Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zachránila jsem tě

22.05.2012 (15:30) • KikiCallen • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1858×

Zachránila jsem tě

Byla jsem na lovu se svojí rodinou. Carlisle, Esmé, Edward a já. Všichni už se rozeběhli někam za zvěří, zatímco já jsem si vychutnávala chvilku, kdy jsem o samotě. Nikdo poblíž nebyl. Jen nezkrotná příroda. Vítr mi rozcuchával mé blonďaté vlasy, které se pak však poslušně vrátily na místo. Asi dva kilometry ode mě jsem slyšela potok, který věčně pospíchal krajinou. A kdybych začichala, určitě bych ucítila divokou zvěř, která byla někdy poblíž. A za chvíli už nebude.

 S povzdechem jsem se zhluboka nadechla a otočila jsem se dokola. Asi tři kilometry ode mě se pásli nějací býložravci. Zhnuseně jsem znovu začichala. Asi třicet kilometrů ode mě byla nějaká větší šelma. Snad medvěd nebo rys. To bude můj dnešní oběd. Ještě jednou jsem si čichla a jasně si určila směr, pak jsem opět vypnula své výjimečné smysly a vydala se tím směrem.

 Nemyslela jsem. Stromy kolem mě rychle letěly, ale já mohla zaznamenat každičký detail. Veverky vesele pobíhaly po stromech. Zrovna měly mladé. Jako by si hrály a dováděly. Musela jsem si přiznat, že pro tohle jsem měla slabost. Rodinné štěstí, jako by se znázornilo na roztomilých zvířátkách, které jsem prostě nemohla považovat za potravu. Snad bych je dokonce i chránila před šelmami, kdyby mi to dovolily. Ale rozhodně bych je nedokázala sníst.

 Vždycky jsem chtěla mít rodinu. I přesto, že jsem Esmé, Carlislea a Edwarda měla moc ráda, stejně jsem si připadala osamělá. Chtěla jsem mít děti, muže… Děti mít ale nemůžu, a i když se většině chlapů líbím, pochybuji, že by se našel někdo, kdo by chtěl se mnou strávit život.

 Pomalu jsem dobíhala na místo, kde jsem předtím cítila tu šelmu. Opatrně jsem přešla do klusu a chtěla znovu začichat, ale vtom jsem uviděla velkého medvěda. Ne, že by to byla nějaká výzva. Byla jsem stokrát rychlejší a silnější. Neměl šanci.

 Rozhodla jsem se, že ho nechám trochu proběhnout, aby měl teplejší krev. Vylezla jsem na nejbližší strom a po stromech přeskákala až na druhý konec mýtiny tak, abych byla obličejem k němu, a seskočila jsem na zem.

 Vtom jsem si všimla, že pod medvědem něco nebo někdo leží. V tu chvíli mě ale medvěd uviděl a chystal se na mě zaútočit. A já to ucítila. Čerstvou lidskou krev. To, co leželo pod medvědem, byl člověk.

 Zběsile jsem se snažila vymyslet nějaký vhodný plán. Musím utéct a přijít si pro medvěda až ve chvíli, kdy už bude ten člověk mrtvý. Už jsem se obracela k útěku, když ten člověk zvedl hlavu. Naše oči se setkaly a mně se zastavil dech. Vypadal jako syn mojí kamarádky, kterou jsem měla, když jsem byla ještě člověk, akorát že byl dospělý a strašně moc krásný. Věděla jsem, že bych neměla a že Edward bude nejspíš zuřit, ale prostě jsem ho nemohla nechat umřít.

 Bezmyšlenkovitě jsem skočila tomu medvědovi na záda. Rychle jsem mu překousla hlavní tepnu a začala pít. Bylo mi jasné, že pokud mám být v blízkosti toho kluka, nesmím trpět hlady, i když mě krev jednoho medvěda asi těžko nasytí. I když jsem to nechtěla, při chuti krve jsem blaženě vzdychla.

 Ale pak jsem se znovu střetla s vystrašenýma očima toho kluka a ihned začala pít rychle. Za pár minut jsem byla hotová. S hrůzou jsem si uvědomila, co ten nebohý člověk právě viděl, a zhrozila se, že se mě bude bát. A bál se. Jakmile jsem se na něj znovu podívala, ihned se začal plazit po zemi co nejdál ode mě. To mě nepřekvapilo. Po celé louce dál úžasně voněla jeho krev a já jsem měla co dělat, abych se k němu nerozběhla a nenapila se. S úžasem jsem se dívala, jak jeho krev teče po trávě. Ten medvěd ho pokousal. Ale nezabil.

Trochu jsem se k němu přiblížila a on na to zareagoval tak, že se snažil plazit ještě rychleji. A já si zatím prohlížela jeho zranění. Byl těžce raněn. Medvěd se mu zahryznul do ruky a ukousnul mu kus nohy. Ten kluk byl ale taky hodně poškrábaný a měl hluboké řezné rány, nejspíš od medvědích drápů. Zbývala mu nejdéle tak hodina života. A já jsem si z hlavy pořád nemohla vyhnat ten obličej.

 Rychle jsem se k němu rozběhla. Musím mu ještě jednou pohlédnout do očí. Musí se mě přestat bát. Já mu neublížím. Ale nejspíš ho ani nezachráním. Nejsem dost silná na to, abych ho přeměnila, ale nezabila. Nedokážu přestat, když ochutnám i zvířecí krev, natož lidskou. Jediný, kdo by to mohl udělat, je Carlisle. A ten je kilometry odsud.

 Už jsem byla jen pár metrů od toho kluka, když ke mně zvedl oči a začal se plazit po zemi, co mu síly stačily. Nechala jsem ho jít a naopak o krok ustoupila. Nebyla jsem si jistá, co dělat dál. Když po pár vteřinách se kluk najednou přestal hýbat. Zděšeně jsem se k němu rozběhla a bojovala se žízní.

 Ten kluk omdlel. Nejspíše vyčerpáním. A já jsem se rozhodla, že ho nenechám umřít. Bylo v něm něco… Nevím, jak to popsat. Byl v něm jistý půvab. I přesto, že měl roztrhané oblečení a po těle rozlitou krev, byl krásný. Ale bylo v něm ještě něco. Něco, co mě přimělo zabít toho medvěda. Něco, díky čemu jsem se rozhodla, že ho nenechám umřít.

 Zvedla jsem ho do náručí a snažila jsem se ignorovat tu úžasnou vůni jeho krve. „Chutnala by báječně,“ šeptal protivný hlásek uvnitř mě. „Jen ho jednou ochutnej…“

 „Sklapni,“ řekla jsem si nahlas, i když to bylo směšný. Musela jsem zůstat silná.

 A tak jsem se poklusem vydala na místo, kde jsme si dohodli s rodinou sraz. Uvědomila jsem si ale, že musím být rychlejší. Na to místo jsem to měla asi třicet kilometrů a tomu klukovi už nezbývalo moc času. I když byl v bezvědomí. To mě děsilo. Nevěděla jsem, jestli ještě žije, a nevěděla jsem, jak velkou mu mám dát facku. A tak jsem se rozhodla, že poběžím tak rychle, jak jen to s osmdesáti kilovým chlapem v náruči půjde. Snad se Carlisle už vrátil z lovu…

Byla to nesmírně těžká cesta. Neustále jsem musela bojovat s nutkáním ochutnat jeho krev. Stačilo by si jen olíznout ruku a na jedné ruce bych ho na chvíli unesla…

„Ne, nesmím,“ připomněla jsem si. „Musím pokračovat dál. Už jen kousek…“

 Strašně jsem se za sebe styděla. To to snad nedokážu? Byla jsem zoufalá. Když jsem normálně na lovu, ulovím tři až čtyři medvědy a pak se stejně snažím vyhýbat se lidem. I když to při životě, jaký vedu se svojí rodinou, moc nejde. Ale teď jsem měla jen jednoho medvěda a na rukou mám lidskou krev. Ta mě přiváděla k šílenství.

Asi tak ve dvou třetinách cesty se ten kluk probral. Párkrát hlasitě zalapal po dechu a pak hlasitě vykřikl.

„Pššš…“ snažila jsem se ho uklidnit a zároveň zklidnit svoje zděšení.

Přestal křičet a jen mi mlčky koukal do obličeje. Měl krásné hnědé oči, ze kterých začaly téct slzy. Jen jsem ho s bolestným výrazem sledovala. Kdybych mohla, určitě bych taky plakala. Jako by nevnímal bolesti svého těla, jako by neviděl, jak jsem vypila medvědovi krev z těla. Koukal se jen na mě. Stejně tak já jsem už skoro nevnímala vábení jeho krve, nevnímala jsem, že s ním běžím. Vnímala jsem jen jeho obličej. Jako by se kvůli němu točil svět. A já nesmím dovolit, aby se zastavil.

Ani jsem si nevšimla, že jsem vběhla na louku, na které jsme měli s Carlislem sraz, dokud jsem nevrazila do Edwarda.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Edward podezíravě, ale já si ho nevšímala. Ten kluk, kterého jsem nesla v náručí, začal zavírat oči.

Umírá, uvědomila jsem si.

„Carlisle?“ zeptala jsem se zoufale.

 „Ano, Rose?“ zazněl zblízka milý hlas.

 „Potřebuji, abys ho přeměnil,“ zašeptala jsem. „Prosím.“

 „Víš to určitě?“ zeptal se mě.

 Jen jsem přikývla. A pak jsem sledovala, jak se jeho tesáky blíží ke klukovu hrdlu. Zavřela jsem oči.

Proseděla jsem u něho asi tři dny. Omlouvala jsem se mu za každý výkřik a přitom žasla nad tím, jak jsem sobecká. Moc dobře jsem si pamatovala ten strašný oheň, který doprovází přeměnu. To byla asi moje nejsilnější vzpomínka ze všech. A přesto jsem to někomu udělala. Nenáviděla jsem život, jaký jsem vedla, a přesto jsem k tomu životu odsoudila i někoho jiného.

 Slyšela jsem, jak jeho srdce naposledy zatlouklo a pak bylo ticho. Naklonila jsem se nad něj. A on otevřel oči.

„Ufff,“ zafuněl.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu snad po sté.

 „Co se to se mnou děje?“

 „Stal se z tebe upír,“ povzdychla jsem si.

 „A ty?“ vykoktal.

 „Jsem taky upírka. A jmenuji se Rosalie. Promiň, nemohla jsem tě tam nechat umřít.“

 „Jsem Emmett,“ usmál se smutně.

 Také jsem se usmála a sedla jsem si na zem vedle něj. On se taky zvednul do sedu. A podíval se mi do očí tím stejným pohledem, jako když jsem ho nesla. Akorát teď neplakal. Tvářil se vážně, ale v očích se mu značila jakási něha. Něžně mě pohladil po ruce.

 „Měla jsi studenější kůži,“ vyhrkl překvapeně.

 „Ne,“ zasmála jsem se. „To ty ji jen máš stejně studenou jako já.“

 Něžně mě pohladil po obličeji.

 A pak mě políbil.

Je to moje první jednorázovka. Doufám, že se vám líbila a že zanecháte nějaký komentář. :D

Autor: KikiCallen, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zachránila jsem tě: