůnu. Nevěnoval mi žádnou pozornost.

„Penelope a dál?“ zeptal se Aro.

„Fernandézová,“ odpověděla jsem tentokrát já. Svůj hlas jsem nepoznávala. Byl ostrý jako nůž. Ten za mnou mě chtěl taky uhodit, ale Aro ho zastavil.

„Demetri, ženy se nebijí. To bys jako slušně vychovaný muž měl vědět.“ Všichni, kromě mě a Dimky se začali smát. Demetri zavrčel. Opravdu? Já myslela, že vrčí jen zvířata. Dimka se prudce otočil a začal se prát s tou dívkou. Všichni se soustředili jen na ně, a tak jsem se rozhodla využít situace a po anglicku se vypařit. Vyběhla jsem z místnosti a běžela chodbou k tomu tajnému východu. Neotáčela jsem se za sebe.

„Kampak, slečinko?“ ozval se za mnou hlas. Ještě jsem přidala na rychlosti, ale dotyčný mě stejně dohonil. Chytil mě za ruku a trhnutím otočil k sobě. Byl to ten mladík, co stál u Arova trůnu. Z téhle blízkosti mu bylo vidět do očí. A měl je rudé! To jsem už zase opilá? On na nic nečekal, hodil si mě na rameno a během vteřiny jsme byly zase v tom sále.

„Pusť mě!“ křičela jsem a bušila mu pěstičkami do zad. S ním to ale nehnulo.

„Jak si přejete, slečinko,“ odpověděl a pustil mě. Doslova. Dopadla jsem do nějaké kaluže. Ta kaluž byla Dimitrijovo krev! Přede mnou ležela jeho hlava. Bez těla. Začala jsem ječet. Pak mě pohltila tma.

Probudila jsem se a v hlavě mi nepříjemně škubalo. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že jsem normálně v hotelu. V tom se ozvalo zaklepání. Došla jsem ke dveřím a otevřela. Za nimi stál James/Dimitrij.

„Už jsem si říkal, že se z té opice nevyspíš. Musíme chvátnout, nebo už nám dole v jídelně nic nezbude a ty nejhezčí zadečky utečou.“ Takže se mi to zdálo? Pozvala jsem Jamese dovnitř a zavřela, když jsem si všimla lístku na stole. Došla jsem k němu a přečetla si ho.

Příště nám už neunikneš!

Takže se mi to nezdálo?

Autor: NatashaBedlife (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Volterra = velmi zvláštní místo (1. část - Sen):