Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bolest, tíha a láska - pokračování

15.07.2009 (15:00) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 10652×

!Písnička!

(Zase si ji pouštějte pořád odkola!)

2. část

Pohled Edwarda

Byl jsem šťastný, že jsem zase našel svého anděla… Nemohl jsem však vidět, jak trpí… Slíbila mi, že léčbu znovu začne… V očích se jí zase objevila ta jiskra života, láska, něha… Každý den jsem ji chodil navštěvovat… Sice jsem chtěl, aby se nastěhovala k nám, ale to prý nešlo… Celá rodina byla hned veselejší…

Přestěhovali jsem se sem a k mé velké nelibosti, jsme začali chodit do školy. Nejraději bych byl celou dobu sní, ale bohužel to nešlo… Bella se poslední dobou usmívala, i když jsem stále v její tváři viděl bolest…

Vždy, když jsem se zeptal, jestli ji něco nebolí, uklidnila mě, že ne, že je v pořádku… Další prášky na bolest nechtěla… stála si za svým… K naší velké radosti už mohla sundat šátek… nešlo téměř poznat, že by ji kdysi hlavu oholili.

...

Neustále jsem si říkal, že je to moje vina… Kdybych ji tenkrát neopustil, Bella by neměla tu strašnou nehodu a nikdy by se jí toto nestalo… Ona mě však vždy uklidňovala, že to byl osud…

...

Alice mi někdy pomohla ji obléknout a vzal jsem ji ven. Ona bohužel nemůže chodit, ale to mi nijak nevadilo – vzal jsem ji vždy do náruče…

Byla tak uklidňující slyšet pravidelné údery jejího srdce, její smích, její hlas… Vrátil se mi smysl mé existence… Důvod, proč dýchám, proč tu jsem… Tak moc ji miluji… Tak moc ji miluji… A chci s ní zůstat…navždy… Už nikdy ji neopustím… Nikdy…

Byl jsem blázen, když jsem to udělal… Ale už ji nenechám samotnou… Ona si to nezaslouží, ona ne… Můj anděl, moje všechno… Moje láska… Každý večer jsem ji říkal, jak moc ji miluji a ona říkala totéž…

Často jsem byl v jejím pokoji až do noci… Nikomu to nevadilo…a hlavně nám dvěma ne…

Miluji tě, Isabello Swanová…

Pohled třetí osoby, řekněme, že z pohledu vypravěče

To však tento anděl netušil, že jeho milovaná mu něco tají… Něco velmi důležitého…

Ano, sice léčbu obnovili, ale…ale bylo pozdě…

Pro ni už bylo pozdě…

Léčba ji aspoň prodlužovala život, ale rozsudek už padl… Zbývá ji půl roku… pak kdoví, co se stane…

Ona už to věděla, ale svému andělovi nic říkat nechtěla… Nechtěla, aby se trápil…kvůli ní ne… Až bude nejhůře, rozloučí se s ním a pak odejde…

Věděla, že se bude trápit, že si to bude vyčítat, ale to on nesmí! Chtěla mu to říct, ale nikdy nenašla odvahu, sílu, aby to vůbec vyslovila… V jejím obličeji byla bolest, kterou on viděl,…ale ona zapírala.

Nechtěla kazit té nádherné chvíle, které s ním prožívala.

Zase měla vlasy, v náručí ji nosil ven… Byl šťastný…ona vlastně taky, ale věděla, že ne na dlouho. Že brzy bude konec… Skončí její život… Vyčítala si to, že kdysi přerušila léčbu… Ale copak ona mohla vědět, že najde svoji lásku, svého anděla?

Tenkrát cítila jen bolest, tíhu, smutek…

Teď cítí přesně opačné pocity.

Tak ráda poslouchá jeho hlas, jeho smích… Tak ráda poslouchá, když ji předčítá, když s ní leží na nemocniční posteli a brouká ji její ukolébavku… Tak ráda ho vždy viděla mezi dveřmi jejího pokoje… Tak ráda si s ním povídala…o čemkoliv… Tak ráda poslouchala dívku, připomínající elfu, jak strašně je učesaná a jak hrozně je oblečená… Tak ráda poslouchala vtípky sympatického velkého hromotluka…

Měla je všechny ráda…vlastně, to je slabé slovo… Všechny a hlavně svého anděla, milovala. Milovala je. Byla to její rodina, do které tak ráda patřila… Nechtěla je opustit, ale osud to tak chtěl.

Budoucnost je nejistá a vratká dáma. Tuto chytrou větu kdysi někde četla. Jak pravdivá tato věta je. I když máte dar se dívat do budoucnosti, nikdy to není a nebude výhra. Budoucnost se mění stejně rychle, jako naše rozhodnutí…

Jednou se rozhodnete jinak a změní se vám váš život…

Jenže za ni už někdo rozhodl…

Zase plakala… byla ráda, že tu není a nevidí ji…Věděla, že by trpěl, kdyby viděl, jak ji tečou slzy… Seděla ve svém křesle a dívala se z okna… Toto už dlouho nedělala… naposled, kdy se její milovaný vrátil… V tu chvíli se ji vrátil smysl života, vrátila se její jiskry do života, její srdce přišlo i s ním…

Po tolika minutách, hodinách, dnech, měsících se zase našli a ona má odejít… Opustit svoji lásku, svoji rodinu… Jak moc ji tohle pomyšlení bolí… trhá jí to srdce, když pomyslí, že tu za pár měsíců nebude… Ale ona už nic nemůže udělat… Tam někdo nahoře chce, aby přišla tam nahoru… Už tam měla být dávno, ale vždy si to její osud rozmyslel… vždy ji tu nechal…

Tak proč ne teď! Proč? PROČ!

„Proč! Co jsem ti udělala?“ křičela hystericky a koukla se na svůj odraz do zrcadla. I když v jejích očích už byla jiskry, zůstala stejně bílá, kruhy pod očima, v obličeji bolest a unavenost…

Rozplakala se ještě víc…

Znovu se koukla na svůj odraz v zrcadle. V těle se jí začal hromadit vztek, tíha, smutek, láska. Napřáhla se a pěstí rozbila křehké zrcadlo…

Přesně tohle někdo dělá s jejím životem… Neustále se na ni dívá a pak ji takhle jednoduše, jedním pohybem, zničí…a ostatní kolem ní taky… Nervově se zhroutila… Vlastně na to s nimi byla hodně špatně…

Schovala svůj obličej do dlaní a plakala a hlasitě vzlykala.

Nechce umřít, teď ne! Ať madam smrt ještě pár let počká!

Chce tu být s ním! Se svým Edwardem, se svou láskou, kterou nade vše miluje… Se svou sestřičkou Alicí a Rose. Se svými bratříčky Emmettem a Jasperem… Se svými novými rodiči Esme a Carlisle.

Nechce je tu nechat a jen tak odejít… Bez rozloučení… Zamířila k nočnímu stolku…vyndala papír a tužku… A začala psát…

Několik papíru vyhodila, protože se ji to nezdálo… Trvalo přes dvě hodiny, než napsala dopis, ve kterým se se všemi loučila… musela i chvíli přestat, protože přes slzy, které ji tekly po tváři na papír neviděla…

Ale napsala ho… A až umře, tak ho dostane a vše pochopí… nakonec dopis vložila do obálky a obálku podepsala…

...

Čas plynul…

1. měsíc

2. měsíc

3. měsíc

4. měsíc

5. měsíc

Její smrt se rychle blížila a ona si to velmi dobře uvědomovala. Někdy ji bolelo srdce, když viděla, jak jsou všichni šťastní, ale nic neřekla. Nechtěla to kazit…

Chtěla si takové chvíle vrýt do paměti a odnést si je pryč, sebou nahoru…Koukla se na svou rodinu… Na každého zvlášť…

Jako posledního si nechala svého anděla… Koukla se mu do zlatavých očí…

„Miluji tě, na to nesmíš zapomenout,“ zašeptala a on se jemně zamračil.

„Já tebe, lásko,“ odpověděl ji stejně tiše a políbil ji…

...

Ten den se necítila moc dobře… Neměla na nic chuť…

Tušila, že smrt si pro ni jde, ale nic neřekla… Ten večer, co šla spát, vyndala svůj dopis na rozloučenou a dala ho na noční stolek…

Tušila, nebo možná věděla, že se už neprobudí, že mu už nic neřekne, už žádné slova lásky, ani žádné sbohem… i když plakala, lehla si na záda a usnula…

Myslela si, že napořád…

Pohled Edwarda

Byl jsem zrovna na lovu s Emmettem, Jasperem, Rose a Alicí, když se mi rozezvonil mobil. CARLISLE. Rychle jsem to zvedl, protože dnes měl noční a hlídal Bellu. Co když se jí něco stalo? „Ano, Carlislei… Stalo se něco s Bellou?“ vyhrkl jsem hned a mí sourozenci hned ztichli.

Všichni Bellu milovali a nesnesli by, kdyby se jí něco stalo.

„Edwarde, musíš přijet nebo přijít… Bella…Bella umírá…její tep a ani dýchání není pravidelné…,“ začal Carlisle, ale já ho dál neposlouchal a rozeběhl se k nemocnici…sourozenci za mnou… Všichni měli stejné myšlenky… Co se stalo s Bellou? Ale nebyl čas jim odpovědět…

Za chvíli jsme byli v jejím pokoji… Oči měla zavřené, vypadala, jako by spala, ale přístroje, na které byla zapojena tvrdily opak. Tep ji klesal… Všichni jsem věděli, že je zle… Byli tu však dvě možnosti… Buď umře…nebo ji proměníme… Carlisle měl podobné myšlenky…

„Udělej to, Edwarde, je to jediná možnost, jak ji zachránit,“ prolomil ticho otec a já jsem jen přikývl.

„Všechno bude v pořádku, Bells, slibuji,“ zašeptal jsem a jemně ji políbil na rty…

Pak jsem se přesunul na její krk…

Pohled vypravěče

Najednou jí projela bolest… ohnivá bolest…

Tohle, že je umírání? Tak bolestivé?

I když ji vše strašně bolelo a v jejím krku byl oheň, nevydala ze sebe ani hlásku…

Trpěla tiše… jako poslední měsíce… Necítila absolutně nic… jen tu příšernou a nesnesitelnou bolest a ten oheň, který nebyl už jen v krku, ale po celém těle…

Necítila, že ji ledové ruce vzaly do náruče… Na nic nemyslela a čekala, až vše přejde…

Pohled Edwarda

Nemohl jsem tomu uvěřit… Tomu všemu… Ale musel jsem to udělal, byla to jediná možnost, jak ji zachránit… Ležela v mém pokoji na posteli a tiše trpěla…

„Edwarde, ona to věděla,“ ozvalo se za mnou. „Co?“ neodtrhl jsem od ní pohled. „Že umře… Věděla to, podle lékařské zprávy to věděla,“ řekl Carlisle a já zavzlykal…

Nechtěla mi nic říct, ale proč?

„A taky nechala dopis,“ zašeptala Rose a já se prudce otočil. Rose mi podávala obálku, na které bylo napsáno Edwardovi, mé lásce.

Rychle jsem ho otevřel a začal šeptem číst:

Edwarde, lásko,

Prve ti chci říct, jak moc tě miluji, lásko. Ty víš, že jsi pro mě znamenal vše, co jsem kdy měla… Byl jsi důvod, proč jsem žila, proč jsem dýchala… Díky tobě jsem se neustále smála a poznala, co je to láska. Strašně moc jsi pro mě znamenal… Ukázal si mi úplně nový život, ve kterém byla láska…láska mezi mužem a ženou… Tu jsem neznala, dokud jsem nepotkala tebe, zlatíčko… tebe, svoji lásku, svého strážného anděla… Vždy si při mně stál, ať se stalo cokoliv, vždy si mě chránil a za to ti moc děkuji…

Chci ti také říct, že jsem o tom věděla…Že si pro mě zubatá přijde… Věděla jsem to, ale nechtěla jsem ti nic říkat… Trápil by ses a to já nechtěla… Tak nerada jsem tě viděla trpět, Edwarde… nemohla jsem ti to prostě říct, jsi schopen všeho, aby si mě zachránil, ale poslední nepřítel, kterým budeš poražen je smrt… To si pamatuj… proti smrti nikdo nikdy nic neudělal a neudělá… Vím, myslel by si to dobře, ale opravdu by to nešlo…

Musím tě však o jedno požádat, lásko… Neudělej nic, co by rozbilo, zničilo rodinu… Zůstaň s ní a nedělej hlouposti, ano? Oni tě potřebují… Kdo jiný by je otravoval s čtením myšlenek? Už stačí, že jsem vás opustila já…

Edwarde, lásko, slibuji, že za tebou budu chodit a že na tebe budu dávat pozor… Sama osobně si tě ohlídám…

Alice, moje milovaná sestřičko, bude mi chybět tvoje radostné výskání, tvoje nekonečné nákupy, budeš mi chybět celá, ale osud to tak chtěl… Miluji tě, Alice…

Rose,…my dvě jsme si nikdy nepadly do oka, ale vždy jsem tě obdivovala, jak jsi dokázala zanechat chladnou hlavu… Budeš mi chybět, vážně…

Esme, mami, byla jsi pro mě druhou mámou a strašně moc jsem si tě vážila… Miluji tě a nikdy nezapomenu…

Jaspere, naše začátky byly těžké, ale musím tě o jedno požádat – zapomeň na moji narozeninovou oslavu na mé osmnácté narozeniny… nejen lidi chybují a jak se říká, chybami se člověk učí, tak proč ne i upír? Nebyla to tvoje chyba, brácha…

Emmette, ty jeden praštěnej bratříčku, tvoje vtípky a posmívání mě často dohánělo až k zuřivosti, ale…bez toho by jsi to nebyl ty…

Carlislei, tati, byl jsi druhý táta a moc jsem si tě vážila… Stvořil jsi skvělou a nádhernou rodinu, bez které bych se nikdy neobešla… Moc si toho vážím, co všechno si pro mě udělal… Budeš mi moct chybět…

…

Edwarde, lásko moje, anděly můj nádhernej, miluji tě z celého mého srdce, jak kdy kdo miloval a nikdy, přísahám, nikdy na tebe nezapomenu… Miluji tě!

Miluji tě! Navždy!

Sbohem

Tvá

Bella

V pokoji byla celá rodina a tiše poslouchali, jak čtu dopis na rozloučenou…pro mě… Vzlykali teď všichni…

„Ach, Bello, lásko, miluji tě,…kéž bych mohl pro tebe uronit aspoň jednu slzu,“ zavzlykal jsem a koukl se na svého anděla, který trpěl…

A nejen teď… Celé ty měsíce trpěla a nic neřekla…

„Navždy, lásko,“ zašeptal jsem a chytil ji za ruku…

Pohled vypravěče

Trpěla tiše, nechtěla, aby ji někdo slyšel… Pořád si říkala, že to není možné…ta bolest, ten oheň…

Ani jedno neustupovalo, ale ještě sílilo…

Musela být v pekle, protože takhle si nebe nepředstavovala…

To opravdu ne…

Chtěla dohlédnout na svou lásku…a místo toho tu trpí…

...

Nevěděla však, že bolest za pár hodin skončí a ona otevře oči do nového života, kde bude jen se svou láskou, se svým andělem…

Navždy…přesně tak, jak vždy chtěla…

The End

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest, tíha a láska - pokračování: