Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Z nudy tudy

Pokud jste nečetli první díl této povídky, dostanete se k němu tady: Kudy z nudy

Z nudy tudy

Bellin plán naprosto selhal. A ne, že by to byla její vina, jak si rozmrzele přemílala v hlavě, když se s despektem dívala na svého oddaného muže s jeho něžným a zbožňujícím výrazem v obličeji. On prostě nedokázal… Krucinál, jak to, že je tenhle upír tak strašně útlocitný?

Po tom fiasku, kdy v lese na jejich dávné louce nedokázal ani předstírat tu trošku násilí, o které doufala, že jí zpestří stojaté vody stále stejného života, se pokusili obrátit si role. Nejednou. A pokaždé… Už z toho byla zoufalá.

Poprvé, když měl Edward před ní utíkat, zjistili, že bude muset předstírat i pomalejší rychlost, protože na nejrychlejšího upíra prostě neměl nikdo, tím méně ona, když měla o dvacet centimetrů kratší nohy, a tím pádem i krok. Zmizel jako žíznivá čára za obzorem a jí zbyly jen oči pro vzteklý pláč. A skutečnost, že neměla slzy, jí ani trochu nepomohla. Do breku jí bylo stejně.

Pak zase sice zpomalil, ale vůbec se nebránil, a když zkoušela hrát násilníka, v očích se mu blýskaly pobavené jiskřičky. Vrchol všeho byl, když jí smíchy vyprskl přímo do rádoby rozezleného obličeje. Takhle to bylo podruhé, potřetí a počtvrté, a Bella se kabonila čím dál tím víc.

Při pátém pokusu si myslela, že už to vyjde. Stopovala ho lesem už hezkou chvíli, oči jí svítily vzrušením a těšila se, až ho „dožene“. Jenže jak vybíhala kopec nad potokem a soustředila se na to, aby se jí na cestičce s mokrým štěrkem zase nepodvrtla noha, z křoví u cesty se najednou něco mihlo.

„Baf!“ zařvala ta postava a Bella se dala málem na úprk. Skoro měla pocit, že jí znovu začala bušit srdce, a že ji polil studený pot. Teprve když to rozdýchala, zjistila, že u buku stojí Edward a prohýbá se smíchy. Zúžila oči.

„Tak ty se mi budeš smát?“ zasyčela.

„Kdyby ses viděla,“ dusil se její milovaný a skoro by řekla, že zrudnul. „Čím to je, že ani po přeměně se upír nezbaví těchhle instinktivních reakcí? Budu se na to muset zeptat Carlislea...“ Pomalu se uklidňoval a ještě se trochu pochechtával.

Tak instinktivních reakcí se ti zachtělo, chlapečku? No, uvidíme, jak ti funguje obranný reflex, pomyslela si Bella a s rozběhem a vzteklým zavrčením na něho skočila.

Nebránil se. Když koutkem oka postřehl, že se na něj Bella řítí, rozesmál se znovu, popadl ji do náruče a se smíchem se s ní svalil do spadaného listí. A začal se s ní kutálet a válet po tom listí, smál se a lechtal ji a líbal, až se nakonec rozesmála taky a docela to pomohlo… Protentokrát. Smích se přetavil do celkem regulérního vzrušení, šaty z nich lítaly v cárech jako tehdy poprvé ty péřové polštáře a zase to bylo krásné jako kdysi. Jenže jenom jednou…

Další den už ji nevyděsil, už ho za tím bukem čekala. A bylo po překvapení. Další pokusy byly jenom čím dál víc k pláči.

„Edwarde, do háje, nikdy bych nevěřila, že jsi tak špatný herec,“ vyčítala mu otráveně. „Před lidmi musíme předstírat dnes a denně, a to ti jde nejlíp z nás všech. Tak v čem je, kruci, problém?“

„Nemůžu za to, Bello,“ bránil se nešťastně. „Stejně jako ti ani naoko nedokážu ublížit, zrovna tak ani neumím předstírat, že bych se tě bál. Ani, že mám na tebe vztek. Ať dělám, co dělám, nesvedu to.“

„Když jsi mi tehdy po těch mých zpackaných narozeninách tvrdil, že mě nemiluješ, to jsi byl přesvědčivý dost. A ne, že by mi to tehdy neublížilo,“ našpulila Bella dolní ret.

„Prokristpána, kolikrát se ti za to budu muset ještě omlouvat?“ zavyl Edward nešťastně. „Do skonání světa na to nedokážeš zapomenout, viď? Nemohla bys alespoň předstírat, že už ti to nevadí?“

„Stejně jako ty předstíráš, že se mě bojíš?“ ušklíbla se sarkasticky Bella. „Jsi jako Jake, ten Nessie taky chová jak v peřince. Ještě, že má ta holka povahu po tobě. Nevadí jí to.“

„O Jakeovi mi nemluv,“ zachmuřil se Edward, „tak nějak nemám chuť dumat o tom, co dělá nebo nedělá s Nessie. Stačí mi jejich myšlenky, když sem občas za námi přijedou, aby se ten vlk v něm nešprajcnul a nepřestal se měnit. Zjistil jsem, že ta jejich už asi desátá vysoká škola a bydlení na koleji není tak špatný nápad. Mám je rád, oba, ale mít je tu den co den a hlavně noc co noc… Asi bych to neunesl.“

„Prosím tě, kolik je to už let, a ty sis ještě nezvykl?“ odfrkla si Bella.

Edward se pokřiveně usmál, a tentokrát ten úsměv nakřivo nebyl ani trošku svůdný. Spíš rezignovaný a smutný. „Na to si asi otec nezvykne nikdy. A navíc, Jake...,“ nedokončil.

Sice to nedopověděl, ale Bella dobře věděla, co se mu honí hlavou. Jake byl jeho tradiční sok. Nejdřív se mu snažil odloudit ji, a když se mu to nepovedlo, vypadalo to, že se pomstil alespoň otiskem do Nessie. Všichni dobře věděli, že to tak není, že otisk je vyšší moc a rozhodně něco takového nelze řídit vůlí, ale city jsou city a hlas rozumu často bývá přehlušený. Edward měl Jakea upřímně rád, jako kamaráda i jako zetě, ale stejně v něm někde hluboko uvnitř hlodala jiskřička žárlivosti.

„To je ono!“ napadlo najednou Bellu. Žárlivost! Dobře si pamatovala, jak na sebe Edward s Jakem vrčeli a jak Edward nesnášel Mikea Newtona, Erika a Tylera a… Že ji to nenapadlo dřív! 

„Tak ty se na mě nedokážeš zlobit?“ pomyslela si škodolibě. No, uvidíme…

Druhý den ráno, když se chystali do školy, Edward nevěřil tomu, co vidí. Bella se nějak dlouho nemohla vypravit a tak šel napřed, aby vyvezl auto z garáže. A osoba, která pak vyběhla z předních dveří a zamířila k autu, se jeho ženě podobala jen vzdáleně.

„Nezapomněla sis něco?“ mohly Edwardovi vypadnout oči z důlků, zatímco Jasper jen konsternovaně mrkal a Emmett se bouřlivě rozesmál.

„Nezapomněla, proč?“ zmateně se obhlédla Bella, jestli má všechno, co má mít. Taška se školními věcmi, klíče, mobil, bunda, i když zima jí zdaleka není; má všechno, ne?

„Rozumíš mu?“ obrátila se na Alici, která se kuckala smíchy a snažila se zakrýt před Edwardem vize budoucnosti, které jí už hezkou chvilku vířily hlavou.

„No, já myslel, že do školy se jen ve spodním prádle nechodí,“ vysoukal Edward a sjížděl pohledem od chodidel v lodičkách na tak vysokém podpatku, že musela stát skoro na špičkách jako baletka, přes nohy dlooouhé jako Lovosice, obepnuté hedvábnými punčochami, k sukýnce tak krátké, že vypadala skoro jako opasek, a pak nahoru k topu tvarem, střihem i materiálem odpovídajícímu krajkovému korzetu od Victoria’s Secret. Kolem krku sametka, líčení jako vamp, všechny ty zanedbatelné kousky textilu byly v černé barvě a celé to bylo završené kratinkou černou koženou bundou, která přes push–up efekt korzetu ani nešla zapnout.

„Kdes to vzala?“ vyvalila oči Rosalie. „Tohle mám přece schované vzadu ve skříni a nosím to, jenom když od Emma chci...,“ nedokončila větu, protože Alice k ní skočila, zatáhla ji stranou a něco jí horlivě šuškala.

„No, a kde myslíš asi, že jsem to šlohla?“ pomyslela si Bella, kousala si ret a sledovala, jak Rosalie, která se nejdřív tvářila nasupeně a nechápavě, pomalu taje, přikyvuje, očima střílí z Belly na Edwarda a nakonec se jí v očích rozhořívá škodolibý plamínek.

„Tak tohle,“ pronesla nahlas, „bude ještě zajímavé.“ S rozzářeným úsměvem nasedla do auta a Edward, značně zmatený, zjistil, že si celou cestu v duchu opakuje jihoamerické sopky. Popocatepetl, Ixtaccihuatl, Cotopaxi, Chimborasa, Paricutín...

Celé mu to došlo až ve škole. Když Bella vystoupila na parkovišti z auta, celá klukovská část střední školy strnula, čelisti jim spadly někam k oblasti druhého knoflíku na košili a u všech se výrazně projevil Pavlovův reflex. A následně se mohli přetrhnout, kdo se k ní dřív prodere. Chtěl jako vždycky zamknout auto, vzít Bellu v podpaží a odkráčet s ní do vyučování, ale než stihnul obejít vůz, odplula s tím davem slintajících dorostenců a ani se na něj neohlédla. A dokonce slyšel, když se jí jeden z těch obejdů ptal na něj, jak odpovídá: „Toho si nevšímej, to je jenom brácha...“

No ano, dohodli se, že budou vystupovat jako sourozenci, ale... Ale! Celý den ji ani nezahlédl a jen z myšlenek těch ostatních mohl sledovat její tažení školou. A ty myšlenky tedy stály za to! Rostla v něm frustrace, zklamání a lítost, až někdy kolem oběda se to všechno přemlelo na docela solidní vztek. A ten v něm pomalu kypěl, vřelo to v něm, tlak rostl a Jasper s obavami ve zlatých očích sledoval, kdy v Edwardovi bouchnou saze.

Vrchol všeho byl, když odpoledne na parkoviště Bella nedorazila a jen po Alici poslala vzkaz, že se domů sveze s „kamarádem“.

„S kterým?“ zeptal se sarkasticky Edward. „S vnukem Mikea Newtona?“ Dál to ale nekomentoval, zasedl za volant, drtil ho v pěstech a cestou domů ostatní čtyři dostali regulérní kinetózu. Řezal zatáčky po dvou kolech, přidával plyn a brzdil, jako by pedály chtěl zašlápnout do podlahy, a když smykem zastavil před Cullenovic vilou, ostatní si docela oddechli, že tu cestu přežili vcelku.

„Půjdeme radši na lov,“ poradila jim Alice. „Doma bude dneska rušno,“ zahihňala se, popadla Jaspera za ruku a Rosalii s Emmettem ukázala do lesa. „Taky zmizte. A lepší bude vrátit se až ráno.“

Edward vyběhl z auta jako fretka, vrazil do domu a ještě v hale zařval jako lev: „Carlisle!“

„Co se děje?“ sbíhal Carlisle dolů celý vyděšený. Naposled něco takového zažil, když se Jake odhodlal požádat o Nessiinu ruku. Tehdy řval Edward stejně hlasitě.

„Končím!“ soptil Edward a jak byl v ráži, praštil pěstí do zdi, až se sypala omítka. „Víckrát už na střední nejdu, ani kdybych si tím měl zachránit krk. Proč krucinál musíme pořád předstírat středoškoláky?“

„A koho bys asi chtěl předstírat, když je ti sedmnáct?“ klidně se zeptal Carlisle.

„To je fuk, tobě je teprve třiadvacet a taky ti toho doktora sežerou. O tolik starší zase nejsi!“ mračil se Edward.

„Jenže to bys musel stejně jako já změnit účes a přiměřeně se oblékat. Proč myslíš, že mám na sobě tuhle image čtyřicátníka?“ odfrkl si Carlisle. „Taky bych radši nosil džíny a mikinu, ale to bych vážně vypadal spíš na medika, než na váženého pana doktora, nemyslíš?“ usmál se. V duchu se divil, co se Edwardovi vlastně stalo. Je pravda, že si občas všechny jeho „děti“ stěžovaly, že opakovat střední školu pořád dokola je nuda, ale zvláště v poslední době, kdy docházelo k tak obrovskému rozmachu vědy a techniky, se i tam dalo dozvědět spousta nového. Měl dojem, že to zas tak špatné není.

„I kdybych si měl nalepit falešný plnovous, na střední jsem skončil,“ trval na svém Edward. „A Bella taky,“ dodal a Carlisleovi svitlo. Tak odtud vítr fouká!

„Co se ti vlastně nelíbí, Edwarde? Ostatní kluci ti pošilhávají po Belle?“ povytáhl obočí. „To přece musíme vydržet všichni. Vždycky jsme pro lidi atraktivní, ty taky. Určitě koukají i holky po tobě, ne?“

„Jenže Bella nemusí poslouchat ty jejich fantazie!“ zavyl Edward už skoro pološíleně. „Celý den mám v hlavě ty jejich představy – Bellu ve všech polohách, nahou – ne, že by toho tedy dneska nechala moc na fantazii – všichni ti uhrovatí pubertální nadrženci měli dneska v hlavě jeden film – porno s Bellou v hlavní roli! A ještě ke všemu s jedním z nich odjela domů!“

Klaply venkovní dveře a dovnitř se protáhla Bella. „Co je to tady za rozruch?“ podivila se, když viděla na schodišti Edwarda s Carlislem a nahoře nad zábradlím Esmé, kterou ten Edwardův vzteklý křik už taky přilákal.

„Kdes byla?“ zasyčel na ni Edward jako u výslechu.

„Kde by? Martin si nevěděl rady s matikou, tak jsem ho to jela doučit. Věděl jsi, že je to vnuk Mikea? Mikea Newtona, pamatuješ si na něj přece, ne?“ usmívala se Bella klidně, ale v Edwardovi se zvedla nová vlna zlosti.

„To tedy pamatuju. Hlavně si pamatuju, že se ti snažil dostat pod sukně. Jestlipak se to povedlo alespoň vnoučkovi?“

„No Edwarde, jak se to chováš?“ ozvala se zeshora Esmé, ale Edward ji neposlouchal.

„Nezapomněla jsi náhodou, že jsi moje žena?“ zeptal se Belly nebezpečně tichým a klidným hlasem, na kterém bylo jasně poznat, jak to v něm pod povrchem vře.

„Funguje to!“ jásala v duchu Bella, ale nahlas řekla jenom: „Nezapomněla. A až si vzpomeneš i ty, přijď za mnou nahoru.“ Prošla kolem něj, stoupala po schodech a provokativně přitom vrtěla tou spoře oděnou zadničkou. Edwardovi zčernaly oči.

Chvíli ještě zůstal stát jak špatně vyřezaný svatý, a potom, aniž spustil oči z místa, kde Bella nahoře zmizela z dohledu, tiše řekl: „Byli byste tak laskaví, a nechali nás dnes v noci o samotě?“

A když Carlisle s Esmé s potutelnými úsměvy odešli (nejspíš taky na lov), vzal ty schody po čtyřech.

A druhý den ráno se Esmé zaradovala. Čekala ji rekonstrukce celého horního patra.

„Stejně jsem už neměla do čeho píchnout,“ usmívala se při pohledu na prostor, který vypadal, jako by se přes něj prohnalo tornádo. Kam se hrabaly dvě zničené postele na ostrově!

„Já ti pomůžu,“ provinile se usmála Bella, dolní ret prokousnutý, ale očividně náramně spokojená.

„A já taky,“ přidal se Edward. „Možná nám stavební práce zpestří nudu víc než žárlivost. Alespoň nebudeme muset do školy,“ mrkl na Bellu.

Ta jen nedočkavě přikývla. Ale pak se zamyslela a s čertíkem v očích navrhla: „Ty stavěj. A já zavedu doučovací kroužek.“

„Provokatérko,“ vydechl pobaveně a začal se těšit. Možná pak budou muset zrekonstruovat i přízemí.

A jestli máte zájem o třetí dávku, pak klikněte sem:

Radši nudu, nežli zrůdu