Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zhyň, Aro, zhyň!

30.07.2013 (15:30) • petruss11 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2004×

Nikdo mi nemůže porozumět. Nikdo nemůže pochopit, jak se teď cítím. Mnozí se snažili, ale nikomu se to nemůže povést. O tom, že někdo ztratil životní lásku, se píše všude. Daný upír se přes to nemůže přenést a nakonec spáchá sebevraždu. Ale o tom, že někdo ztratí muže, se kterým byl spojený již od první chvíle svého zrození až do poslední chvíle jeho smrti, se nikde nepíše. Je to totiž mnohem horší. V tu chvíli, co byl Alec zabit, jsem ztratila všechny city. A to je právě ten rozdíl mezi ztracenou životní láskou a ztraceným sourozencem. Většina upírů, co ztratí lásku, chce pomstu. Pomstu všem, kteří za to můžou. To já chci pouze smrt. Ne upírů, kteří můžou za tu Alecovu, ale svou. Avšak ti tři bastardi mě tady drží zamčenou bez možnosti jakéhokoli pokusu o sebevraždu.

Už jsem se ale rozhodla. Žádné dveře a ani žádní upíři totiž nemohou zastavit Jane Volturi v tom, aby spáchala sebevraždu. Aro věděl, že mne žádné dveře nezastaví, a tak dal postavit před náš, tedy teď už spíše pouze můj, pokoj mnohočlennou stráž. Ti mě ale nezastaví. Buď umřu v boji s nimi, anebo se mi podaří uskutečnit vlastní plán. Tak jako tak umřu. Tentokrát již doopravdy. Tentokrát už zubaté neuteču, doufám.

Pomalu jsem se postavila na vratké nohy a začala odhazovat mrtvá těla, které mi stála nebo možná lépe ležela v cestě. Nezabila jsem ani jednoho z nich. To dokonale potvrzovaly mé černé oči. Tito chudáci buď umřeli dehydratací, hladem anebo vykrvácením. Některé z nich mi tu totiž Aro nechal krvácející v domněnce, že se neudržím.

Nakonec jsem se doploužila až ke dveřím a ty z posledních sil rozkopla. Překvapilo mne, že za nimi stáli pouze dva strážci. Felix a Demetri. No tak to mi Aro dost ulehčil. Nechal mě hlídanou mými nejlepšími přáteli.

„Zabijte mě,“ šeptla jsem. Oba jen nesouhlasně zavrtěli hlavou, a tak jsem svou prosbu podtrhla slaboučkým mučením. Avšak ani to už jsem nedokázala pořádně ovládat, a tak je to ani pořádně nezasáhlo, dost však na to, aby vzali mou prosbu vážně.

„Nemůžeme,“ řekl rozhodně Felix, ale Demetrimu v očích přeběhl takový ten soucitný výraz. Asi alespoň trochu chápal, jak mi je.

„Zabijte mě,“ zašeptala jsem prosebně znovu. Znovu se stejným, pro mě nepříjemným, výsledkem.

„Zabijte mě,“ vřískla jsem jako malé dítě. Tím jsem vlastně také byla. Dvanáctiletou holčičkou, která nikdy nevyroste v ženu. Dívkou, které bylo všechno vzato a kterou nechtějí nechat, aby šla za tím šla. Věděla jsem, že mne nebe nečeká, ale i peklo muselo být lepší nežli země bez mých milovaných.

Můj vřískot byl nejspíše slyšet až v trůnním sále, protože kolem mne již stáli všichni a dokonce i ti tři parchanti, kvůli kterým tu stále jsem.

Mé rty se zkřivily do prapodivného úsměvu, protože jsem měla šanci udělat to poslední, co jsem chtěla na zemi stihnout. Mé černé oči se zaměřily do těch karmínových mého věznitele. Konečně se mu budu moct pomstít.

„Zhyň, Aro, zhyň,“ šeptla jsem a použila na něj svou moc. Tu největší dávku, kterou jsem kdy na koho použila. A taky se to hned začalo projevovat. Ani ne sekundu po mých slovech se totiž Aro začal svíjet na zemi jako indický tančící had. Chyběla akorát ta hudba. No škoda, příště musím být lépe připravená.

Všichni se na mě vyděšeně dívali, jelikož znali můj osud. Nikdo si nikdy nedovolil zaútočit na našeho vládce. Dokonce i ti, co se na něj jen křivě podívali, za to zaplatili. Ano, všichni se vyděšeně dívali, ale nikdo se mne nepokusil zastavit. Zbabělci.

Po chvíli, když jsem zjistila, že Arovi asi nikdo nepomůže, jsem ho propustila a podívala se mu zpříma do očí. Teď už musí. Teď už mne musí zabít. Nikdo přeci nemůže podrývat autoritu tří vládců. Aro se šokovaně postavil a oprášil, jako by se nechumelilo. Pak se podíval po svých společnících a nakonec jeden z jeho pohledů věnoval i mně. Po chvíli si pouze zívl a otočil se k odchodu. Nejspíš zjistil, že tím, že mne nechá naživu, mi způsobí mnohem větší bolest, než kdyby mne zabil.

„Ještě jsem neskončila,“ zařvala jsem vzteky bez sebe za ním a znovu použila svou moc. Tentokrát jsem do toho dala vše. Poslední zbytky sil, co mi zbyly, jsem právě použila na Ara. Přitom jsem si představovala, co mi za ty roky udělal. Vzal mi mou lidskost. Poté mi vzal svobodu a udělal ze mne stroj na zabíjení. Malou bezcitnou Jane. A nakonec mě připravil i o ten poslední kousek citů. Nakonec mi vzali i jeho, Aleca.

Až teď jsem si uvědomila, že nechci jen tak umřít. Že ho chci vzít s sebou. Ať se mnou zhyne v pekelných plamenech, aby už nikomu dalšímu nemohl zmrvit život.

Tohle všechno se nakonec spojilo a všechno to bylo nasměrované jediným směrem. Směrem k mocnému vládci, který teď plakal bez slz, který prosil, abych přestala. Chtěla jsem mu ukázat tu zrůdu, kterou ze mě udělal.

Znala jsem všechny způsoby upíří smrti. Utrhnutí hlavy, upálení či smrt, za kterou mohla má moc. Ale tuhle smrt jsem poznala poprvé. Smrt vyčerpáním. Vyčerpala jsem všechny své síly, svůj život na to, abych ho sprovodila ze světa. Pouze díky mně v jeden den umřela nejen Arova ďábelská dvojčata, ale také sám jejich pán. Dokázala jsem porazit svého pána, jednoho ze tří vládců, velkého Ara Volturiho. Ale jedno vám povím, vůbec toho nelituji.

Tak co? Líbilo? Nelíbilo? A proč? Budu ráda za jakéhokoli smajlíka a i za kritiku, abych se mohla zlepšovat.

Dále bych se chtěla omluvit všem čtenářům Postarej se o moji dceru, protože mě ta povídka už absolutně přestala bavit a úplně jsem ztratila nit. Prostě už to nechci dál psát. Takže dopsání té povídky odkládám na neurčito. Nejpíš na nikdy. Velice se vám všem omlouvám.

Petruss11

Autor: petruss11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zhyň, Aro, zhyň!: