Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zmámená

06.07.2011 (17:00) • Avalone • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2392×

ZMÁMENÁ

(song)

 Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a uviděla jsem svou noční můru. Bledý obličej s tmavými kruhy pod očima, mdlé zapadlé oči, rozmazaná řasenka a rtěnka na bradě. Bylo to jako se dívat do očí nějaké stvůry.

„Nenávidím tě!” rozkřičela jsem se na dívku v zrcadle a praštila do ní pěstí. Nic.

„Jsi ubohá troska! Hnusíš se mi!”

A ona pořád nic. Znova jsem ji praštila. A znova. Znova. A zase.
Sjela jsem rukou po zrcadle a bezmocně se sesunula k zemi.

„Jsi hnusná,” šeptala jsem a dusila vzlyky, které se mi draly z krku.
Už nevím, co mám dělat. Vše, pro co jsem se rozhodla, bylo špatně. Celý můj život je jedna velká chyba.

„Nenávidím tě!” křičela jsem a kopala nohama do neviditelného nepřítele, kterým jsem se sama stala.

Najednou jsem nechápala své včerejší opojení, kdy mi bylo tak skvěle. Dělám chyby na každém kroku a nepřestanu litovat dne, kdy jsem odešla z domu. Od té doby to se mnou jde od desíti k pěti. Milovali mě a já jim to oplatila neskutečnou krutostí. Možná právě ony výčitky mě nutí každý rok šestkrát přestěhovat své věci a dál se o sebe nestarat. Žal zapíjím alkoholem. Ale pokaždé to dopadne stejně. Každé následující ráno ležím na zemi v koupelně a proklínám svůj život.

A pak... jakmile se nabažím jednoho místa, utíkám opět sama před sebou. Připadám si jako v začarovaném kruhu. Naštěstí jsem si zachovala kousky důstojnosti, a když mám možnost, tak maluji, kreslím a navrhuji. Mé obrazy visí ve světově uznávaných galeriích, návrhy mého oblečení se snaží kopírovat každá levná společnost. Ale nikdo mě nezná. Žiji v anonymitě. Nechci, aby mě lidé viděli, když se nedokážu vystát ani já. Prostě jsem si zkazila život.

Po dvaceti minutách jsem vstala a podívala se zase do zrcadla.
Byla jsem už klidná. Stopy po vzteku a smutku byly znatelné jen jako červené skvrny na obličeji. Vzala jsem do ruky vatu a utřela ten hnus z tváře.
Vrátila jsem se z koupelny a porozhlédla se po bytě. Všude jen nepořádek a zmatek. Zvedla jsem tašku a posbírala to nejnutnější.

„Sbohem!”
Rozloučila jsem se s třicátým bytem za pět let a zabouchla dveře. Seběhla schody a vydala se vstříc novému osudu.
…
Došla jsem až na vlakové nádraží a se zavřenýma očima jsem prstem jela po seznamu zastávek. Zastavila jsem prst a otevřela oči. Seattle. Ne, tam už jsem byla. Další zastávka. Port Angeles. Stupidní jméno. Forks. To zní líp.
…

Koupila jsem si jízdenku a opřela hlavu o okno. Opravdu musím takhle žít? Nemůže se to nějak změnit? Nedokážu se na sebe podívat do zrcadla, ale už nechci zažívat ty běsy v alkoholovém opojení. Prostě to už nezvládnu. Znova vidět svůj ztrhaný obličej v zrcadle, které odraz nemění k lepšímu. Takhle žiju už přes šest let a ani jednou jsem se necítila šťastná. Jediné štěstí, které v malých střípcích zažívám, je při malování a designování.

…
Je možné změnit svůj život během jedné hodiny? Doufám, že ano. Modlím se za to.
…

„Vaše jméno, slečno?”

„Swanová.” Reaguji rychle a bez přemýšlení.

„Dobře. Tady máte klíče, slečno Swanová. Večeře se podává od 18 hodin do 22 hodin. Budete si přát večeři na pokoj, nebo přijdete do restaurace?”

„Ne, děkuji. Najím se ve městě.”

„Ano, ale bohužel je zde ve Forks pouze jedna restaurace. Najdete ji jednoduše, má na sobě neonové nápisy a je na hlavní ulici.”

„Děkuji vám mnohokrát.” Usměju se na postaršího recepčního.

Opravdu reálný a upřímný úsměv za posledních pět let. Líbí se mi tohle malé město. Všude je zelená a hnědá. Fouká čerstvý vítr a celá atmosféra dává tušit nový začátek. Přijde nový den. Nový déšť. Nový život. Dokážu to?

Odešla jsem z hotelu jen s taškou přes rameno, s tou, která je mým jediným zavazadlem. Přešla jsem na chodník a kochala se celým svým výhledem. Je tady krásně. Tady dokážu zůstat. Zase se pro sebe usměju a blížím se k centru města. Ještě je dost světla, je teprve pět hodin, ale moc života tady není. Možná je to tím, že je neděle. I když pochybuju, že tady žije víc jak pár tisíc obyvatel. Došla jsem až k nějakému obchodu a tam ve výloze byly nabídky domů na prodej. Jedna vila mě zaujala.

Byla to krásná vila uprostřed lesů asi dvacet kilometrů za Forks. Jedna celá stěna je skleněná. Pozemek u domů má 2000 metrů čtverečních. Garáž pro pět aut. Pak tady je telefonní číslo na prodejce.
Zahlédla jsem telefonní budku a rozběhla se k ní. Vytočila jsem číslo z letáku a čekala na zvednutí.

„Haló?”

„Dobrý den. Volám kvůli vaší nabídce na prodej vily.”

„Cullenhouse?”

„Ano.”

„Máte seriózní zájem?”

„Ovšem.”

„Výborně. Můžete se přijít podívat zítra?”

„Jistě, v kolik vám to vyhovuje?”

„V jednu hodinu?”

„Výborně.”

„Ano. Sejdeme se na místě.”

Ano! Budu mít svůj vlastní nádherný dům. Za ten přepych to opravdu není moc velká cena. Zítra si zajdu koupit auto a mobil. Zapamatovala jsem si číslo a vydala se k té restauraci.
…

Dnes si jdu vybrat auto a telefon. První jsem zašla do elektroniky a nechala si nějaký doporučit. Pomalu mi je nechtěli dát do ruky, jako bych jim něco chtěla ukrást. Prohlížela jsem své oblečení a uznala, že je nemůžu obviňovat. Opravdu vypadám jako trhan. Je čas s tím něco udělat! Pomalu nechtěli vzít ani mou kreditku, ale vše nakonec proběhlo hladce a já se vydala do obchodního centra. Velký výběr to nebyl, ale zahlédla jsem nějakou chabou napodbeninu šatů, které jsem navrhla minulé léto. Vzala jsem svou velikost. Našla jsem ještě legíny a nějaké lodičky. Zaplatila jsem kreditkou a poté se převlékla na toaletě.

Z obchoďáku jsem vběhla přímo do autoservisu. Jediné slušné auto tady bylo nějaké Volvo. Vypadalo celkem k světu. Zase jsem zaplatila kreditní kartou, ale tentokrát na mě prodavač mrkal a sahal na mě, kdykoliv měl možnost. Hrozné!
Bylo půl jedné, vyjela jsem k vile a snažila se nezabloudit na lesních silničkách.

„Dobrý den, jsem Swanová.”

„Dobrý, já jsem Silwer.”

„Skvěle.”

„Můžeme?”

„Jistě.”

Absolvovali jsme prohlídku celým domem a já jen nevěřícně koukala. Tohle bylo přímo luxusní místo. Vše bylo zařízeno elegantně, ale zároveň moderně. Kuchyně, obývací pokoj, jídelna, koupelny, ložnice a pracovna. To bylo místo, kde bych rozhodně dokázala žít.

„Je to tady úžasné. Kdy se budu moci nastěhovat?”

„Ihned po zaplacení zálohy.”

„Ale co ty fotografie a obrazy?”

„Všechno zařízení je v ceně.”

„Majitelé si nevezmou své osobní věci?”

„Už se odstěhovali. To, co tady je, sem patří.”

„Hm. Dobře. Nastěhuji se během zítřka. Peníze vám pošlu na účet.”

„Ano. Tady je moje vizitka a číslo účtu.”

„Dobře.”

„Tady jsou klíče. Věřím vám. Vypadáte solidně.”

„Díky. Zítra dostanete peníze.”

Rozloučila jsem se panem Silwerem a odjela ještě do města pro nějaký počítač. Pořídila jsem si notebook a dostala se do hotelu těsně před večeří.
Druhý den jsem se odhlásila z hotelu. Zajedu si do Port Angeles. Mají tam větší výběr z obchodů a nakoupím potřebné věci. Jídlo, oblečení, látky, šicí potřeby, šicí stroj, knihy, malířský stojan, plátna a štětce.

Do svého nového domova jsem dorazila pozdě odpoledne. Nakonec jsem poslala celou částku na účet prodejce Silwera a radovala se z celé věci. Odložila jsem tašky na chodbě a zatím schovala jen něco do ledničky. Porozhlédla jsem se po domě. Prošmejdila jsem všechny pokoje, ale připadala jsem si nepřístojně. Skoro jako bych někomu porušovala soukromí. Všude byly fotky. Na nich se usmívali samí krásní lidé.

Celkem jsem jich napočítala sedm. Jeden z nich se mi líbil nejvíce, byl prostě nádherný. Na fotkách má krásné oči, usmívá se, ale přesto nevypadá šťastně. Na jedné se díval přímo na mě, tedy na fotografa. Zadívala jsem se do jeho očí a ztrácela se v nich. Ufff! Ještě, že jsem ho nepotkala na živo, to bych na něj zírala pěkně dlouho a neudělala zrovna dobrý dojem.
Prošla jsem celý dům. A pokoj, který budu hlavně obývat je ten nejhezčí. Velká knihovna podél jedné zdi plná knih a CD, psací stůl, vlastní šatna a koupelna. Není tu postel. Jen pohovka, ale jsem zvyklá na nekvalitní spánek.

Jakmile jsem na to pomyslela, vybavila jsem si láhev vodky a udělalo se mi špatně. Běžela jsem do koupelny a vrátila světu svůj rychlý oběd z obchoďáku. Odkašlala jsem si a snažila se umýt obličej. Po dlouhé době jsem se zadívala do zrcadla, ale nic se od posledně nezměnilo. Pořád stejně bledá, kruhy pod očima a stejně mdlé oči. Zřejmě to nebude tak snadná změna.

Uklidila jsem nákupy a ucítila únavu. Šla jsem si lehnout na tu pohovku a usnula.
…

Probudila jsem se v noci. Uslyšela jsem nějaké divné zvuky. Zavírající se dveře od aut a chrastění klíčů v zámku. Hrozně jsem se polekala. Utíkala jsem do jedné z ložnic pro baseballovou odrážecí hůl, kterou jsem tam odpoledne zahlédla. Jen v tričku a spodním prádle jsem se plížila podél schodiště. Někdo stál za dveřmi a snažil se je otevřít. Všechnu svou odvahu jsem dávno ztratila, ale stále jsme stála připravená bránit svůj život. Dveře se otevřely a v nich stál obrovský kluk, netvářil se zrovna nadšeně, že mě vidí.

„Co... co tady chcete?” vykoktala jsem.

„Co tady děláte vy?” vyjel na mě.

„Bydlím.”

„Bydlíte v našem domě?”

„Jak ve vašem? Dnes jsem ho koupila.”

„Jak jste mohla koupit náš dům?”

Do dveří se nahrnulo dalších šest lidí a já se začínala cítit divně. Přišli mi povědomí.

„Vy... to je... váš dům?”

„Ano,” vyhrkli sborově.

Najednou jsem je poznala. Všechny. Hromotluk s černými vlasy, dlouhonohá blondýna, malá černovláska, vysoký štíhlý blonďák, střední bruneta se srdcovitým obličejem, přísný blonďák a nakonec... ten krásný zjev.

„A do prdele...”

„Co prosím?” vyjekla ta bruneta se srdcovitým obličejem.

„Pardon. Já jen... jsem úplně hloupá, tak moc se mi tenhle dům líbil, že jsem si nedala pozor a naletěla jsem podvodníkovi. Sakra.”

Jsem blbá, blbá, blbá!!!

„Omlouvám se za svou blbost.”

„To se může stát každému, drahoušku. Nějak to vyřešíme.”

Smutně jsem se usmála a nadávala si, jakými slovy to jen šlo. Jsem prostě hloupá, vylezu ze svého útrpného světa a hned mě někdo okrade o několik milionů dolarů. Opravdu jsem tak naivní.

„My jsme Cullenovi. Jsem Esmé, tohle je můj muž Carlisle, naše dcery Alice a Rosalie, synové Emmett, Jasper a Edward.”

U toho posledního jsem se zdržela pohledem nejdéle a oplácela mu jeho intenzivní zírání.

„Těší mě, já jsem Isabella Swanová.”

„Měli bychom to vyřešit až ráno. Vypadáte unaveně. Kde spíte?”

„Hm. Pokoj hned naproti schodům s velkou knihovnou.”

„Můžete se tam vrátit. Edward se vyspí tady na gauči.”

„To ne. Já jsem naletěla, takže můžu být tady dole.” Zachvěla jsem se, copak můžu spát v cizím pokoji, navíc s cizími lidmi v domě? Co když mě zabijí a mou mrtvolu zahrabou v lese. Nikdo se po mně shánět nebude. Nebo co když mě prodají na pirátskou loď a já budu muset leštit jejich boty? Bože, nesnáším lodě.

Alice, pokud si dobře pamatuju její jméno, vyprskla smíchy a pobaveně si mě měřila. Nechápavě jsem zvedla obočí, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Klidně spi v mém pokoji. Neublížíme ti neboj. Je tam klíč, můžeš se zamknout.” Edward se na mě mile usmál, až mi poskočil srdeční tep, sám nabídl svůj pokoj a uklidnil mě. Copak umí číst myšlenky?

„Tak... dobře. Dobrou noc.”

Odešla jsem do Edwardova pokoje a zamknula za sebou. Opravdu jsem tak hloupá, že zůstávám v cizím domě, se sedmi cizími lidmi? Jsem idiot? Takhle se normální lidé nechovají. Odpověď mi vytanula na mysli během okamžiku. Já přece nejsem normální...

Chtěla jsem se nějak uklidnit, přecházela jsem po pokoji sem a tam. Nakoukla jsem do knihovny a vytáhla nějakou knížku. Třeba se uklidním při čtení.
Podle přebalu se jedná o dost starou knihu. Romeo a Julie. Tu knihu jsem četla několikrát. Milovala jsem ji. Mí rodiče z toho šíleli. Vzpomínka na rodičovskou lásku mě dostala do kolen. Ale zvedla jsem se. Chtěla jsem být silná a alespoň jednou se neužírat svými chybami.
Otevřela jsem knihu na své oblíbené pasáži a začetla se...

JULIE:                                       Tak jděte, jděte! Já nemám kam jít.

Copak to svírá v prstech moje láska?

Skleničku? Jed ti pomoh na věčnost?

Ty sobče, nenechals mi ani kapku.

Co má mně pomoct? Slíbám tvoje rty.

Snad mi na nich troška ulpěla

a opět spojí nás hojivá smrt.

(Líbá Romea na rty.)

1.STRÁŽNÝ:                               Veď nás! Kudy, chlapče?
JULIE    :                                     Cože? Už jdou? Tak rychle!

(Vezme Romeovu dýku.)

Drahá dýko,

zde je tvé místo, tady zrezavěj.

(Probodne se. padne a zemře.)

xxx

VÉVODA:                                       Pochmurný mír přináší dnešní den.

Ze žalu nevychází ani slunce.

Nám zbývá určit, kdo je nevinen,

a po právu potrestat provinilce.

Ať smutnou výstrahou nám provždy je

ten příběh Romea a Julie.

Ten příběh jsem si zamilovala. Chtěla jsem svého Romea a dokonce mě i napadlo, že by bylo romantické zemřít jako oni.

Při prohlížení knihy jsem se zarazila. Vypadl z ní nějaký obrázek načrtnutý na kostičkovaném papíře. Kniha dopadla na zem a já šokovaně vtáhla vzduch do plic. To jsem já!

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zmámená: