Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zkáza jménem Facebook

03.08.2010 (17:30) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4886×

Zkáza jménem Facebook

Kdyby nebylo Belly, byl by to den jako každý jiný, den, který mě necelé půl století nudil. Bůh mi však poslal Bellu, mého anděla a já konečně našel smysl mého života, nebo lépe řečeno existence. A teď se vše zdálo ještě lepší, než kdy dřív – žádná Victorie, která by ohrožovala moji lásku, žádná armáda, kterou vytvořila. Vše bylo tak, jak mělo. Bella se vrátila do normálního lidského života jak nejvíce mohla. Ono když chodíte s upírem, tak to není tak jednoduché.

„Měla jsi zlé sny?“ zeptal jsem se ji ráno, když jsem ji u ní vyzvedl, jako vždy. Všiml jsem si tmavých kruhů pod očima, což mě znepokojovalo. Nemohl jsem být s ní, šel jsem s Emmettem lovit, bylo pro mě těžké ji nechat samotnou.

„Ne, kdepak,“ zavrtěla hlavou, „jen jsem byla dlouho na počítači, to je všechno.“

Povzdechl jsem si. „Jednou se z toho facebooku všichni zblázní,“ poznamenal jsem tiše, avšak ne dost, aby to láska vedle mě neslyšela. Ta se krátce zasmála.

„No tak, Edwarde! Tak si ho taky založ!“

Jen jsem protočil oči. Tuhle větu jsem poslední dobou od ní slyšel často. Copak si upír může založit facebook? Byl to hit, kdo neměl facebook, jako by nebyl, jak říkali někteří lidé. Jestli jsem před tím nenáviděl to, že každému čtu myšlenky, nevím, jak bych tento cit popsal teď. Kromě učitelů, mysleli ve škole všichni jen na tu odpornou stránku.

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším, když mi Bella oznamovala, že i ona se na té věci registrovala. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že na facebooku netráví tolik času, jako její spolužáci. To se však postupem času měnilo. A skončilo to tak, že bývala na počítači pozdě do noci a ona pak byla nevyspalá, což dokazovaly kruhy pod očima a oči měla červené, jak ji námahou praskaly žilky v očích.

Jednou mi svůj profil ukazovala. Jediné, co mě na tom celé potěšilo bylo to, že stav, který si dala byl „zasnoubená“, jediná a poslední věc. Bella moje zaujetí proti té stránce nechápala, já zase nechápal to šílenství okolo...

U školy jsme díky mému rychlému autu byli hned. Bohužel jsme měli první tři hodiny každý jiné a tak jsme se museli na těch pár hodin rozejít. Znovu jsem si povzdechl, momentálně z toho, jak dlouho ji neuvidím, sklonil se a lehce ji políbil na rty. Její reakce byla pořád stejná, což mě stále těšilo. Pousmál jsem se, vtiskl jsem ještě jeden polibek do vlasů a pak ji nechal jít na její hodinu.

...

Bella si našla kluka. Ne, není to tak, jak to zní. Lépe řečeno, on si našel ji. Tvrdil, že je taky z Phoenixu a momentálně prý bydlí nedaleko Port Angeles. Mě se to nezdálo, ale Bella byla nadšená z toho, že se našel někdo, který prožíval to stejné jako ona – tedy stěhování ze slunečného a suchého místa sem do studeného a věčně deštivého státu.

„Ty žárlíš?“ obvinila mě a co vám budu lhát, obvinila mě pravdivě.

Žárlil jsem na něj, ale to jsem nemohl a ani nechtěl přiznat. Proč jsem žárlil? Protože toho měli docela hodně společného, zažili to samé a hlavní důvod, proč mě to tak štvalo, byl ten, že on byl člověk. Popřel jsem to, jako vždy, když se mě na toto zeptala.

Podívala se na mě takovým divným pohledem a pak se otočila zpátky k počítači, párkrát klikla a pak si lehla vedle mě. Automaticky jsem kolem ní objal svoje ruce a pevně, ale opatrně a něžně, jsem si ji přitiskl ještě víc k sobě.

...

Už to byl měsíc, co si Bella s neznámým psala. Čím déle to trvalo, tím více se mi to nezdálo...

„Víš co je nového?“ zeptala se mě, když jsem vešel do jejího pokoje. Tato návštěva byla oficiální – přišel jsem dveřmi, ne oknem, jak jsem si za ten rok zvykl.

„Copak?“

„Setkám se s Paulem! Tuhle sobotu!“ oznámila mi nadšeně.

„Cože?“ Věděl jsem, co mi říká, ale jako bych nechtěl pochopit.

„Ano! Pojede do Port Angeles, něco si tam chce zařídit a tak nás napadlo, že se tam setkáme! Super, ne?“

Už dlouho nebyla pro nic tak nadšená, jako pro tady tu věc. Byl jsem proti. Nechtěl jsem, aby se s ním setkala. A to hned z několika důvodů. Ten hlavní byl, že se mi to pořád nezdálo. A ten vedlejší? Mohl být směšný, já se ho však bál – co když se ji Paul bude líbit?

Čekala moji odpověď, viděl jsem jí to na očích. Naučil jsem se v ní rychle číst, musel jsem, když mi nebyly dopřány její myšlenky.

„Já... Já nevím, co na to říct...“ vydechl jsem. Kdyby aspoň ten kluk byl holka! Bella byla překvapná mojí odpovědí.

„Jak nevíš?“

„Nezdá se mi to,“ přiznal jsem jí. Čekal jsem jakoukoliv reakci, ale takovouhle ne. Naštvala se.

„Nezdá? A co přesně? Že jsem našla někoho, kdo si prošel podobným stěhováním jako já?“

„Tak to nemyslím, Bells... Já jen... Že on se mi nezdá,“ vysvětloval jsem jí. Znovu se na mě podívala pohledem, který říkal, že bude zase následovat věta – „Ty žárlíš?“. Už se nadechovala, aby se opět zeptala, proto jsem rychle dodal: „A nežárlím!“

Krátce se zasmála a pak pozvedla obočí.

„Vážně?“

Vážně? Vážně, Bello, lásko moje? Ne! Žárlím, protože toho máte tolik společného a on ti může dát lidský život! Žárlím!

„Ano, vážně... Jen mám o tebe strach,“ vysvětlil jsem jí.

„I ty můj blázínku! Strach? Teď už jsem přeci v bezpečí! Oba dva!“ zasmála se, objala mě kolem pasu a hlavu si opřela o moji hruď. „Nic nám nehrozí, teď už ne,“ zamumlala.

„Já vím... To je prostě můj tik,“ zašeptal jsem jí a Bella se opět krátce zasmála a já se k ní přidal.

„Miluji tě,“ řekla a zvedla hlavu, aby se mi mohla podívat do očí.

„Miluji tě, Bells.“ Sklonil jsem se, abych ji mohl políbit.

...

„Vážně se o mě nemusíš bát,“ uklidnila mě znovu Bella. Byla sobota, pět odpoledne a Bella se chystala odjet do Port Angeles. Moje touha ji nikam nepustit ještě vzrostla, a i když mě uklidňovala, můj strach o ni se nezmenšil. Jen jsem přikývl, kdybych jí odpověděl nahlas, tak by se jí moje odpověď nelíbila.

Pohladila mě po tváři a nastoupila do svého hrůzného červeného náklaďáčku. Nechtěla odvést, hlavně po tom, co jí Emmett sdělil naše plány na víkend. Měli jsme jet do nedalekých kanadských lesů na lov přemnožených pum. Nechtěla mě nějak zdržovat, aspoň si to prý budu moct déle užít... Což stejně nebudu, protože ona bude tak daleko a já nebudu mít jistotu, že je v bezpečí...

„Uvidíme se v pondělí ve škole,“ mrkla na mě a nahnula se, aby mě mohla políbit. Neprotestoval jsem, naopak, rád jsem se zapojil do polibku.

„Miluji tě, víš to, že jo?“ zeptala se mě a já se musel zasmát.

„Vím... A já miluji tebe,“ ujistil jsem ji, zavřel dveře jejího náklaďáčku. Měl jsem pocit, jako bych tohle už jednou zažil – tenkrát, když jsem ji chránil před Jamesem.

Jednu ruku jsem položil na její tvář a spojil naše pohledy.

„Jsi můj život...“

„A ty můj,“ zašeptala, vzala moji ruku do svých dlaní a lehce mě políbila na hřbet ruky.

...

Nikdy jsem se tak netěšil do školy, opravdu ne. Jen při pomyšlení, že dnes zase uvidím Bellu... Moje nálada hned šla nahoru. První hodinu jsem měl sám, druhou už však s Bellou. Jak jsem se na tu hodinu těšil. Nedalo se to popsat slovy. Bohužel tu však byla politologie. Nenáviděl jsem ten předmět...

Někdo zaťukal na dveře a celá třída naráz ožila. Učitel osobu vyzval dál a ve dveřích se objevil ředitel. Pár žáků se narovnalo, aby vypadalo, že o hodinu mají zájem.

„Mohl bych si vypůjčit pana Cullena?“ To už zpozorněli všichni.

„Ale jistě,“ přikývl učitel a kývl směrem ke mně.

„No... Možná bude lepší, když si vezme i svoje věci,“ dodal ředitel. Jeho myšlenky byly zmatené a pořád dokola se mu v hlavě opakovala – „To není možné.“

Zmateně jsem si posbíral svoje věci a zamířil za ředitelem.

„Co se děje, pane?“ zeptal jsem se, ředitel však jen zavrtěl hlavou. V ředitelně byli dva muži – jeden v bílé košili a tmavě hnědém saku, druhý v policejní uniformě. Ten v saku seděl na ředitelově židli. Poprosil mě, abych si sedl do křesla naproti němu.

„Vy jste Edward Cullen?“ zeptal se mě a já přikývl. Byl jsem čím dál tím víc zmatený, nechápal jsem, co se děje.

„Prý jste znal Isabellu Swanovou.“

„Ano, chodíme spolu...“

Počkat, říkal „znal“? Proč ten minulý čas.

„Stalo se jí něco?“

Muž v saku se nadechl. „Odjela v sobotu večer a ještě se nevrátila,“ vysvětlil mi.

Párkrát jsem otevřel pusu, chtěl jsem něco říct, ale nic jsem ze sebe nedostal.

„Neříkala vám, kam jede?“

„Ano... Na facebooku si psala s nějakým klukem, který je prý z Port Angeles... Psali si tak měsíc a nedávno si domluvili tuhle schůzku... Najdete ji, že ano?“

Muž polkl a podíval se na malý moment na policisty. „Našli jsme tohle... Otec přesně neví, jestli to měla na sobě a jestli jí to patří,“ podal mi igelitový průhledný sáček, v němž byl šátek, který měla v sobotu omotaný kolem krku.

„Ano, je její.“

„A měla ho ten den na sobě?“

„Ano, měla.“

Tohle vyslýchání bylo mnohem horší, než jsem prožil s FBI před několika lety...

„Ale to přeci neznamená, že je...“ Nedokázal jsem to doříct. Neuměl jsem si to ani představit, vyslovit!

Muž se znovu nadechl a polkl. „V tom místě, kde jsme našli tuhle šálu, jsme našli i krev... Hodně krve.“

Moje naděje klesaly hodně rychle dolů.

„Obávám se, že není moc naděje, že je ještě živá,“ zašeptal muž.

Schoval jsem svoji tvář do dlaní a poddal se vzlykům, upířímu pláči bez slz. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděl, ale po nějaké době jsem ucítil dotyk na mém rameni.

„Pojď, synu, půjdeme domů,“ zašeptala Esme, i ona vzlykala. Nevím, jak se tam objevila, ale bylo mi to vlastně jedno.

Potřeboval jsem někoho u sebe, protože ta, kterou jsem potřeboval, tu nebyla... Tu, kterou jsem miloval, do které jsem byl poblázněn... Tu, kterou budu navždy milovat...

Další části:

Zkáza jménem Facebook, aneb jak to bylo

Zkáza jménem Facebook, aneb co bylo pak

Moje shrnutí

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zkáza jménem Facebook: