Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vzdálená

12.10.2012 (16:00) • Sundance • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2107×

Jacob

Blížili se k sobě. Dupot kopyt jejich koní sice nedokázal přehlušit řev a zvolávání jejich jmen davem, ale dokázal zvířit prach z půdy, ve které nechávaly podkovy své otisky. Slunce se jim stejně odráželo už od dávno vytasených mečů i přesto, že si vůbec nebyly podobné. Meč rytíře Edwarda měl zlatý jílec, do kterého byly vyřezány hlavy draků chrlících oheň z tlam, a jeho brnění nemělo ani škrábnutí. Jako by ho ještě nikdy neměl na sobě. Měl všechno prostě perfektní – jak by to každý od kandidáta na krále očekával. Když se tu před pár lety jen tak objevil, všichni ho hned začali mít rádi. Nikdo vlastně nevěděl, co je zač a odkud přišel. Nerozvážnost a unáhlenost…

„Edward!“ křičeli lidé postavení kolem bojiště nejblíže, ale oponovala jim druhá strana, která zvolávala něco úplně jiného. Ti z úst vypouštěli jméno Mike. Po pár chvílích strávených zde už mi tato jména zněla v hlavě pořád dokola a začala mi splývat. Edward! Mike!

Zbraň i ochranné ošacení muže druhého mělo plno vad na kráse. Meč byl víc než obyčejný se stříbrným jílcem a trochu otupělý. A brnění? Vypadalo to, jako by každý jeho kousek patřil úplně někam jinam. Bylo otlučené a místy dokonce zohýbané.

Mike! Edward! Mike! Edward!

I přes tyto nedostatky jsem vítězství přál Mikeovi. Kdo by chtěl, aby se naše princezna stala ženou Edwarda? Byl to jen prachsprostý ničema a šejdíř. Dcera našeho krále, Isabella, do něj ale byla zamilovaná. Nebyl jsem si jistý, ale tušil jsem, že on jen předstírá, že ji má také rád. Chce jen moc, kterou jako rytíř nemá. Možná že mu to náš král uvěřil a Isabellu mu slíbil. Ale to je jen mezi nimi… bohužel.

Ano, jsem do ní zamilovaný. Ale nemám šanci. Jsem jen chudý syn kováře, co skoro nemá ani na jídlo – ta o mě určitě ani nezavadí pohledem. Pro ni jsem jenom smetí na její cestě za štěstím. Ale tohle není pohádka, Isabello, povzdechl jsem si.

Edward!!! Mike!!!

Už se jejich meče skoro dotýkaly, ale najednou jezdci své koně navedli od protivníka a nechali je běžet co nejblíže dřevěné tribuně – souboj byl přerušen.

Očima jsem zapátral, kdo byl důvodem onoho přerušení. Nakonec jsem ho uviděl sedět na královském trůně vedle našeho krále Charlieho, který byl na světě už nějaké to století a jeho žena Renée zahynula po princeznině narození, na vyvýšeném místě, kde sedává jen královská krev a jejich sluhové. To on, princ James, přerušil souboj. Nejdříve jsem netušil, proč syn našich královských sousedů, který sem byl poslán žádat o ruku naší princezny, udělal tento čin, ale když jsem uviděl Isabellu se před ním klanět a prosit o milost jejího bojovníka, došlo mi to.

Šel jsem přes náměstí a v ruce držel uzdu princeznina koně. Zrovna přijela z vyjížďky, kterou si nenechává ujít každé ráno, ale nebyla tak veselá a plná života jako vždy. Měla prázdný výraz a na rtech jí nehrál úsměv. Důvod byl prostý – její milý, rytíř Edward, odjel do bitvy i s jejím otcem. Bylo pochopitelné, že o ně oba má strach, ale nezdá se mi příliš pravděpodobné, že oni zrovna teď myslí na ni též. Možná náš král měl teď před očima její rozesmátý obličej, ale pochybuji, že by ho také viděl Edward.

Všichni z království ví, že princezna a on se nikdy nebudou oboustranně milovat. Ona ho sice v srdci nosí, ale on tam má jen svou pýchu a touhu po bohatství, kterou mu ona dát může. Nikdy spolu nebudou šťastní…

Klečela před jeho trůnem na kolenou a v očích měla hrozný strach. Ne o sebe, ale o něj. Srdceryvně vzlykala, ale já věděl, že slzy uronit nedokáže. Nemohla. Stejně jako nezestárne, tak i nezačne plakat – i kdyby sebevíc chtěla. To poloupíři nemohou.

Je to sice dost střežené tajemství, ale já i moji kamarádi ho známe odmalička. Vychovávali nás, abychom, když se přeměníme, dokázali zabít upíra, ale já se jim vzepřel. Tehdy nikdo nevěděl, že se mohou narodit i nějací upíři, kteří jsou z poloviny lidé, ale teď se to rozneslo jako drby. Do jedné poloupírky jsem se zamiloval a i když nějací jsou zlí, většina z nich je stejná jako my nebo obyčejní lidé. Mají srdce, i když jim nebije.

Princ James, též jen poloviční upír, se na ni jen zamyšleně zadíval, ale potom se široce usmál a pohladil ji po hnědých vlasech, na kterých jí seděla malá zlatá korunka, ale o tu ani prstem nezavadil.

Když promluvila, snažil jsem se co nejvíc naslouchat. „Můj pane, moc tě prosím, nenech je nadále jít proti sobě s meči. Nechej je, aby je mohli vrátit do pochvy a tamější bojiště dnes nebylo jejich krví potřísněno,“ prosila a ruce spojila před hrudí. Jak pevně si je tiskla, zbělely jí klouby a začaly se třást.

Jen se ještě více usmál. „A proč bych měl tvou prosbu vyslechnout?“ optal se jí a palcem ji pohladil po tváři.

Miluji ji. Uvědomil jsem si to, až když začala jevit zájem o jednoho z rytířů na královském dvoře. Věděl jsem o ní, že je to rozmazlená, sebevědomá a drzá princezna, která by nějakému normálnímu hochovi nestála za pohled, ale já jsem ji prokoukl. Dokázala být hodná a milá, když chtěla a nikdo nebyl poblíž. Nebo si to aspoň myslela. Zrovna když říkala jednomu kůzlátku, která pobíhala v ohradě, jak je krásné a že je ho škoda na maso a mléko, viděl jsem ji. Nechtěl jsem ji úmyslně sledovat, prostě jsem se ochomýtl poblíž.

Zachvěla se a přivřela oči, ale hlas i přesto měla pevný. „Protože muže, kterého jsi k tomuto souboji vybral, miluji.“

Nevypadalo to, že by ho to nějak moc překvapilo. Chytil ji za bradu a hlavu jí zvedl. Pár chvil si hleděli do očí, až jsem se ošil. To já jsem měl být ten, kdo se jí bude takhle upřeně dívat do očí. To já měl být na jeho místě, ne on.

„Prosím, princi, udělám cokoliv,“ žadonila. Hlas měla s každým dalším slovem naléhavější. „Prosím, nechte ho jít.“

Edward se nezdál být potěšen její přízní, ale nejspíš byl rád, že se nemusel se svým protivníkem utkat. Jemu samotnému by se nic vážného stát nemohlo, vždyť je to další syn upíra-člověka, ale nevím, jak Mikeovi. Ten by možná pár škrábanců a modřin měl.

„Cokoliv?“ Když přikývla, pokračoval. „Hm… Ty ho doopravdy miluješ,“ konstatoval a vrhl po něm vražedným pohledem. „Staň se mou ženou a já ti slíbím, že ho už nikdy do souboje nevyberu,“ řekl najednou a s očekáváním se na ni podíval. Zatvářila se překvapeně, ale když pohled stočila k Edwardovi, který si sundal přilbu, ale dál seděl na koni, rozhodla se.

„Dobře, stanu se vaší ženou, princi,“ souhlasila a sklonila hlavu. Vlasy jí spadly přes ramena a tím jí zakryly obličej, ale i přesto jsem tušil, že ho má celý ztuhlý a nejradši by se rozběhla pryč. Ale to by svému milému neudělala.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se odhodlal, že jí to povím a hledal ji snad po celém království, jsem dospěl k rozhodnutí, že udělám cokoliv, aby mi alespoň dala šanci. Teď s ní chtěl mluvit její otec, ale až bude mít čas a zůstane sama, tak v tu chvíli jí to povím. Uvidíme, jestli mi dá facku nebo se mi to nějak rozumně pokusí vymluvit. Vím, že už žádnou jinou milovat nebudu, tak proč to té mé vyvolené neříct?

„Ale dcero, přeci jsi zaslíbena svému rytíři, nemám-li pravdu?“ ozval se náš král a na svém trůnu se posunul blíž ke své dceři ještě stále klečící před princem Jamesem.

„Ale ano, otče, ale copak jsi neposlouchal? Když se nevdám za tohoto muže, Edward bude vydán napospas jeho protivníkovi. To nedovolím,“ zavrtěla hlavou, až jí málem spadla korunka. Rychle si ji chytla a lépe připevnila k vlasům.

Král si jen povzdechl a se strachem v očích se na ni zadíval. Jen si ji tak prohlížel a kochal se pohledem na její veliké hnědé oči, plné červené rty nebo jen ostře řezané rysy. Nevím, co ho donutilo mlčet, ale jen zavrtěl hlavou a povstal. Jeho tři sluhové a strážci ho hned následovali se schodů až do hradu. Všichni se mu klaněli, když kolem nich kráčel, ale i když to byl moc milý a hodný král, tentokrát nic neudělal, jen se kochal pohledem na zem.

„Má paní,“ oslovil ji princ a její ruku si přiložil ke rtům a následně ji políbil na hřbet. „Půjdeme?“

Zatínal jsem pěsti a kousal si ret, až jsem na jazyku ucítil krev. Nehodlal jsem se na něj vrhnout. Já nebudu ten, koho bude Isabella považovat za rváče. Myslím, že moje sebeovládání je dost velké na to, abych se udržel.

Jen přikývla a zavěsila se do něj. Neměla na tváři úsměv, ani nějakou jinou emoci, byla prostě úplně prázdná. Sklonila hlavu a prohlížela si své špičky bot, než aby se mu musela dívat do tváře. Edward by měl rychle něco udělat, jestli nechce o svůj „poklad“ přijít... Ale jen tak tam stál a díval se, jak se kvůli němu obětovala. Každý z nás slyšel alespoň o jednom z případů, kdy princ James nějaké dívce ublížil. Buď ji brutálně zbil, nebo jen využil. V obou případech je to hrozné.

Odmítla mě. Jen tak chladnokrevně řekla, že to by nikdy neklapalo a odešla. Dokonce se mi ani nepodívala do očí. Co to je za stvoření, které by tohle dokázalo někomu udělat? Vím – je to poloupír, ale přeci i oni mají nějaký soucit. Nebo ne? Myslel jsem si, že ji znám dost dobře na to, abych věděl, jak zareaguje, ale asi jsem se zmýlil. Nestál jsem jí ani za pohled. Ale to nic nemění na tom, že ji miluji.

Když si ji přitáhl těsně k tělu, už jsem to nevydržel. Přeci jenom nemám tak velké sebeovládání, jak jsem si myslel, ale v tuhle chvíli je mi to doopravdy jedno.

Rozeběhl jsem se k nim, ale nebylo to tak rychlé, jak jsem si představoval. Musel jsem se prodírat mezi lidmi a rozbahněnou půdou, která můj postup vpřed jen zpomalovala. Boty se mi bořily do bahna a lidé mi tlačili lokty do žeber a rukou, ale i přesto jsem se nezastavil, dokud jsem nebyl pár metrů od nich.

Věděl jsem, že jako člověk se k nim nikdy nedokážu dostat, tak jsem se ve skoku přeměnil a na zem dopadl už na všech čtyřech. Byl ze mě červenohnědý vlk. Mám rád, když po lese mohu běhat jako zvíře. Někdy je to dobrý útěk od reality, která je většinou dost nepříjemná.

Přikrčil jsem se, připraven ke skoku, ale když jsem skočil, nedopadl jsem na Jamese, jak jsem čekal, nýbrž na velmi nabroušený předmět, který držel jeden ze strážců princezny.

Jen tak bez rozmyslu jsem se toulal po hradu a jeho přilehlých oblastech, ale když jsem došel až na zahradu, zahloubaný do svých vlastních problémů, spatřil jsem ji. Seděla na kamenném obložení jezírka a nohy měla až po kolena ve vodě. Přirozeně se smála a něco vykládala kachně, která jakoby jí rozuměla. Vypadaly jako nejlepší kamarádky. Nad tím přirovnáním jsem se uchechtl, avšak i tenhle jediný zvuk slyšela a rychle se po mně ohlédla. Úsměv mi z tváře zmizel a stejně tak i já ze zahrady.

Došlo mi to až ve chvíli, kdy strážce meč z mého boku vytáhl. Byl až po jílec potřísněný krví, ale pořád byl stejně ostrý. I když se vlci uzdravují hodně rychle, tohle moje tělo nezvládne. Byla to tak palčivá bolest, až jsem musel klesnout na kolena. Rána, z které se teď i s krví vytrácel můj život, štípala, pálila i bolela zároveň.

Myšlenky se mi rozutekly všemi směry, ale jedno měly společné – bolest. Ne fyzickou, ale tu duševní. Chtěl jsem ji zachránit před ním, ale místo toho jsem dal svůj život za to, že se tu teď strhne divadlo a oni se budou moci nepozorovaně vypařit. Nikdy jsem nevěřil, že bych byl schopen kvůli nějaké dívce umřít, ale jak jsem teď předvedl – mládí je jen zabarvená realita, ve které je člověk svobodný, zdravý a bohatý, ale jak později zjistíte, lidé, co tohle všechno mají, stejně nejsou šťastní.

Už jsem byl připravený zavřít oči a poddat se té nesnesitelné bolesti, když se na mě ohlédla. Jen tak po mně hodila pohledem přes rameno, ale když uviděla, co se tu děje, zastavila se a otočila se čelem ke mně. V očích měla obavy a paniku. A když pohlédla na mou ránu, jenom se všechny tyhle emoce zvětšily.

Zvedla pohled a zadívala se mi do očí svýma hnědýma a v tu chvíli jsem věděl, že až teď můžu umřít. Do této doby jsem do ní byl „jen“ zamilovaný, ale až v tenhle okamžik jsem s ní byl spjatý. Teď jsem si byl jistý, že je to pro mě ta pravá, že jedině s tou bych mohl někdy žít. Jako by kolem mě omotala silné řetězy a přivázala mě k sobě. Nic jiného neexistovalo, jenom ona a já. Mezi námi bylo tolik pocitů a emocí, že jsem myslel, že omdlím, ale nakonec jsem zjistil, že to nebylo tím.

Rána dál krvácela a já spadl do bahna na břicho. Znovu se rozpršelo – jako by ten ranní déšť nestačil. Pomalu si mě začala brát temnota a Isabella, moje Bella, mi najednou začala připadat tak vzdálená.

Nikdo

Tělo vlka a duše lidského chlapce už nikdy nebudou plné života. Jeho duše odešla na poklidné místo a jeho tělo dala dívka, která v sobě nedávno objevila lásku k němu, pohřbít pod dvě propletené lípy. Všem v království zakázala, aby byly někdy lípy pokáceny. Říkala si, že to bude symbolizovat jejich lásku, o které se ani nestihl dozvědět.

Když tělo do hrobu ukládali, bylo slyšet jen dívčí pláč bez slz a popotahování členů party, ve které byl i tento chlapec. I když se jim to kolikrát snažil vymluvit, vždycky nesnášeli upíry, ale teď, když kvůli jednomu dokonce umřel, ze srdce začali nenávidět i poloupíry. Dívku jakbysmet.

Věděla to, proto se rozhodla z kraje odejít a žít svůj nesmrtelný život někde, kde bude mít klid a čas se smířit s jeho smrtí. Ale i kdyby se jí to povedlo, vždycky se bude od něj cítit vzdálená.

Prosím, neukamenujte mě. Já jsem se doopravdy snažila. :D Ti, co nepochopili význam kurzívou napsaného textu, tak pro ty tu je vysvětlení - byly to jeho myšlenky. Nevím, kolik lidí to tak pochopilo, ale doufám, že jste si to nemuseli číst znovu. ;)

Určitě nepohrdnu komentářem. :)

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzdálená: