Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Wild love

07.10.2011 (19:00) • Kika57 • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3106×

„Pojď, zlato… Bude se ti to líbit.“ Pevně mě uchopil za zápěstí a táhl mě džunglí.

„Miku, zpomal!“ volala jsem na něj, ale nezastavoval. Cupitala jsem za ním a se svou „šikovností“ jsem zakopávala o každý kořen stromu, který nám stál v cestě.

„Bello!“ okřikl mě, když jsem na něj již poněkolikáté dopadla.

„Tímto způsobem žádné zvíře neulovíme!“ rozčiloval se jeden ze dvojice lovců, kteří nám dělali doprovod.

Dál jsme šli mlčky a konečně pomalejším krokem. Rozhlížela jsem se kolem dokola. Všude samý strom, všude samá zelená… Přesně jako ve Forks.

„Stopa,“ zašeptal jeden z lovců. Mike k němu rychle přiskočil a klekl si na koleno. Pušku si přehodil přes rameno tak, aby mu nevadila, a rukou přejížděl po stopě. Chvilkami se u toho mračil, smál, kousal si ret…

„Vypadá to na lva, Thomasi,“ zamumlal lovec.

„Máš pravdu, Jacku,“ odpověděl mu ten druhý, a tím mi odkryli svá jména.

„Jdeme na něj!“ zajásal Mike a prudce vstal. Oba muži ho zachytili a naznačili mu, aby byl zticha.

Vyrazili jsme plazivým krokem vpřed. Lovci i Mike zkoumali každou stopu, kterou uviděli, a snažili se zjistit, kam měl lev namířeno.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem musela jít uprostřed. Kvůli tvému bezpečí, zlato, zazněla mi znovu v hlavě jeho slova. Jestli tu jde o mé bezpečí, tak proč se musím trmácet po džungli? Raději jsem přestala myslet na své bezpečí a koukala se pod nohy. Všude kolem nás se ozýval zpěv tamních ptáků, šustění listů, které se kvůli našemu pohybu nebo větru daly do pohybu, a vrčení…

„C-co to je?“ zašeptal Mike roztřeseným hlasem. Jeho oči těkaly sem a tam a snažily se odhadnout, z jakého místa ozýval onen zvuk.

„Tam!“ zakřičel Thomas a vystřelil do hustého křoví. Na malý moment bylo ticho, ale poté se za námi ozval tvrdý dopad tlap. S napětím, očekáváním a hlavně strachem jsem se pomalu otáčela. Přede mnou stál obrovský, mohutný lev. Nejvíce mě upoutala jeho mohutná tlama, z níž se dralo hlasité vrčení, tesáky, které vyčnívaly, a sem tam ukapávající slina.

„Ááá!“ slyšela jsem za sebou Mikeovo zděšené a zároveň vyděšené vykřiknutí.

„Ani se nehni!“ přikázal mi jeden z lovců, ale nedokázala jsem rozpoznat, který to byl.

„Nech moji snoubenku!“ zakřičel rozzuřeně Mike a udělal jeden krok ke mně. Šelma stočila svůj rozzuřený pohled na něj a pouze zvedla tlapu do výše ramen. V tu chvíli jsem čekala výstřel. Čekala jsem něco, co by mi pomohlo dostat se pryč z blízkosti smrti, ale jediné, co se dostalo k mým uším, byl vzlyk.

„Nech mě, obludo!“ zakvílel a jeho kroky směřovaly za lovce.

Pomalu jsem zavírala oči a očekávala bolestí doprovázenou smrt. Smiřovala jsem se s ní.

„Ha!“ ozvalo se přede mnou. S trhnutím jsem otevřela oči dokořán a sledovala muže, který se koukal do očí té bestie.

„Č-č-č,“ vysmíval se jí a šermoval před ní malou dýkou. Jak je možné, že ustupovala? Jako je možné, že se lev, král zvířat, bojí jednoho kluka, který má v ruce pouze dýku?  „Pojď blíž,“ vyzýval ji. Jeho hlas zněl jako zvonkohra. Byl jemný, ale přesto z něj šel strach. S nadějí a úžasem jsem sledovala jejich „hru“.

„Pozor!“ vykřikl a jednou rukou si mě posunul za záda. Až v tu chvíli jsem si všimla jeho bledé pokožky. Její odstín byl o pár odstínů bledší, než můj. Až nepřirozeně bledá a na pohled křehká. Přímo vybízela k pohlazení… Neodolala jsem a opatrně natáhla ruku k jeho holým zádům. Pomalu a jemně jsem přejela prsty po jeho zádech a sledovala, jak se jeho tělo zachvělo. Na krátký okamžik otočil svůj pohled. Jeho medově zlaté oči mě ihned pohltily a nechtěly pustit. Topila jsem se v očích neznámého mladíka, mého zachránce.

On byl první, kdo uhnul pohledem, ale přesto se koukal na mě… Tedy na můj krk. Zhluboka se nadechl a otočil se ke mně celým svým tělem. Svou rukou mi přejel po tváři. Tentokrát jsem byla já, kdo se zachvěl. Jeho dotyk byl až příliš ledový. Nejprve jsem chtěla ucuknout, ale ovládla jsem se. Něco v mé mysli mi říkalo, že by to bylo to nejhorší rozhodnutí.

„Dej od ní ty pracky pryč!“ Mike upoutal mou pozornost. Otočila jsem se k němu a uviděla jeho rudý, vztekem zbarvený obličej. Vztekle se k nám rozeběhl. Cestou odhodil zbraň a natahoval ke mně ruce. Silně mě uchopil za zápěstí a silně mě přesunul za sebe. Jeho stisk byl čím dál silnější a já se neubránila usyknutí.

„Pusť ji!“ ozval se neznámý mladík.

„Nebo?! Je moje!“ odpověděl mu vztekle, ale hlas se mu podivně třásl. Jeho rty se zvlnily do vítězného úsměvu, když mladík začal couvat. Však na to se rozeběhl, v rychlosti mě uchopil do náruče a utíkal se mnou neznámo kam. Cítila jsem studený vítr ve své tváři a později tupou bolest od větve, která byla zahalená listím a praštila mě do hlavy…

***

Ostré sluneční paprsky se mi zabodávaly do očí jako jehly. Rychle jsem si přes ně dala studený mokrý hadr, který jsem měla na čele. Hadr?! Kde se tam vzal?

Snažila jsem se dostat víčka co nejdál od sebe, ale šlo to velmi pomalu. Všude kolem mě bylo dřevo. Ležela jsem na dřevěné posteli, na které byla usušená tráva místo matrace. Jeden malinký noční stolek, na kterém byla jedna fotografie sedmi andělů. Prudce jsem se posadila, ale v ten okamžik se ke mně dostala temnota. Bolest, která postupně projela mým tělem, mě donutila přiložit své prsty na spánek.

„Ne,“ uslyšela jsem zašeptání a letmý dotyk na zádech a rameni. „Máš ležet.“ Jeho ruka se lehce zapřela do ramene a pokládala mě zpět do postele.

„Jak ti je?“ Koukala jsem do starostlivých zlatých studánek a nezmohla se na slovo. Cítila jsem, že bych se ho měla bát. Měla bych se co nejrychleji postavit na nohy, dostat se odsud pryč a najít pomoc. Však na druhou stranu jsem z něj cítila bezpečí. Věřila jsem, že by mi neublížil. Vyzařovalo z něj něco, co mě donutilo zůstat na místě a věřit mu.

„Omlouvám se. Už je to opravdu dlouho, co jsem… Bolí to?“ Zamračil se, uchopil hadřík, namočil ho v kbelíku s vodou, co stál vedle postele, a opět ho přiložil na mé čelo.

„V pořádku… Kdo jsi?“ zeptala jsem se, má zvědavost mě přemohla. Sledovala jsem, jak se jeho tělo napjalo a hlava se postupně skláněla níž.

„Já jsem Edward,“ zašeptal. V jeho hlase bylo něco zvláštního. Jako by se styděl? „Smím znát vaše jméno?“ Podíval se na mě a na tváři mu pohrával krásný pokřivený úsměv. Srdce mi zaplesalo radostí a do tváří se hrnula červeň. Jediné štěstí bylo, že mé tělo bylo položeno na posteli, protože jinak by mé nohy neunesly mé tělo a podlomily se pod tíhou jeho úsměvu.

„Isabella, ale stačí Bella,“ odpověděla jsem po menším zaváhání.

S Edwardem jsem si povídala opravdu dlouho. Vyprávěl mi o svém životě. Vyprávěl mi, jak se jeho letadlo zřítilo a on zůstal v lese. Já mu na oplátku vyprávěla o svém životě. Kladl mi různé otázky, nejvíce však o Mikovi. Při zmínce jeho jména se jeho čelo zkrabatilo. S Edwardem mi bylo fajn. Připadalo mi, že ho znám několik let a ne pár hodin, ale přesto jsem věděla, že mi něco tají.

„Měla bys jít spát,“ řekl uprostřed rozhovoru.

„Ale…“ Nedovolil mi protestovat.

„Dobrou noc, Bells,“ usmál se a zlehka se dotkl rty mého čela. Už poněkolikáté za dnešní den mě ochromil. Normálně bych mu vlepila pořádnou facku na tvář, ale teď… Byť to byla „pouhá“ pusa na čelo, vyvolala ve mně podivné pocity. Cítila jsem hejno motýlků poletující v mém břiše. Uchopila jsem ho za ruku.

„Zůstaň, prosím…“ zašeptala jsem do ticha. Mé tváře opět pozměnily odstín, ale u něj to vyvolalo smích.

„Jsi roztomilá, když se červenáš,“ řekl a já jsem byla rudá jako rak.

„A mnohem krásnější, když jsi červená,“ šeptal do ticha a rty se otřel o mé ucho.

Edward

Vyvolávala ve mně pocity neznáma. V její blízkosti jsem pocítil neuvěřitelnou touhu, ale ne po její krvi. Měl jsem pocit, že mé dávno mrtvé srdce opět tluče a vehnala mi do hlavy myšlenku, že bych mohl být šťastný jako oni.

„Edwarde, prosím!“ žádala mě má matka. „Nemusíš to dělat… Nedělej to!“

„Už to nevydržím!“ vztekal jsem se jako malé dítě. „Ničí mě se koukat na vás, jak se topíte v pocitu štěstí a lásce, a ještě to číst ve vašich myslích! Nejde to vydržet…“ Ke konci jsem už pouze šeptal zlomeným hlasem.

Nikdy jsem k nikomu nepocítil takovou závist jako ke své rodině. Všichni měli to, co já ne. To, co jsem si vždy přál – lásku a ticho…

„Kam chceš jít, synu?“ promlouval ke mně Carlisle. Přestože mu vadil můj odchod, tak věděl, že s tím nic neudělá.

„Někam, kde budu mít alespoň trochu klidu,“ odpověděl jsem. Přešel jsem ke svým rodičům a pevně je sevřel v náručí. Vrátím se? Kdy? Za jak dlouho je uvidím?

„Budeš mi chybět.“ Má milovaná sestřička plakala bez slz.

„Ty mně taky,“ usmál jsem se a rozloučil se s ní stejným způsobem, jako se svými rodiči.

Takto jsem se rozloučil i s Jasperem, Emmettem a Rose. Uchopil jsem malou cestovní tašku a vydal se napospas osudu.

Vzpomínal jsem na svou minulost a koukal se do tváře krásky, která tiše oddechovala vedle mě. Odolával jsem touze pohladit ji po tváři. Nechtěl jsem ji vzbudit a rušit v klidném spánku, který je jí dopřán. Stačí, že leží vedle netvora, zrůdy a nejobávanějšího predátora, který kdy existoval. Měl bych u ní šanci? Dokázal bych získat její srdce? Ne! Má svůj lidský život, snoubence, a kdyby zjistila, s kým má tu čest, tak by utekla.

„Edwarde,“ zašeptala a já strnul. Vzbudila se? Ale její srdce pořád bije ve stejně klidném tempu… Že bych dokázal ukrást její sen? Jakou roli v něm hraju?

„Neodcházej,“ pokračovala.

Potkalo mě někdy větší štěstí? Ne. Jediné, co mi chybělo k dokonalosti, byly její myšlenky. Dal bych všechno, abych mohl nahlédnout do její mysli a vědět, jak na tom jsem, co si o mně myslí. Dál jsem nechal myšlenky být a soustředil se pouze na ni, když mi to došlo… Jídlo!

Opatrně jsem vstal a vyběhl do lesa sehnat něco, co by aspoň na nějakou chvilku zaměstnalo její žaludek.

Bella:

Opět mě probudilo ostré sluneční světlo. Protáhla jsem se a rozhlédla se vedle sebe. Čekala jsem, že vedle sebe najdu Edwarda, ale tak se nestalo. Rozmrzele jsem se postavila na nohy a uslyšela výstřel…

Shrnutí

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Wild love: