Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Všechno je jinak aneb Lidský život 3. část

24.02.2011 (18:15) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1697×

Pohled Alice:

Konečně ji vyzvedl a přijedou sem. Už se nemůžu dočkat, až ji potěším. Vím, že oslavy nemá ráda a nechápu ji, ale prostě já miluju večírky připravovat, tak se jí neptám.

Už jsem slyšela jeho autíčko, jak tiše vrní směrem k nám, a zastavil před naším domem. Ještě tam naštěstí bylo volno. Stejně dnes moc lidí nemělo přijít, aspoň v jednom jsem jí chtěla vyhovět.

Z domu jsem vylítla jak raketa, a jakmile vylezla z auta, už jsem ji objímala.

„Alice, Alice! To stačí,“ snažila se Bella vyprostit z mé náruče. Naoko smutně jsem ji pustila a uraženě pomalu odkráčela, když do mě drcl Edward.

„Ty, mrňousi, přece se nebudeš hned urážet, ne?“ posmíval se mi, a já jako běžela žalovat Jasperovi, že mi ubližují. Edward se začal smát ještě víc.

„Co je tu tak vtipného?“ nechápala Bella.

„Víš, Alice si hraje na malou, tak když bude u Jaspera dělat, že pláče, prostě si jí nevšímej,“ vysvětlil jí Edward a pomalu zamířili konečně do domu. Pro Edwardovu i Bellinu radost jsem opravdu seděla na klíně Jaspera a dělala, že mě strašně urazili a že nemíním s nimi právě hovořit. Všichni jsme se tomu začali smát.

Zbytek pozvaných lidí se konečně začal sjíždět. Pozvala jsem jenom náš ročník, zas nás tolik není. Samozřejmě se to nelíbilo Belle, ale já dělala večírek, tak mě to nezajímalo.

Bohužel se nedostavila Rose s Emmettem, protože jí nebylo dobře. Chudinka, je ve čtvrtém měsíci a musí trochu trpět. Už je na ní znát rostoucí bříško.

Místo nich jsem si sem pozvala Jane a Demetriho. Sice jsem zvala i Aleca a Jessicu, ale asi neměli náladu přijít. Bylo mi to celkem šumák.

Bella dostala hromadu dárku, a když jsem jí věnovala ten svůj, do ucha mi, slyšitelně jen pro upíra, zasyčela: „Holka, za tohle jednou zaplatíš, to mi věř!“ Poté se s úsměvem odtáhla a znatelně jen pro mě zavrtěla hlavou.

Konečně jsem mohla rozjet svou párty. Ve svém obrovském obýváku jsem si uvolnila místo na tanec. Sama jsem volila, co se bude hrát, takže jsem na několik písniček nemusela být za pultem a mohla se normálně také bavit. Stále jsem obsluhovala stoly, doplňovala jídlo a pití, co se mi zdálo, že dochází.

Měla jsem bezstarostnou náladu a bavila jsem se.

Zrovna jsem šla do kuchyně pro další tác s jídlem, když jsem zamrzla uprostřed pohybu mezi dveřmi z vstupní haly do kuchyně.

Pohled Belly:

Alici se jako vždy párty podařila, ale na můj vkus tu přišlo neskutečně moc lidí. Já trávila čas jen s Edwardem, který se snažil Alici pomáhat obsluhovat hosty a doplnit docházející zásoby. Mně to samozřejmě zakázal, protože jsem prý oslavenkyně.

Všechno bylo fajn až do té doby, co Edward náhle zkoprněl a poté se vydal do kuchyně.

Mezi dveřmi jsem viděla Alici, jak se dívá do dálky, a pochopila, že má vizi, která Edwarda velmi znepokojuje.

Nacpala jsem je oba do kuchyně, kde nikdo nebyl, a obořila se na Edwarda: „Co vidí? Tak co vidí?“

Zoufale se na mě podíval a odpověděl: „Není to nic, co by se nám líbilo. Volturiovi jaksi nemohou snést, že se jejich čtyři talenty nevrací… Tak si pro ně došli až sem.“

Já na něj zírala. Čtyři talenty? To by ale znamenalo, že…

„Jessica umí tedy co?“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas. Odpověď mi přišla ze zcela jiného směru, než bych já očekávala.

„Má skvělou intuici. Nikdo ji jen tak nepřepere, protože její tělo se brání samo. I Edward by měl těžké ji porazit. K tomu dokáže vycítit, zda se před někoho dostala nebo ne,“ vysvětlil nám Demetri.

Alice se pomalu vzpamatovávala ze své vize a začala jednat.

„Neviděla jsem prvotní jejich rozhodnutí, ale oni už jsou skoro tady. Přesně o půlnoci mi vstoupí do domu, takže musíme ještě zkontaktovat Aleca a Jessicu, tvoji mámu, Bello, a…“

„My se o všechno postaráme, ty vykopej ty lidi. Ať tu nikdo nezůstane, nebude to pro ně bezpečné,“ přerušila ji Jane. I když jsme se neměly rády, tak poslední týden se s ní dal snést. Měla komu si vylévat své srdce.

Alice s Jasperem začali vyhazovat opatrně lidi, a my ostatní běželi naší obvyklou rychlostí k těm, které jsme potřebovali.

„Mami, prosím, pojď nám pomoct,“ zvolala jsem na celý dům, když jsem otevřela dveře.

Ona ihned byla u nás a ptala se: „Co se děje? Copak hoří?“

„Promiň, že tě rušíme, ale dá se říct, že hoří. Volturiovi sem všichni přijdou pro své talenty, kteří se nevrátili. O půlnoci mají navštívit Alici,“ v rychlosti jí Edward řekl, co se děje.

„Carlisle,“ zavolala do útrob domu máma a vedle ní se objevil vysoký blonďák s modrýma očima.

Mamka trochu stydlivě nás představila: „Toto je Carlisle Cullen. Tohle je má adoptivní dcera Bella a můj budoucí švagr Edward Mason.“

Potřásli jsme si rukama. Poznala jsem, že je taky upír. Dlouhověkost se vepsala do jeho krásné mladé tváře. Svou moudrost měl napsanou v očích, které u něj doopravdy byly okna do duše.

„Esme, já vám pomůžu. Ara, Caia a Marca znám moc dobře. Nějaký čas jsem s nimi žil.“ Otřásl se při té vzpomínce.

„Děkuji ti, Carlisle, za tvou pomoc, určitě se nám bude hodit,“ pronesl Edward. Carlisle přikývl a ještě prohodil: „Teď jděte zpátky. S Esme dorazíme později, ale určitě tam přijdeme.“

Oba jsme přikývli a vyrazili zpět k Alici. Jane s Demetrim už tam mezitím poslali Jessicu a Aleca s Felixem, ale zůstalo na nás, abychom jim ve zkratce vysvětlili, co se děje.

Těsně před půlnocí se připojili Jane s Demetrim a s sebou přivedli ještě jednoho upíra. Nikdo jsme ho neznali. Jméno nechtěl říci, ale aspoň řekl svou schopnost. Uměl rozeznat, kdo má v dohledné době zemřít. S ničím takovým jsme se ještě nesetkali, ale všem z nás řekl, že žít máme, i když se u toho tvářil hrůzně.

Přesně o půlnoci vypadl proud. My všichni stáli na schodech ve vstupní síni, a slyšeli jsme, jak se pomalu otevírají hlavní vchodové dveře. Naše upíří zraky dokázaly ve tmě rozeznat světlou hřívu Caia, stojícího po levici Ara, po jehož pravici vcházel Marcus.

Za nimi jsem poznala Tanyu, Kate a Irinu. Dále vešel Eleazar. No, byla jsem zvědavá, co se bude dít, protože s nimi přišlo několik bezejmenných upírů, ale ještě jsem poznala Zafrinu.

Svůj štít napnula přes nás všechny, co jsme stáli proti nim. Nemohla jsem si dovolit, aby Zafrina ostatní zasáhla svou iluzí anebo aby Kate někomu ublížila svýma rukama.

„Co děláte v mém domě?“ ptala se Alice a pomalu přecházela k nim a zastavila se v polovině mezi námi. Aro opatrně přešel až k ní a přitom oznamoval: „Ale, ale, naše chytrá Alice, ty víš moc dobře, proč jsem tady. Přišel jsem si pro část své nejdůležitější gardy.“

Alec pomalu sestupoval, až došel k těm dvěma, a řekl: „Myslíš nás čtyři, cos poslal sem je ukecat nebo je zabít? Tak já ti řeknu jedno. Díky nim jsme poznali jeden krásný cit. U tebe známe jen nenávist, povinnost a věrnost. Tady jsme mohli všechno odkopnout jen kvůli tomu jedinému. Lásce.“

Caius ze svého místa se jen vysmál. „Láska? To je pro upíry cit, který netrvá věčně! Odpíráte nám poslušnost!“ Jen tohle stihl říci, protože Aro se svou autoritou zvedl ruku a Caiovi nic jiného nezbylo, než aby zmlkl.

„Marcusi, pověz nám, opravdu tyto lidi pojí k sobě tak, ehm… silný cit, kterému říkají láska, nebo je to jen dočasné pobláznění, které zavinilo to, že se k nám nechtějí momentálně vrátit?“ optal se pohrdavě Aro Marca.

Ten se na nás všechny hloubavě díval a pak tiše a pomalu odpověděl: „Aro, všichni ti říkají pravdu. Jejich vztah je mnohem silnější, než my jsme schopni pochopit.“

Aro s úsměvem vzal ruku Aleca do své, ale téměř hned na to mu úsměv zamrzal na rtech.

„To je neuvěřitelné…“ zašeptal si pro sebe tiše. Edward na jeho myšlenky se uchechtl.

„Já ti to říkal,“ ozval se znuděně Markus.

„Co to pro nás znamená?“ Aro pohlédl na nás ostatní. Nikdo mu chvíli neodpovídal, ale nakonec se odhodlala Jane.

„Pane, láska trvá. Nemůžeme říct, že se nechceme vrátit, ale určitě si chceme užívat společnosti toho druhého. Na to, jak dlouho se známe, jsme teprve prozřeli. Tím, že jste nás tenkrát změnil, tak jste nám dal svobodnou vůli. Vůli, kterou můžeme kdykoliv využít. Teď jsme se rozhodli.“

Caius se zašklebil a ozval se: „Jo, jasně, neumíte poslouchat! Jak jinak, co jiného jste si mohli vymyslet? Lásku!“

Aro s Marcem se ohradili: „Myslíš si, že my bychom se jim snažili pomoct?“ Teď promluvil jenom Aro: „Caie, uvědom si, že tihle čtyři budou pro mě nepostradatelní. Ty jejich schopnosti…“

Náhle se otevřely zadní dveře domu. Podle vůně jsem poznala, že konečně přišla má mamka…

Pohled nikoho:

Esme a Carlisle vstoupili do haly a namířili si to přímo doprostřed, tam, kde stáli Aro, Alice a Alec.

„Aro, velmi dlouho jsme se neviděli,“ řekl mu místo pozdravu Carlisle a kývl na celou gardu. Esme nebyla moc ve své kůži. Její chvění se nedalo přehlédnout.

„Carlisle. Co tě sem přivádí?“ otázal se Aro velice jemně a sladce, jakoby nevěděl, proč tu všichni ostatní stojí jako tvrdé y.

„Na to samé bych se tě mohl zeptat i já. Pamatuju si proměnu Aleca a Jane. To jsem akorát trávil čas s vámi. Tys jim řekl, že pokud se na nějakou dobu budou chtít rekreovat, nic jim nebrání. A dnes jsi tu z jakého důvodu? Nemůžeš je pustit jenom kvůli tomu, jak jsi sobecký. Naslibuješ všem hory doly, ale sám nic nesplníš. A ode všech jinak požaduješ věrnost a oddanost,“ odvětil Carlisle.

Kdyby Aro mohl, asi by zrudl vzteky. Masku hodného starého upíra sundal tak rychle, jako ji nasadil, a začal se chovat jako pomatený.

„Co si o mně myslíš? Já jsem je stvořil a oni mi slíbili poslušnost! Prostě půjdete se mnou, já se s váma dohadovat nebudu!“ Bylo překvapující, jak se choval bez své obvyklé vyrovnanosti.

„Ne.“ To slůvko odporu se vneslo do ticha. Na tváři nejvyššího samozvaného vládce se objevilo překvapení a vztek.

„Já se na nic neptal,“ zavrčel.

„Já taky ne, pane. Myslíte, že po tomhle bych vám ještě sloužila? Dobrovolně? To si asi myslíte o sobě moc. Ráda jsem vám sloužila a jednou bych se možná i vrátila, ale určitě to nebude dnes. Ani za měsíc. S tím se smiřte,“ pronesla Jane tak klidně, jakoby mluvila o počasí.

„Ty se opovažuješ…“

„Ano, Aro. A nejen ona. Nechceme se s vámi hádat. Vždyť ani nemáte nic, čím byste si nás udržel.“ Demetri se postavil za svou lásku.

Edward se také přidal do diskuze. „Víte, kdybyste si je chtěli odvést násilím, zabráníme vám v tom. Vaše dary vám k ničemu nebudou, dokud tu bude má Bella, a myslím, že byste nechtěli být ohromeni svými vlastními lidmi. Až jednou budou chtít, vrátí se.“

Aro na něj nenávistně hleděl, ale pochopil, konečně pochopil, že začíná prohrávat. Chtěl se chytit ještě posledních stébel…

„Jane, Alecu, Demetri, Jessico, šli byste se mnou? Já vám dám tolik volnosti, kolik byste potřebovali…“

„Ne. Tvá volnost by spočívala v tom, abychom se co nejméně vídali. To neberem,“ odsekla Jessica. Ostatní jí na souhlas přikývli.

„Sami jste se rozhodli,“ zašeptal zmučeně a pak se otočil a jako první odcházel. Celá jeho garda se vydala za ním, a dveře se zavřely.

Alice už už chtěla vykřiknout radostí, když se zasekla. Její oči se dívaly do dálky. Edward neskutečně ztuhl s pohledem na toho neznámého upíra, který taky zamrzl v pohybu. Poté se tyto tři podívaly na Bellu.

„Co se děje?“ ptala se vyděšeně z jejich lítostivých pohledů.

Edward mi to říci nechtěl, ale ona hleděla na toho neznámého a pochopila.

„Kdy?“ zašeptala. Co se jiného dalo čekat. Aro si nemohl dovolit, aby měl konkurenci. Aby žil někdo, koho by neměl v gardě, a stál proti němu.

„Dá se zachránit nebo tvá moc ukazuje prostě na člověka, který to má jasně spočítané,“ ptal se Edward.

„Můj dar se mění dle rozhodnutí. Když se rozhodneš ji chránit, může se stát, že ty máš přijít o život, a nebo také oba.“

„Alice, cos viděla,“ zajímal se Jasper.

„Stane se to zítra… Když půjde sama na lov… Tedy už nestane, protože sama nikam nejde.“

„Nemůžete mě hlídat na každém kroku,“ bránila se Bella.

„Anebo mám jiný nápad…“ pronesla Jane s divokým úsměvem na tváři.

Alice zkontrolovala budoucnost a řekla: „To by mohlo vyjít. Čekat to nebudou, věří, že půjde sama…“

„Kolik nás půjde?“ povzdechla si Bella poraženě a Edward byl ihned u ní. „Jde mi o tvou bezpečnost, lásko.“ Něžně ji políbil a ona kývla na souhlas.

„Půjdeme všichni. Myslím, že vám všem něco dlužíme, tak aspoň něco splatíme,“ rozhodla za všechny Jessica, přičemž jí všichni přikyvovali na souhlas.

„Zítra po škole poběžíme všichni na lov. Nikoho nenutím, stačí jen Bella a třeba Alec, aby je to zbrzdilo, ale čím více, tím lépe,“ vysvětlovala Alice.

Ten neznámý pokýval hlavou a řekl: „Vymysleli jste si to dobře. Já už půjdu po svých.“

Odešel a ostatní se domlouvali na následujícím dni.

O několik měsíců později:

Pohled Rosalie:

Chovala jsem svou malou Amálku ve své náruči. Jsem moc ráda, že mě Carlisle zachránil, bez něj by má malička dceruška neměla maminku. I když ze začátku mi opravdu krásně voněla, uvědomila jsem si, že bych chtěla zabít své vlastní dítě, žízeň na lidskou krev mě rychle přešla.

Akorát jsme seděli u Alice v obýváku a oni mně a Emmettovi vyprávěli některé své zážitky.

„Vzpomínáte, jak jsme v lese překvapili naprosto všechny tím počtem? Oni čekali jen Bellu, to byly výrazy! Na to nezapomenu!“ vyprávěl Alec. Všichni se té vzpomínce zasmáli.

Od té doby se všichni upíři, žijící v tomto městě, sdružili. I mně jako člověku bylo divné, že se již Bella s Jess nehádají, ale to jsem nevěděla, že Jess má zase Aleca. Spoustu věcí jsem si začala všímat až po proměně.

Chudinka můj Emmett se musel trápit, když měl dcerku u sebe, ale mě neviděl. Se svýma očima, ale rudým nádechem kolem zorniček, jsem za ním po pár dnech přišla. Nejdříve byl vyděšený, ale já mu vše vysvětlila. Všiml si, že jsem se změnila, tak mi uvěřil. Proměnila jsem ho sama, protože to byla jeho jediná podmínka našeho nesmrtelného života.

Jsme všichni šťastní. Máme partnery, které milujeme. Máme přátele, kteří nás vyslechnou. A já mám tu nejkrásnější dcerušku, kterou miluji nade vše. Je sice jen drobounký človíček, ale třeba jednou… Ještě se uvidí.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je jinak aneb Lidský život 3. část: