Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vzpomínka na Bellu

31.03.2011 (21:00) • Kejty • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 5867×

Ano, konečně jsme se mohli vrátit. Uplynulo sto let od té doby, co jsme tam byli naposledy. Tehdy jsem se tam zamiloval do jedné lidské dívky a byl jsem s ní i přesto, že jsem pro ni byl nebezpečný. Byl jsem sobec a neměl to nechat zajít až tak daleko. Ale já neposlechl svoji hlavu a vystavil ji největšímu riziku. Na její osmnácté narozeniny jsem ji skoro zabil. Vlastně ne já, ale můj bratr. Co jsem si myslel? Stejně jsem to vždycky čekal...
Musel jsem ji opustit. Musel jsem jí dát možnost prožít normální, lidský život s dětmi a úctyhodným manželem.

A teď se vracím a vím, že najdu jediné. Její hrob.

„Nemuseli jsme sem jezdit," zašeptal Carlisle, můj adoptivní otec. Mlčel jsem. Toto místo bylo pro nás upíry nejlepší a já stejně věděl, že se sem jednou vrátíme a že ji tam už bohužel nenajdu.

„Můžeš mě vysadit u hřbitova?" poprosil jsem Carlislea. Esmé nesouhlasně zabručela, ale mně bylo jedno, co si myslí. Potřeboval jsem vidět, kde leží. Potřeboval jsem zjistit, že měla manžela a spoustu dětí. Potřeboval jsem zjistit, že se měla dobře.

Carlisle mě nakonec vysadil u Forkského hřbitova a odjel do našeho starého domu, aby všechno společně připravili na deset let bydlení.

Hřbitov byl prázdný, a tak bych se mohl rozběhnout upíří rychlostí a najít tak, co hledám. Bohužel jsem své nohy nepřinutil, aby mě rychle přesunuly k onomu místu. Cítil jsem se zlomený. Tolik jsem ji miloval a i když už tu není, tak ji pořád miluji.

Konečně se mi podařilo pohnout se a došoural jsem se až k místu, kde jsem uviděl jméno Swan.

Charlie Swan
 

3.11. 1964 - 1.5. 2043

milující otec, manžel a policejní náčelník

Počkat... Žádná zmínka o tom, že byl dědeček? Rychle jsem přešel k druhému hrobu, na kterém stálo jméno, které jsem hledal.

Isabella Marie Swan

13.9. 1987 - 21.3. 2005

zemřela mladá, ale milována

Ach, ne. To snad ne... Zemřela jen chvilku potom, co jsem ji opustil?! Jak se to mohlo stát! Měla prožít krásný, dlouhý, lidský život...

Na onom místě, před jejím hrobem, jsem se svezl na holou zem a schoval si obličej do dlaní. Měl jsem sto chutí si jednu vrazit. Ne, zabít se! Doufal jsem, že když ji opustím, bude jí dobře, ale ona krátce nato zemřela. Ale jak se to mohlo stát? Proč zemřela?

Rozběhl jsem se na místo, kde jsem mohl najít odpověď, ale také nemusel. Běžel jsem tam, kde měl být její dům. A když jsem se vynořil z lesa, uviděl jsem ho. Opravdu tam byl. Starý a zchátralý, ale byl tam.

Chytl jsem za kliku. Bylo zamčeno. Sáhl jsem pod rohožku a našel tam záložní klíč. Zvláštní, že tam pořád byl. Odemkl jsem a vešel dovnitř. Dveře i podlaha vrzala pod mou tíhou, ale šel jsem dál. Vešel jsem do kuchyně a podíval se na židle, kde sedával její otec a kde sedávala ona. Prsty jsem přejížděl přes kuchyňskou linku. Tady vařila. 
Šel jsem dál, do obývacího pokoje, a podíval se na pohovku, kde jsem jednou seděl a sledoval zápas společně s jejím otcem.
Stoupal jsem po schodech a velice opatrně našlapoval. Otevřel jsem dveře do jejího pokoje.

Ach, všechno bylo stejné. Zůstalo to tak, jak jsem si to pamatoval. Dokonce jsem i matně cítil její vůni, která mi utkvěla v paměti. Ucítil jsem, jak mě pálí oči, a po chvilce jsem ze sebe vydal tichý vzlyk. Ach, Bello...

Přešel jsem k podlaze a vytáhl starou fotku a cédéčko, které jsem zde uložil před sto lety. Fotka byla zašlá, ale i přesto jsem viděl její dokonalou tvář. Její úsměv, a píchlo mě u mrtvého srdce.

Najednou mé oči zpozorovaly něco, co zde nemělo být. Byl to dopis, který ležel úhledně složený v otevřeném šuplíku. Vzal jsem ho do ruky a začal číst. Když jsem uviděl, že je pro mě, oči mě začaly neúprosně pálit, ale četl jsem dál...

Milý Edwarde,

píšu Ti tento záložní dopis, kdyby náhodou můj plán nevyšel. Opustil jsi mě a vzal sis s sebou část mého já. Zkušela jsem dbát na Tvoji radu a najít si přítele, ale nikoho bych nikdy nebyla schopna milovat tak jako Tebe.
Je mi jedno, že jsi mě odmítal přeměnit, protože ses strachoval o moji duši. Nač ji mít, když nestojíš po mém boku? Proto jedu do Volterry k upírům, kteří mně snad i pomohou. Chci je poprosit o moji přeměnu a doufám, že mi vyhoví. Pokud ne, nikdo se to nedozví, protože jsem zde tátovi zanechala stopy, které ho musely přesvědčit o mé smrti. Pokud se stanu tím, čím jsi Ty, vyhledám Tě a můžeme spolu být navždy. Pokud mě ještě budeš chtít...

S láskou, Bella

Prsty jsem přecházel místa, kdy zatlačila na pero a dopis si přečetl ještě jednou. Pak jsem se na malou chviličku rozzářil a uviděl naději. Neumřela, pokud ji ovšem nezabili Volturiovi, což je docela pravděpodobné, ale možnost tu je, ne?

Na nic jsem nečekal a rozběhl se domů. Vlítl jsem do domu a nic nikomu neřekl, jen si vzal potřebné věci jako je pas, peníze a klíčky od auta. Bez rozloučení nebo vysvětlení jsem naskočil do auta a šlápl na plyn. Věděl jsem, že Alice jim stejně poví, kam jedu, protože jsem se právě rozhodl. Rozhodl jsem se jet do Volterry a najít ji živou, pokud jí tedy opravdu byla.

Na letišti jsem zaplatil letenku do Itálie a stále doufal, že ji tam najdu. V Itálii jsem se vydal k nebezpečnému městu. K Volteře. Bál jsem se, co se stane, až ji tam nenajdu. Co si o tom bude Aro myslet. Ale pokud mě zabije, alespoň půjdu za ní. Tedy doufám, že půjdu za ní...

Před branami Volterry jsem šel pěšky. Hledal jsem černý plášť, který by mě odvedl do Volterry a našel jsem ho. Stál u hradby a bedlivě hlídal. Když mě zpozoroval, nahrbil se do bojovné pozice. Poznal jsem, že to byl Felix.

Zvedl jsem ruce a řekl: „Jdu v míru."

„Co chceš?" zavrčel Felix.

„Chci si promluvit s Arem," poprosil jsem. Nechtěl jsem přímo říkat, že hledám ji, protože pokud se opravdu stala upírem a nevyhledala mě, ještě pořád je mezi zdmi Volterry. Musí tam být...

„Nevím, jestli je to možné," zdráhal se Felix.

„Tak pojďme za ním a uvidíme, co na to řekne," řekl jsem trochu ironicky, ale vychytrale.

Zavrčel. „Podmínky budu klást já!"

„Fajn," zamumlal jsem, „prosím, odveď me k Arovi. Chci s ním mluvit."

„O čem chceš s ním mluvit?"

Přemýšlel jsem, co bych si mohl vymyslet. „Ehm... Týká se to jedné bandy novorozených upírů. Dělají neplechu ve velkém městě, takže porušují pravidla."

„V jakém městě?" vyzvídal. Věděl jsem, co má plánu, ale nehodlal jsem mu naletět.

„Rád bych mu podrobnosti sdělil osobně a ty bys mě měl zavést k svému pánovi, když se to týká zákonu," připomněl jsem mu. Zavrčel, ale chytl mě za rameno a táhl mě směrem k hradu.

Jakmile jsme vešli, třídil jsem si všechny vůně a hledal tu její.

Pak se otevřely dveře do velkého sálu a já přelétl očima místnost. Nebyla tu. Ach, to ne... Ale co, jdu za tebou, má Bello.

„Mladý pán Edward nás poctil návštěvou. O co se jedná?" chtěl hned vědět Aro.

„Chci slyšet, co jsi provedl s mojí Bellou!" rozkřičel jsem se zoufale.

Aro se zamračil a Felix zavrčel: „Lhal jsi mi! Žádný zákon není nikde porušován. Chtěl jsi jen ji!"

„Je tu?" vyjekl jsem. „Je tu někde?" Nikdo mi neodpovídal.

„Tak kde je?!" zakřičel jsem a vysmýkl se Felixovi. Přiběhl jsem k Arova trůnu a chytil ho pod krkem. „Kde je?"

Přiskočilo ke mně tucet upírů, ale Aro je kupodivu odehnal. „Mohl bys mě pustit, abych ti řekl, kde tvá Bella je?"

Okamžitě jsem ho pustil a se zatajeným dechem čekal na jeho odpověď. Opravdu tady byla...

„Zavolejte drahou Bellu!" nakázal. Demetri vyšel ze sálu a já mezitím hypnotizoval dveře.

„Nečekal jsem, že se tady ukážeš, když po sobě Bella nezanechala žádné stopy. Pouze stopy krve..." Zamumlal Aro, ale já si toho nevšímal. Dveře se otevřely a vešla dívka s černým pláště. Její oči se podívaly směrem k Arovi, ale jakmile mě zavětřily, už jsem poznal, že dívka v kápi je moje Bella.

„Edwarde!" zakřičela má sladká Bella a rozběhla se ke mně ve stejnou chvíli jako já k ní.

„Ach, Bello. Myslel jsem, že si mrtvá," šeptal jsem a přitáhl si ji do své náruče. Podívala se mi soucitně do tváře a spojila naše rty do dokonalého polibku. Polibku, který mi sto let scházel. A mé srdce roztálo pod tíhou lásky a já se zase cítil šťastný.

Snad se Vám tato jednodílná povídka líbila, a budu moc ráda, když mi u ní zanecháte komentář.

Autor: Kejty (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka na Bellu: