Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zapomeň na mě! část 2/2

30.09.2010 (07:30) • alfa • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1699×

ZAPOMEŇ NA MĚ! - 2. část

POHLED JACOBA:

„Je můj čas, Jacobe. Díky... za všechno,“ řekla slabým hlasem.

„Ne! Bello, ne!“ křičel jsem. Ale marně. Slyšel jsem jak její srdce zpomaluje. Potom přestalo bít úplně.

„Bello...“ zašeptal jsem. Odešla. Navždy.

Chvíli jsem se na ni zoufale díval. Nedokázal jsem se s tím smířit. A taky nechtěl. Dívka, kterou jsem tolik miloval, je mrtvá. Sebral jsem se a vyběhnul ven. Byla už tma, ale venku u ohně seděla nová generace vlků. Naši synové. Všichni se vesele smáli. Potom si mě mladý Quil všimnul a upozornil na to ostatní.

„Co se děje?“ zeptal se můj syn Jack.

„Bella je...“ zlomil se mi hlas a nemohl jsem to doříct.

„Co je s Bellou?“

„Bella je... mrtvá.“ To poslední slovo jsem skoro šeptal.

Snad měla dobrý život. Vím, že s Edwardem by byla mnohem šťastnější, ale ta pijavice ji opustila. Já bych takovou chybu nikdy neudělal. Nikdy bych nedokázal Belle tolik ublížit.

Vzpomínal jsem na to, jak se rozhodla pro mě. Jak jsme se poprvé políbili poté, co jsem se vrátil z úspěšného lovu na Viktorii. Ale teď... je všechno pryč.

POHLED EDWARDA:

Jel jsem hodně rychle. Pořád jsem víc a víc zvyšoval rychlost.

Po nějaké době jsem před sebou uviděl ceduli s nápisem Forks. Cesta mi netrvala dlouho. Poslední dobou jsem se zdržoval poblíž. Cítil jsem, jak mě to k ní čím dál víc táhne.

Neomylně jsem zamířil k jejich domu. Už svítalo. Vystoupil jsem z auta a rychle přiběhl ke dveřím a zabouchal. Ozvaly se šouravé kroky na schodech. To pomalé tempo mě rozčilovalo. Konečně se otevřely dveře a v nich stál... Mike Newton?! Zuřivě jsem zavrčel. Vážně si Bella vzala Mika Newtona?! Sice je už hodně starý, ale je to on. Tím jsem si jistý.

„Přejete si?“ zeptal se ospale.

„Hledám Bellu Swanovou.“

„Isabella Swanová? Ta už tu dávno nebydlí! Odstěhovala se před mnoha lety do La Push.“

„Miku?! S kým to tam mluvíš?!“ ozval se uječený ženský hlas odněkud z domu, ve kterém jsem poznal Jessicu. Neubránil jsem se škodolibému úsměvu.

„Už běžím!“ křikl na ni Mike otráveně.

„Tak díky. A naschle!“ řekl jsem a namířil si to k autu.

„Ehm, pane?“ zavolal váhavě za mnou.

Otočil jsem se zpátky. „Ano?“

„Neznáme se odněkud?“

„Určitě ne,“ odpověděl jsem a hodil po něm jeden ze svých děsivých úsměvů. Jeho myšlenky byly zmatené,  ale neměl jsem čas se s ním zdržovat. Nastartoval jsem motor a odjel.

Za chvíli se rozestoupily stromy podél silnice. Přede mnou se rozprostírala malá vesnice La Push. Nevěděl jsem, ve kterém domě bydlí, takže jsem začal prohledávat myšlenky lidí. Na tak časnou ranní dobu jich bylo podezřele mnoho. Ve většině myslí jsem slyšel chudák Jacob... proč všichni myslí na nějakého Jacoba? Potom jsem ale uslyšel něco konkrétnějšího.

„Chudák Jacob, přišel o Bellu.“

Co to má znamenat? Byl jsem z toho ještě víc zmatený. Prudce jsem zatočil volantem na druhou stranu a otočil auto na úzké silnici. Zaparkoval jsem před vybledlým červeným domkem, ze kterého se ty myšlenky ozývaly. Dveře byly otevřené, a tak jsem bez pozvání vešel. Do nosu mě uhodil strašný zvířecí zápach. Jenom silou vůle jsem se donutil nezacpat si nos.

V nevelké místnosti sedělo kolem stolu několik starších mužů a žen. Kolem nich postávali mladší kluci. Ti na mě upřeli svoje černé oči a zavrčeli. Vlkodlaci!

„Klid! Toho znám. Je to Cullen!“ řekl jeden ze starších a vrčení ustalo.

„Co tu chceš, Edwarde?!“ promluvil znovu.

„Hledám Bellu.“ Jeho obličej se zachmuřil.

„Přišel jsi pozdě. Bella včera večer zemřela. Právě plánujeme pohřeb,“ odpověděl a mně se zatočila hlava, přestože to u upíra není možné.

„Ne... to nemůže být pravda!“ zašeptal jsem.

„Ale ano, je! Lidé umírají. To je dost běžné. Měl jsi ji proměnit, dokud jsi měl možnost. Na lítost je teď pozdě!“ zakřičel na mě naštvaně.

„A ty jsi jako kdo?!“ zeptal jsem se ho ledovým hlasem.

„Její manžel.“ Pozorně jsem se mu podíval do tváře.

„Jacob Black?!“

„Přesně tak!“ zašklebil se. Už jsem to nedokázal poslouchat. Ona je mrtvá! Ta, pro kterou jsem žil! Nikdy jsem ji neměl opustit. Bez ní můj život nemá smysl.

„Dnes odpoledne pořádáme malý pohřeb na místním hřbitově. Jestli chceš, dojdi.“

„Díky, Jacobe,“ zašeptal jsem.

***

Procházel jsem kolem kamenných náhrobků. Kousek ode mě se začínali scházet lidé. Samí Quileté a vlkodlaci. Bella se nadpřirozena nikdy nezbavila.

Přistoupil jsem blíže k hloučku lidí. Právě to začínalo. Stoupnul jsem si kousek za Jacoba a sklopil hlavu. Ani jsem neposlouchal řeč, kterou kněz pronášel. Jenom jsem zíral do země a vzpomínal na ni.

Trochu jsem se vzpamatoval. Když se lidé začínali rozcházet, podíval jsem se na náhrobek. Zběžně jsem přelétnul její jméno a data. Zaujal mě malý nápis úplně dole.

Nezapomněla jsem.

Nechala mi vzkaz. Věděla, že sem přijdu a usvědčila mě v tom, že jsem ji opustil úplně zbytečně. Ale lítost mi teď nepomůže. Bellu už mi to nevrátí. Rychle jsem se rozeběhl pryč. Mířil jsem na naši louku. Bleskově jsem se rozhodl. Nanosil jsem kusy dřeva doprostřed louky a udělal z nich hranici. V kapse se mi rozezvučel mobil. Věděl jsem, že je to Alice. Nevzal jsem to. Už ani ona mě nezastaví. Vytáhl jsem z kapsy zapalovač a hodil ho doprostřed hranice, která za chvilku vzplála.

„Brzy se uvidíme, Bello,“ zašeptal jsem a vkročil do ohně.

POHLED BELLY.

Stála jsem na louce a pozorovala Edwarda, jak rozdělává oheň. On mě už samozřejmě vidět nemohl.

Věděla jsem, co chce udělat. I když to zní velmi sobecky, tak jsem ráda. Je naším osudem strávit věčnost spolu. Na zemi nebo v nebi. To je jedno. Na tom nezáleží. Hlavní je, že budeme navždy spolu.

„Brzy se uvidíme, Edwarde,“ zašeptala jsem a odešla na věčnost společně s Edwardem.

Možná trochu smutné, možná trochu dojemné, ale rozhodně to neberte jako špatný konec, protože Bella s Edwardem zůstanou spolu. :) A budu moc ráda, když mi napíšete do komentářů svůj názor. :)

← 1. část

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na mě! část 2/2: