Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Žij, Rosalie, žij!

20.04.2013 (16:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1737×

Byl jsem jen chudý chlapec, který neměl rodinu a neměl kam jít. Sirotek. Bohatá rodina Haleových se mě ujala a vzala si mě pod svou střechu jako pomocníka, sluhu. Byl to život nudný a náročný, ale stál za to. Vždycky bylo něco, pro co stálo žít a přemáhat tu každodení dřinu a snahu. Například dcera pana Halea, Rosalie.

Rosalie byla, je a bude tou nejkrásnější ženou na světě. A má po kom. Její matka je první nejkrásnější v kraji, kam oko dohlédne. Samozřejmě až po Rose, kterou jsem miloval. Co miloval, já do ní byl blázen! Byla můj střed vesmíru, život, naděje... Prostě byla moje vše. Ale co si budu nalhávat. Já jsem vždy byl, jsem a budu obyčejný sluha, který má na starosti všechno v honosném domě, kromě kuchyně a Rosalie. Velká škoda.

Z mého dumání mě vytrhla kuchařka Dora, která už byla stará a pořádně neviděla, proto mi omylem šlápla na ruku, když jsem kartáčoval podlahu v obývacím pokoji. Původně to byla její práce, ale jak jsem řekl, byla to už starší dáma a nedokázala se tak ohnout, nebo si jen kleknout. Už by nevstala. Navíc, byl jsem gentleman a aspoň jsem za to dostal přidáno. Aspoň to.

„Promiň, já nechtěla,” omluvila se mi a já jen potřásl hlavou na znamení toho, že to nic není. „Jsi hodný hoch, že to za mě uděláš,” dodala rychle a mile se na mě usmála. Byla pro mě jako babička. Navíc vždy milá.

Kbelík a kartáč jsem uklidil na své místo a rozhlédl se po domě. Co bych mohl udělat, pomyslel jsem si. Podíval jsem se z umytého okna na dvůr a všiml jsem si špinavého auta, které se schovávalo ve stínu plechové garáže. Vyběhl jsem ven a vyjel s autem na dvůr. Opět jsem si doběhl pro kbelík a tentokrát si k němu vzal novou houbu. Nesměl jsem zapomenout na nějaké to mýdlo. 

Venku jsem do kbelíku nalil čistou vodu a houbu popatlal mýdlem. Ponořil jsem ji do vody a párkrát zmáčkl, což vytvořilo bílou pěnu. Nejdřív jsem umyl předek auta, zadek auta, strany a na konec jsem si nechal střechu. Když bylo auto umyto a řádně zapěněno, vzal jsem kýbl a auto polil tou pěnovatou vodou. Nabral jsem ještě jednou teplou vodu a znovu auto polil. Pak jsem zase kbelík a houbu uklidil. Auto jsem nechal venku na sluníčku, aby uschlo. Bylo teplo a svítilo slunce. Dokonalý den.

„Oběd!” zakřičela Dora, která by ve svých osmdesáti letech mohla zpívat v opeře. Měla velmi silný a melodický hlas. Radost poslouchat. 

Rychle jsem vběhl do domu, očistil si boty od bahna a hnal se do jídelny. Haleovi sice byli bohatá a vážená rodina, přesto mě a Doru vždycky zvali k tomu, abychom jedli s nimi. Milé. A proč vlastně ne? Stejně tu byli jen oni a já s Dorou. Jinak ani noha, kromě občasných návštěv.

„Dobré poledne, slečno,” pozdravil jsem Rosalie, která také šla za Dorou jako pejsek, a trochu jsem napjal svaly. A že jsem jich měl.

„Dobré,” odpověděla, pousmála se, začervenala a zrychlila krok. Já se plížil za ní. Vždycky jsem se pomalu nemohl hýbat, když se na mě usmála či promluvila. Její hlas byl jako zpěv andělů. Dokonalý. 

Doplazil jsem se za Rosalie do jídelny a u dveří jsem zakopl o práh a spadl na zem. Zasmála se. Bohužel ji matka napomenula, takže zase zvážněla. Sedl jsem si ke stolu a pozdravil se i s paní Haleovou a panem Halem. Pozdrav mi opětovali.

K obědu Dora udělala zase něco vynikajícího, ale nevěděl jsem co, protože jsem to jedl podruhé v životě. Možná potřetí, ale to je jedno. Jaké já měl štěstí, že Rosalie seděla naproti mně, takže jsem ji mohl nenápadně pozorovat.

„Co zase skoro nejíš? Copak ti nechutná?” hněvala se Dora, která si všimla, že nekoukám do talíře, ale sleduju Rosalie. Té to také neuniklo. Nikdy jí to neuniklo.

„Doro, jestli někdo někdy řekne, že mu od tebe nechutná, nebo že neumíš vařit, zmrzačím ho,” odpověděl jsem jí, ale pohled mi stále visel na Rosalie.

Nemohl jsem se na ni vynadívat. Zlaté kadeře se jí vlnily do půli zad, bledé tvářičky se neustále červenaly a oči jí laskavě jiskřily. Navíc byla štíhlá a vysoká, ale mé výšce se vyrovnat nemohla. Samozřejmě.

„Máš nějaké plány na odpoledne?” zeptala se Rosalie její matka a důkladně ukrojila kousek masa, poté si ho elegantně vložila do úst.

„Asi se půjdu projít do parku, matko,” odpověděla mile a krájení masa zopakovala po svojí matce, jako by byla její zrcadlo. „Budeš mě doprovázet?” dodala a stočila svůj pohled ke mně. Bylo velké štěstí, že jsem neměl v puse jídlo. Určitě by mi zaskočilo. 

„A...an...ano,” vykoktal jsem ze sebe překvapeně, čímž jsem rozesmál ostatní u stolu. 

Když se dojedlo, paní Haleová šla vyšívat, pan Hale si četl noviny, Dora šla uklidit nádobí a já s Rosalie jsme si vyšli do parku. V parku bylo tak akorát lidí, ale to mi bylo jedno, protože všechnu svoji pozornost jsem směřoval na Rosalie. Vesele mi vyprávěla, co se stalo nového, co ji trápí nebo naopak dělá radost. 

„Co bys chtěl jednou dělat?” zeptala se mě a poprvé za celou tu dobu mě pustila ke slovu. Škoda. Rád jsem ji poslouchal.

„Baví mě sportování, ale z toho bych se moc neuživil. Stejně asi navždycky zůstanu s vámi a vašimi rodiči,” odpověděl jsem zachmuřeně a zamyslel se. Já vlastně nikdy nepřemýšlel o budoucnosti.

„Když myslíš, ale kdybych já byla na tvém místě, našla bych si nějakou pořádnou práci. Máš velkou sílu a práce se nebojíš, dobře by ses uživil. Lépe než u nás. Navíc, rodiče spoléhají na stáří osamotě, akorát s návštěvami a pozvánkami na večírky. Měl bys myslet na budoucnost,” upozornila mě a zamávala na nějakou slečnu, která šla se svým přítelem na druhé straně parku.

„A vy už jste přemýšlela o budoucnosti?”

„Já už o ní přemýšlet nemusím.”

„Proč?!” 

„Za tři neděle se budu vdávat. Budu ženou Royce Kinga druhého.”

„A co bude se mnou?!” řekl jsem bezmyšlenkově a až po vyřčení té jednoduché věty jsem si uvědomil, co jsem to vlastně řekl. 

„To já nevím. Nejsem vědma. Ale určitě si najdeš nějakou dobrou práci a ženu a budete mít děti. Určitě budeš dělat něco, co tě uživí a bude tě to bavit. A já budu tebe i Doru navštěvovat, ať už budete kdekoliv,” usmála se na mě a pokračovala v cestě. Já neměl důvod se usmívat.

Jak to, že jsem o ničem nevěděl? Jak mi to může udělat? Jak si může vzít toho nadutce rozmazlenýho, nadával jsem v mysli a šoural se vedle Rosalie. Naštvaně jsem kopal do všeho, co mi přišlo pod nohy. Rosalie si toho naštěstí nevšimla... Nebo... Bohužel si toho nevšimla?

Do domu Haleových jsme se vrátili celkem brzo. Zbytek dne jsem byl nabručení a všechnu práci jsem dělal s velkou silou. Někdy až moc velkou. Hodně jsem toho za den rozbil, ale co na tom záleželo. Rosalie se chtěla vdávat a už za tři neděle se jí to mělo splnit. Jen hloupé tři neděle! Ale nejhorší na tom bylo, že její ženich jsem nebyl já, ale rozmazlený hulvát, který se otočil za každou ženskou, která za to stála. To bylo tak nefér!

Třešinkou toho všeho bylo, že Rosalie nezůstala aspoň na tu pitomou večeři a šla k nějaké kamarádce. Sakra! No, spletl jsem se. Největší třešinkou bylo to, že další den měla strávit s Kingovými. Takže jsem neměl čas tři neděle, ale dvě neděle a šest dní! Možná i míň, kdo ví, jestli u něj nebude každý den. Tak jsem také musel odečíst dny, které bude trávit přípravou na svatbu. Když jsem to tak podle oka počítal, měl jsem jen týden nebo pět dní na to, abych s ní byl. Zauvažoval jsem o tom, že bych jí řekl o svých citech, ale mělo to dva háčky. Ten první byl, že jsem nechtěl dostat padáka a ten druhý - horší - byl, že jsem o ni nechtěl přijít. Nechtěl jsem, aby se mi vysmála, vynadala mi a podobně. Nikdy jsem neviděl Rosalie se na někoho hněvat, ale měl jsem přímo před očima obrázek toho, jak by se zachovala, kdybych jí všechno řekl. A nebyl to hezký pohled.

„Sakra, sakra, sakra,” nadával jsem a bušil do dubové skříně. Naštěstí ty rány nikdo neslyšel. Uf.

Co se to vlastně stalo? Rosalie si jednou měla vzít mě. Nám měl jednou patřit hezký dům, auto a my jsme měli mít spolu děti. To já jsem měl být její manžel. To já jsem jí měl říct ano. To já jsem jí měl dát prstýnek. To já jsem měl být bohatý, abych jí mohl dát vše. To já jsem měl být otcem jejích dětí. Dost, jak můžu být tak sobecký. Je to samé já, já a já, napomenul jsem se zamyslel se nad sebou.

Byl jsem takový sobec. Od začátku. Nikdy nezáleželo na tom, co jsem chtěl já. Vždycky záleželo jenom na ní. Na Rosalie Haleové, nejbáječnější dívce pod sluncem. Nebylo důležité to, co jsem chtěl já. Bylo důležité to, co ona chtěla. Jestli se chtěla vdát mladá, prosím. Jestli si chtěla vzít Royce Kinga druhého, prosím. Je mi to jedno. Nejdůležitější bylo, aby byla štastná ona, ne já.

„Půjdeš najít Rosalie? Je něco po dvanácté a ona se už v jedenáct měla vrátit domů! Poslala bych pro ni jejího otce, ale ten je s přáteli a projednává práci. Nemůžu ho nijak kontaktovat!” vtrhla do mého pokoje paní Haleová a začala to všechno na mě chrlit.

„Klid, paní Haleová. Já ji najdu. Dejte mi čas,” ujistil jsem ji a vzal si na tílko košili, aby mi nebyla taková zima.

„Dobře,” přikývla a trochu se zklidila. 

Doběhl jsem do haly a obul si boty. Potom jsem hned vyběhl ven a šel cestou, která vedla k té její kamarádce. Hledal jsem i v různých temných uličkách, byl jsem v parku, u trafiky, na náměstí, u obchodu... Prostě všude. A pak... našel jsem ji.

Ležela na zemi v kaluži krve a obličej měla zkřivený bolestí, tváře bledé a mokré od slz, pusu pootevřenou. Rychle jsem k ní doběhl a klekl si k ní. Byla zbitá a znásilněná. Krev z ní ještě tekla.

„Rosalie, jsem tady. Ššš, jsem tady,” řekl jsem zděšeně a chytil ji za ruku, kterou se ke mně snažila zvednout. Byla studená jako mrtvola.

„Kdo ti to udělal?” zeptal jsem se urychleně a vykašlal se na vykání.

„Ro... Royce,” sykla zmoženě.

„Vydrž, dojdu pro pomoc. Jen vydrž,” šeptl jsem a teprve teď si uvědomil, že mi tekly slzy.

„Ne, nikam nechoď. Zůstaň tady,” zašeptala skoro neslyšně.

„Ale...” 

„Je pozdě,” zašeptala a já se podíval na její rty. Bílé stejně jako její mrtvolová kůže. Ztratila až příliš krve. Měla pravdu, už bylo moc pozdě.

„Žij, Rosalie, žij,” přikázal jsem jí, i když to znělo spíš jako prosba. Chybělo jen to slovo prosím. Zavrtěla hlavou.

„Vždycky jsem tě miloval, Rosalie Haleová,” prohlásil jsem a políbil ji. Polibek mi slabě oplatila. Neměla žádnou sílu. „A vždycky tě budu milovat,” dodal jsem rychle a nechal slzy téct proudem. Nedalo se to vydržet.

„Navždy,” zašeptala a oči se jí obrátily. Naposledy se usmála, naposledy mi stiskla ruku, naposledy vydechla a naposledy jí zatlouklo srdce. Naposledy... 

„Ne, prosím. Tohle mi nedělej! Žij, Rosalie, žij!” řekl jsem omámeně a poslední větu jsem vykřikl do mrazivého větru.

„Rose,” zašeptal jsem její jméno a přivinul jsem si ji do náruče. Jemně jsem ji svíral. Slzy mi tekly proudem a kdyby to šlo, vystačily by na celý sad, jen aby zalily přes tisíc stromů.

Ale teď, když Rosalie umřela, je něměl kdo chytat. Nebyl nikdo, kdo by jimi zalil stromy. Nebyl nikdo, kdo by je sesbíral z mé tváře. Nebyl nikdo, kdo by mě rozveselil. Nebyl nikdo, kdo by mě láskyplně objal. Nebyl nikdo, koho bych mohl milovat do konce svého mizerného života.

Tak jsem tam jen tak seděl, objímal mrtvé tělo dívky, kterou jsem miloval, tiskl si ji k sobě a brečel. Opíral se do mě ledový vítr, ale bylo mi to jedno. Byl jsem celý špinavý od krve, ale bylo mi to jedno. Neměl jsem pro koho žít, ale bylo mi to jedno. V tu osudovou chvíli mi bylo jedno úplně všechno...

Byl to už týden, co Rosalie Haleová umřela. Všem moc chyběla. Mně, Haleovým, Doře, všem. Nebyl nikdo, kdo by ji neměl rád. V ten osudový večer mě tam našli pan a paní Haleovi. Když se pan Hale vrátil z práce, paní Haleová mu všechno řekla. Nezapomněla podotknout, že jsem se Rosalie vydal hledat, ale že jsem se ještě nevrátil. Ani s ní. Ani sám. Vůbec. 

Našli mě v té ulici ležet na zemi, objímajíc Rosaliino mrtvé tělo. Protože jsem měl jen kalhoty, tílko a košili, byl jsem hodně promrzlý. Pan Hale našel pomoc a já jsem se dostal do nemocnice včas. Kdybych se tam totiž dostal jen o minutu později, zemřel bych na podchlazení. Ale bylo by to lepší. Mnohem lepší. Nemusel bych dál pokračovat v tom nesmyslném životě, který stejně nikam nevedl a nevede. Ani nikam nepovede. Ale bylo velmi zvláštní, jak se krásné počasí změnilo v takový mráz.

Dnes měla Rosalie pohřeb. Díval jsem se na to jenom z povzdálí a to ze dvou důvodů. Pohřbu se zúčastnili jen příbuzní a vyšší lidé, kteří Rosalie znali. Já jsem tam nemohl. Byl jsem chudý, navíc jsem dal výpověď a Haleovi se dozvěděli o mých citech k Rosalie. To byly hlavní důvody, proč mě tam nepustili. Ale co. Stejně bych se tam zhroutil.

Po pohřbu jsem se vydal na hřbitov a klekl jsem si k nejnovějšímu hrobu. K hrobu, na kterém bylo vytesané jméno Rosalie Haleová. Chvíli jsem tam jen tak klečel a pak jsem na náhrobní kámen položil jednu rudou růži a obálku, ve které byl dopis.

Milá Rose,

vždycky jsem tě miloval, miluji a vždycky tě milovat budu. Byla jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo. U tvých rodičů jsem byl od pěti let, kdy mě našli samotného toulat se městem. Byl jsem sirotek a Dora mi byla babičkou, tobě chůvou. Už od deseti let jsem tě obdivoval a snil jsem o naší společné budoucnosti.

Když jsi začala chodit do školy a někdo ti pořád podstrkával do tašky psaníčka, byl jsem to já. Když ti bylo šestnáct let, to já jsem ti dal do pokoje dva tucty bílých růží a navíc jsem jim odřezal trny, protože jsem nechtěl, aby ses popíchala. U každého jídla jsem po tobě pokukoval a Dora mi potom nadávala, že vůbec nejím. Když jsem se tě zeptal, co se mnou bude, myslel jsem to tak, co se mnou bude bez tebe. Nelíbila se mi představa, že si vezmeš jiného muže nežli mě. 

Byl jsem strašný sobec a hnusil jsem se sám sobě, ale potom mi zničehonic svitlo a já si uvědomil, že nezáleží na tom, co chci já, ale na tom, co chceš ty. Vždycky jsi byla světlem v mém životě. Mou radostí, mou vášní a mou silou. Dal jsem výpověď u tvých rodičů, protože nemůžu spát pod střechou, pod kterou jsi spala ty. Nemůžu jíst u stolu, u kterého jsi jedla ty. Nemůžu chodit po chodbách, po kterých jsi chodila ty. Nemůžu potkávat lidi, které si potkávala ty.

Nemůžu žít bez tebe.

Proto jsem se rozhodl, že ukončím to trápení. Teď zmařím jeden lidský život, který rozhodně nebyl zbytečný. Jsem velice rád, že jsem mohl žít na tomhle světě. Že jsem tě mohl mít rád. Že jsem mohl být tebou posedlý. Že jsem tě mohl milovat. Že jsem se mohl dívat do tvých očí. A že jsem se mohl dívat na tvůj úsměv.

Na shledanou, Rosalie, potkáme se v nebi. Jdu za tebou.

Tvůj Emmmett 

To stálo v dopise, který byl v obálce. Ležela na náhrobním kameni, který nesl jméno mé milované. Ještě naposledy jsem zašeptal slovo sbohem do větru, vstal jsem a odešel ze hřbitova. Promrzlým městem jsem si to mířil k mostu, pod kterým bylo velmi hluboké jezero. Když jsem došel k mostu, postavil jsem se na jeho zábradlí a zahleděl se pod sebe do hlubin jezera.

Ještě jsem si připomněl skutečnost, že neumím plavat. Naposledy jsem zauvažoval o tom, jestli to mám udělat a naposledy jsem se svobodně a tíživě nadechl. Pak jsem skočil dolů a cítil akorát vítr, jak mi provětral kapsy. Najednou mě něco bolestivě šlehlo a já poznal temnou vodu, do které jsem skočil bolestivého placáka. Všude byla tma, ale přesto jsem poznal různé obrysy a ryby. Navíc mi došel vzduch a já se začal topit.

Sice jsem se utopit chtěl, ale instinktivně jsem kopal nohama a házel ruka. Bohudík to nepomáhalo. Nechal jsem všeho pohybu a nechal jsem své tělo klesat dolů a dolů. Když už byla smrtící temnota na dosah a já cítil, že milosrdná smrt přichází, ucítil jsem palčivou bolest na krku.

Nějaké zvíře mě kouslo, pomyslel jsem si rychle a chtěl jsem se ohnat, ale bolest zesílila a zuby byly pryč. Celé mé tělo spaloval oheň a já měl chuť křičet, ale nemohl jsem. Sice jsem byl skoro až u dna, ale přesto, když jsem se podíval před sebe, spatřil jsem jeden pár zlatých očí s uhrančivým pohledem...

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žij, Rosalie, žij!: