Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Wait for you

05.02.2012 (18:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 80× • zobrazeno 6826×

Velká ručička na hodinách utíkala jako splašená kupředu. Neustále jsem těkala pohledem po třídě a snažila se soustředit na učitelův výklad, ale neuspěla jsem. Jakmile jsem si v hlavě zopakovala učitelova slova, dvakrát za sebou jsem zamrkala, promnula si ruce v klíně a střelila pohledem vedle sebe, kde seděl on. Pozoroval tabuli s takovou intenzitou, jako by vstřebával a snažil se zapamatovat veškerý detail hodiny. Možné to bylo, ale podle mě se jen nechtěl dívat jiným směrem. Nechtěl se dívat nikomu do očí, neboť se obával střetu s jiným pohledem.

Kupříkladu tím mým.

„Slečno Swanová, mohla byste odpovědět?“ požádal mě profesor Lampkin nevrlým tónem. Stala jsem se pozorností celé třídy. Cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře; jednak studem a jednak z pocitu trapného ticha a neschopnosti vydat ze sebe něco.

Odkašlala jsem si. „Mohl byste mi, prosím, zopakovat otázku?“ požádala jsem potichu. Jako obvykle protočil své postarší, nažloutlé oči a poklepal na desku stolu.

„Opět jste duchem někde jinde?“ Zoufale si povzdychl. „Bílkoviny se v trávicím traktu štěpí dvěma látkami, mohla byste třídě prozradit jakými?“ Ačkoli otázku zopakoval zcela jasně, stále jsem v hlavě měla vykouřeno. Netušila jsem, o čem se to bavíme, a na hodinu jsem se rozhodně nepřipravovala. Podle toho to taky vypadalo. Pokorně jsem sklopila pohled k zemi, abych nemusela veřejné potupě čelit s červenými tvářemi. V ruce jsem svírala obyčejnou tužku, pohrávala jsem si s ní a otáčela ji ze strany na stranu – tím jsem se dokázala alespoň uklidnit. Nemohla jsem od nikoho čekat pomoc, celá třída se akorát bavila mým výstupem.

Na lavici mi přiletěl papírky z pravé strany. Ihned jsem jej schovala v dlani a pod lavicí otevřela. Pepsin a trypsin bylo tiskacími, úhlednými písmeny napsáno. Obliny písmen byly pravidelné, úhledné a při jejich čtení se mi chvěl žaludek. Bylo to jeho písmo. To on mi ten papírek poslal, napadlo mě. Podívala jsem se na něj. Byl nehybný a dokonalý jako socha. Díval se před sebe a vůbec si nevšímal mého pohledu.

„Dočkáme se odpovědi?“ Lampkin klepal netrpělivě nohou a pohrával si s houbou na tabuli. Jeho zatracený zlozvyk, pomyslela jsem si.

„Ta stejně nic neví,“ pronesla nadřazeným hlasem Ambra. Celá třída se jako na povel zasmála, až na jednoho člověka, kterému koutky ale mírně zacukaly. Seděla o pár lavic přede mnou, otočila se ke mně s pozdviženým obočím. „Tak co, ty nulo, už si ta tvoje pitomá hlava vzpomněla?“ narážela stále dál na můj úraz, který se mi před rokem stal. Ambra byla královnou školy, měla kolem sebe vždy svoje poskoky, co za ní odváděli špinavou práci, ale urážení a moment ponížení si vždy vychutnávala sama.

„Pepsin a trypsin,“ řekla jsem, co bylo na papírku, jež jsem drtila mačkaný v prstech. Přitom jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nedůvěřivě si mě změřil, z jeho očí přímo sršely blesky, až jsem se na židli krčila jako malé dítě.

Otočil se ke mně zády, dopsal na tabuli větu a hodil křídu do krabičky. „Zastavte se u mě po hodině, slečno Swanová, a teď dávejte pozor.“ Další posměch ze strany studentů. Pokorně jsem přikývla. Schovala jsem si papírek do zadní kapsičky v tašce a snažila se splynout se židlí. Edward si kreslil na okraje sešitů a dění kolem sebe si vůbec nevšímal. Jako obvykle.

Nemohl ti to poslat, našeptával mi tichý hlásek, on ani neví, že existuješ, tak mi řekni jeden jediný důvod, proč by ti chtěl pomáhat? Děláš si falešné naděje, Bello, nebuď blbá.

Něco na tom bylo, a ačkoli jsem si tím nebyla jistá, měla bych mu poděkovat. Zhluboka jsem se nadechla, abych se připravila na další střet s trapnou situací. V jeho blízkosti jsem vždy byla nesvá. Nedokázala jsem ze sebe vydat jediné kloudné slovo. Rozklepala se mi kolena, nohy se přeměnily v rosolovitou hmotu a hlasivky mi vypověděly službu. Nedivila bych se, kdyby si o mně myslel, že jsem utekla z ústavu pro duševně choré.

Tik, tak, tik tak… a zazvonilo. Pozorovala jsem hodiny dobrých pět minut, a čím dřív se blížilo k přestávce, tím víc jsem chtěla, aby se čas zastavil.

Nebuď srab, jenom mu poděkuješ a můžeš zas odejít, říkala jsem si v duchu, ale jakmile jsem si představila, že stojím před Edwardem a hledím mu do očí se slovy omluvy, přepadla mě stydlivost. Měla jsem chuť brát nohy na ramena. Nádech, výdech.

Zabloudila jsem pohledem k němu. Zrovna se zvedal ze židle.

To je tvoje šance, pobízel mě vtíravý hlásek. Nemotorně jsem si stoupla, ve spěchu si uklidila věci do batohu. Když jsem se otočila jeho směrem, už nestál u stolu, zrovna vycházel ze třídy a kolem jeho ruky byla omotaná Ambra. Nevypadal nijak šťastně, ale ani ji neodhodil. Nevím, co bylo horší zjištění. Jestli fakt, že jsem zamilovaná do kluka, který neví ani o tom, že vůbec dýcháme stejný kyslík, anebo fakt, že právě odešel ruku v ruce s mojí kdysi dávnou nejlepší přítelkyní. Možná z obojího.

„Isabello,“ oslovil mě celým jménem Lampkin. Otočila jsem se čelem k němu. Stál za katedrou s propiskou, zrovna zapisoval docházku, „chtěl jsem s vámi mluvit o vašich studijních výsledcích.“ Zamračila jsem se. „V poslední době výkony, které mi tu předvádíte, nepoznávám. Zhoršila jste se v biologii, ve které jste vynikala. Lidské tělo jsme brali minulý rok, a pokud mě má paměť neklame, byla jste jedna z nejlepších studentek.“ I já jsem si ty chvíle pamatovala, sic mi připadalo, že to bylo před několika desetiletími.

Zakroutila jsem hlavou. „Omlouvám se,“ špitla jsem jediné, co mě napadlo.

„Mně se neomlouvejte, ale apeluju na vás, abyste přidala, do konce školního roku zbývají jen dva měsíce a já bych vám tam nerad psal dostatečnou, když vím, že máte na víc.“ Přikývla jsem. V zápalu toho všeho jsem si ani neuvědomila, jak to se mnou jde dolů. Se svými problémy jsem se neměla komu svěřit, a když jsem je dusila v sobě, měla jsem pocit, jako bych si dobrovolně ubírala kyslík.

Další možnost byla, že úraz, který se mi stal minulé léto, měl jistý dopad na můj mozek, což se s určitostí nedalo vyloučit. A doktoři si sami rady nevěděli, hlavní pro ně bylo, že jsem schopna myslet tak jako kdysi – alespoň v podobné míře.

Vyšla jsem ze třídy do studentského frmolu. Po cestě jsem vyndala zmačkaný papírek z batohu a zastavila se za rohem, u skříněk. Vyndala jsem si propisku, podívala se znovu na dvě úhledně napsaná slova a zamračila se.

„Nikdy nebudu mít tak dokonalé písmo jako on,“ zamumlala jsem si pod nos. Zazvonilo na další hodinu a studenti se začali rozebíhat do svých tříd. Počkala jsem, až budu na chodbě sama, a když jsem procházela kolem jeho skříňky, strčila jsem mu papír s jedním slovem, nad kterým jsem se snažila a vypotila pár kapek potu.

Děkuji.

Akorát jsem dojela na příjezdovou cestu našeho domu, když mi náklaďáček vypověděl službu. Motor dvakrát hrdelně zakašlal a bylo po všem. Zkoušela jsem jej nastartovat znovu, ale neúspěšně. Vůbec se ani nechytil. Jednou holt musela dohořet jeho svíčka, pomyslela jsem si nešťastně a vylezla z auta. Z mraků se vznášely husté kapky deště, jež mi smáčely holý krk. Vytáhla jsem si bundu až ke krku, popadla tašku a utíkala ke dveřím.

Zula jsem se a udělala pár kroků do předsíně, když jsem se zastavila. V domě bylo hrobové ticho. Renée ani Charlie nebyli doma. Nepříjemně mi zakručelo v žaludku, a tak jsem se nad tím nepozastavovala. Za tu chvíli jsem stačila promoknout až na kost. Sundala jsem si bundu s mikinou a utíkala jsem do koupelny. Tam jsem si sundala všechno oblečení a zabalila se do huňatého županu, který jsem dostala k Vánocům.

„Konečně teplo,“ šeptla jsem vděčně. Tiše jsem našlapovala do kuchyně, jakmile mě do nosu udeřila vůně lasagní, moje nohy nabraly na rychlosti a řítila jsem se k lince. Vidličkou jsem dloubla do pekáče, když jsem si všimla lístečku na lince. Zatímco jsem se cpala, aniž bych si vyndala talíř, vzala jsem si lísteček do ruky a začala číst.

Jeli jsme na večeři s novými sousedy, v troubě máš lasagne. Líbá máma s tátou.

Ušklíbla jsem se. Opět v domě sama. Odhodila jsem papírek do koše, posadila se i s pekáčem ke stolu a začala se cpát, co hrdlo ráčí. Seděla jsem jen v županu s turbanem u stolu a ládovala se, dokud mi málem nepuklo břicho. Snědla jsem skoro půlku. Umyla jsem po sobě vidličku a odpotácela se do svého pokoje jako tučná kulička. Cítila jsem se ale skvěle, měla jsem pocit plnosti – alespoň po fyzické stránce – a svým způsobem jsem byla spokojená. Posadila jsem se na rozestlanou postel.

Z neznámého důvodu mě tížilo těžko. „Tady,“ zašeptala jsem do ticha a sáhla si na hruď. Srdce stále bilo stejným tempem, ale něco překáželo tomu, aby se cítilo svobodně. Pohled mi spadl, jako obvykle při takových depresivních chvílích, ke knize s pevnou vazbou, na níž byla položená obyčejná tužka. Pouhý pohled na ni mi působil muka. Promítla jsem si ve spěchu, co v ní mám ukryté, a sevřelo se mi srdce.

Natáhla jsem se pro ni a otevřela ji. Hned na mě vykoukla Edwardova kresba, se kterou jsem se piplala celé dva měsíce. Nejtěžší na kresbě byly vlasy; střapaté, neposedné hnízdo. Rovný, orlí nos, ostré rysy a pevně semknuté rty v tenkou linii. Vždy, když jsem potřebovala obejmout, cítit pocit bezpečí a vyloudit na své tváři úsměv, podívala jsem se na něj. Byť nebyl v životní velikosti a jeho svalnaté paže mě nedržely kolem pasu, skrz papír na mě hleděly dvě zlaté oči, kterým jsem celá podléhala.

„Ani nevíš, jak moc mi pro tebe puká srdce,“ pověděla jsem kresbě a cítila se jako blázen. Nalistovala jsem další bílou stránku, na kterou jsem se chystala vypsat. Ztuhly mi mimické svaly, a to byl jasný signál, že se blíží minuty lítosti, slz a hekání. První slova a první slzy dopadly na papír ve stejnou chvíli.

Je možné, aby se člověk bezhlavě zamiloval do osoby, která jej vůbec nevnímá? Projdu kolem tebe a ty si mě ani nevšimneš, jako bych byla otravný hmyz, co stěží sneseš ve své společnosti. Snažím se držet, nedat najevo, jak moc mě zasáhne tvoje ignorující povaha, ale jakmile jsem z tvého dosahu, zhroutím se jako domeček z karet. Padám ke dnu a není nikdo, kdo by mě zachytil, neboť toužím po tom, abys to byl ty, kdo mě zvedne a řekne mi ‚Já tě ochráním‘.

Dočkám se někdy té chvíle, že by ses na mě podíval a dal mi vědět, byť malým náznakem úsměvu, že o mně víš? Zatím můžu jen snít a tiše doufat. Netušíš, jak moc mě to zevnitř drtí, každý den ulehám s pocitem viny a bezradnosti. Ve snech tě vídám stále se mnou, ráno se probouzíme vedle sebe a ty, i když vím, že to není pravda, mi povídáš, jak krásná jsem. Že jsem důvod tvého bytí. A nemusím být upravená, protože ty mě miluješ takovou, jaká jsem. Mohu se o tebe opřít, vyplakat se ti na rameno a ty mě utěšuješ, že vše bude zase dobré. Když mi je zle, držíš mi vlasy nad záchodem a tišíš mě svými slovy, dodáváš mi sílu vydržet to, byť by ti to mohlo přijít nechutné. Třesu se zimou a pláču, ale ty mě obejmeš, schováš do své náruče a do ouška mi zašeptáš, že mě miluješ.

Takové sny mívám a dala bych cokoli, abych jej mohla jednou prožít. Každé ráno se probouzím s očima plných slz a v duchu proklínám ranní hodiny, které mi tě berou, neboť jen tam mohu být s tebou.

Miluju tě, Edwarde, a zřejmě budu i nadále, ačkoli ty o tom ani nevíš. Fantazii se meze nekladou, a tak mohu tiše doufat, že pro mě jednou přijede princ na bílém koni s bronzovými vlasy a zlatým, hřejivým pohledem.

Dopsala jsem poslední slova a odložila knihu na postel. Pokaždé jsem se po vypsání svých pocitů cítila volněji, mohla jsem se nadechnout a neměla jsem takový pocit tíživosti. Otřela jsem si tvář od slz, hlasitě se vysmrkala a schoulila se do klubíčka na posteli. Přála jsem si zmizet do svého světa. Do snů, kam nikdo jiný nemůže.

A tak jsem křečovitě sevřela víčka a pokusila se sebe samu přesvědčit, že tak jsem.

S ním…

„Bello, zlatíčko, probuď se.“ Na lýtku jsem cítila ledový dotek. S hlasitým vyjeknutím jsem se posadila na postel a dívala se tváří v tvář usměvavé Renée. Za okny byla černočerná tma, připomínajíc temnotu, v rohu místnosti svítila pouze maličká lampička, jejíž paprsky dosahovaly takřka k pelesti mé posteli. Celá jsem byla zahalena ve stínu. „Vypadáš unaveně,“ konstatovala sklesle. Neposedný pramen mi zastrčila za ucho.

„Jo, neměla jsem zrovna den,“ zalhala jsem a hlasitě zívla. Posadila se na postel a začala mě hladit na ruce.

„Nechtěla jsem tě budit, když jsem viděla, jak roztomile špulíš rty ve snu,“ jistě, kdo by je nešpulil, když jsem zrovna měla dostat první polibek v životě, pomyslela jsem si ironicky, „ale přišla Ambra.“ Ztuhla jsem. „Říkala, že by s tebou potřebovala mluvit, a tak jsem ji pustila dovnitř. Sedí v obývacím pokoji,“ upřesnila mi. Zadrhl se mi dech v plících. V dlaních jsem drtila roh přikrývky. Renée se na mě dívala s pochybovačností v očích. Ona zřejmě netušila, co se mezi mnou a Ambrou odehrálo. Nikdo netušil, že se z nejlepších přítelkyň staly sokyně.

„Co chce?“ zeptala jsem se stroze. Hlas jsem měla stále ochraptělý z pláče. Pokrčila rameny.

„Nevím, ale jestli nechceš jít dolů, zavolám ji sem,“ nabídla mi Renée. V první chvíli jsem to chtěla striktně zamítnout a představovala jsem si, jak ji vyhazuju oknem ven, ale v té druhé jsem si řekla, že nebudu dělat scény. Nebyla jsem sice vyspaná do růžova a pravděpodobně budu i protivná, ale Renée o mých problémech vědět nemusela. Nestála jsem o utěšování.

„Dobře, tak ji zavolej,“ svolila jsem. Zatímco ji šla Renée uvědomit, převlékla jsem se do pyžama a sedla si na židli. Nejraději bych se šla osprchovat a uvolnit.

Bez zaklepání se ve dveřích objevila blonďatá hlava mé kdysi nejlepší přítelkyně. Její modré oči se na mě upřely s takovou intenzitou, až jsem cítila, jak se mi na zádech naježily chlupy. Vklouzla dovnitř a zavřela za sebou v tichosti dveře. Nasadila jsem otrávený úsměv, rozhodně jsem neměla náladu na její vtipné poznámky. Dnešek jsem si užila víc než dost a nikdy jí nezapomenu, jak se ke mně obrátila zády.

„Co tady chceš?“ vyprskla jsem ostřejším tónem, než jsem měla původně v plánu. Posadila se na kraj mé postele, pohladila bílou přikrývku a jako neviňátko se na mě zadívala.

„Nemůžu navštívit svou kamarádku?“ Vypočítavý tón mě udeřil do obličeje. Vstala jsem a začala nervózně přecházet po pokoji. Měla jsem chuť vypustit něco peprného z úst, ale přítomnost mých rodičů mi jazyk svazovala. Byla jsem nervózní, třepala jsem rukama a Ambra si moji nervozitu užívala.

„Popravdě? Ne. Nevěřím ti. Zklamala jsi mě natolik, že v tobě kamarádku nevidím, Ambro, a říkej si o mně, co chceš, ty jsi hodně dobrá herečka.“ Postavila jsem se naproti ní. Hleděla jsem jí přímo do očí. „To je možná jediná vlastnost, s kterou se můžeš ukazovat,“ pronesla jsem chladě a následně se divila, odkud se vzala ta nenávist.

Chlad…

Zuřivost…

Nutkání vytknout jí vše, co mi provedla…

„Jsem pořád stejná, Bello,“ začala se svou stále omílající básní dokola, „jen jsi mě nestačila prokouknout dřív, za to já už ale nemůžu.“ Povýšenecky na mě mrkla.

„Neříkej… která mrcha by svou kamarádku nechala samotnou po incidentu, který se nestal její vinou? Odhodila jsi mě jako hadr jenom proto, že tvoje reputace by nebyla čistá, kdyby ses bavila s holkou, co spadla ze schodů, že? Tohle kamarádka nedělá!“ vytýkala jsem jí, ale ona mě lhostejně přehlížela. „Ptám se tě naposledy a pak odtud vypadneš – co ode mě chceš?“ sykla jsem naštvaně. A v té chvíli to přišlo. Vždy, když jsem se cítila zranitelně a byla jsem vytočená, do očí se mi nahrnuly slzy. Stála jsem naproti své sokyni, jež se chladně usmívala, a posměšky mě sledovala, jak se musím přemáhat.

Usmála se. „Přišla jsem se podívat na to, co s tebou udělalo dnešní ráno,“ postavila se, s podpatky, které s oblibou nosila, byla skoro o hlavu a půl vyšší. Cítila jsme se proti ní jako parchant, co je kárán od své matky, „připadalo mi, že tě to dost sebralo, a jak vidím,“ máchla rukou ke kapesníkům na mém nočním stolku, „docela dost. Myslela jsem si o tobě, že sis na to zvykla, pravda se snáší těžko, že?“ Ukázala mi svůj dokonalý chrup. A ačkoli jsem byla mírumilovný člověk, který se nepouštěl do rvaček, měla jsem neuvěřitelné nutkání udeřit ji. Otočila jsem se zády k ní, aby neviděla nezbedou slzu, která mi stekla po tváři, když jsem si vzpomněla na lhostejný Edwardův výraz.

„Vypadni!“ křikla jsem.

„Opravdu jsem tě tolika zlomila?“ posmívala se. A mě to drásalo. Otočila jsem se čelem k ní. Oči jsem měla červené a kalné.

„Jsi zmije, Ambro, nejhorší člověk, který postrádá duši!“ S těmito slovy jsem vlétla do koupelny a zavřela za sebou na zámek. Sjela jsem podél dřeva na zem, zabořenou hlavu v dlaních a snažila se tlumit vzlyky deroucí se z mé drobné hrudě. Nenáviděla jsem svou povahu. Byla jsem vždy snadným terčem, který se neumí obhájit. S dalším třísknutím dveří jsem zaslechla jediné, co mě udeřilo dvakrát tak silným hlasem.

„Chudinko.“

Následujícího rána jsem do školy dorazila pozdě. Nestávalo se mi, že bych zaspávala, ale zřejmě jsem to včerejším bděním přepískla. Do třídy jsem vstoupila neslyšně a posadila se do poslední lavice, odkud jsem měla výhled na celou třídu. Ne, že by někdo mou přítomnost zaznamenal. Pouze Edward se mírně otočil mým směrem, ale patrně se díval jen na hodiny, které visely nade mnou.

Planý poplach, Bello, pomyslela jsem si a schoulila se na židli do klubíčka.

Hlasitě mi zakručelo v žaludku. Byla jsem ráda, že je po čtvrté hodině, abych mohla zakousnout alespoň nějakou tyčinku. Kráčela jsem ke skříňkám, abych si odložila učebnice. Zadala jsem svůj kód, dveře skříňky se otevřely a na nohy mi dopadl mně známý papírek. Zvedla jsem jej a zadívala se na svůj, nic neříkající, čmaropis se slovy ‚Děkuji‘. Se skelným pohledem jsme papírek zmačkala a hodila do koše.

Ani o omluvu nestojí.

Práskla jsem dvířky a rázným krokem se vydala do jídelny, když jsem zaznamenala hrobové ticho. Nakoukla jsem koutkem oka do jídelny; okolo jídelního stolu byli snad všichni zvědaví studenti této školy, všichni, dokonce i Edward, vzhlíželi k Ambře, která předčítala z… mého deníku!

Ztuhla jsem.

„… tvůj pohled ve mně vzbuzuje mravenčení. Cítím se v bezpečí, když si představím tvé silné paže, jak mě objímají. Toužím po střetu tvé pokožky s mou, držet tě za ruku a vnímat tvou lásku určenou mně. Nechci se nad nikým povyšovat, nechci být středem pozornosti ani dávat najevo svou zranitelnost k tobě, chci vědět jen jedno – že o mně víš. Připadá mi to jako celá staletí, co jsem tě naposledy viděla. Vždy, když se chýlím k odchodu, vzpomenu si na tvé zářící duhovky. Na tvůj andělský vzhled a živočišnou auru. Přiznávám, že se v tvé blízkosti někdy cítím nesvá, mylně se domnívám toho, že bys mi mohl ublížit. Jako by ses na mě mohl vrhnout a zbavit mě života, aniž bych to stihla zaznamenat. Ale když se podívám do tvých očí – ty zlaté karamelky plné ostražitosti -, ten pocit okamžitě zmizí.

Tuším, ne, vím to, že máš čistou duši, duši anděla, která by ti nedovolila někomu ublížit…“

Takhle předčítala dál a vysmívala se mým slovům plných citů. Nesnažila jsem se udržet pláč. Spustila jsem potok, aniž bych jej jakkoli vnímala. Všichni se mým slovům smáli. Měli škodolibou radost z toho, že někdo dokáže vypsat své srdce a že dokáže dát najevo svou náklonnost, byť o ni nikdo nestojí. A ne ten dotyčný.

„Naivní chudinka,“ utrousila Ambra a zadívala se mým směrem, „vidíš to, Bello?“ Vítězně se usmála. „Deník, který ležel na tvé posteli, se mi včera přímo nabízel, abych si jej přečetla. A já toho nelituju. Hrozně moc jsi mě pobavila.“ Další úsměv adresovaný mně, který mě zbavoval naděje na vysněného prince. „Takže ty nám sníš o Edwardovi? Směšné. Víš, co je na tom nejlepší? Tvůj idol vše slyšel, teď ví, co si o něm myslíš. Ráda jsem vám pomohla ke sblížení se,“ ironie z jejího hlasu byla téměř hmatatelná, „škoda, že vše nekončí šťastně.“

Byla těsně u mě. Vysmívala se mi do tváře. Já jsem ale neměla sílu na jakékoli obhajování se. Všichni slyšeli to, co byla pravda. Edwarda jsem milovala a bylo už jedno, jestli o tom věděli všichni. Moje láska k němu byla stále stejná. Zato jeho odpor ke mně pravděpodobně vzrostl.

„Jste všichni ubozí, ukájíte se na někom jiném, jen abyste měli koho pomlouvat. Všichni tady mi nesaháte ani po kotníky, a obzvlášť ty, Ambro – já na rozdíl od tebe nikomu do trenek nucením nelezu.“

Vytrhla jsem jí deník z ruky a bez dalších slov utekla z jídelny. „To jediné ti jde dobře – utíkat před pravdou, zbabělče!“ křičela na mě, ale já už ji nevnímala. Vyběhla jsem z hlavních dveří před školou. Doběhla jsem ke svému náklaďáčku, když mi nohy vypověděly službu, a já se sesula k zemi. Skoro jsem neviděla přes kalné vidění. Moje hruď se zvedala v nepravidelném rytmu, jak jsem se snažila držet tu bolest v sobě.

Nešlo to.

Bolest…

Zoufalství…

Hanba…

Neopětovaná láska…

To všechno mě udeřilo dvakrát tak silněji. Přitáhla jsem si kolena k sobě a objala si je. Vybavila jsem si obličeje všech přítomných – jak se vyžívali v trápení toho druhého. Ukazovali si na mě prstem a mohli se přetrhnout, aby mi dali najevo, jak mnou opovrhují. Nestydatí ubožáci, pomyslela jsem si.

Jedině jeho výraz jsem si nedokázala vybavit. Na něj jsem se ani jednou nepodívala. Bála jsem se toho, co v jeho očích spatřím.

Slyšela jsem těžké kroky, jež dopadaly s těžkostí na štěrk a drtily jej. Moje srdce zrychlilo a já v té chvíli věděla, kdo je mým společníkem.

Ten, po jehož přítomnosti jsem vždy tajně toužila…

„Jdi pryč,“ špitla jsem a začala si vehementně utírat nos. Neposlechl. Namísto toho se posadil vedle mě a přitáhl si nohy k hrudi. Oproti mně byl tak obrovský. Byli jsme jako dva protiklady, co nemají nic společného. Oheň a voda.

„Je mi líto, že jsi to slyšel,“ začala jsem skoro neslyšně, „mrzí mě, že jsem tě dostala do trapné situace před celou školou. Nechtěla jsem, aby se tohle,“ sevřela jsem v dlani pevněji vazbu deníku, „ocitlo na veřejnosti. Neměl jsi to slyšet ani ty.“ Bolelo to. Moc to bolelo.

„Psala jsi to sama?“ zeptal se medovým hlasem. Intonace jeho hlas otřásla celým základem mého světa. Promluvil přímo na mě… ptal se přímo mě.

Nestydatě jsem přikývla. „Ano,“ přiznala jsem. „A hrozně moc mě to mrzí, omlouvám se ti,“ dodala jsem rychle, aby si nemyslel, že mi moje osobní slova uniklá na veřejnosti působí radost.

Pak… jsem ale na ruce ucítila ledový dotek. Vyděšeně jsem vzhlédl k němu a zároveň jsem nečekala, že by byl tak blízko. Chytil mě za ruku a pevně ji sevřel. „Nemusíš se omlouvat,“ vydal ze sebe bez námahy. Nechápala jsem jeho slova a dotek na mé kůži mi moc nepomáhal.

„Vše, co bylo řečeno a napsáno ve tvém deníku, mě překvapilo a zároveň okouzlilo. Nečekal jsem, že je tady na škole někdo s tak upřímným srdcem, Bello. Naopak mě mrzí, že jsem kolem tebe tak dlouho chodil a snažil se tě přehlížet, ale byla jsi pro mě někdo jiný, někdo, koho jsem nemohl mít a koho jsem se bál oslovit. Já jsem ten, kdo by se měl omlouvat.“

„Nevěřím…“ zašeptala jsem nevěřícně. Nerozuměla jsem jeho slovům.

Věnoval mi pokřivený úsměv, přičemž moje srdce překotně zrychlilo. „Tak tomu začni věřit, mladá dámo,“ pošeptal mi těsně u ucha, než mě jeho ledové rty políbily na líčko.

Stále se usmíval. „Já tě ochráním.“

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Wait for you: