Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Záblesk štěstí

24.02.2011 (17:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1708×

Záblesk štěstí

„Když já si nejsem vůbec jistá, Melody.“ Zanořila jsem pohled do země a hrála si s látkou rukávu.

Na to moje přítelkyně spustila: „Proboha, Lily, jak můžeš být v tomhle nejistá? Jste přece už s Philem tři roky? Jak by sis chtěla být ještě jistější?“

Usrkla jsem si čaje. Byl už docela studený. „Tobě se to říká. Ale to je hrozně důležité rozhodnutí, nemáš ani tušení…“

„Ne, máš pravdu, to nemám. Já nemám dokonalého přítele, kterého miluji už tak dlouhou dobu a který mi dnes večer chce dát překrásný prsten s poměrně dost velkým diamantem.“

„Promiň, tak jsem to nemyslela,“ zastyděla jsem se.

„Já vím,“ uklidnila mě Mel a položila mi dlaň na mou, „jen jsem ti tím chtěla říct, že máš pro jednou zahodit všechny tyhle hloupé starosti a věřit, že to dopadne báječně. Protože to tak dopadne. Není nic, co by se mohlo pokazit, ano?“

„Ano,“ špitla jsem a trochu se pousmála.

„No vidíš, takhle ti to sluší mnohem víc. A koukej dělat překvapenou, až ti ho dá!“

„No jistě,“ rozesmála jsem se a Melody taky.

Dopily jsme čaje, pak musela Mel pryč. Za pár minut tu mám schůzku se svým miláčkem. Se svým budoucím manželem. Ta myšlenka mnou zatřásla a donutila se zas usmát.

Objala jsem Mel na rozloučenou a objednala si ještě sklenku vody. Takhle nervózní jsem byla naposledy před přijímačkami na vysokou. Čas se vlekl neskutečně pomalu a mně přišlo, že už tu čekám snad hodiny. Ale uběhlo sotva pět minut. Dýchej, Lillien, už jen chvilku.

Konečně se rozevřely skleněné dveře a vstoupil Phil. Obličej se mi rozzářil úsměvem a musela jsem se hodně krotit, abych svou přehnanou radostí neprozradila, že vím, co dnes večer plánuje.

Seskočila jsem židličky a doběhla ho ke dveřím políbit. Voněl tím krásným drahým parfémem pro speciální příležitosti. Trochu jsem se tomu pousmála. Vypadal dnes vážně perfektně, dal si na tom zjevně záležet. No, já trávila s Mel u zrcadla veškerý dosavadní čas, takže nemám co říkat. Tenhle večer je ale příliš důležitý a já se mu prostě musím líbit.

Že já jsem tu krabičku chtěla najít. Kéž bych to nevěděla. Tahle nervozita je strašná. Co když něco pozná?

Při polibku jsem se mu opatrně otřela rukou o kapsu kabátu. Je tam, ta malá hranatá krabička. Cítila jsem ji. Naplnilo mě štěstí a radost.

„Tak, kam půjdeme?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Překvapení. Následujte mě, madam,“ odpověděl a nabídl mi rámě. Ach bože, jak já ho miluji.

Šli jsme po kolonádě. Byl krásný večer, a tak jsme nemuseli spěchat nikam dovnitř.

„Co takhle zmrzlinu?“ nabídl, když viděl, jak mlsně pokukuji po stánku na druhé straně ulice.

„Ráda,“ usmála jsem se.

Odběhl a za chvilku se vrátil s pistáciovou pro sebe a kopečkem jahodové pro mě. Ví, že ji mám nejradši. Já se mezitím vyhoupla na zábradlí mostu. Byla vážně nádherná noc a Seina vypadala ve světle hvězd jako tekoucí zlato. Nemohl vybrat lepší čas.

Políbil mě a dal mi můj kornout. Jedli jsme sladkou dobrotu a smáli se lidem okolo. Umazal si od zmrzliny nos. Setřela jsem ji a políbila ho. Vše bylo dokonalé, až neuvěřitelně dokonalé. Zase mě popadl ten strach, že se to někdy už musí pokazit. Ale pak se mi v hlavě ozval Melodiin hlas: „No tak, zkus se chvíli prostě radovat.“ Měla pravdu, proč bych si tenhle okamžik měla kazit nepříjemnými myšlenkami?

Zahleděla jsem se do Philových očí a bylo mi zas krásně. Mám dokonalého přítele. Zařídil nám a nejbližším přátelům výlet do zamilované Paříže a ještě si na tu dobu naplánoval mě požádat o ruku. Nejlepší na tom všem je, že to znamená, že bude brzo můj muž. Sevřela jsem dlaně v pěst, abych s nimi s hlasitým jásáním nezačala mávat.

Ulice se začaly pomalu vyprazdňovat a já myslela, že se blížíme k našemu hotelu. Ještě pořád nic neudělal. Snad si to nerozmyslel? Třeba jsem se dneska chovala moc praštěně a on si řekl, že na to ještě není vhodný čas. Zase jsem to pokazila, to snad ne!

V tu chvíli jsme ale zatočili do ulice, která k hotelu nevedla a mně se zas vrátila radost do tváří. Nevím vůbec, kam mě to vedl. Ubývalo pouličního osvětlení a já byla trochu zmatená. Poslední ulička, do které jsme zašli, už byla temná úplně. Jen na jejím konci jako by něco doslova zářilo.

Dovedl mě až na konec, kde bylo malé kruhové nádvoří. Uprostřed stála kašna osázená rozsvícenými lampióny. Vypadala jako posetá hvězdami. V životě jsem neviděla nic krásnějšího. Došlo mi, že ty hvězdy na ní dnes svítí jen pro mě.

Phil mě objal a zašeptal potichu do vlasů: „Vypadá překrásně, co? Chtěl jsem ti ukázat něco tak krásného, jako vídám já každé ráno, když se probouzíš.“

Zachvěla jsem se láskou. „Ach, Phile!“ vypískla jsem a dlouze ho políbila.

Odsunul mě od sebe a zvážněl. „Mám na tebe dotaz.“

Normálně bych se začala bát, když nahodí takový tón. Ale teď se mi srdíčko roztančilo. Je to tady!

Zahleděl se mi do očí. Viděla jsem v těch jeho trochu nervozity a pak hodně lásky. Doufala jsem, že on vidí to samé. Pak se konečně zeptal:

„Chceš se se mnou probouzet i další rána?“ A vyndal tu překrásnou krabičku. Už vůbec nešlo o diamant na stříbrném kroužku. V té krabičce byla naše láska. Náš budoucí společný život.

Nemám nejmenší tušení, jak jsme se v několika následujících minutách dostali do našeho hotelu. Vím jen, že ta noc byla nepřekonatelná!

Když jsem se ráno vzbudila, šokem jsem zas málem padla. Nadělali jsme neskutečný nepořádek. Zdálo se, že pokoj byl pro nás vyzdoben srdci a růžemi. Teď z nich byla ale jen hromada červené na koberci. Jeden polštář byl roztržený a sypalo se z něj peří. Všude kolem to vonělo našimi těly. Bylo mi nádherně.

Zabořila jsem hlavu ještě na chvíli do peřin a užívala si ten pocit. Slyšela jsem, jak miláček ve vedlejší místnosti zalévá kávu. Na prostředníčku pravé ruky mě příjemně hřál krásný prsten.

Pak mi najednou něco došlo! Oči se mi roztáhly v zděšení a já vyskočila z postele jak namydlený blesk. Okamžitě jsem letěla ke kabelce a začala v ní párat po malé krabičce. Konečně mi padla do rukou.

Rozklepaně jsem z ní vytáhla jedno plato tabletek. Bože, Lil, ty jsi taky kráva! Hlavně, že ses už včera vztekala, že sis ji zapomněla. Ten telefon, co začal v noci pípat, to byla upomínka! Vážně na facku, sakra! Vztekala jsem se sama na sebe a zmateně koukala na přebývající prášky.

Co naplat? Snad zaberou, když si je teď ještě vezmu. Už už jsem si přibližovala dlaň k ústům, když mě něco napadlo. Vlastně, proč ne? Beztak chceme být spolu. Zakousla jsem se zamyšleně do rtu. Musím na to nějak zavést téma, abych se ujistila, ale… ale já bych chtěla. Zasněně jsem přivřela oči a představila si to, svou rodinu.

„Ano,“ šeptla jsem si a zahrabala drobné pilulky do postraní kapsy kabelky.

„A jak dlouho je ti už špatně?“ ptala se mě Mel, když si prohlížela těhotenský test.

„Ježiš, já nevím, tak týden. Tak dělej, co je na něm?“ popoháněla jsem ji celá netrpělivá.

„Dvě modrý čárky. Co to znamená?“

Vypískla jsem a silně ji objala. „To znamená, že to vyšlo!“

„Áaaa!“ vykřikla taky nadšeně a začaly jsme v objetí skákat po místnosti. Jak malý praštěný holky.

„Počkej,“ zarazila jsem ji prudce. „Nesmím se teď namáhat.“ Na to jsme se obě rozesmály.

Trvalo nám poměrně dost dlouho, než jsme s Melody vymyslely, jak to Philovi nejlépe říct. Chtěla jsem něco super originálního a to není zrovna jednoduchý cíl. Ale pak mě napadla vážně geniální věc. Teda aspoň Mel z ní byla nadšená.

„Miláčku? Projedeme spolu ty fotky z dovolené, než je pošleme Carlovi a Mel? Víš, aby tam třeba nebylo něco, však víš.“ Zachichotala jsem se a zatočila na židli u počítače.

„Jo, to bychom asi měli,“ pousmál se Phil. Vysadil si mě na klín a rozklikl složku s fotkami.

Nepatrně jsem se rozklepala nervozitou a vzrušením. Jak asi bude reagovat? Co když jsem to odhadla špatně a on ještě rodinu nechce? Musím věřit, opakovala jsem si pořád dokola a snažila se uklidnit.

Phil rychle projížděl jeden obrázek za druhým. Občas ho okomentoval nebo se usmál.

„Jo, Eiffelovka byla dokonalá,“ povzdychl si, „ale tohle by asi vidět nemuseli,“ dodal a záběr na hluboký polibek přesunul do jiné složky.

Jeho prsty se hbitě pohybovaly po klávesnici, jak dodával k fotografiím popisky. Měl zas ten sladký soustředěný výraz a potichu si přitom slova odříkával.

„Louvre, Louvre2, Louvre3, bože, těch tu je… Montmattre, Moulin Rouge, Champs-Élysées, Louvre4… Co je tohle?“

Zarazil se na černobílé fotografii. Mezi očima se mu udělala malá vráska, jak se snažil rozpoznat, co je mezi podivnými zakroucenými šmouhami. Neslyšně jsem se nadechla.

„To je přece naše malé ploďátko,“ šeptla jsem a pokoušela se o úsměv. Ale nervozita tomu hodně bránila.

„Cože naše?“ Podíval se na mě nechápavě. Snad to nebyla jen má paranoia, že jsem v jeho očích spatřila šťastnou naději. Povzbudila mě. Koutky se mi roztáhly v úsměv.

„Ploďátko. Tady.“ Ukázala jsem prstem na jinak stočenou smět šmouh.

Můj snoubenec se naklonil blíž k obrazovce a několik vteřin si to místo prohlížel. Pak se vrátil zpět ke mně a mému úsměvu, sklouzl k bříšku a zase k očím. Pomalu se mu výraz měnil z nechápajícího na pochopení a záhy – pro mou úlevu – do radosti.

Pak už se konečně rozzářil zcela. „To jako, jako miminko? Budeme mít miminko?“

Štěstí mě zaplavilo a pomalu vzalo slova. Byla jsem se schopna jen nadšeně usmívat a přikyvovat.

Vzal mě do náruče a stále opakoval: „Naše miminko? To jako, že já budu táta? Opravdovej táta? Opravdovýho miminka?“ V životě jsem neviděla nic rozkošnějšího. Políbila jsem ho.

„Ano, budeš táta.“

„Miluju tě!“ zakřičel a svalil se se mnou v náručí do peřin. Objal mě tak silně, že jsem ho musela trochu odstrčit.

„Promiň, miláčku,“ zašeptal. Načechral polštář a opatrně mi na něj položil hlavu. „Teď musíš být hrozně oparná a hlavně v klidu,“ žvatlal dál a já se nepřestávala usmívat.

Byl to tak nádherný pocit. Cítila jsem jeho lásku z dlaní, které mě objímaly a pak ještě z toho maličkého cosi uvnitř mě. Hřálo to a hladilo u srdce. Přišla jsem si tak plná, spokojená. Jako bych tím splnila smysl svého života.

Phil mi opatrně povytáhl blůzu a přejel prsty po bříšku. „Hlavně, aby se ploďátku nic nestalo.“

Zasmála jsem se, jak rychle si to slovo taky osvojil. Pak mě najednou ale v bříšku trochu zabolelo a já si leknutím poposedla. Jako bych z něj slyšela hlas. Slabý, vzdálený. I Phil to postřehl a uskočil.

„Hej vy dva, nechcete už toho válení nechat? Máme dneska taky práci!“

„Áááá! Co je to?“ vykřikla mi v náručí. Celá se chvěla. Ještě před chvílí mi spokojeně oddychovala na hrudi a já si hrál s pramínky jejích vlasů. To Edwardovo napomenutí ji šíleně vyděsilo.

„Rose, lásko, jsi v pořádku? Co se stalo?“ Beze slova se dívala kamsi na zeď a hlasitě oddechovala. Pak se otočila na mě. Její oči byly vyděšené jak ještě nikdy. Pak se jí tvář zachmuřila smutkem.

„Jen sen,“ špitly ty dokonalé rty.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Záblesk štěstí: