Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zima

15.12.2011 (19:45) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2334×

Stála jsem u okna a pozorovala okolí. Na zemi ležela silná vrstva sněhu a parapety zdobily rampouchy. Usmívala jsem se na sníh a sáhla jsem po kličce u okna. Jemně jsem s ní otočila, a když se okno otevřelo, dýchl na mě ledový prosincový vzduch. Zavřela jsem oči a nasála tu omamnou vůni. Cítila jsem zimu, sníh a Vánoce. Tohle období jsem měla nejraději. Každý rok jsem čekala jen na něj a na své narozeniny. Ty jsem měla v červnu, takže od té doby jsem se nemohla dočkat toho dokonalého dne. Dne plného lásky a štěstí.

Vzala jsem do ruky trochu bílého sněhu a zasmála se, když jsem ucítila, jak je ledový. Než jsem se nadála, zbyla z něj jen trocha vody, která mi stékala po rukách a vsakovala se do látky pyžama, které jsem měla na sobě. Lehce jsem se otřásla a raději si ruce otřela do ručníku na topení a okno zavřela. Zbývalo pět dní do Vánoc a já už teď měla všechno hotovo. Koupené dárky byly zabalené a uložené ve skříňce u postele. Pro tátu jsem měla něco, co ho udělá šťastným a alespoň na chvilku přijde na jiné myšlenky. Angele jsem koupila parfém a permanentku do místního bazénu. Mluvila o tom tak dlouho, až jsem se rozhodla, že jí to přání splním. Pro několik dalších přátel jsem měla drobné věci, které udělají radost. Pro tetu, která jezdí každé Vánoce, jsem pořídila nový kostýmek a dokonalou pudřenku. Věděla jsem, jak si potrpí na dokonalý zevnějšek, takže ji určitě potěším. Nejkrásnější dárek byl ale pro někoho úplně jiného. Pro Edwarda.

Měla jsem už všechno, ale dárek pro mého upířího přítele jsem neměla. Když se mi přiznal, co je vlastně zač, ani trochu jsem se nebála. Věděla jsem, že miluje, nezabíjí nevinné lidi a snaží se žít jako normální člověk. Obdivovala jsem ho. Opravdu jsem byla překvapená, jak je hodný a snaží se pomáhat lidem. Dělal v nemocnici lékaře na poloviční úvazek. Ženy lékařů si stěžují, že své muže skoro nikdy nevidí, ale já byla hrdá na to, když odcházel zachraňovat životy.

Procházela jsem tehdy kolem jednoho zlatnictví a ve výloze uviděla ten pravý dárek. Vešla jsem do obchodu a s překvapením hleděla na řetízek s přívěskem před sebou. Byl ze zlata a přívěsek byl ve tvaru noty. Věděla jsem, jak moc Edward miloval hraní na piáno a jiné hudební nástroje. Když jsem se rozhodla, že mu ho pořídím, všimla jsem si prstýnku vedle řetízku. Byl zlatý a zdobil ho velký kámen. Zářil na všechny strany a já zalapala po dechu. Byla jsem s Edwardem rok a pár týdnů. Úspěšně jsem složila zkoušku dospělosti a vydala se na tu nejtěžší zkoušku. Život sám.

Oslava maturity byla obrovská. Alice, Edwardova sestra a má nejlepší kamarádka, uspořádala dokonalou oslavu pro všechny maturanty. Popíjelo se, jedlo se, tancovalo se a k mému zděšení se i pralo. Nebyla by to opravdová oslava, aby nedošlo ke rvačce, mínil Emmett, Edwardův bratr.

Sice jsem byla s Edwardem a chtěli jsme být navždy spolu, ale nemohla jsem nechat svého otce samotného. Každý večer jsem se vracela domů, uvařila mu a povídala si s ním. Na stanici se seznámil s jednou ženou, do které se prý zamiloval. Překvapením pro mě bylo, že i ji zdolal tento cit. Byla jsem neskonale šťastná, ale pořád jsem měla strach, že o něj přijdu. Po smrti maminky jsem každý den děkovala bohu, že je v pořádku a žije. Smál se, ale viděla jsem mu na očích, že má stejnou starost.

S krabičkou obsahující dárek pro mého Edwarda jsem procházela kolem vánočně vyzdobeného Seattlu. Byla jsem okouzlena všemi těmi světýlky, jmelím a ozdobami. Usmívala jsem se a ze všeho nejvíc si přála, abych byla už navždy takhle šťastná. Ten pocit, který se mi rozléval po těle, nešel popsat. Během cesty k autu jsem nakoupila ještě několik drobností. Byla jsem spokojená a těšila se, co ostatní řeknou na to, co jsem jim pořídila. Nejvíc jsem se těšila na reakci Edwarda.

***

Byl pátek a zbýval den do Štědrého dne. Těšila jsem se jako malá a užívala si všeho, co mi to připomínalo. Stromek, ozdoby a cukroví. Esmé se překonala a upekla tak dokonalé cukroví, že jsem se mohla utlouct. Každý den jsem trochu ujedla a byla spokojená.

Čím víc se blížil ten den, tím víc mi Edward přišel smutnější. Nevěděla jsem, co se děje, ale měla jsem strach. Co když mě chce opustit? Nepřežila bych, kdyby mě nechal. To on mě vrátil zpátky do života a znovu mi ukázal, jak je krásný. Nevydržela jsem to a udeřila na něj. Smutně se usmál, pohladil fotku, kterou měl na stole, a otočil se na mě.

„Je to přesně pět let, co umřela Lucy,“ svěřil se mi a já se málem začala fackovat. Zmatkovala jsem kvůli hlouposti a nevnímala, co se kolem mě děje. Všichni z rodiny byli trochu smutní a stranili se Edwardovi. Pořád to pro něj bylo bolestivé.

„Půjdeme za ní,“ řekla jsem a sáhla do skříně pro nějaké vhodnější oblečení. Černé kalhoty, tmavý kabát a černá čelenka do vlasů. Naprosto ideální. Zvedla jsem se ze země a převlékla se. Sice jsem s Edwardem ještě nespala, ale nahá jsem před ním byla několikrát. Jednou jsem měla vysoké horečky a musela jsem být před ním jen tak, jak mě pán bůh stvořil, aby mě mohl zabalit do studeného prostěradla. Ne že bych se nestyděla, ale to, co mohl vidět, už stejně viděl. Byla jsem nachystaná a připravená, ale Edward se pořád k ničemu neměl. Stál u okna a vykuleně na mě zíral.

„Tak co je? Jdeme ji navštívit,“ řekla jsem mu, vzala ho za ruku a vytáhla z pokoje. Natáhl na sebe kabát a podíval se na mě. Usmála jsem se, vzala do ruky malou květinu, která ležela na stolku a prošla dveřmi. Nečekala jsem, že v prosincový den bude tak teplo, ale byla to pravda. Vůbec jsem se netřásla zimou a dokonce mi ani neteklo z nosu.

Stáli jsme před menším hrobem na zdejším hřbitově a dívali se na fotku dívky, která zde byla pochovaná. Byli jsme potichu a já se modlila k té, kterou oplakával. Slibovala jsem jí, že se o něj postarám a už navždy bude šťastný.

„Bello,“ zašeptal Edward a já se na něj otočila. Čekala jsem, že bude smutný, ale úsměv na jeho tváři mě vyděsil.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala jsem se ho a on se usmál ještě víc.

„Už ji neslyším. Už má konečně možnost v klidu odejít tam, kde se bude mít dobře,“ zašeptal a podíval se k nebi. Z plna hrdla se smál a hleděl na hvězdy. Zmateně jsem na něj hleděla a přemýšlela, jestli se může upír zbláznit.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a on se přestal smát. Sklonil ke mně hlavu a radost z jeho tváře pomalu opadávala. Natáhl ke mně ruku, objal mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíž. Svýma rukama jsem ho objala kolem zad a nasála jeho dokonalou vůni.

„Jsem konečně šťastný. Od její smrti jsem se nezasmál a plánoval jsem, že zemřu. Jenže pak si mi do života vstoupila ty a já se do tebe bezhlavě zamiloval,“ zašeptal, políbil mě a zvedl hlavu k nebi. Usmál se a zavřel oči.

„Děkuju, Lucy,“ zakřičel a já se zasmála. Podíval se na mě a k mému šťastnému smíchu se přidal i on.

***

Ležela jsem v posteli a nemohla usnout. Zítra jsou Vánoce a já už se nemohla dočkat, až si rozbalím dárky a uvidím reakci ostatních na to, co jsem jim pořídila já. Neklidně jsem sebou házela a snažila se myslet na něco jiného. Edward ležel vedle mě a četl si. Byl tak potichu, až jsem na chvilku zapomněla, že je tu se mnou. Vztekle jsem se otočila na bok a kopla nohama.

„Bello, děje se něco?“ zeptal se ustaraným hlasem a odložil knihu. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, ale rozbrečela jsem se. Nechápala jsem, kde se ty slzy vzaly, ale prostě mi tekly po tvářích a já je nemohla zastavit. Sedla jsem si a snažila se uklidnit, ale nešlo to. Hrdlo se mi stáhlo, mokré tváře mě pálily a já začala vzlykat. Až když jsem před očima viděla obličej mé maminky, došlo mi to. Každý rok o Vánocích mě přepadne ten samý pocit. Úzkost a bolest ze ztráty.

„Maminka,“ zašeptala jsem jen a on si mě k sobě přitáhl. Pevně mě objímal, hladil ve vlasech a šeptal mi slova lásky. Minutu po minutě mi bylo lépe a já se konečně mohla nadechnout, aniž by se mi při tom pokusu z hrdla vydral další zoufalý vzlyk.

„Už je to v pořádku,“ uklidňoval mě a pomalu mě pokládal do postele. To vzlykání a pláč mě tak unavil, že jsem během chvilky usnula.

***

Když jsem se ráno probudila, čekalo mě hned několik překvapení. To první bylo, že jsem v pokoji sama. To druhé bylo, že za okny padá sníh, a to třetí bylo, že už jsou konečně Vánoce. Rychle jsem se zvedla z postele, vběhla do koupelny a umyla se. Podle hodin jsem měla ještě dost času, takže jsem si dopřála sprchu a umyla si i vlasy. Když jsem byla hotová, jen v ručníku jsem se vrátila do pokoje a vzala si oblečení, které leželo na posteli.

Stála jsem před zrcadlem a nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Žena, co stála na druhé straně, jsem nemohla být já. Pozorně jsme si prohlížela své rysy a ruce se mi klepaly. Přesně v tuto chvíli jsem vypadala jako ona. Moje maminka. Hnědé vlasy jsem měla dlouhé a u konců se jemně stáčely do vlnek. V očích jsem měla tu radost a plachost přesně jako ona a oblečení, které jsem měla na sobě, mi připomínalo to, co nosila ona. Černé kalhoty, červený svetr a medailonek s její fotkou. Vzala jsem ho do rukou a mírným tlakem ho otevřela. Zalapala jsem po dechu a po tváři mi stekla slza. Na jedné straně jsem byla já, jako malá holčička, a na druhé byla ona. Fotky byly natočené tak, že to vypadalo, jako bychom na sebe dívaly. Zaklapla jsem medailonek, upravila si tvář a vyšla z pokoje.

Už od schodů jsem cítila tu dokonalou vůni cukroví a horké čokolády. Usmála jsem se a těšila se na tu dobrotu, která na mě čekala. Schody jsem brala po dvou a než jsem se nadála, byla jsem dole a rozhlížela se kolem. Obří stromek, který přinesl Emmett, byl dokonale ozdobený a pod ním byla kupa dárků. Musela jsem se podívat jinam, protože bych to jinak nevydržela a všechny je rozbalila.

„Bello, tady jsme,“ uslyšela jsem z kuchyně a pospíchala za nimi. Vběhla jsem do kuchyně a na stole ležel talíř s cukrovým a vedle něj hrnek, ze kterého se kouřilo. Podívala jsem se kolem a viděla jen Esmé s Rosalií. Pozdravila jsem je, posadila se ke stolu a dala se do jídla.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se s plnou pusou a Esmé se zasmála.

„Ještě museli něco dodělat. Hned jak dojíš, tak se vrátí,“ slíbila mi a já rychle snědla všechno, co jsem měla na talíři. Umyla jsem ho po sobě a dopila poslední doušek horké čokolády. Než jsem se nadála, všichni byli zpátky a já pospíchala do obýváku. Všichni už seděli na svých místech a čekali, až se usadím. Posadila jsem se vedle Edwarda, který mě políbil, a všechno mohlo začít.

„Tak, rodino. Jsem moc rád, že jsme se tu zase všichni sešli a můžeme spolu oslavit tento dokonalý svátek. Mám radost, že je i Edward konečně šťastný, a proto chci poděkovat Belle, která ho vrátila do života. Jsme ti opravdu vděční a věříme, že tu s námi budeš navždy,“ řekl Carlisle a podíval se na mě. Usmála jsem se, zvedla se a šla ho obejmout. Když jsme se pustili, vyzval nás, abychom si rozbalili dárky, a začala válka. Všude kolem mě byly jen šmouhy a já se raději posadila. Vedle mě byla velká hromada dárků a já až po několika okamžicích přišla na to, že jsou pro mě.

„Počkejte,“ zavelel Carlisle a zvedl první dárek, který bude rozbalený.

„Ať první dárek rozbalí Bella,“ navrhl a všichni souhlasili. Přistoupil ke mně, položil mi dárek do klína a já ho nedočkavě rozbalila.

„Páni,“ řekla jsem a dívala se na dokonalé šaty zabalené v bílé krabici. Když jsem se podívala kolem sebe, všichni rozbalovali a áchali nad dárky, které dostali. Rozbalovala jsem dál a nemohla zavřít pusu nad tím, jak dokonalé dárky to byly. Když jsem se rozhlédla kolem, viděla jsem, jak jsou ostatní spokojení a šťastní. Edward vzal do ruky dárek ode mě a já na něj se zájmem hleděla. Strhl balicí papír a otevřel černou krabičku, ve které byl dárek ode mě. Když uviděl, co v té krabičce je, usmál se a vzal řetízek do ruky. Prohlédl si ho a podíval se na mě. Natáhl ke mně ruku, ve které svíral zlatý řetízek, a já se zvedla. Vzala jsem ho do ruky, položila ho na jeho krk a zapnula mu ho. Pohladila jsem ho po vlasech a zasmála se. Edward se otočil, podíval se na mě a zvedl se. Musela jsem uznat, že jsem vybrala dokonalý dárek.

„Děkuju,“ zašeptal a políbil mě. Vrátila jsem se zpátky na své místo a rozbalila další dárek. Byla to červená krabička. Se zájmem jsem ji otevřela a zalapala po dechu. V krabičce byl prsten, který jsem viděla v obchodě, když jsem kupovala řetízek pro něj. Po tváři mi stekla slza a zvedla jsem pohled od té nádhery. Klečel přede mnou a díval se mi do očí.

„Když jsem poznal Lucy, myslel jsem, že s ní budu navždy. Pak mě ale opustila a já přestal žít. Jednoho dne se to ale změnilo a já se zamiloval. Bello, chci být s tebou na věky věků. Miluji tě a nikdy už bez tebe nechci být. Staneš se mou ženou?“ Jeho otázka mě překvapila. Podívala jsem se do jeho zlatých očí a viděla v nich lásku a štěstí. Musela jsem mlčet asi hodně dlouho, protože se v jeho očích objevila obava. Usmála jsem se a z tváře si otřela slzy.

„Miluji tě, Edwarde. Nedokážu si představit život bez tebe, ráda se stanu tvou ženou,“ odpověděla jsem a Edward se šťastně usmál. Navlékl mi na prst ten dokonalý prsten a políbil mě.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zima :