Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Let´s get together

01.11.2009 (17:45) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 6877×

Pomalu jsem otevřel oči. Nechápal jsem, kde jsem. Ležel jsem na jakési posteli, v jakém si pokoji. Pomalu jsem se zvedl. Na sobě jsem měl to, co jsem si dnes ráno vzal. Tmavá košile, tmavé rifle a černá kožená bunda. Opatrně jsem se posadil a porozhlédl kolem sebe. Pokoj byl malý, útulný.

Až teď jsem zjistil, co mě probudilo – hudba, která se ozývala pode mnou. Zajímalo by mě, jak jsem se sem dostal. Jako poloupír bych neměl moc omdlévat. Kdoví, co na mě Emmett zase vymyslel. Stoupl jsem na nohy. Hlava se mi nemotala.

Všiml jsem si, že venku blikalo několik barevných světel. Přišel jsem blíž k oknu. Venku bylo několik sanitek a policejních vozů. Co se stalo? Pomalu jsem se otočil a zamířil ke dveřím. Vyšel jsem z pokoje a objevil se na úzké chodbě. Nevěděl jsem, kudy se mám dát, netušil jsem ani, kde jsem, ale díky svému sluchu jsem zjistil, že hudba vychází více z pravé strany. Za chvíli jsem se objevil na točitém schodišti.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Bylo tu mnoho lidí. Došlo mi, kde jsem. V nočním klubu.

Pomalu jsem sešel schody a zamířil ke dveřím. Nejlepší bude rychle zmizet, najít Emmetta a pěkně mu něco udělat.

„Už je ti líp?“ ozvalo se za mnou a já se otočil.

Spatřil jsem anděla. Byla nádherná. Srdcovitý obličej, plné rty, čokoládové oči, úsměv na rtech, dlouhé hnědé vlasy, které ji sahaly až k zadečku. Byla o hlavu menší než já, postavu měla drobnou. Byla bledší než ostatní. Na sobě měla krátké bílé tílko, které ji sotva zakrývala drobná ňadra a tmavé bokové díravé rifle.

„Mělo by?“ vykoktal jsem ze sebe. Byla nádherná a nádherně voněla. Nikdy mi takhle člověk nevoněl, nikdy mi takhle krev nezpívala. Nemohl jsem ji číst myšlenky, což mě znepokojovalo. Ještě víc se usmála.

„Jo, mělo. Nějaký autobus měl nehodu… Dopotácel ses sem a omdlel nám tu,“ vysvětlila. Už jsem si to začínal uvědomovat. Emmett mi sebral klíčky od mého Volva a já se rozhodl jet busem.

„Aha,“ zmohl jsem se jen. Krátce se zasmála. Jak krásně její smích zněl, jak nádherný měla hlas.

„Odcházel jsi?“

„Měl jsem to v plánu,“ přikývl jsem a ona nazvedla jedno obočí. „Ale už nechci,“ dořekl jsem a opět se zářivě usmála.

„Dáš si něco?“

„Pivo, prosím,“ požádal jsem a ona přikývla. Chytla mě za ruku a odvedla k baru. Posadil jsem se na barovou židli a ona šla za bar. Muselo ji být sotva osmnáct, víc ji nemohlo být. Sledoval jsem každý její pohyb. Nevadilo ji to. Za chvíli přede mě postavila půl litr zrzavé tekutiny.

„Díky,“ usmál jsem se a ona se jemně začervenala.

„Čau kotě… Nechceš si zatrsat?“ objevil se vedle mě jakýsi starý chlap. Nahodila úsměv, který mi nepřipadal ten pravý.

„Jasně, proč ne,“ pokrčila rameny a mrkla na chlápka. Obešla bar.

„Hned se vrátím,“ špitla mi do ucha, když procházela kolem mě a mě zamrazilo v zádech. Rychle jsem se otočil a naše pohledy se spojily. Mrkla na mě a krátce se zasmála. Pak zmizela i s chlapem v davu.

...

„Dáš si další?“ ozvalo se vedle mě a já se koukl na osobu, která mě oslovila. Byl to můj anděl. Měl jsem v sobě už třetí pivo.

„Proč ne,“ pokrčil jsem rameny.

„Dano, ještě jedno,“ oslovila ženu za barem.

„Dvě,“ opravil jsem ji. Naše pohledy se opět spojily. Sedla si na židli vedle mě. Žena, kterou anděl nazval Danou, před nás postavila piva.

„Ehm… mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se anděla a ten přikývl.

„Za minutku jsem tu,“ utěšila mě, zhoupla se z židle a zamířila za svou kamarádkou. Zamířily někam pryč, ale díky své schopnosti jsem slyšel aspoň myšlenky její kamarádky.

Takový kus a ona ho nechá být? Uslyšel jsem první myšlenku Dany. Je blázen… Samozřejmě, že nějakou fiflenu má… Ale teď je tady sám… Měla by toho využít… Další myšlenka…

Nikoho nemám a nikdy jsem ani neměl. Emmett si ze mě proto často dělá legraci. Stále jsem nevěděl, jak se ten anděl jmenuje. Za chvíli se objevila i se svou kamarádkou. Ta zamířila za bar, anděl však ne.

Elegantně se vyhoupla na bar a společně ještě s několika dívkami se začal vlnit do rytmu pomalé, ale rytmické hudby. Začal se ozývat pískot a povzbudivé křiky. Můj anděl se pohyby dostal až nade mě. Naše pohledy se opět spojily. Usmála se a znovu se zavlnila.

Musel jsem odtrhnout svůj pohled od mého anděla, protože v riflích mi zavibroval mobil. Rychle jsem ho vytáhl z kapsy. Carlisle. Můj adoptivní táta. Našel mě před necelými sto lety. Nebo spíš moje matka mě dala Carlislovi, protože věděla, kdo je. Pousmál jsem se a mobil vypnul.

Však já se zítra objevím… Snad. Mobil jsem schoval zpátky do kapsy a koukl se na anděla, který stále stál nade mnou. Ta žena měla pravdu. Teda, částečně.

Anděl si baru klekl, pak i sedl. Zadívala se mi do očí a já na sucho polkl. Pousmála se. I když seděla, neustále se vlnila do rytmu hudby.

Nevím, co to do mě vjelo, ale rukama jsem si ji přitáhl na svůj klín. Usmála se a kousla se do dolního rtu. Jen jsme si dívali do očí.

Tak ať se zeptá, kde má pokoj… Uslyšel jsem myšlenku Dany. Dal jsem ji vlasy za ucho, ke kterému jsem se pak nahnul.

„Kde máš pokoj?“ zeptal jsem se tiše, aby to slyšela jen ona. Ještě víc se usmála.

„Už jsi tam byl,“ odpověděla mi stejně tiše, seskočila ze mě a chytla mě za ruku. Prodrala se davem a vyšla točité schodiště. Otevřela dveře a zatáhla mě do pokoje, ve kterém jsem už dnes byl.

Otočila se na mě čelem.

„Ty jsi v takovéhle situaci poprvé, viď?“ zeptala se a udělala malý krůček dopředu. Jen jsem přikývl.

„Vlastně, jsem ještě nikdy žádnou neměl.“ Dvakrát zamrkala, ale jinak na sebe nedala dát vidět své překvapení.

„A proč chceš zažít své poprvé se mnou? S lehkou děvou?“

„Protože jsi mě zaujala,“ zašeptal jsem a snad poprvé jsem se kousl do rtu, tak jako ona před chvílí. Jemně se začervenala a na chvíli sklonila hlavu.

Musela zaklonit hlavu, aby se mi mohla podívat do očí.

„Jsi nervózní,“ konstatovala a já nepatrně přikývl. „Bude to v pohodě,“ utěšila mě, dala mi jednu ruku za krk a donutila mě tak, abych se k ní sklonil. Lehce mě políbila na rty.

Nenuceně, šla na to opatrně, do ničeho mě nenutila. Odtrhla se z mých rtů. Rty se pomalu přesouvala po čelisti, tváři, pak se přesunula na krk. Jednu ruku stále nechávala za mým krkem, druhá mi pomalu sundávala bundu. Nebránil jsem ji, naopak, ještě jsem ji pomohl.

Brala to jako znamení, že může trochu přitlačit a tak se vrátila k mým rtům. Nevím, kam bundu odhodila a bylo mi to upřímně jedno. Políbila mě znovu, ale tentokrát hladověji a dravěji. Polibky jsem ji s chutí oplácel. Pousmála se. Chytla mě za košili a opět mě někam táhla. Netušil jsem kam, protože jsem se plně věnoval jejím rtům.

Otočili jsme se a pak mě donutila si sednout na postel. Na chvíli se odtrhla od mých rtů a usmála se na mě. Úsměv jsem ji oplatil. Obkročmo si klekla přede mě. Její nohy byly vedle těch mých. Zapletla mi prsty do vlasů a donutila mě, abych hlavu zaklonil. Krátce mě políbila na rty, pak se opět přesunula na krk. Nebránil jsem ji, nač taky. Byl to skvělý pocit.

Mé ruce se daly do prozkoumání jejího drobného těla. Její pokožka byla krásně hebká jemná… Její prsty se vypletly z mých vlasů. Hladila mě po vlasech, po krku, ramenech, hrudi, zádech… Mapovala každý kousek mého těla. Zřejmě ji však vadilo, že musí přes košili a tak začala knoflíky, jeden po druhém, pomalu rozepínat. Rozepnula poslední. Pomohl jsem ji sundat košili. Naše pohledy se opět spojily.

Usmála se a zatlačila mě na hrudi a tak mě donutila si lehnout. Opět spojila naše rty. Dodal jsem si odvahy, opustil jsem její rty a přes čelist se dostal na její krk. Neměl jsem chuť na její krev, ale na její tělo. Pousmála se a zaklonila hlavu. Moje ruce bloudily po jejích zádech.

Upřímně řečeno mě už štval ten kousek látky, který měla na sobě. Nejistě jsem chytil její tílko na lem a pomalu je vyhrnoval nahoru. S úsměvem mi pomohla a než jsem se nadál, letěl ten kousek pryč, za mou bundou a košilí. Nebyl jsem překvapen, když jsem zjistil, že neměla podprsenku…

Naše rty k sobě opět našly cestu. Polibky se stávaly hladovější, hlubší, chtivější. Opatrně, abych jí nic neudělal, jsem se přetočil, takže jsem byl nad ní. Lokty jsem dal vedle její hlavy, přeci jen jsem na ni nemohl nalehnout celou svou upíří vahou. Na chvíli přerušila náš polibek a zadívala se mi do očí. V čokoládových očích byla vidět radost, štěstí… a touha.

Usmála se, nevím, po kolikáté, a opět spojila naše rty. Její ruce mi bloudily po zádech, hrudi,… Opět jsem své rty přesunul na její krk a po malé chvíli váhání jsem si troufl ještě níž… Vzdechla. Jak krásný zvuk to být. Vrátil jsem se k jejím rtům. Jemně mě opět zatlačila na hrudi a tak se naše pozice opět vyměnily.

Opět byla nade mnou. Ochutnávala můj krk, klíční kosti, ramena, paže, lokty, hruď, zastavila se až u kalhot. Vydechl jsem. Bylo toho na mě moc, ale já jsem chtěl ještě víc… Viděl jsem, jak se usmála. Přes moje tělo se vrátila k mým rtům, u nich však dlouho nezůstala, polibky zasypávala moje tváře, spánky, čelo, lehce mě políbila na špičku nosu, na oční víčka, až se zastavila u jednoho ušního lalůčku.

Jednou rukou se podepírala, druhá bloudila po mém těle. Její ručka se dostala až k mému velmi citlivému místečku, ale nezastavila se. Přejela přes ně rukou a já znovu zasténal. Její tichý smích jsem slyšel, protože stále byla u mého ucha. Přes ucho, krk, rameno, se dostala zpátky na mou hruď. Její prsty mi rozepnuly knoflíček na riflích a pak i zip. Nebránil jsem ji, ani jsem nechtěl.

Jak rifle sunula pomalu dolů, tak opět přejela přes mé místečko. Opět jsem zasténal. Hned, jak byly mé rifle na hromádce našeho (nebo spíše mého) oblečení, jsem ji opět přesunul pod sebe. Chtivě jsem ji políbil na rty, u těch jsem však dlouho nezůstal. Přesunul jsem se na, jak ona, na ušní lalůček, krk a pak na její drobná ňadra.

Prohnula se v zádech, když jsem ochutnal jeden její sladký hrot. Pousmál jsem se té reakci. Své rty jsem pak sunul ještě níž. Jazykem jsem objel její pupík a zastavil se až u kalhot, tak jako ona. Přes ploché bříško a hruď jsem se dostal zpátky ke rtům. Její dlaně mi bloudily po celém mém těle. Pomalu jsem rozepnul knoflík a zip na jejích riflích.

Tempem, který by odpovídal šneku, jsem ji rifle sundal, a tak jako ona, jsem přejel přes její citlivé místečko. Zavzdychala a opět se prohnula v zádech. Opět jsem se musel usmát její reakci. Přerušila náš polibek. Zjistil jsem, že jak ona, tak já, zrychleně dýcháme. Její srdce bylo rychle. Nevnímal jsem to.

Zadíval jsem se do jejích očí. A pak na její ruce. Pomalu si sundávala svůj poslední kousek a pak ho někam odhodila. Poprvé jsem viděl ženu tak, jak ji bůh stvořil. Povzbudivě na mě mrkla a na chvíli mě políbila. Pak se její ruce přesunuly k mému poslednímu kousku. Sledoval jsem ji.

Zřejmě cítila, že se na ni dívám, a tak se usmála a políbila mě na rty. Než jsem se nadál, byl ten kousek pryč. Přesunul jsem se polibky na její krk, pak zpátky na rty.

Odtáhla své nohy od sebe a tak mi udělala místo. Nejistě jsem se na ni podíval. Povzbudivě mě políbila. Nevím, jak to udělala, ale nejistota zmizela. Pomalu jsem spojil naše těla v jedno. Chvíli jsem si vychutnával ten pocit, ten neuvěřitelně nádherný pocit. Její nohy se mi obmotaly kolem pasu.

Začal jsem se v ní pohybovat, pomalu a opatrně. Přeci ji stále můžu jedním pohybem zabít. Ale o tom ona nevěděla. Nevěděla, koho tu právě má. Když jsme u toho nevědění, stále nevím, jak se ten anděl jmenuje. Její ruce mi neustále bloudily po těle, až se zastavily u vlasů, do kterých je zapletla. Své rty jsem přesunul na krk.

Oba jsme dýchali zrychleně. Přitáhla si mé rty zpátky na ty své a spojila je. Vzájemně jsme si vzdychali do úst, ale nám to nevadilo, naopak. Byli jsme rádi. Nevím, jak dlouho, ale po nějaké době jsem musel zrychlit. Moje touha, můj chtíč mě hnal. Po pár chvilkách se můj anděl opět prohnul v zádech a nahlas zavzdychal.

Usmál jsem se. Došla ke svému vrcholu a i já se k němu blížil… Pak se to stalo. Ta věc, na kterou budu navždy pamatovat a určitě i vzpomínat. Tak jako anděl, tak i já jsem prohnul v zádech a z mého hrdla vyšel vzdech. Ani jsem si to neuvědomil, ale zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, spatřil jsem anděla, jak se na mě usmívá.

Úsměv jsem ji oplatil a lehl si vedle ní. Přitáhla deku, kterou nás zakryla.

„Jak se jmenuješ, anděly?“ zeptal jsem se, když se na mě otočila. Krátce se zasmála.

„Nikdo mi neřekl, že jsem anděl.“

„Tak to museli být všichni slepci… Všichni si musí všimnout tvé andělské krásy,“ zavrtěl jsem hlavou, dech jsem už měl pod kontrolou. Opět se krátce zasmála.

„Jsem Bella,“ představila se krátce. „A ty jsi, krasavče?“

Teď jsem se musel zasmát já. „Edward,“ řekl jsem pouze.

„Těší mě, Edwarde… Nádherné jméno,“ usmála se.

„Tvé je hezčí,“ opět jsem zavrtěl hlavou. Na chvíli bylo ticho, vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlela.

„Co je?“

„Nevěřím ti, že si nikdy žádnou neměl,“ řekla a zadívala se mi do očí.

„Vážně jsem nikdy nikoho neměl,“ pousmál jsem se.

„Vždyť jsi nádherný, sexy a máš něco do sebe…“

„Neměl jsem zájem,“ řekl jsem prostě.

„To se nenašla ani jedna, o kterou by jsi stál?“ Jen jsem zavrtěl hlavou.

Pousmála se a neurčitě přikývla. Vylezla z postele a zamířila k bílým dveřím, kterých jsem si předtím nevšiml. Otevřela je a zmizela ve vedlejší místnosti, která byla zřejmě koupelna.

Netušil jsem, kolik bylo hodin, bylo mi to jedno, ale už byla tma. Koukl jsem se na dveře, pak jsem zavřel oči a než jsem se nadál, tak jsem spal.

V tu chvíli jsem si neuvědomoval, co jsem řekl špatně, neuvědomoval jsem si nic...

...

Když jsem se probudil, nebyla v pokoji. Svoje oblečení jsem našel na poskládané hromádce na křesle. U toho byl i ručník se sprchovým gelem. Osprchoval jsem se, upravil a pak hodlal jít domů. Když jsem otevíral dveře, na něco jsem si vzpomněl. Ze zadní kapsy riflí jsem vyndal peněženku, vyndal jsem pár bankovek a hodil je na postel. Neřekla mi, kolik chce a tak ji tři stovky budou stačit. Možná to bylo hodně, nevím, ale aspoň si bude moct něco dopřát.

Seběhl jsem schody a zamířil k baru.

Tak přeci jen byl s ní… Jen nechápu, proč tak rychle musela odejít…

Narazil jsem opět na Danu. Zaplatil jsem včerejší útratu a pak zamířil ven. Vytáhl jsem mobil a zavolal Alici, aby pro mě přijela. Nebude se moc vyptávat a jak ji znám, rovnou mě vezme na nákupy. Přeci musí využít situace.

Jen nechápu, proč tak rychle musela odejít…

Tuhle myšlenku jsem si v hlavě přehrával stále dokola. Stalo se něco? Proč tak rychle zmizela? Vlastně ani nevím, jestli se včera, nebo to možná bylo dnes, vrátila do svého pokoje a lehla si vedle mě, nebo odešla, když se osprchovala.

„Ahoj Edwarde! Kde jsi byl? Víš, jaký strach jsme o tebe měli? Viděla jsem jen to, jak ten autobus bude mít nehodu a pak se ti nemůžeme dovolat!“ vytrhl mě z mého přemýšlení Alice, moje otravná malá sestřička. Jen jsem se usmál.

Budu se za Bellou zase někdy stavit…

...

A jak jsem řekl, tak jsem i učinil. Nikdo z mé rodiny se nedozvěděl, kde jsem tu noc strávil a já jim to ani nehodlal říci. Kromě Emmetta, všichni pochopili, že si to chci nechat pro sebe a tak se přestali ptát. O týden později jsem zaparkoval před nočním klubem.

Vystoupil jsem z auta a zamířil ke klubu. Jako minulu tu bylo hodně lidí. Zamířil jsem k baru, sedl si na židli a hledal očima Bellu.

„Ahoj. Co to bude?“ uslyšel jsem za sebou a otočil jsem se. Za barem stál anděl. Dnes měla vlasy sčesané do dvou copů, modré tílko ji sahalo kousek nad pupík. Usmál jsem se na ni, ale ona mi úsměv neoplatila.

„Co to bude?“ zeptala se ještě jednou.

„Minerálku,“ objednal jsem si. Zavrtěla hlavou a za chvíli přede mne postavili sklenici a láhev s minerálkou.

„Kotě, kam jsi mi zmizela?“ zeptal se chlap, který se objevil vedle mě.

„Hned, brouku,“ mrkla na něj, tak jak mrkla před týdnem na mě.

Obešla bar, a když procházela kolem mě, chytil jsem ji za ruku.

„Může mě pustit?“ zeptala se, její hlas byl klidný a chladný. Nechápal jsem, co jsem dělal.

„Vlastně… Na, tohle je na zpět,“ řekla a z bílých šortek, které dnes měla, vytáhla bankovky, které jsem ji dal.

„Nech si je,“ zavrtěl jsem hlavou.

„A jako proč? Za to, že jsem tě zaučila? Díky, ne,“ odfrkla si. Nechápal jsem vůbec, co se děje.

„Proč jsi taková?“

„Jaká taková?“

„Před týdnem jsi taková nebyla.“

„Před týdnem se toho stalo hodně… Hele víš co, nech mě žít,“ řekla a snažila se vytrhnout ruku z mého sevření.

„Co jsem ti udělal?“

„Vlastně nic… Jen jsem si myslela…,“ začala, ale pak zavrtěla hlavou.

„Dořekni to,“ poprosil jsem ji.

„Mám zakázáno se zamilovat do svých klientů,“ zašeptala, sklonila hlavu a utekla, protože jsem její ruku pustil.

...

Tu noc jsem ji už nenašel.

Jakoby se vypařila. Ale já si slíbil, že ji najdu, i kdyby mě to mělo stát vše, co mám…

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Let´s get together: