Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Way back into love - 2.část

01.09.2009 (13:00) • Terushka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1977×

On mě zná? Kdo to je? Hlavou se mi honilo tolik otázek, ale žádná odpověď. Slyšela jsem, že rodina za dveřmi něco řeší, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Dívala jsem se do těch nádherných hnědých očí plných lásky. Chlapec udělal pár kroků směrem ke mně. Už jsem ho viděla lépe. Byl mi nějak povědomý. Jako kdybych ho už někdy viděla. Kousla jsem se do rtu a chytla se zábradlí. Udělal další dva kroky. V porovnání s mými kroky dělal obří. Musela jsem to počítat za čtyři mé kroky. Silně jsem se opřela o zábradlí to, ale nevydrželo nápor mé síly a zřítilo se i se mnou. Padala jsem z balkonu. Zavřela jsem oči a čekala jsem náraz ale místo toho jsem ucítila velmi horké tělo. Opatrně jsem otevřela oči a spatřila hruď toho překrásného krasavce ke kterému jsem měla namířeno. Chytil mě. Držel mě v náručí a houpal mě.

,,V pořádku zlato?‘‘zeptal se mě konejšivě. Jak mi to řekl? Zlato? Jak se vůbec opovažuje?

Vyděšeně jsem kývla hlavou.Chlapec mě opatrně postavil. Otevřela jsem ústa, že se ho zeptám kdo je, ale předběhl mne. Jeho plné teplé rty mě vášnivě políbily. Chtěla jsem protestovat, ale líbilo se mi to. Omotal své dlouhé ruce kolem mého pasu a zvedl mne k sobě. Byl neskutečně vysoký. Objala jsem ho kolem krku a polibky mu oplácela. Vím že to byla blbost líbat úplně cizího kluka, ale jakoby nebyl cizí.Líbal jinak. Tak,….vášnivě. Nechápala jsem, co to dělám. Co to dělá on. Odkud mě zná? Ale líbal, tak, jako bychom se znali odjakživa. Naše rty a těla do sebe zapadaly, jako by byly stvořeny právě pro sebe. A já pochopila, že to, co mi chybělo, byl on. Zatímco mě zuřivě líbal a já se k němu mačkala, abych byla co nejblíže u něho, rojilo se mi v hlavě několik nevysvětlitelných obrazů. A já si uvědomila, odkud ho znám. Z té fotky. Viděla, jsem ho na fotce u mámy v ložnici. Byl krásný, vysoký a byl tam s mámou. Ovšem měl dlouhé vlasy. Teď byl jiný. Vyšší, svalnatější, krásnější a hlavně krátkovlasý.

Za námi se ozvaly hlasy. Snažila jsem se nevěnovat jim pozornost, ale nešlo to. Osm rozzuřených upírů se k nám řítilo rychlostí blesku. Přestal mě líbat a postavil mě na zem.

,,Miluji tě‘‘zašeptal, políbil mě na čelo a zmizel v lese. Viděla jsem další záblesk a mezi stromy na mě vykoukla velká hlava přerostlého červenohnědého vlka. Vyjekla jsem a vyděšeně ustoupila pár kroků.Vlk se otočil na přicházející upíry.

,,Jacobe!‘‘zařvala máma. To už se ale vlk rozběhl do lesa a ztratil se mezi stromy. To bylo naposledy co jsem viděla svého prince.

,,Kdo to byl?‘‘začal můj výslech s mámou. Celá rodina seděla v obýváku, různě po zemi, na gauči, nebo někdo stál. Já seděla na gauči a můj výslech pokračoval.

„Já,….ehm,……nevím,“ lhala máma.

„Mami! Řvala jsi na něj „Jacobe“ , jsi s ním na fotce. Znáš ho. Tak mi nelži, prosím.“

„Já……nemůžu,“ hlesla a položila si hlavu na kolena. Táta ji objal kolem ramen a přísně se na mě podíval. Vydechla jsem a položila si hlavu do dlaně.

„Bells? Nemyslíš, že je na čase, říct jí pravdu?“ promluvil táta. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Konejšivě hladil mámu po vlasech.

„Mamí?“ zeptala jsem opatrně. „Povíš mi jí, prosím?“ zeptala jsem se mile. Zvedla hlavu a ustaraně se na mě podívala.

„Tvůj snoubenec,“ hlesla a zase zabořila hlavu. Vykulila jsem oči a zírala na ni, jako kdyby snad spadla z Marsu. Pak můj pohled šlehl k zásnubnímu prstýnku na mé pravé ruce. Vyděšeně jsem od něj vzhlédla a pohlédla na tátu.

„Já myslela, že jsi mi ho dal ty,“ zírala jsem na něj neschopná dalšího slova. Táta jen lehce zakroutil hlavou. „Jak,….proč,….proč si Jacoba nepamatuji?“ nemohla jsem se zeptat. Táta si povzdechl a podíval se na Rosalie.

„Rose? Tohle ti s radostí přenechám,“ kývl k ní a už nic dalšího neříkal. Otočila jsem hlavu na Rosalie a naklonila ji na stranu. Rosalie se na tátu zamračila a pohlédla na mě.

„To byl můj nápad. Promiň,“ omlouvala se mi. „Já, já nevěděla, že se zase ukáže,“ nechápavě jsem na ni zírala, neschopná pochopit, kam tím míří. „Když zmizel, rozhodla jsem se, že vyhledám Gabrielu. Mou dávnou přítelkyni. Ona má dar. Dokáže vymazat část tvých vzpomínek,“ hlas se jí na konci zlomil a ona na mě omluvně pohlédla. „Omlouvám se, je mi to líto. Já netušila, že se vrátí.“

„Proč odešel?“ zeptala jsem se a zase pohlédla na tátu. Máma už se uklidnila. Už neplakala a tvářila se normálně. Alespoň se o to pokoušela.

„To nikdo neví. Jednoho dne prostě zmizel,“ promluvil táta. Zakroutila jsem hlavou a pak náhle vyskočila.

„Musíme ho najít!“ usmyslela jsem si. No jasně, najdeme ho a pak budeme všichni štastní.

„Nessie, to je ta největší pitomost, co jsem kdy slyšel,“ řekl táta a už byl taky na nohou.

„Proč?“ ptala jsem se nechápavě. Táta ke mně přišel chytl mě za ramena a zatřásl se mnou.

„Renesmé, on už je na míle daleko. Nikdy ho nenajdeme!“

„Tatí! Zaposlouchej se! Třeba ho slyšíš!“ pokoušela jsem se ho přemluvit.

„Ness, neslyším nikoho, kromě sedmi upírů a jednoho vlko-“ zasekl se a totálně zkameněl.

„Vlko, co?“ ptala jsem se jak pitomá.

„Nessie, on je vlkodlak,“ promluvila poprvé Alice a najednou stála vedle mě. „Ede, kde je?“

Edward hlasitě polkl a otočil se k zadním dveřím. Najednou už jsem jeho paže necítila na ramenou a on byl pryč. Celá rodina za ním vyběhla na zadní dvůr.

Stál na pokraji lesa a očima pročesával les.

„Jacobe! Víme, že tam jsi! Vrať se!“ křičel do lesa. Nic. Rychle jsem oběhla spadané zábradlí a postavila se vedle táty. Taky jsem zírala do lesa. Věděla jsem co hledat. Koukala jsem mezi stromy, zda-li neuvidím obrovskou hlavu červenohnědého vlka. Nikde se neukázal a tak jsem to zkusila. Otočila jsem se na tátu.

„Slyší nás?“ zeptala jsem se ho.

„Je blízko, asi ano, slyší. Přemítá jestli se má vrátit. Zatím nechce.“ Fajn, teď je ta chvíle. Otočila jsem se do lesa a promluvila k němu.

„Jacobe? Jaku, prosím vrať se. Prosím, kvůli mně.“ Chvilku jsem čekala. Pár minut nic. Konečně jsem se dokázala pohnout z toho postoje sochy. Svěsila jsem ramena a povzdechla si. „Zkusila jsem to,“ zamumlala jsem.

„Vrací se!“ vyštěkl najednou táta až jsem nadskočila. Tátovi se zvedly koutky a já div neskákala radostí. Máma se objevila vedle mě a zmáčkla mě tak silně, že mě div nerozmačkala. Obě jsme se smáli a jak mentálně retardované jsem tancovali dokolečka. Do té doby, než se mezi stromy objevila velká hlava a upěla na mě své černé obrovské oči. S mámou jsme zkameněli. Pak se scéna změnila. Máma mě pustila a div se vlkovi nevyškrábala na krk. Objímala ho, hladila ho. Smála se. Vlk „kašlal“. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to smích.  Strkal do ní čumákem. Pak strčil tak moc, až ji odstrčil na strom. Táta zavrčel a udělal krok vpřed. Reflektivně jsem chytla jsem paži a táhla ho dozadu, oči stále upřené na vlka. Ten otočil svou hlavu a omluvně se podíval na mámu. Strknul jí do ramene ještě jednou, opatrně. Máma ho pohladila po krku a usmála se na něj.

„Jsem v pořádku, Jaku,“ ujišťovala ho. Já jak omámená jsem udělala pár kroků a stála před vlkem. Jacob zase strčil do mámy, silněji, ale tentokrát ve snaze odstrčit ji od nás. Ta to pochopila a ustoupila. Jake se na mě otočil s očima plných lásky a omluv. Opatrně jsem se dotkla jeho kožichu. Byl hrubý, ale příjemný. Začala jsem ho hladit, projíždět chlupy. Zjevně se mu to líbilo. Položil svou hlavu do mé dlaně a slastně vrčel. Hypnotizovaná strukturou jeho kožichu jsem si nevšimla, že vlk zas otevřel oči a narovnal se. Tázavě jsem na něj koukla a on mi oblízl obličej. Emmett se smíchy válel v blátě. Pár lidí se taky začalo smát, když jsem si rukou utírala sliny z obličeje. „Fuj, Jaku, to se nedělá!“ hudrovala jsem na něj. Když jsem se na něj zase podívala, už tam nebyl vlk, jak jsem čekala. Stál tam zase, ten nádherný chlapec. Teď jsem nebyla schopná slova. Jeho krásná je totálně ohromila. Bylo lehčí být s ním v jeho vlčí podobě.

„Tohle už mohu?“ zeptal se svým chraplavým hlasem, sklonil hlavu a dlouze,vášnivě m políbil. Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla se k němu, ignorujíc celou rodinu za zády. Odtáhla jsem se a zašeptala mu do ucha: „Ne, tohle musíš,“ Zasmál se a znovu mě políbil. Někdo za námi zakašlal.

„Co kdybychom šli dovnitř?“  promluvila Rosalie. Jacob mě postavil na zem a vzal mě za ruku.

„Asi by ses měl obléct, Jacobe. Emmett ti něco půjčí,“ promluvil Edward. Nechápavě jsem si Jaka prohlédla a můj pohled ztuhl. Emmett zase dostal záchvat smíchu. Zašklebila jsem se a vyplázla na něj jazyk.

„Co kdybys nám řekl, co se tenkrát stalo, že jsi zmizel?“ zeptala se máma, najednou vedle Jacoba z druhé strany.

„To je dlouhý příběh,“ odpověděl jí a usmál se na ni.

„Máme celou věčnost,“ připomněla mu. Kývl a tak jsme vešli do domu, poslechnout si ten zajímavý příběh.

Shrnutí povídek

Autor: Terushka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Way back into love - 2.část: