Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Známý neznámý

07.10.2011 (15:00) • Gemm • FanFiction jednodílné • komentováno 30× • zobrazeno 3680×

Známý neznámý

Ležela jsem na břiše a ledovými prsty jsem do navlhlé hlíny kreslila kolečka. Mokrá zem, na které jsem ve vrstvách spadaného listí a zažloutlé trávy ležela, už mi dávno prosákla oblečením, navlhčila vlasy i kůži. Nevadilo mi to, jen jsem tam tak bezmyšlenkovitě ležela a užívala si slabé paprsky slunečního světla, dost možná poslední na celou dlouhou zimu.

Jakmile se po několika dalších hodinách uprostřed rozestoupených stromů objevil poloviční měsíc, zvedla jsem se a potrhaný, promočený a zakrvácený svetr hodila vedle sebe. Ledový vzduch se teď v nepravidelných poryvech odrážel od žulové pokožky na obnažených ramenou a zanechával po sobě nezaměnitelný pocit svěžesti, lehkosti a svobody. Hluboce jsem natáhla vítr a postupně ochutnávala jeho složení.

Stádo vysoké zvěře jen pár kilometrů na severovýchodě, nejsilnější jedinec hasil svou žízeň v křišťálově čistém, ledovém horském potůčku a zbytek jeho skupiny, možná tak dvanáct kusů, se k němu pomalu přibližovalo. O necelých pár stovek metrů nalevo od nich jsem cítila silnou dřevitou vůni a těžké tlukoucí srdce medvěda, zrychlené námahou. S pachem toho chlupáče se mísila nasládlá vůně prosycená vůní od Calvina Kleina – Emmett. Usmála jsem se a s dobrým pocitem a na čas ukojenou žízní se vydala jeho směrem.

„Čau ségra,“ pozdravil zvesela. Dorazila jsem akorát tak včas, abych viděla doslova zpraseného Emmetta, jak na nově vzniknutý hrobeček sype poslední hromádku hlíny.

„Nazdar bráško. Jdeme domů?“

„Že se ptáš. Páni, Alice tě zabije,“ ohodnotil můj vzhled. Alice sice všechno oblečení považovala jako produkt na jedno použití, ovšem to neznamenalo, že jeho zničení nepokládala za zneuctění. U Emma už si zvykla, přecházela jeho neopatrné počínání na lovu se zatnutými zuby.

„Nezabije, když ji vezmu na nákupy. Pojď, za tři hodiny musíme být zpátky.“ Naše oblíbená louka kousek od Forks byla nádherná, ovšem vzhledem k našemu nynějšímu bydlišti trošku z ruky.

S Emmettem Swanem – málem Jaspera zavraždil, když mu přivezl doklady s tím jménem, ale už je to skoro půl roku, takže si zvyknul – jsme do rodinné vily na severu Kanady dorazili akorát tak včas, abychom si stačili vyslechnout přednášku od naší módně vysazené sestry, oblékli se do něčeho, co lidem nevnukne panický strach, a odjeli jsme do školy.

Emmett s Rose se vydali do areálu místní fakulty, ostatní jak jinak, než na nedalekou střední.

„Bello, Bello!“ hulákala už zdálky Mia, drobná černovláska s veselýma modrýma očima. Pomalu jsem společně s Renesmé vystoupila z auta a periferně pozorovala Miu, jak k nám běží skrz přeplněné parkoviště a jak jí s každým dalším krokem dochází dech. Jak lidské a ubohé.

„Ráda tě vidím,“ ušklíbla jsem se, objala svou lidskou spolusedící na chemii, biologii a matematiku a bezděky nasála příjemnou sladkou vůni její krve. Ne, neměla jsem na ni chuť. Ale byla to příjemná záležitost. Společnost by ji asi nepodporovala, ale líbilo se mi to a ač jsem si nedopřávala víc, než krev divoké zvěře, bylo každé přivonění k člověku jako uspokojení silného kuřáka po několikadenním odpírání nikotinu.

„Co je nového?“ I kdybychom se neviděly půl hodiny, Mia měla vždycky něco nového.

„Dneska večer jdeme na večírek!“

„A na to jsi přišla kde?“ Dloubla jsem ji prstem do ramene a nadzvedla obočí. Do Kanady se naše rodina přistěhovala teprve nedávno a ani Mia mě nijak zvlášť neznala. No, má averze k večírkům jí neunikla.

„Ale no tak… Je to oslava sta let od otevření naší školy! Měla bys jít, seznámím tě s nějakým sexy klukem…“ škemrala. „Car, ty půjdeš ráda, že?“ obrátila se vítězně na moji dceru, která mi věnovala kradmý pohled pobaveného člověka a zářivě se usmála.

„No jasně!“

„Carlie,“ udělala jsem psí oči, ale nezabralo to. Renesmé nesla oficiální jméno Carlie Renesmé Cullenová. Byla jednou z adoptovaných dětí doktora Cullena a jeho manželky, zatímco já a můj bratr Emmett jsme byli předčasně zplnoletnění, když nám před rokem zemřeli rodiče. Cullenovi se nás ujali, Emmett začal chodit s Rose a já jsem nejlepší přítelkyně Carlie – tak zněl náš příběh.

„Myslím, že večírek bude fajn,“ rozhodla. Společně jsme odkráčeli do útrob budovy, já remcala a Carlie s Miou se mi posmívaly. Zazvonilo a já se vydala do učebny.

Vzala jsem složený list vytržený ze sešitu, otevřela ho a zároveň pozorovala Jamese, který mi ho hodil. Bože, byl jak malý kluk.

„Ahoj Bell.“

„Ahoj,“ napsala jsem v rychlosti odpověď. Měli jsme právě angličtinu. Seděla jsem sama úplně vzadu a většinu času přemýšlela nad jediným mužem, do kterého jsem se kdy zamilovala. Příležitostně jsem odpovídala na dotěrné a úmyslně zákeřné otázky profesorky Leroyové, která se stále naivně domnívala, že mě něčím dokáže zaskočit. Pro její smůlu, měla jsem za sebou přes sedmdesát let života a několik úspěšných maturit. Jindy jsem se zase zbavovala dotěrných studentů, kteří se na mě snažili zapůsobit. Holt, byla jsem ta Swanová, která nikoho neměla, která o nikoho nestála, ale každý kluk by byl ochoten pro ni obětovat téměř cokoliv.

„Jdeš dneska na tu oslavu?“

„Ano.“

„A máš někoho, s kím tam půjdeš?“ Kím? To myslí vážně?

„Nejdu tam s nikým.“ Při psaní jsem si dala záležet a tvrdé y dvakrát obtáhla.

„A chtěla bys?“

„Ne, děkuji.“

Papírek jsem složila a schovala do lavice právě ve chvíli, kdy si mě všimla profesorka a svižným krokem se vydala ke mně. V rychlosti jsem napsala pár stručných poznámek, které zazněly v jejím výkladu a na svém místě jsem se pohodlně uvelebila.

„Máte něco důležitějšího na práci, než je vaše vzdělání, slečno Swanová?“

„Samozřejmě, že ne, paní Leroyová.“

„To bych vám radila, slečno. Mimochodem, co kdybyste nám všem stručně zopakovala výklad dnešní hodiny?“

„Beze všeho,“ zářivě jsem se usmála. Něco nedůležitého a podle mého názoru nepravdivého jsem vynechala a pár informací zase přidala, ale výsledkem nebylo nic jiného než naštvaný výraz profesorky.

O několik hodin později jsem se při obědě potkala s Alice. Usmívala se a já si dokázala živě představit, co bylo předmětem jejích dnešních odpoledních vizí.

„Tak?“ vybídla jsem ji.

„Vezmeš si úplně nádherné modré minišaty. Budeš vypadat výtečně,“ prozradila mi. Pak se letmo podívala po Renesmé a její úsměv se ještě prohloubil. Byla daleko přes celou jídelnu, takže nás nemohla slyšet. „A naše malá Carlie si najde přítele,“ zaševelila a významně mrkla.

***

„Tak, co na to říkáš?“ Zatočila jsem se kolem své osy a zamračila se. Emmett, na kterého byla Aliciina otázka směřovaná, se zastavil a sjel mě od hlavy k patě.

„Říkám, že by má sestra neměla chodit takhle,“ zavrčel ironicky a něco zamumlal. „Že jo, Swanová?“ Horlivě jsem přikývla, jenže Alice byla nekompromisní a ty hříšně krátké, tmavě modré šaty mě nenechala sundat. Zkusila jsem to s tím, že ostatní budou určitě nabalení od hlavy k patě, že je venku zima, a že budu nápadná. No, odbyla mě s černým kabátkem a vysokými koženými kozačkami.

„Vážně vtipné,“ procedila jsem skrz zuby sarkasticky, když mi nabídla i rukavice.

Oddechla jsem si, když se to pak na školním parkovišti jen hemžilo mladistvými, kteří byli mnohdy i odvážněji vymódění. Carlie byla vlastně má kopie v zeleném, jen jí to slušelo ještě víc.

Okamžitě se na nás pověsila Mia se svou kamarádkou Elisou. Alice s Jasperem se okamžitě zařadili mezi houfy ostatních párů a asi tak po půl hodině zmizeli úplně. Měli tu výhodu, že Jasper dokázal každého ovlivnit natolik, aby se o ně nikdo nezajímal a nehledal je. Podvodník jeden.

Renesmé si oslavu užívala a já se pokoušela nevypadat jako páté kolo u vozu. Teda, nevypadala jsem tak, ale cítila.

Školní areál byl vyzdobený červenými mašlemi, učitelé měli slavnostní oblečení a usmívali se, studenti se snažili ukrýt víno v plechovkách od coly a Renesmé ve svém zorném poli zachytila chlapce, se kterým se po chvíli ztratila v davu. No, přiznávám, nebavilo mě to tam.

Prohodila jsem pár slov s Jamesem, odbyla jsem Cartera a na chvilku se zastavila u Melanie, dívky, se kterou chodím na laborky. Nakonec jsem skončila u pultu s občerstvením a znechuceně jsem pozorovala každého, kdo něco pozřel. Páchlo to příšerně.

„Hej, Bells! Pojď, musím ti někoho představit! Přísahám bohu, že až ho uvidíš, budeš připadat jako ošklivý káčátko!“ zaječela Mia. „Ne, že bys nebyla nejkrásnější holka na týhle škole, to víš, ale…“ zvedla oči k nebi a nahodila úsměv zamilovaného idiota. „On je prostě nádhernej!“

„O kom to probůh mluvíš?“

„No, ptala jsem se ho, jestli je tu novej. Prý jo. Tak jsem mu nabídla, že ho provedu. Prý jo - dokážeš si představit, jak jsem byla štěstím bez sebe? Byl, jakoby mi četl myšlenky! Vždycky řekl to, co jsem chtěla slyšet a byl naprosto galantní a krásnej… A pak tě uviděl a zeptal se, jestli tě znám, no… Bello, chápeš to? Líbíš se mu!“

„Nemám o nikoho zájem,“ odsekla jsem jemně.

„Tak se s ním aspoň seznam! Můžeš mi ho pak dohodit, protože – panebože – to i Jasper je vůči němu jenom hezkej!“

„Jak se jmenuje?“ rezignovala jsem a s povzdechem si založila ruce. Mia se usmála, čapla mě za ruku a táhla ven. Nejdřív jsem jen tak stála a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se mnou snaží pohnout. V tělocvičně, kde bylo dalších několik stolů s občerstvením mě má kamarádka pustila a začala se zuřivě rozhlížet kolem. Pak se usmála a pokynula někomu za mými zády, aby přišel. Stačil mi jediný nádech k tomu abych poznala, komu a čemu ten výrazný pach patří.

„Bello? Dovol abych ti představila Edwarda Masena, včera se přistěhoval do města,“ zacukrovala, věnovala nově příchozímu oslnivý úsměv a patrně čekala, jak se bude naše konverzace rozvíjet. Otočila jsem se a se zatajeným dechem pohlédla do toho karamelového pohledu uhrančivých očí.

„Těší mě, Edward,“ řekl suverénně a podal mi ruku.

„Bella,“ ušklíbla jsem se a potřásla si s ním. Čekala jsem, že Mia odejde, ale stále stála vedle mě a pozorovala nás.

„Tak, Bello…,“ odmlčel se na chvíli a v očích mu nebezpečně zablesklo, než pustil mou dlaň a odkašlal si. „Bydlíš tady od malička?“

„Ne, přistěhovala jsem se s rodinou před pár měsíci,“ vysvětlila jsem mu pohotově a zadržovala smích.

„Vážně? S rodinou? A máš nějaké sourozence, samozřejmě jestli ta otázka není moc osobní…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale ne. Bydlím s rodiči, svým bratrem a čtyřmi nevlastními sourozenci. Mio? Nevidělas Carlie?“

„Ne.“

„A nechceš se po ní podívat?“

Mia se zasmála, významně mrkla a důvěrně se ke mně naklonila. „Říkala jsem ti, že je božskej. Nechám vás chvilku o samotě, jo?“ šeptla. Pokukovala jsem po Edwardovi a jeho pobaveném úšklebku.

„To bych ti byla vděčná,“ opáčila jsem.

„Dobře. Jdu se po ní kouknout. Jo, a za deset minut bude mít ředitel proslov, byla bys tak hodná a ukázala Edwardovi, kudy se tam dostane?“ Vážně si myslela, že mi pomáhá? Že mi prokazuje medvědí službu tím, že mi domluví společnou minutu s Edwardem? Udržela jsem vážnou tvář.

„Určitě,“ přitakala jsem. „Edwarde, hm, můžeme?“ Viděla jsem na něm, že málem vyprskl smíchy.

„Samozřejmě,“ přikývnul s našpulenou pusou. Vydali jsme se do jídelny jinou chodbou, než jakou chodili ostatní - vlastně to nebyla chodba do jídelny, ale k tělocvičnám, no, bylo nám to jedno - a když jsme se dostali na mizivý okamžik z dohledu kteréhokoliv člověka, Edward neváhal a nadlidskou rychlostí nás přesunul na dámské toalety.

Zády mě přitlačil o stěnu, vysadil na desku vedle umyvadla a s černýma očima mne začal hladově líbat. Rukama začal mapovat nejdřív moje holé nohy, pak postoupil výš a obmotal mi je kolem pasu. Zasekla jsem mu prsty ve vlasech a silně ho k sobě přitáhla. Hladila jsem jeho záda a slastně sténala.

„Strašně moc jsi mi chyběl,“ postěžovala jsem si po pár minutách.

„Ty mně víc,“ zasténal a znovu mě políbil. Jak dlouho jsem po tomhle toužila? Po tom cítit znovu jeho dokonalou vůni, vnímat jeho sladký dech, hladit jeho dokonalou, hladkou pokožku, užívat si jeho doteky, polibky, vyměňovat si slova lásky?

Tři měsíce?

Dobře, pro upíra nezanedbatelná doba.

Pro beznadějně zamilovaného upíra věčnost.

„Už nikdy tě nikam nepustím.“

„Už nikdy od tebe neodejdu,“ slíbil a láskyplně mě objal. Usmála jsem se, hluboce vdechla jeho vůni a vyhledala jeho rty. Nevím přesně, jak dlouho jsme na těch záchodcích byli, připadalo mi to jako sekundy, ale bohužel už bylo na čase jít.

Vešli jsme do přeplněné jídelny v okamžik, kdy ředitel zkoušel funkčnost mikrofonu.

„Tohle je jídelna,“ oznámila jsem, když se k nám začala přibližovat Mia. Ušklíbala se a vrhala na mě významné pohledy, kdykoliv si myslela, že se můj manžel nedívá. Ale já moc dobře věděla, že se dívá. A taky jsem moc dobře slyšela jeho tiché poznámky a neslyšné pochechtávání. Takže, logicky, pro mě bylo daleko těžší udržet si vážnou tvář a nevypadnout z role.

„Již celé století je naše škola cílem všech cílevědomých studentů, pilných žáku, nadaných a ctižádostivých…“ O ruku se mi otřela sametová dlaň mého chotě. Přivřela jsem oči a potlačila zavrčení. Edward se hrdelně zasmál. „Je mi velikým potěšením teď prohlásit, že…“ Jeho dlaň se mi otřela o spodní část zad…

„Mio? Nějak mi není dobře. Zvládneš to tu beze mě? Asi pojedu domů.“

„Bože, co se ti stalo?“

„Jen mě rozbolela hlava.“

„Aha, to já znám. Chceš odvést? Car nevypadala, že by se jí ještě chtělo odcházet. Zavezu tě domů, ať nemusíš řídit…“

„Ehm. Já bych Bellu klidně odvezl,“ nabídl se Edward galantně.

„Vážně? Jo? To bys? No… já nevím…“ Když si všimla mého významného pohledu, v očích jí problesklo pochopení. „Tak dobře. Bello, uvidíme se zítra.“ Rozloučila se objetím a přísahala bych, že musela slyšet to cvaknutí v mé hlavě.

V jeden okamžik jsem myslela racionálně. Ten druhý jsem neviděla nic, než Edwarda.

***

Ležela jsem na břiše a ledovými prsty jsem do navlhlé hlíny kreslila kolečka. Mokrá zem, na které jsem ve vrstvách spadaného listí a zažloutlé trávy ležela, už mi dávno prosákla oblečením, navlhčila vlasy i kůži. Nevadilo mi to, jen jsem tam tak ležela a užívala si jemné doteky na šíji, polibky ve vlasech a na tvářích a vdechovala jsem tu slastnou vůni člověka, kterého jsem milovala.

Natočila jsem hlavu ke straně a na dlouhou chvíli spojila naše rty. Neprotestoval, jen mě přetočil na záda a nepotřebné tričko vyhrnul až po okraj krajkové podprsenky. Rty se přesunul na moje bříško, které obdařil nespočtem drobných polibků.

„Už nikdy tě nepustím pryč…“

„Byl jsem nám vydělat peníze,“ opáčil chabě, na pár sekund přerušil konverzaci polibkem.

„Alice má mnohem efektivnější způsob. Nemusí nikam jezdit.“

„Ano, ale tohle jsou jen moje peníze vydělané na tvůj dárek.“

„Nechci žádné dárky. Mám tebe,“ zamručela jsem. Mluvil až moc. Nechtěla jsem mluvit, chtěla jsem ho mít všemi jinými způsoby, jen ne mluvit. Natáhla jsem se pro polibek, ale odtáhnul se příliš brzy.

„Na ostrově se ti líbilo, ne?“ Oh, zážitky z našich líbánek patřily k těm nejlepší, třebaže jsem byla člověk.

„Samozřejmě,“ přitakala jsem mezi dalším sledem rychých polibků.

„Tenhle je daleko lepší…,“ zamumlal mi do rtů potěšeně a tentokrát doopravdy spojil naše rty na tak dlouhu dobu, aby to stačilo ukojit mou potřebu alespoň na pár sekund. Snad se neurazil z mého nedostatečného nadšení pro fakt, že mi koupil ostrov. No a? Když tam bude on, budu šťastná za cokoliv.

„Miluju tě,“ šeptla jsem.

„Já tebe.“

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Známý neznámý: