Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Z Rumunska do Volterry aneb jak se Marcus přestal smát

12.08.2010 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2436×

Marcus:

Nechápu, proč jsem se spojil s těmi dvěma šílenci. Vlastně co se divím? Žiju s nimi už téměř tisíc let. Sbíráme upíry. Především ty talentované. Aro si z nich dělá podivnou sbírku. Potřebuje armádu, abychom porazili Rumuny. Ovládat lidi je tak snadné. To už jeho ambice neuspokojuje. Teď chce vládnout upírům. A v cestě mu stojí rumunská knížata. Jejich vliv však v poslední době upadá a na to Aro sází. Evropa mu přijde jako vstupenka do společnosti. Pořád je to jediný kontinent, na kterém je aspoň trochu civilizovaná společnost.

Aro s Caiem chtějí vládnout. Mně na tom nezáleží. Plním jen úkoly, které mi ve svých plánech přidělili. Proč s nimi tedy zůstávám? Kvůli dvěma věcem. Tou první je Didyme. I kdyby Aro dovolil, abych se od nich odpojil já, Didyme by nikdy nepustil. A bez ní já žít nemůžu. Patří jí moje mysl i srdce. Jsem šťastný tak, jak jsem nikdy ani nesnil. Život po jejím boku je procházkou růžovou zahradou. Aro s Caiem tohle nechápou. I oni si našli partnerky, ale moc je pro ně i nadále prvořadá.

A druhý důvod? Tím je Toskánsko. Miluji ten kraj. Od chvíle, kdy jsme ho opustili, doufám, že se do něj jednou vrátíme. A jejich plán s tím počítá. Svrhnout Rumuny a nastolit vlastní vládu nad upíry. Volterra bude naším hlavním městem. Aro a Caius souhlasí.

Chtějí ji zabezpečit tak, aby nikoho ani nenapadlo, že právě tam sídlí upíří knížata. Už teď Aro striktně dbá na utajení. Při té spoustě mrtvých, které za sebou zanecháváme, se to ale zdá téměř nemožné. Jenže Aro má mocného spojence. Černý mor.

Rozhodnutí padlo. Caius usoudil, že máme dost velkou přesilu, abychom konečně mohli zaútočit. Jejich hrady jsou jako pevnosti, ale nedobytné jsou snad jen pro lidi. Pro nás bude hračka jejich obyvatele přemoci. Už aby to bylo za námi. Pak se konečně vrátíme do Itálie. Nemůžu se dočkat. Konečně se znovu projdu po svém městě. Těším se, až se s Didyme usadíme v zahradě a konečně budeme mít čas jen jeden na druhého, bez zbytečných vyrušení jejího bratra nebo Caia.

Bitva byla krutá. Nevím, jestli jsme podcenili vliv knížat, nebo rumunskou bojovnost. Naše početní převaha se však rychle zmenšila. Rumuni byli velmi dobře chráněni. I oni měli na své straně talentované upíry. Nakonec jsme zvítězili, ale za jakou cenu? Dvě třetiny našich bojovníků hořelo na hranici stejně jako Rumuni. A Vladimir a Stefan zmizeli. Aro pověřil Demetriho, aby je vystopoval. Nedával bych mu ale příliš velkou šanci. Jsou zkušení a on je jen o trochu starší než novorozený. I když má dar, ani ti dva nejsou bezbranní.

Zatím co ostatní rabovali a ničili hrad, já se snažil najít Didyme. V zápalu boje nás od sebe oddělili. Nemohl jsem začít oslavovat sám. Prošel jsem už celý hrad a stále jsem ji nenalezl. Nevěděl jsem, kam se vydat, a tak jsem bezradně vyhlédl z okna. Vedlo do zahrady. Vzhlédla ve stejnou chvíli, jako bych ji zavolal. Tak to ale u nás fungovalo. Byli jsme vyladěni na vzájemnou přítomnost. Usmála se a zamávala mi. Oplatil jsem jí to, ale vzápětí jsem ztuhl.

Ze stínu hradeb vyběhl zapomenutý upír. Chtěl utéct a Didyme mu stála v cestě. Nestihla zareagovat. Vyskočil jsem oknem, bez ohledu na to, že to bylo daleko výš, než odkud jsem kdy skočil. Můj skok, nebo bych spíš měl říct pád, trval jen pár vteřin. I ty ale stačily, aby začala Didyme hořet. Moje kamenné srdce při tom pohledu zamrzlo a roztříštilo se na milion kousíčků. Tělo však reagovalo dál. Konečně jsem se stal tím pravým upírem. Nelítostným. Libujícím si v zabíjení.

Ten druhý se nestihl ani otočit. Přál jsem si slyšet jeho křik. Přál jsem si ho pomaličku stahovat z kůže a trhat mu jednotlivé údy, nechat je znovu dorůst a znovu ho roztrhat. Přál jsem si, aby pocítil aspoň malou část bolesti, kterou jsem se vnitřně svíjel já sám. Zuřivost mě však přemohla. Za pár chvil po něm nezbylo víc než trochu popela.

Zdi hradeb, chránících zahradu, byly dva metry silné, ale já šílel bolestí. Poradil jsem si s nimi jako nic. Zničil jsem desítky metrů, než se ke mně odvážili přiblížit aspoň na doslech. Aro neřekl víc než mé jméno. Upoutal mou pozornost, ale můj zuřivý pohled ho upozornil, že by to mohla být jeho osudová chyba.

Je to jeho vina! Jen jeho! Kvůli němu jsme tu přece byli! Kvůli němu Didyme zemřela!… Co si to namlouvám? Měl jsem být pečlivější a objevit toho upíra dřív, než se k ní dostal. Měl jsem být rychlejší. Mohl jsem…

Moje bolest mě nakonec přemohla. Týdny, kdy jsme cestovali po Evropě a hledali další přívržence Rumunů, jsem nejedl. Cítil jsem se jako kámen. Smysl mého života přestal existovat. Proč se tedy snažit dál žít? Jediné, co mě z mé letargie dokázalo probrat, byl hon na ty, co zůstali. Nakonec však žádní nezůstali. Všichni upíři, na které jsme natrefili a chtěli přežít, přísahali věrnost naší trojici. Aro trval na tom, abychom vládli společně. Caiovi šlo jen o moc a já o to nestál, ale Arovi se nedá odporovat. Koneckonců proč ne? Aspoň se vrátím do Itálie. I když ani ta už nebude stejná. Volterra bez Didyme se zdála jako ráj bez andělů.

O čem to mluvím? Už pár století si všímám vzniku nového náboženství. Jmenuje se křesťanství. Jeho základem je láska. Ještě nedávno jsem byl ochoten tvrdit, že jeho stoupenci mají pravdu. Že Bůh je spravedlivý. Že je ve světě láska. Ale to skončilo smrtí mojí Didyme.

Aro vyřešil naše dilema, jak se do Volterry nastěhovat potají. Chtějí sehrát divadlo, v němž mi přisoudili hlavní roli. Je mi to jedno. Utápím se v bolesti a už nic mě z ní nevytrhne. Mám-li hrát mnicha, sehraju ho. Caius mi přinesl Bibli, abych si ji přečetl. Nesmím se prý nechat nachytat. Hlupák. Už dávno ji znám nazpaměť. Knihy jsou mojí vášní a teď jsou tím jediným, co mi dovolí na chvíli ztlumit bolest. Když se začtu do příběhu, má mysl předstírá, že jsem někým jiným. Jen to pomáhá. Ale jen na chvíli.

* * * * *

Aro vymyslel příběh a rekvizity. Trvá na tom, že aby byla naše pohádka věrohodná, musíme shromáždit skutečné mnichy a založit nějaké společenství. Volba padla na Monte Cassino. Společenství si začalo říkat Benediktíni. Samozřejmě, že jsem do něj vstoupil. Jak jinak si osvojit jejich myšlení, zvyky a vystupování?

* * * * *

Zbývá už jen pár dní a konečně uvidím svou milovanou Volterru. Možná mi v jejich zahradách a palácích nepřijde moje břemeno nesmrtelnosti tak těžké. Oblékl jsem si řeholnické roucho a pocítil zvláštní spříznění s muži, kteří tak skutečně žijí. Kolik z nich pro to má stejný důvod jako já – totiž zlomené srdce? To mé, nebijící, shořelo roztrhané na kousky spolu s mojí láskou na tom rumunském hradě.

Divadlo pro vesničany začalo. Všichni z naší družiny, kromě Ara a Caiuse, se do hry zapojili také. Ohromně si užívali, když utíkali před mým primitivním dřevěným křížem a předstírali zděšení a smrt, sotva ucítili česnek. Zatlouct jim dřevěný kolík do srdce, což bylo Arovo oblíbené představení, pro mě představovalo docela tvrdý oříšek. Zkuste zabodnout dřevo do skály. Myslíte, že odolá? Musel jsem ho tedy vždycky v ruce v okamžiku zničit na prach, aby to vypadalo, že zajel do umírajícího upíra celý. Naštěstí se nikdy nenašel nikdo dost otrlý, aby chtěl upírovu ránu zkoumat.

Bylo téměř úsměvné pozorovat lidi, jak se jejich hrůza mění v odvahu. Sotva byl krvežíznivý netvor „mrtvý“, obstoupili ho, kopali do něj a měli silácké řeči.

Cesta do Volterry trvala déle, než by trvala obvykle. Nejen upíru, ale i člověku. Musel jsem totiž udělat spoustu odboček kvůli lidem, kteří mě nutili očistit jejich vesnice. Zabít domnělé upíry nebyl problém. Skuteční upíři se chovali tak, aby na ně podezření nikdy nepadlo. A nebo dokázali včas zmizet.

Bylo patnáctého, když jsem konečně vstoupil do bran Volterry. Následoval mě zástup zvědavců, kteří si říkali moji následovníci. Každý z nich byl vyzbrojen několika nabroušenými kůly, kolem krku měli věnec česneku a v ruce provazem svázané klacíky do tvaru kříže. Nesnesitelně páchli i pro lidi. Mně to ale ulehčovalo boj s vlastní žízní. Nemohl jsem uvěřit, že naše divadlo tak vycházelo. Jak mohou být tak naivní? Ale na druhou stranu… oni o upírech nic nevěděli. Znali jen legendy, které si mezi sebou vyprávěli už odedávna.

„Očištění Volterry“ trvalo jen pár hodin. Tady jsme skutečně pár upírů našli. Aro se k nim však dostal dřív, a tak jediný, který se odmítl podrobit, zemřel jeho rukou. Lidé se rozhodli na mou počest večer uspořádat velkou slavnost. Otec Marcus. Tak mi říkali. Smál bych se, kdybych neměl chuť plakat. Teď, když už nebylo na co si hrát, se moje bolest opět projevila plnou silou.

Byl jsem rád, když jsem mohl druhý den předstírat svůj odchod. Zavřel jsem se ve zdech svého někdejšího paláce. Moje naděje, že se mi tu trochu uleví, se rychle rozplynula. Netoužím teď po ničem jiném, než odejít za Didyme. Než však seberu odvahu k tomu, abych požádal Ara nebo Caiuse, aby mi ulevili od mého žití, hraji s nimi dál to divadlo. Shlédli se v trůnech Rumunů, a tak teď sedíme na podobných a předstíráme, že jsme vládci upírského světa. Že dohlížíme na dodržování pořádku a na naše utajení. Časem se bezpochyby najde někdo, kdo naši vládu ukončí, stejně jako my ukončili vládu Rumunů. Nemůžu říct, že bych se té chvíle bál. Vlastně se na to docela těším.

A mimochodem – Demetri se vrátil. Neuspěl, jak jsem předpokládal. Ti dva zmizeli.

Člověk Aro a jeho přeměna

Člověk Caius

Člověk Marcus

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Z Rumunska do Volterry aneb jak se Marcus přestal smát: