Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Zpátky ve hře

02.10.2013 (21:00) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 32× • zobrazeno 6949×

Jak léta běží, člověk si čím dál víc uvědomuje, co ztratil, co promrhal, co chtěl udělat a neudělal. Dnes to bylo přesně šedesát let, co jsem ztratila Edwarda i s jeho rodinou. Odstěhovali se a zmizeli beze stopy. Když nad tím po takové době uvažuji, možná měl Edward pravdu. Skutečně to bylo, jako by neexistoval. Vzal s sebou vše, co by mi ho mohlo připomínat. Fotky, dopisy nebo dárky, které jsem dostala od jeho rodiny k narozeninám. Jenže já v hloubi duše pořád věděla, že tam někde stále je. Jak by taky ne… Nesmrtelnost bylo jeho druhé jméno. Někde tam venku je upír, který moji osobu opustil, ale nezapomněl na ni. Pořád mi něco říkalo, že se přece něco musí změnit. Jenže když se na sebe podívám, je mi jasné, že z tohohle světa odejdu dřív, než ho znovu uvidím. Skutečně je tak těžké stále milovat někoho, když víte, že vás před hodně dlouhou dobou opustil? Je… proto jsem si nikdy nenašla manžela a neměla děti. Nechtěla jsem ztratit tu poslední šanci, pocit, že by se ke mně přece jen mohl vrátit. Marně. A já tak vlastní vinou ztratila svůj život čekáním na někoho, kdo ztratil zájem.

Vlastně ani nevím, co je horší. Žít po boku upírovi, který vás udržuje v domnění, že vás miluje, ale ve skutečnosti vás má jako hračku. Nebo kdyby vás proměnil v nesmrtelnou bytost, o kterou by ztratil zájem, a záhy vás opustil?

Za dva roky oslavím své osmdesáté narozeniny, a nutno dodat, že jsem z vlastní vůle zůstala úplně sama. Nepřála jsem si nic jiného, než aby se Cullenovi vrátili. Aby se vrátil můj smysl života. Bez nich mi všechno připadalo tak… stereotypní. Prázdné. Šedé.

„Bello,“ řvala mi sousedka skrz okno, když nahlížela dovnitř. Úsměvně jsem se musela pousmát a vzít směr hlavní dveře. Moje sousedka Rachel nepatřila mezi nejtrpělivější osoby v tomhle městečku.

„Rachel,“ špitla jsem ještě za zavřenými dveřmi a hned vzala za kliku, abych ji pustila dovnitř.

„Isabello, vidělas to?“ prskla okamžitě. Vyvalila jsem na ni oči a zkoušela vstřebat její dezorientovanou informaci.

„Co jsem měla vidět?“ vrátila jsem jí a zkoumavě si prohlížela okolí. Nechápala jsem to, a tak jsem ji postrčila dovnitř, abych mohla zavřít, protože studený vítr dotíral dovnitř a začala být pěkná zima.

Stejně stará Rachel měla šedivé vlasy a vrásky po celém obličeji. Vypadala starší, než si každý myslel. Nikdo nevěděl, jaký je skutečný věk téhle vitální babči. Byla menšího vzrůstu, ale dokázala si poradit kdykoliv a v jakékoliv situaci, když potřebovala. Sledovala jsem každý její pohyb. Ladný krok, který střídala bolest kyčlí, které ji začaly bolet nedávno. Dostala prášky, které ji nezabíraly, ale nikdy to nikomu neřekla. Bála se, že dostane dražší, na které by neměla.

„Proč jsi přišla?“ ptala jsem se se zájmem v hlase. Byla jsem ráda, že přišla. Teoreticky tu skoro bydlela, ale vždy v tuhle dobu byla přikovaná k telenovele, co jí dávali v televizi. Nikdy jsem nepochopila, co na tom všichni důchodci vidí, ale ji to bavilo a odpoutávalo ji to od tvrdé reality, která tam venku byla.

„To bys mi nevěřila,“ prskla a brala si do ruky ovladač. Hned mi bylo jasné, že doma na to koukat nebude. Nahmatala příslušné tlačítko a hned tam začala pobíhat nějaká blondýna po pláži. Odvrátila oči od televizoru a upřeně se zadívala mým směrem. Ne na mne. Ne vedle mne, ale ven z okna.

„Co?“ pobídla jsem ji k dalšímu vyprávění.

„Jdu zalít květiny na okně, když si všimnu podivné siluety na prahu verandy. Nikdy by mě nenapadlo jít ven. Neviděla jsem, co nebo kdo to byl, ale bylo to tak rychle pryč. Tak rychle, jak se to tam ukázalo, tak to rychle i zmizelo.“ Tep se mi zrychlil na rychlost pendolina a krev se mi hrnula do mozku. Adrenalin, který jsem cítila, byl neskutečný. Neskutečný, ale přesto skutečný. Cítila jsem zase ten známý pocit, který jsem měla s…

„Myslím, že asi blouzníš…“ uzemnila jsem ji. Věděla jsem, co to bylo, ale nechtěla jsem ji vystavit zbytečnému nebezpečí. „Běž domů… odpočiň si, jsi asi přetažená. Bůh ví, co jsi viděla!“ vybrebentila jsem ze sebe a doufala, že to nechá být.

Nikdy jsem nedoufala, že se Edward vrátí. Že bude zvědavý, jak se mi po tolika letech vede. Jenže jsem nechápala, proč nedal o sobě vědět. Vlastně proč by se také obtěžoval, já jsem přeci neodešla.

Rachel se zvedla a s opřenou rukou o křeslo se mi zadívala do očí. „Vím, že jsem něco viděla, ale nechám to být. Za pár minut mi budou dávat další díl, tak abych nepřišla i o něj,“ zašveholila neslyšně před sebe a už si to mířila ke dveřím. Poslušně jsem pochodovala za ní. „Tak zítra,“ pronesla a bez ohlédnutí si to pospíchala přes trávník domů. Bez jediného otočení se ztratila ve svých dveřích. Pak už bylo vidět jen světlo z televize, která mění světlo z bílé na modrou a zpátky. Oddechla jsem si a začala si hledět svého.

O pár hodin později

Byla jsem vyčerpaná a unavená. Takže mě nenapadlo nic jiného, než si jít lehnout k televizi. K mému věku a mé vyčerpanosti jsem usnula. Probudila jsem se do televizního šumu, který signalizoval konec vysílání. Bylo pozdě. Venku tma a silně pršelo. Po oknech stékaly silné proudy dešťové vody, která vypadala jako tenký proud tekoucí vody. Podívala jsem se na hodiny, jež visely nad televizí a ukazovaly něco málo po čtvrté ranní.

Než jsem se stačila rozkoukat a odebrat se do postele, někdo zaklepal na hlavní dveře. Rozespalá jsem se otočila ke vchodu a proklínala osobu, jenž stála za dřevěnými dveřmi.

„Prosím?“ špitla jsem skrz silné dveře. Nechtěla jsem otevřít, ale zase jsem byla zvědavá, kdo za nimi stojí.

„Jste Isabella Swanová?“ ozval se mužský hlas z druhé strany. Zkoušela jsem si vzpomenout, jestli ten hlas znám, ale marně. Byla jsem si jistá, že tohle Edward ani nikdo jiný z jeho rodiny nebude. Ani po tolika letech jsem si pamatovala, jak mluví. Jejich fráze. Přízvuk. Prostě všechno, co k nim patřilo. Všechno, co jim bylo vlastní.

„Jsem, kdo se ptá?“ řekla jsem přiškrceným hlasem, který se mi zasekával. Nebyla jsem si jistá, co Rachel viděla, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že to nebyl člověk. Proč by také vyprávěla takové bludy, kdyby to skutečně neviděla, že.

„Připadám si celkem blbě, když stojím za dveřmi a mluvím s nimi a ne s vámi…“ ozvalo se. V ten moment mi došlo, že kdyby mě chtěl zabít, udělal by to. Pokud to není člověk, tak by mu stačil jeden prst k tomu, aby zbořil jediné dveře, které nás dělily od sebe. Jedinou věc, za kterou jsem se cítila bezpečně. Bezpečně před celým světem.

Dlouhou dobu mi vrtalo hlavou, co udělám. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že ho nechám stát za dveřmi, ale nemohla jsem se ubránit myšlenkám, že se něco stalo. Chytila jsem klíček za jeho širší část a odemkla dveře. Stál tam. Stála tam postava, která na mě upírala zrak. Byl to mužský. A s mým zjištěním, že fakt pohledný.

„Myslím, že asi víte, kdo jsem…“ pronesl a pohodil ledabyle rukama. Čekal, až pronesu první slovo. Na nic nenaléhal. Nesnažil se mě zabít při prvním otevření.

Sjela jsem ho pohledem od hlavy až k patě a přemýšlela, jestli ho mám pozvat dovnitř. Nakonec mi došlo, že je to vlastně jedno. Nic horšího než smrt mě stejně nečeká. Podívala jsem se mu do očí a ustoupila ke straně, aby mohl vejít. „Tak pojďte dál, prosím…“ řekla jsem zdvořile a sledovala jeho osobu, jak vchází dovnitř. Byl zvláštní. Byl jiný. Něco mi říkalo, že tohle mi změní život, ale ve skutečnosti jsem si nebyla jistá jak moc.

„Děkuju,“ pronesl a přešel chodbu jako jedním mávnutím kouzelného proutku. Ano – byl to upír každým coulem. Jen mi nedocházelo, proč se prozradil, když mají držet svůj původ v tajnosti.

Zavřela jsem dveře a zkoumavým pohledem ho sledovala. Já svým hlemýždím krokem přešla do obýváku, kam mě následoval jako pejsek. Posadila jsem se na křeslo. „Prosím,“ pokynula jsem k pohovce naproti mě. Nevěděl, jestli má stát nebo se posadit. Bylo vidět, že nebyl zvyklý mezi lidmi, ale to bylo právě to, co se mi na něm líbilo. Ta jeho nejistota, i když to byl upír, který vládl nečekanými možnostmi. Po několika desetiletí jsem se zase cítila jako ta Bella zamlada. A to díky němu. Jen mi nedocházelo, proč se tu ukázal po tolika letech, když věděl kdo jsem… nebo že o nich vím.

„Bello, smím vám tak vlastně říkat?“ ptal se opatrně. Na souhlas jsem jen kývla. A čekala, až se zase rozpovídá. Nenechal mne dlouho čekat. Já jsem se tak uvelebila do křesla ještě víc a snažila se udržet pozornost. I když to mi takový problém nedělalo. On byl sice jiný než ti druzí, ale i od něj vycházely zvláštní vzpomínky. Letmé obrazy, které mi ukazovaly, jak jsem dřív byla šťastná. „Znám vás dlouho, ale neměl jsem odvahu přijít. Po tom, co jsem zjistil, že vám nezbývá moc času…“

„Proč mi vykáš? Jsem sice starší, ale ty jsi nesmrtelný, ne? Co si takhle tykat…“ pronesla jsem ledově klidným hlasem. Moc dobře jsem věděla, že ví, o čem mluví, ale už jsem byla smířená s tím, co přijde. Smrt a blažený klid, který ucítím, až zavřu navždy oči a sama se odevzdám na věčnost do věčných lovišť. Rachel by řekla jen jednoduchou větu… Čuchat kytky zespod. Její výroky mě vždycky rozesmějí a donutí přemýšlet o něčem veselejším. Po dlouhém přemýšlení mi došlo, že dotyčný, co sedí naproti mně, tu pořád je a já se zasnila do svého vlastního světa. Podala jsem mu s úsměvem svoji zvrásněnou dlaň a on se jen kousl do zápěstí a vzal kapičku krve na prst. Podíval se mi do očí a jedním tahem mi přejel hřbet ruky s onou kapičkou. Ta začala usychat a nějak mi došel význam. Nechápavě jsem se na něj podívala a hledala v jeho očích odpovědi. Marně.

„Dívej se,“ pronesl s lehkým úsměvem na rtech. Pohledem jsem sklouzla zpátky na ruku a dívala se. Jenže jsem nic neviděla. Po několika sekundách se pleť na mé ruce začala zpevňovat a vyhlazovat. Nebyla tam žádná stopa po vráskách nebo stařeckých šupinkách. Přestala jsem na moment dýchat. „Tímhle tě můžu tvé nemoci zbavit…“ zašeptal. „Pokud chceš být znovu mladá, krásná a časem…“ zasekl se, když viděl můj údiv. Jenže já v té chvíli nevěděla, jestli mám panikařit a vyhodit ho nebo mu věřit a zaprodat tělo ďáblu v rouše beránčím.

„Co to…?“ koktala jsem a nepřestávala se dívat na svoji ruku, která právě zářila mladistvým vzhledem. Odpoutala jsem svůj pohled od nemožného a zaměřila se na upírův výraz. „Cos to se mnou provedl?“ pronesla jsem už vyrovnaněji. Věděla jsem, že tenhle svět skrývá mnohá tajemství, ale netušila jsem, že jednou potkám někoho, kdo mi nabídne zpět můj promrhaný život. Život, který jsem zasvětila čekáním na někoho, kdo stejně nepřišel.

„Myslím, že bych měl říct celý příběh…“ hlesl a jeho pohled hledal něco v mé tváři. Neměla jsem sebemenší ponětí, co hledá, ale byla jsem si jistá, že to určitě najde. „Není to dlouho, co jsem jako upír oslavil sto padesát let. Byl to den, kdy jsem získal nový život. Nesmrtelný život a tím rozsáhlé možnosti. Velice dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, jaký mám dar a jak ho vůbec využívat. V průběhu mého experimentování zemřelo hodně lidí, ale i upírů. Ten, co mě přeměnil, byl zabit v boji s Volturiovými, když jsem byl starý asi půl roku. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč ho zabili a co vlastně spáchal tak strašného, že to takhle dopadlo, ale byl jsem si vědom jednoho. Jestli mě dostanou do své grady, nikdy nezjistím, co se stalo nebo proč jsem byl stvořený. No, abych řekl pravdu – nevím dodnes ani jedno. Ale k mému překvapení bych měl být asi rád, že ještě po tomhle světě chodím. Jenže mě nestihl nic naučit, natož poučit o nějakých pravidlech a vůbec říct, že nějaká existují. Vraždil jsem jako smyslů zbavený. Po mé eskapádě s Alistairem a zabíjení na veřejnosti se mě ujal Carlisle s jeho rodinou. Naučili mě určitým způsobům a ukázali mi směr, kterým jsem se snažil jít… Stravovací návyky byly ale jiné, než jsem si byl schopen připustit. Ta krev mi nedávala tolik, co jsem potřeboval. Začal jsem být hodně slabý a organismus začal chátrat. Vyzkoušeli všechno možné, ale nakonec se stejně ukázalo, že přežiju jen na obojím. To ti asi vysvětlovat nemusím, podle tvého výrazu.“ Usmál se a hodil si ležérně nohu přes nohu. „Carlisle měl pro mé potřeby neskutečné pochopení. Naučil mne, jak se začlenit do světa lidských bytostí, i když mi to i po takové době dělá problémy. A do parády si mne vzal i Edward. Ten mne naučil, jak začít chodit do školy a podobné normální věci, co dělají lidé. A tady začíná můj příběh, kdy jsem tě viděl poprvé. První školní den, kdy ses na biologii setkala s ním. Věděl jsem, že vy dva jednou budete spolu, ale netušil jsem, že tvá láska k němu dopadne až na takový stav,“ pronesl a poukázal na mé tělo.

Věděl. Tušil, že takový život vedu skutečně asi jen kvůli němu. K mé smůle se domníval správně.

„Zajímavý příběh, ale vím, jak to bylo mezi námi… To mi asi opakovat nemusíš ani po tolika letech,“ řekla jsem jemně kousavým hlasem.

„Vím, že nemusím, ale poslouchej, prosím…“ Oči se mu zaleskly něčím zvláštním a pokračoval ve vyprávění. Jeho příběh mne moc bavil, ale připomínal mi mnoho utrpení a žalu, kterého jsem se jen ztěžka zbavovala.

„V den, kdy jsem tě poznal, jsem věděl, že díky Edwardovi nemám šanci na takovou dívku, jakou jsi byla – a pořád jsi. On byl prostě jiný. Žádaný. A já byl jeho stín, který sklízí jen ten zbytek, který nechtěl. Nechci říkat, jaký byl… ale viděla jsi jen jeho. A tvá krev mi voněla a zpívala zároveň. Odešel jsem. V den tvých narozenin se stala s Jasperem nehoda a mně bylo téměř jasné, že odejde. Že nebude riskovat tvůj život, který se pro něj stal tím hlavním. Že nebude chtít ubližovat osobě, kterou tolik miluje. Proto ti dal volnost. Lidský život, jaký sis skutečně zasloužila. Budoucnost s manželem, který tě bude neskutečně milovat, a spoustu dětí, které tě budou zbožňovat a milovat přesně tak, jak si zasloužíš. Ale ty sis vybrala život v osamění. Dělalo mi velké problémy nepřijít a neříct, kdo nebo co jsem zač. Bál jsem se jen pomyslet, co by se stalo, kdybych selhal, ale bral jsem v úvahu jeho rozhodnutí.“ Zadíval se do země přesně tak, jak jsem to dělávala já, když jsem nevěděla jak pokračovat. Připomínal mi mne samotnou. Jak legrační to bylo. Zábavné sledovat někoho, kdo se choval víceméně stejně jako já, když mi bylo kolem osmnácti let.

Nadechla jsem se a byla připravená mu znovu skočit do řeči, ale jeho výraz to moc neumožňoval. „Vyprávíš mi příběh svůj… Cullenových, ale já absolutně nevím, kdo jsi,“ pronesla jsem klidně s úsměvem vepsaným ve tváři.

„Omlouvám se. Mé jméno je Damon,“ vyslovil a podal mi společensky ruku na pozdrav. Byl milý.

„Omluva přijata,“ pošeptala jsem tak, aby to slyšel skutečně jen on, i když v blízkosti nebyl nikdo jiný.

Podívala jsem se mu do očí a čekala, až začne zase vyprávět. Svým způsobem mě jeho příběh bolel. Ale jak jsem ho vnímala víc a víc – bylo mi jasné, že toho má se mnou více než dost společného. „Je to skoro dvacet let, co jsem se smířil s tím, že ty nebudeš s námi… s ním. Se mnou. Ale vrátil jsem se, protože mi to nedalo, a hlavně jsem chtěl vědět, jak se máš. Jenže jsem se vrátil v den, kdy ti diagnostikovali rakovinu druhého stupně. Bylo mi jasné, že musím něco udělat, že tě takhle odejít nenechám. Proto jsem tady. Isabello – nabízím ti tvůj mladý život. Život, který ti utekl takřka mezi prsty, aniž bys o tom nějak uvažovala. Nově nabytý život mi ukázal, že mohu dávat i brát. Když někdo chce, vezmu mu život. Jediná nevýhoda je, že si to musí skutečně přát a chtít zemřít. Ta druhá strana spočívá v tom, že musíš vypít požadované množství mé krve, protože v určitém množství vrací mládí. Nevýhoda je, že i po několika letech pokusů a omylů nevím kolik. Takže se občas stane, že dotyčný se změní natolik, že mu musí měnit plenky.“ Koutek mu cuknul natolik, že to vypadalo skoro jako upřímný úsměv.

„A to ti přijde vtipné?“ Hlas se mi šprajcl, když jsem si vzpomněla na svoje dětství. Ne že by to bylo špatné, měla jsem skvělé dětství, až na rozvod Charlieho a Renée, ale i tak. Čas letí a ani jeden už tu není. Obličej mi při tom posmutněl, ale musela jsem se sebrat a vybrat si. Skutečně zestárnout a zemřít nebo omládnout a zkusit získat srdce toho, který mne opustit? Skutečně jsem to chtěla? Opravdu jsem prahla jen po takové šanci, která by mi umožnila návrat do stereotypních kolejí z mého mládí. Z mé nerozvážnosti. Ze slepé lásky, která mne málem stála život. Tenhle rozhovor mi přišel, jako by se mi zdál. Že je to jen sen, ze kterého se probudím, a bude mne zase strašit dlouhá léta. Léta? Do konce mých dní…

Přivřela jsem oči a doufala, že tohle se mi opravdu jen zdá. „Bello, tohle se skutečně děje…“ Sáhl mi na hřbet ruky a já si uvědomila, že se mi to opravdu nezdá. Že mám všech pět pohromadě. Když jsem otevřela své oči, svoji dlaň stáhl zpátky k sobě. Bylo divné cítit takovou náklonnost i po tolika letech. O to horší bylo zjištění, že jsem vráskami posetá až běda. Bělostné vlasy, které měly tmavě čokoládovou barvu, a to všechno zmizelo s mými nabytými léty.

„Damone, vážím si tvé nabídky, ale asi bych si to měla nechat projít hlavou. Je to spousta let, kdy jsem toužila po takovém snu. Kdy jsem toužila po jediném – být s tím, kterého miluji a na kterém záleželo nejvíce… Nikdo se ale neobtěžoval jen ukázat… Dokonce ani Alice. Ta mi ze všech chybí nejvíc,“ pronesla jsem a po tváři mi stékaly slzy. Bylo mi smutno. Ztratila jsem jeho. Přítele, kamaráda, milence i spřízněnou duši. Ztratila jsem ji. Alice. Kamarádku, sestru a osobu, která mne chápala ze všech nejvíc. Střapatého elfa, který mě dokázal vždycky rozesmát, ať byla nálada jakákoliv.

„Opravdu si vážím tvé nabídky, ale nemyslím si, že by po takové době Edward…“

Podíval se mi vážně do očí a já viděla čistotu jeho duše. I když si Edward tehdy myslel, že žádnou duši nemají, tak já v nich viděla něco, co mi tu duši připomínalo. Světlo, které září pokaždé, když vidí, nebo slyší něco, co milují. Co jim není lhostejné! „Bells,“ pronesl a uchopil moji stařičkou dlaň do své o hodně mladší verze. „Neohlížej se na to, jestli tě Edward přijme. Jsem tu pro tebe já a ty můžeš začít úplně nový život. Je tu možnost, že by nám to spolu nevyšlo, že ho jednou potkáš a padneš mu kolem krku… Ale takový život prostě je. „Svým způsobem ti mohu dát tolik času, kolik jen chceš na tvoje rozhodnutí. Jen kdyby bylo na mně, tak všechen čas světa, ale ty ten čas nemáš, Bello…“ pronesl s lítostí v hlase. On tušil něco, co jsem snad ani vědět nechtěla. „Nechci ti dávat ultimátum, ale dávám ti tři dny… Potom už ti ani můj jed nepomůže,“ vydechl ortel a mně se mále zastavilo srdce. Ale kývla jsem na souhlas a on se s tím zvedl a tak jak přišel, tak i odešel.

„Za tři dny se vrátím pro tvoji odpověď,“ hlesl, když vycházel ze dveří, a při tom je zabouchl tak, aby to nebylo slyšet po celé vesnici. Mé stařičké srdce se sevřelo v obrovskou křeč, kterou jsem doufala, že už nikdy neucítím… Netrvalo to moc dlouho a já si byla jistá tím, že se vrátím zpátky, i když to znamenalo ztratit jediného člověka, který mi opravdu přirostl k srdci… Svoji milovanou, ač náladovou Rachel.

O tři dny později

Čas utíkal jako nikdy, a Damon měl každou minutu přijít. Před tím jsem nechtěla žádné návštěvy, takže mi přišlo vhod, že Rachel odjela za dcerou do hor. Moc je nevídala, protože bydleli daleko a ona už neměla tolik síly na dlouhé cestování. Vždycky si pro ni museli dojet. A když už tam jela, strávila s nimi skoro dva měsíce. Takže jsem se alespoň nemusela zaobírat historkami, co se děje nebo co mi je. Na svůj věk se občas chovala jak puberťačka, ale měla jsem ji ráda. Dokonce jsem se nebála říct, že tohle byla moje rodina. Vždycky jsme si měly o čem povídat, a když rozhovor uvázl, vždycky ze sebe vypustila něco, čemu jsme se smály dalších několik minut.

To čekání bylo snad úmornější než samotné čekání na něco, co nikdy nepřišlo. Bylo něco kolem sedmé hodiny ranní. Celou noc jsem nespala, protože jsem si dávala pro a proti. Nakonec z toho vyplynulo to, že jsem byla rozhodnutá už dávno, ještě dřív než Damon odešel ze dveří.

Zvedla jsem se z křesla a pomalým krokem došla ke koupelně, kde můj zrak spočinul na omšelém zrcadle. Byl to žalostný pohled, který mě bodl u srdce. Stárnoucí a vráskami posetá stará bába. Ranní očista proběhla během pár minut a má hlava se nějakým způsobem zatočila. Cítila jsem jen své kosti v těle, jak se sesouvají k zemi bez příčiny a jakéhokoliv důvodu. Že by má nemoc zvládala takový sesun energie? Tak rychle? Nikdy jsem si nemyslela, že zemřu tak brzy. Nikdy jsem si nemyslela, že po tom všem, co se mi stalo, přijde někdo a dá mi na výběr. Výběr ze dvou možností. Vlastně jednu z možností, kterou jsem jako mladá čekala od Edwarda, když byl ještě se mnou.

Nikdy nepřišla ta správná chvíle, pak mé narozeniny a nedorozumění s Jasperem a jeho nezdolná chuť na krev. V ten moment na moji krev.

Z mého přemílání minulosti mne vytrhlo ťukání na dveře, jenže jsem nebyla schopná vstát, natož ze sebe vydat nějakou hlásku. Edward se vrátil, aby mi dal sbohem… Jak bláhová byla tahle myšlenka. Mžitky před očima a pomalu se vytrácející dech mi nahnal hrůzu. Nechtěla jsem takhle skončit. Nechtěla jsem takhle odejít. Ne takhle, když jsem měla všechno na dosah. Ne, když necelých pár metrů ode mne čeká Damon s tím, co tak dlouho chci. Po čem tak poslední dny toužím.

Pohled Damona

„Bello?“ zavolal jsem do domu skrz dveře. Nic se tam nehýbalo, neslyšel jsem žádný zvuk. Takže mne nenapadlo nic jiného, než se zaposlouchat a zjistit, jestli se něco nestalo.

Hodně lehké dýchání. Žádný pohyb. Nic, co by připomínalo život tam uvnitř. „Bello, jdu dovnitř…“ pronesl jsem s vážností a rozrazil vchodové dveře. Hned jsem poznal, kde je. „Bello, Bello…“ zařval jsem, když se její tělo válelo na zemi.

Nemohla mluvit. Nemohla se hýbat. Chybělo jí pár hodin. Pár hodin života. Nějakým záhadným způsobem se rakovina rozšířila rychle. Nebo její stádium bylo pokročilejší, než jí doktor řekl. Nesměl jsem dovolit, aby její duše odešla navždy. Abych nesměl pohlédnout do jejích očí. Abych neslyšel její smích, její hlas.

„Takhle tě odejít nenechám…“ pronesl jsem a položil její hlavu na svůj klín. Zvedl zápěstí k ústům a kousl se do něj… Ještě zakrvácené jsem ho přitiskl k jejím rtům. Opravdu mi nezbývalo nic jiného než jen doufat, že má krev ještě pomůže, že má ještě tu moc a zabere. Dal jsem jí takové množství, že by se mohla klidně proměnit v batole. Byla to opravdu velká dávka, ale teď jsem neměl co ztratit. A ji zachránit – ať je v jakékoliv podobě a věku.

Bellu jsem potom odnesl do jejího pokoje a šel nakupovat. Hluboko uvnitř jsem doufal, že to zabere a já bych mohl dostat i druhou šanci. Dva dny jsem u ní seděl a nehnul se ani o píď. Jenže to čekání bylo úmorné, tak jsem se vydal na nákupy. Nákupy, které jsem z hloubi duše nenáviděl.

Celý den jsem lítal po krámech. Poslouchal neustálé Co to bude, pane?... A jejich vděčné pohledy. Čas utíkal jako voda. Když se mé oči upnuly na hodiny, bylo na čase se vrátit. Auto z nákupního centra vystřelilo rychlostí blesku a po dálnici by mne nechytilo žádné auto, které by patřilo policii. Bylo vtipné vždy sledovat jejich reakci. Nikdo se neobtěžoval vůbec vyjíždět. Dokonce mi nikdy nepřišla žádná pokuta. Holt upírům a lidem s více penězi to nehrozí.

Ujel jsem potřebné kilometry a autem pomalu zatáčel k jejímu domu. Jediná výhoda mé krve byla ta, že jsem se opravdu orientoval v minutách a hodinách jejího účinku. To bylo stoprocentní a dalo se na to spolehnout.

Vzal jsem tašky ze zadního sedadla a vydal se normálním krokem kupředu. Ladným a lidským tempem vzal za kliku a vešel dovnitř. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych se jednou sekl se svým odhadem, ale stalo se něco, co mi vyrazilo dech!

Něco nebo někdo se hýbal po celém domě a člověk to nebyl. Sekl jsem se. Přišel jsem pozdě a teď tu Bella pobíhá jako smyslů zbavená. Oči jsem měl jako na stopkách a přemýšlel, co se jí tak asi honí hlavou. „Bello?“ zavolal jsem do domu. Nic. Vykročil jsem pravou nohou a pokračoval do útrob domu. Tam, kde měla být ona.

Noha střídala nohu a já se tak dostal do prvního patra k jejímu pokoji, kde jsem slyšel cvrkot jejích rukou, jak něco hledala. Vlezl jsem dovnitř a to jsem neměl dělat, protože v tu ránu jsem ležel na lopatkách na zemi a díval se do jejího prázdného obličeje. Nejenže byla krásná, úchvatná – ale proměnila se v celkovou upírku, což můj jed až tak neumí. Umí zmladit, ale ne proměnit. To měla být druhá etapa její proměny. V to, co si přála. Napřed zmladit a pak proměnit, ale něco bylo špatně a má krev zapůsobila už celkově.

Teď jsem měl před sebou… No, spíše nad sebou jedno stvoření, které je silnější a odolnější než já. A abych pravdu řekl, zrovna dvakrát nevypadala, že by mě chtěla pustit. Její prázdné oči naznačovaly, že je něco špatně. Že se něco zvrtlo. Hlavou mi blesklo, jestli jí k tomu nepomohla ta její nemoc, jenž ji dostihla dřív, než jsem čekal. Opravdu to bylo na poslední chvíli. Svým způsobem bych se nebál ani říct, že utekla hrobníkovi z lopaty. Teprve teď mi docházel význam mých slov, když jsem říkal, že nechci čekat. Ale pro klid její duši – dostala tři dny. Měl jsem být neoblomný. Dát jasně najevo, že teď má šanci… teď nebo nikdy. Bylo by to rychlejší a mírnější. Hlavně bych si byl jistý, že všechno, co celé přeměně předbíhá, by bylo stoprocentní.

„Bello?“ pronesl jsem jejím směrem. Zírala na mě a pak jí něco docvaklo. Bez sebemenšího zaváhání ze mne slezla a já se tak mohl postavit.

„Damone?“ řekla svým nově nabytým hlasem. Zněl jako skřivánkův hlas. Jako to nejjemnější, co jsem kdy poznal. Dokonce bych se nebál říct, že mi připadala jako zjevení z jiného světa. Byla tak krásná… a k tomu sladká a nebezpečná. Prostě dokonale nebezpečná kombinace.

Stál jsem tváří v tvář novorozené upírce, která se zatím zuby nehty kontrolovala. Nechtěl jsem jí nic připomínat. Nechtěl jsem vyvolávat žízeň a touhu po krvi zbytečně. Hlavně mi v hlavě muselo nějak docvaknout, že ona je teď silnější a nesmím ji nijak rozzuřit nebo vypukne peklo na zemi. „Vítej zpátky ve hře… Isabello Swanová,“ špitl jsem jejím směrem a ona jen povytáhla koutky do lehkého úsměvu.

Teď bylo opravdu jen na ní, jak s nově nabytým nesmrtelným životem naloží. Přál jsem si ji mít po svém boku. Naučit ji vše, co znám já sám. Naučit ji ovládat se. Naučit ji lovit to, co neprozradí naši existenci. Naučit ji chodit v našem světě, aby nepřišla o život dřív, než by bylo nezbytně nutné.

Kdo by kdy řekl, že právě Isabella bude takové pokusné morče. Nikdy jsem totiž nepoužil svoji krev na staršího člověka než půl století. Jen ona měla právo na skutečný a pravý život. I bez Edwarda! Teď bude jen na ní, jestli zůstane se mnou nebo půjde hledat jeho.

Došli jste až sem? Gratuluji. Právě jste přečetli 4731 slov. :D Příběh píšu už dlouho, ale připletl se do toho porod a týdenní pobyt v nemocnici. K téhle povídce mám takový bližší vztah. Ptáte se proč? Psala jsem ji přes dva měsíce. Ne-li déle. Mmonik by mohl povídat, že... :D

Budu doufat, že se tu objeví nějaký komentík a potěší mě. Co jiného taky nakopne ke psaní. ;-) Obzvlášť když máte doma čtyřletého a čtrnáctidenního caparta...

Předem děkuju. Vaše Torenc

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky ve hře: