Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vzpomínám si, tenkrát padaly vločky... - 1. část

12.09.2011 (15:45) • Jurrinka • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1785×

S povzdychnutím jsem vstala z gauče, na kterém jsem se, po velmi náročném dni, povalovala. Těžkopádným krokem jsem se vydala otevřít dveře, protože někdo zvonil. Nevěděla jsem, kdo by to mohl být. Neohlášené návštěvy mám jen zřídka. Chvíli jsem váhala, zda mám otevřít, ale nakonec mě přemohla zvědavost, kterou jsem už odmala přímo překypovala.

„Dobrý den, jste paní Swanová, že ano?“ zeptal se mě. Ve dveřích stál policista. Mé svědomí nebylo úplně čisté, takže jsem se začala trochu bát. Když na vás zazvoní policista, není to zrovna dobré znamení. 

„Jsem slečna Swanová… Provedla jsem něco?“ divila jsem se.

„Vašeho syna zadržela policie,“ oznámil. „Musíte jet s námi.“ Počkat, já mám syna?

„Promiňte, ale to je asi nedorozumění. Já nemám žádného syna!“ Pobaveně se zasmál.

„Nežertujte, není na to vhodná situace. Zaděláváte si tím zbytečné potíže. Váš syn vás uvedl jako svou matku. Pojďte se mnou, prosím,“ řekl. Nemohla jsem uvěřit jeho slovům. Nevím, co se stalo, ale zavánělo to něčím zlým. Následovala jsem ho tedy k jeho autu.

Vstoupili jsme mezi dveře. „Jé, ahoj, mami,“ zdravil mě najednou nějaký kluk. Všimla jsem si jeho výrazu, který naznačoval, že se musí přemáhat, aby neřekl: „To je dost, že jdeš, ty krávo.“

„Prosím, dostaň mě odsud.“ Na poslední slova kladl viditelný důraz. Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Pochopila jsem, co po mě chce. Přece nemůžu předstírat, že jsem jeho opravdová matka! Nikdy jsem ho neviděla, neznám ho… Prostě mám ráda svůj čistý trestní rejstřík. To je všechno.

Ještě jednou jsem se mu důkladně zadívala do tváře. Věk bych mu odhadovala na čtrnáct, maximálně na patnáct let. Byl neobvykle krásný. Měl kaštanově zbarvené vlasy, výrazné, sytě zelené oči, které vás na první pohled zaujmou, potom mou pozornost opoutalo jeho neobvykle vypracované tělo, ale nakonec tomu jeho nádherná sněhobílá pokožka dodávala jakýsi zvláštní a ojedinělý šmrnc… S přehledem bych si ho dokázala představit na titulní obálce mužského módního časopisu. Nebudu zapírat, že je velmi okouzlující a přitažlivý, ale nemůžu se přece zabouchnout do mladého kluka, který mi, ještě ke všemu, říká mami. Ale jediný důvod, proč bych ho měla krýt a možná si tak zavařit pěkný problém je ten, že pro to, aby skončil v pasťáku je moc hezký.

O  několik hodin později...

„Počkej! To mi ani nepoděkuješ? Víš, že bych se tam klidně mohla vrátit a napráskat tě?“ pohrozila jsem mu. Zastavil se a prudkým pohybem se otočil.

„To neuděláš,“ prohodil. „Měla bys z toho potíže akorát ty.“ Zřejmě mi tyká… Ale to je jedno, teď jsou i důležitější věci.

„Odkud znáš moje jméno? Proč zrovna já?“ otázala jsem se trochu mírnějším tónem.

„Do toho ti nic není,“ odbyl mě. „Nech mě laskavě jít, jo? Nejsi moje máma!“

„Pokud si pamatuju dobře, před chvilkou jsem ještě byla! A to jsem se ti hodila! A když už jsme u toho, proč si teda nenahlásil svojí pravou mámu? Té se bojíš, co?“

Mezitím, co jsme se kousek od policejní stanice dohadovali, začaly se na zem snášet čistě bílé vločky. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, sníh jsem milovala. Dokázala jsem si v něm, ale i s ním, hrát dlouhé hodiny. S maminkou jsme stavěly sněhuláky nebo třeba pořádaly koulované… Hodně jsme se přitom nasmály. Taky si pamatuji, že jsem si vzala moje dřevěné sáňky, s velkým odhodláním jsem vylezla na kopec a velkou rychlostí jsme ho zase sjížděla zpět dolů. Po těch zimních radovánkách jsem však většinou ležela dva týdny v posteli se zápalem plic.

„Nemůžu se jí bát, už nežije,“ vysvětlil mi rychle. Jeho výraz byl prázdný. Připadalo mi, že to na něm nezanechalo nic… Žádné stopy zdrcenosti, lítosti či hněvu.  

„A máš kde bydlet?“ ptala jsem se dál. Nevím, co mě k této otázce vedlo. Probudily se ve mně ochranitelské pudy.

„Ne, a nestarej se!“

„V tom případě budeš bydlet u mě!“ prohlásila jsem. Nikdy bych nevěřila, že něco takového řeknu. Nevím, kam se poděla všechna ta zlost, kterou jsem na něj měla, ale vyprchala. Místo toho jsem se s ním chtěla dělit o byt.

Pohrdavě si odfrkl. „Na to zapomeň,“ pověděl. „Umím se o sebe postarat sám!“ Úpěnlivě se mi přitom díval do očí. Říkala jsem už, že jeho oči jsou úžasné? Věřila jsem mu každé jeho slovo. I přes mou nevůli jsem ho nechala být. Ještě pořád nabitá vzrušením jsem odešla domů.

Když jsem otevřela dveře, vyvalil se na mě nádherně teplý vzduch. V bytu bylo krásné teplo, venku však panovala krutá zima. Myslela jsem na toho kluka. Co asi teď dělá? Určitě mrzne někde venku… Bylo mi ho vlastně líto. Proklínala jsem se za to, že jsem ho nechala jen tak odejít. Nevím, proč jsem to udělala. Když jsem tak pozorovala tu sněhovou bouři, která se odehrávala za oknem, slova, která mi řekl, se mi už tak pravdivá nezdála. Přesto nevím, co bych teď měla dělat. Doufám, že bude stačit, když se budu modlit, aby tam někde neumřel zimou.

Lehla jsem si na sedačku a při svitu puštěné televize jsem si četla knížku. Světlo to bylo sice mizerné, ale rozsvěcet kvůli čtení to velké světlo, se mi vážně nechtělo. Knížka mě úplně pohltila… Byla o mladé ženě, která prosila Boha o lásku. On její prosby vyslyšel. Poslal jí muže přesně podle jejích představ. Šarmantního a velice pohledného Filipa. Mělo to ale jeden velký háček; Filip byl…

Ze čtení mě vytrhlo náruživé klepání na dveře. S otevřením jsem nějak extrémně nespěchala. Pomalou chůzí jsem se k nim blížila. Otevřela jsem je a pohlédla tak do ztrhané tváře mladého kluka.  

Vím, že tohle opravdu nebylo nic úžasného. Napsala jsem ji krátkou, protože chci vědět, zda má cenu pokračovat. Předem se omlouvám adminovi, který to bude opravovat. :/ S pravopisem si asi vážně moc nerozumím. Ale za zkoušku nic nedám! :) Prosím, komentujte a kritizujte!

Autor: Jurrinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínám si, tenkrát padaly vločky... - 1. část: