Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zkáza jménem Facebook, aneb co bylo pak

05.08.2010 (17:00) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4724×

Zkáza jménem Facebook, aneb co bylo pak

Otevřela jsem oči. Nevím, kde jsem byla, ani jsem nevěděla, proč tady jsem. Nepamatovala jsem si, jak jsem se sem dostala. Poslední, co jsem si pamatovala, byla ta velká bolest na temeni hlavy...

Vykřikla jsem a rychle si sedla. To místo jsem nepoznávala. Seděla jsem pod velkým stromem, kolem mě louka a pole. Zamrkala jsem. Jak jsem se sem dostala? Vždyť já mám být mrtvá? Nebo co se mnou ti dva muži udělali? Pomalu jsem se zvedla na nohy a znovu se porozhlédla kolem sebe.

„Hledáš něco?“ ozvalo se nade mnou a já znovu vykřikla, tentokrát překvapením. „Divné... Před tím jsi tolik nekřičela a to ti hrozila smrt,“ pokračovala ta dívka. Rychle jsem se otočila a zvedla hlavu. Seděla na tom stromě, nohy pohupovala do jakého si rytmu a dívala se na mě. Musela být o rok mladší než já, její kůže byla tmavší a černé dlouhé vlasy spletené do dvou copů.

„Kdo jsi?“

„Jmenuji se Kate... Ty budeš Bella.“

„Jak...?“

„To není důležité... Tebe nezajímá, kde jsi?“

„Nejen to...“ vydechla jsem. Dívka se pousmála a seskočila z větve, na které seděla. Znovu jsem se lekla. Bylo to vysoko, ale ona dopadla v pohodě na obě nohy, jako by to nic nebylo. Vytřeštila jsem oči.

„Tohle...tohle nemůžeš!“

„Proč by ne? Tady můžeš všechno!“ zasmála se Kate, která se dala do pohybu a tak už byla pár metrů přede mnou.

„Kde tady?“ zeptala jsem se a rozeběhla se k ní. Najednou se všechno kolem změnilo a já už nebyla na zelené louce, ale v zasněženém lese. „Já jsem v nebi?“

Kate se opět zasmála. „Ne, ty hloupá! Jsi mezi nebem a zemí,“ opravila mě a já se zastavila. Krajina kolem mě se zase změnila. Tentokrát jsem byla v parku a všude kolem mě bylo barevné listí. „Vidíš? Kosek toho a kousek toho,“ usmála se Kate, pozorující mě a moje reakce na místo, které se neustále měnilo.

„Jak dlouho tu budu?“ zeptala jsem se, nechtěla se mi opouštět tahle nádhera.

„Dokud se bezpečně nezbaví tvého těla.“ Zasekla jsem se v půli pohybu. Až teď jsem si to uvědomila.

„Já jsem mrtvá,“ vydechla jsem zděšeně.

„Jinak by jsi tu nebyla.“

„Ale já nemůžu být mrtvá!“ otočila jsem se na Kate, teď se na mě nechápavě mračila. Kvůli zděšení jsem zrychleně dýchala.

„Musím za ním! Nemůžu ho nechat samotného,“ zavrtěla jsem hlavou a rozeběhla jsem se. Nevěděla jsem, kam běžím, ale něco mi prostě říkalo, ať běžím tím směrem, kterým jsem běžela. Byla jsem v lese, stejně jako v parku, i tady bylo všude listí, byl to les v podzimu.

Přede mnou se najednou objevil dřevený, bílo natřený altánek s modrou střechou. Zastavila jsem se a chvíli se na něj dívala. Dýchala jsem zhluboka, abych svůj dech i tep uklidnila.

„Nechoď tam,“ ozvala se za mnou Kate. Nevím, jak se tam tak rychle dokázala objevit, ale bylo mi to jedno. Stejně jako její rada, neposlechla jsem ji a vešla do altánku. Svět okolo mě se změnil, já už nebyla v barevném lese, ale v lese, který byl jen zelený.

Přede mnou byla osoba... Byl to Edward. Usmála jsem se a rozeběhla jsem se za ním.

„Edwarde!“

Něco mě chytlo kolem zápěstí. „Nech ho být, Bello! Už tak dost trpí!“ Byla to Kate, kdo jiný...

Chvíli jsme si dívali do očí, pak jsem hlavu otočila směrem, kde stál Edward. Teď už tam nestál, byl pryč. Rozplakala jsem se. Kate mě objala a snažila se mě utěšit.

„Můžeš ho sledovat, ale nesmíš na něj mluvit, aspoň ne teď,“ řekla mi, stály jsme v altánku a sledovaly přírodu okolo. Až teď jsem si uvědomila, že nepláču, že jen vzlykám, po tváři mi netekly žádné slzy. „Ještě více by jsi ho popletla,“ vysvětlila mi a já přikývla.

„Co se vlastně stalo tobě?“ zeptala jsem se ji, sedla si na zem a opřela se zády o zábradlí altánku.

„Byla jsem stejně naivní, jako ty,“ pokrčila rameny, sedla si vedle mě. Mluvila o tom, jako by se se mnou bavila o počasí, ne o tom, jak byla zabita. Zalapala jsem po dechu.

„A věř, že jsi nebyla sama...“

„Cože?“ dostala jsem ze sebe.

„Neboj se, poznáš je.“

„Jak dlouho tu jsi?“

„Necelý rok... Čekám na tebe,“ usmála se na mě, já však nebyla schopná ji ten úsměv oplatit.

„Ty jsi věděla, že budu tady?“

„Tak nějak...“ Zamračila se, jak nad mojí otázkou přemýšlela. Zatím co jsem si povídaly, krajina kolem nás se pořád měnila – chvíli jsme byly na rozkvetlé louce, pak zase na pláži u moře, v horách, v lese...

„Kdy se zbaví mého těla?“ zeptala jsem se Kate, když jsem na svém zápěstí sledovala diamantové srdce, které mi Edward nedávno dal. Hned vedle srdce se houpal malý vyřezávaný pes. Povzdechla jsem si a z mého hrdla unikl další vzlyk.

„Brzo... Sama to ucítíš.“

„Tvého se už zbavili?“

„Dávno...“ mávla rukou a podívala se na mě. Všimla si, co pozoruji. „Hezký náramek... Divím se, že ti ho nesebrali,“ pousmála se, já se však zděsila. Sebrat mi můj náramek? Bože... Co říct dál? To by byla moje smrt? Vždyť už jsem mrtvá! Znovu jsem vzlykla.

„Jak to, že si nic nepamatuji?“ zeptala jsem se po chvíli, ve které jsem se snažila vzpomenout, jak se to stalo.

„Vzpomeneš si, brzo si vzpomeneš,“ uklidnila mě Kate.

„Pořád říkáš, že to bude brzo! Jenže to je velmi široký pojem!“ rozčílila jsem se, zvedla se na nohy a podívala se ji do tváře.

Byla klidná, vůbec ji nerozhodila moje změna nálady. Pomalu si stoupla na nohy a lokty si opřela o zábradlí, takže stála zády ke mě. To mě rozčílilo a chtěla jsem ji otočit, ale pak jsem si všimla, co sledovala – Edwarda.

Běžel lesem, vedle nás a svou rychlostí mi připomínal běh obyčejného člověka.

„Cítíš to?“ zeptala se mě a já se na ni nechápavě podívala. Ne však na dlouho. Cítila jsem to. Byl to podivný pocit, ale cítila jsem to. Nedokážu ten pocit popsat, ale věděla jsem, že je to ono. Mlčky jsem přikývla a Kate se usmála.

„Běž se s ním rozloučit,“ kývla směrem k Edwardovi. Stále běžel vedle nás, jako by altánek běžel s ním.

„Mám?“

„Jen běž... Za chvíli už musíme jít,“ vysvětlila. Usmála jsem se na ni. Jen co jsem sešla schůdky a byla jsem nohama na zemi, vše se kolem mě změnilo.

Stále jsem byla v lese, ale tenhle byl jiný, nebyl tak hustý a byly tu jen jehličnany... a byla tu rokle.

A tam jsem ho spatřila...

Už to byl měsíc, co Bella byla... A stále to nedokážu říct, ani na to pomyslet. Celé město tím bylo zarmouceno. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Charlie zkolaboval, zhroutil se, a proto mu Reneé nabídla, ať s ní a Philem stráví nějaký čas na Floridě. Pro všechny to bylo těžké, ale měl jsem pocit, že já to mám ze všech nejtěžší.

Neustále jsem byl v jejím pokoji, ležel v její posteli a dýchal její vůni. Měl jsem pořád pocit, že je tu se mnou, že mě vidí... Jednou, když jsem běžel z lovu, jsem ji i uslyšel. Jako by byla ode mě sotva dva metry, byl to radostný křik...

Zavrtěl jsem hlavou, naposled jsem se nadechl polštáře, na kterém spala a vyskočil z okna. Nevím, kam jsem běžel, nohy mě samy nesly. I teď jsem měl pocit, že tu je... Po chvíli jsem byl u kanadských hranic, v lese, kde nebyla žádná zvěř.

Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje a tak jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. Možná že jsem první upír, který se zbláznil...

Běžel jsem dál, až jsem doběhl k jedné rokli... A tam jsem ji ucítil. Cítil jsem ji. Ještě jsem přidal. Byla tu, cítil jsem ji, ona tady je... Zastavil jsem se na kraji rokle a podíval se dolů. Muselo tu nedávno pršet, protože na dně byla kaluž.

Znovu jsem se nadechl... A k její vůni se přidala další. Byly dvě, byla staré a neznámé. Ty mě ale nezajímaly, zajímala mě její. Rozeběhl jsem se dolů.

Noha mi najednou sklouzla a půda se sesunula...

A vůně ještě zesílila.

A pak se něco zatřpytilo.

Otočil jsem se.

„Ne!“ vykřikl jsem, když jsem to spatřil. Bylo to srdce, které jsem ji kdysi dal... Srdce na náramku, na jejím zápěstí... Nevím přesně, co jsem dělal pak, zřejmě jsem její tělo vyhrabal, protože za chvíli jsem ji držel v náručí.

„Ne!“ křičel jsem stále dokola, když jsem ji viděl. Byla celá od krve, všude měla plno škrábanců, odřeniny a modřiny.

„Bello!“ Pevně jsem ji tiskl k sobě, tělo se podalo vzlykům.

„Pust to tělo, Edwarde,“ zašeptal někdo za mnou a lehce se dotkl mého ramene. Trhl jsem sebou a otočil jsem na tu osobu hlavu.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Tomu všemu. Byla to ona, ale ne v takovém stavu, jakou jsem ji měl v náručí. Byla celá ze škatulky, bez krve, odřenin, modřin.

„Bello,“ hlesl jsem. Pousmála se na mě.

„Musíš mě nechat jít,“ mluvila ke mě, jako by mi bylo pět.

„Ne, prosím, ne!“ žádal jsem ji.

„Já musím, víš... Buď rozumný, zlatíčko, nech to tělo tady... Jinak nebudu mít klid,“ vysvětlovala mi pomalu, její hlas zněl stejně, jak jsem si ho pamatoval. Mluvila tiše a s něžností.

„Já nechci, aby jsi odešla...“ Znovu se pousmála.

„Já taky, lásko, já taky, ale musím. Tak to je,“ promlouvala ke mě tiše. Tahle situace byla zvláštní – měl jsem tu dvě Belly. Podíval jsem se na tu, co jsem měl v náručí, ale něco studeného se dotklo mé tváři a donutilo mě, abych se opět podíval na druhou Bellu, která mi tady domlouvala. To studené byla její ruka. Zadívala se mi do očí.

„Miluji tě, Edwarde a navždy budu,“ zašeptala.

„A já miluji tebe,“ hlesl jsem. Široce se usmála, dřepla si vedle mě a políbila mě. Pomalu, něžně, ale přesto vášnivě.

Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem její tělo pustil. Když polibek ukončila, zděšeně jsem se díval, jak její tělo padá dolů a jak jej zasypává půda.

„Ne!“

„Pššt... Tak je to správně...“ uklidnila mě Bella vedle mě a pomalu se zvedla.

„Běž domů,“ mrkla na mě.

„Kam půjdeš ty?“ strachoval jsem se o ni.

Ještě víc se usmála a zadívala se na oblohu. „Už tam na mě čekají,“ špitla. Půjde do nebe... To je dobře, ona je anděl.

Naposled mě pohladila po tváři a pak se otočila a pomalým krokem se vydala pryč.

„Počkej!“ křikl jsem na ni.

„Nemůžu, už musím,“ zavrtěla hlavou, ale zastavila se, podívala se na mě a klidným a milujícím hlasem zašeptala: „Moje duše si najde tu tvoji, Edwarde.“