Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Návrat zpět II

06.11.2009 (18:00) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4721×

„Už bych měl jít,“ zašeptal Edward. Leželi jsme u mě v pokoji, na mé posteli. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a on mě objímal kolem pasu.

„Hmm,“ zamumlala jsem, ale ještě víc jsem se k němu přitiskla. Vážně už by měl jít, ale já ho nechtěla pustit. „Už teď mi chybíš,“ řekla jsem a zadívala se do jeho očí, které začínaly hnědnout.

„Dobře zůstávám.“ Zvedla jsem se na lokti, abych mu lépe viděla do očí.

„Ne–e. Musíš jít… Je to tvoje rozlučka se svobodou. Takže musíš,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Rozlučka je pro ty, co se netěší do svazku manželského… Ale já se těším,“ pokrčil rameny.

„To je možné, ale i tak musíš jít,“ nepolevila jsem. „A jestli nepůjdeš, tak zavolám Emmetta a Jaspera,“ dodala jsem. Věděla jsem, že radši půjde dobrovolně, než aby ho musel tahat Emmett.

„Takže vlastně nemám na výběr,“ konstatoval. Jen jsem se usmála.

„Uvidíme se zítra,“ povzbudila jsem ho.

„Už se těším,“ pousmál se, když otevíral okno.

„Já budu ta v bílém,“ usmála jsem se.

„Budu čekat,“ oplatil mi úsměv a vyskočil z okna. Prve jsem nesouhlasila celkově s rozlučkami, ale Emmett tvrdil, že musí být. Prý, když se Edward konečně žení. I mě měla Alice vytáhnout na nějakou rozlučku.

Přiznám se dopředu, že o tomhle Edward neví. Rychle jsem se převlékla do nachystaného oblečení. Když jsem se česala, uslyšela jsem zaklepání. Seběhla jsem dolů.

„Hlavně to nepřežeňte,“ připomínal mi Charlie, když jsem si dávala bundu.

„Neboj tati… Pochybuji, že by Alice dovolila, abych měla pytle pod očima a měla opici,“ uklidnila jsem ho.

Alice čekala u svého žlutého Porsche. „Ani nevíš, jak velkou práci nám dalo na to nemyslet,“ usmála se na mě a objala mě.

„Nám?“ zopakovala jsem.

„Jistě… mě, Rose a Esme. Sis myslela, že si nechají ujít tvoji rozlučku?“ zeptala se, když spatřila můj překvapený pohled.

„A kde jsou? Pochybuji, že je máš v kufru.“

„Máme sraz v Seattleu,“ odpověděla mi, nastoupily jsme do auta a vyjely…

...

Holky mě zatáhly do obchodního centra, které bylo otevřeno až do půlnoci. Zašly jsme snad do všech obchodů, které tu byly. Nechala jsem si udělat manikúru, trochu zkrátit vlasy a nakoupit hromadu nového oblečení. Pořád jsme se něčemu smály. Byly jsme jak puberťačky.

„Bello ne! Edward mě za to zabije!“ řekla Alice, když jsem mířila k jednomu salónu – tetovacímu.

„No tak Alice… Neboj se… Nezabije,“ uklidňovala jsem ji. Já nechtěla opravdové tetování, jen henu. Ženě, která tam byla, jsem řekla své přání. Něco malého, co jde vidět jen, když na sobě nic nemáte.

Nakonec jsme přeci našly jedno místo – v místech, kde je slepák, jsem si nechala namalovat malou růži, kolem které se obmotávala pentle a na té napsáno Edward. Tuším, že bude trochu vyvádět, ale zjistí to až při svatební noci, takže to nebude tak strašné.

„Díky bohu,“ ulevila si Alice, když jsem vyšla ze salónu. „Všimne si toho až na líbánkách,“ dodala. No, mohla mi rovnou říct jeho reakci, ale ona ne.

„Tak kde je máš?“ zeptala se Rosalie a já vyhrnula triko a kalhoty posunula trochu níž. „Takže na tohle teď nemáme myslet?“ zeptala se pak ještě a Alice přikývla. Pak jsme samozřejmě zamířily do dalšího obchodu.

Domů jsem se vrátila k jedenácté večer, obtěžkaná mnoha taškami. Charlie už spal, a tak jsem potichu zamířila do svého pokoje, tašky hodila na křeslo, kde Edward rád sedával, osprchovala jsem se, oblékla se do pyžama a zachumlala do postele.

Přeci jen je poslední večer, co jsem Isabella Marie Swanová. Zítra, touto dobou, budu někde na líbánkách (Edward mi stále nesdělil kam, prý pro mě chce pořádné překvapení) a budu paní Cullenovou.

Isabella Marie Cullenová…

Jak hezky to zní…

...

Už když jsem vstala, jsem byla nervózní. Sotva jsem se nasnídala. Šaty měla Alice u sebe. Přeci jen u ní byly ve větším bezpečí, než u mě.

„Alice tě v jednu vyzvedne, jo,“ připomněla jsem ještě Charliemu, když jsem se obouvala. Nijak moc jsem se neoblékla – šedé tepláky, tílko, mikinu a vestu.

„Neboj, Bells. V jednu jsem tam,“ ujistil mě Charlie s úsměvem a objal mě. Přeci jen tu v domě jsem naposledy jako Swanová. A taky tu vlastně jsem naposled doma. Po líbánkách se budu pomalu stěhovat k Edwardovi. Usmála jsem se a ještě pevněji se k němu přitiskla. Byla jsem ráda, že si na Edwarda zvykl.

„Tak už běž, ať Alice nevyvádí,“ řekl a já se musela zasmát. Prokoukl Alici hodně rychle a věděl jaká je, když se to týká mé svatby.

Nastoupila jsem do svého auta, které toho se mnou hodně zažilo. Třeba celé čtyři týdny na mě čekalo na letišti. Nastartovala jsem. Motor se s tichým předením nahodil. Stále mi chyběl můj náklaďáček.

Zřejmě Alice viděla, že zapomenu odbočit, nebo prostě chtěla mít jistotu, a tak na odbočce k jejich domu na mě čekala Esme.

„Bello, zlatíčko, jak ses vyspala?“ zeptala se, když nastoupila do auta.

„Dobře, vstávání bylo horší,“ odpověděla jsem a pomalu se rozjela. Sotva jsem zaparkovala před domem, už mě Alice tahala ven z auta. Všimla jsem si otevřených dveří od garáže, kde chyběl Emmettův Jeep.

„Alice… Oni se ještě nevrátili?“ otočila jsem se na svou budoucí sestřičku. Opět na mě začala padat panika.

„Neboj… Přijedou. To jen Emmett trochu zdržuje,“ ujistila mě rychle a za ruku mě zatáhla do svého pokoje, který měl stát moji šatnou. Prve mě Alice zahnala do vany. Skoro hodinu jsem v ní byla.

„Nevěsta má mít něco nového, starého a modrého,“ řekla Alice, když mě v županu posadila před velký toaletní stolek.

„Aha?“

„Uvidíš,“ usmála se a společně s Rose se pustila do mých mokrých vlasů. Vysušily je a nádherně zvlnily.

„Takže něco starého,“ řekla Alice a Rosalie vzala modrou sametovou krabičku. Z ní vyndala krásnu sponu do vlasů. Musela být z pravého stříbra a ty perly na ni musely být taky pravé.

„Ta je nádherná! Kde jste ji vzaly?“ vydechla jsem a vzala opatrně sponu do rukou.

„Po Edwardově mamince… Dal nám ji před… před dvaceti lety,“ odpověděla mi Alice. Usmála jsem se.

„A teď ji dáváme tobě…,“ dodala Rosalie.

„Děkuji,“ špitla jsem, podala ji sponu a Rose mi ji dala do vlasů. Alice mi pak podala spodní prádlo, které bylo modré – modrá krajková podprsenka bez ramínek a modré krajkové tanga.

„Něco modrého,“ usmála se Alice a já protočila oči. Zalezla jsem do koupelny, oblékla si spodní prádlo a opět si dala župan.

Když jsem vyšla z koupelny, slyšela jsem, jak bouchly dveře.

„Tak kde je ta naše nevěsta?“ uslyšela jsem Emmetta.

„Nikam! Bellu uvidíš až při obřadě,“ zabránila mu Alice a já se zasmála. „A hlavně ty ne! Běž se pomalu chystat, jo? Ženich a ještě se ani nezačal chystat!“

Věděla jsem s jistotou, komu to řekla – Edwardovi. Po těchto slovech se objevila v pokoji. I když to nemělo žádnou cenu, zamkla za sebou. Opět si mě posadila ke stolku a společně s Rose se pustila do líčení. Po pár chvilkách se musela jít připravit Alice a taky jít zkontrolovat Emmetta, Jaspera a Edwarda. Esme s Carlislem jeli pro mámu a Phila na letiště.

„A teď něco nového,“ řekla Rosalie a z šatny přinesla mé svatební šaty. Alice mi je nechala ušít na míru v jednom luxusním značkovém obchodě, který se soustředil jen na svatební šaty. Byly nádherné. Krásně sněhově bílé, korzetové, bez ramínek, sukně byla z několika vrstev, krásně načechraná.

Korzet nebyl moc zdoben, jednoduchý styl. Ale něco přeci na tom přeci jen bylo – čiré malé broušené diamanty. Myslela jsem si, že Alici zabiji, když jsem to před dvěma týdny zjistila. Rose mi pomohla opatrně do šatů.

Když mi zavazovala korzet, přiřítila se Alice. Nesla vázu, ve které byla moje kytice.

„Charlie už tu je,“ informovala mě. Byla oblečená do šatů, ve kterých půjde k oltáři. Alice mi jde za svědka, takže se nemusela držet mých šatů, jako Esme s Rosalii, které jdou za družičky. „A Reneé s Philem přijedou za chvíli,“ dodala.

Rose předala Alici svoji práci a sama se šla připravit.

„Zavolám Charlieho,“ řekla, když jsem si obula bílé páskové lodičky. Byly na trochu vyšším podpatku, takže jsem se bála, že spadnu. Alice mě však ujistila, že vše bude v pořádku. Zmizela z pokoje a já na chvíli zůstala sama. Pak někdo zaklepal a objevil se Charlie s mámou a Philem.

„Zlatíčko! Ty jsi nádherná… Nejkrásnější nevěsta na světě!“ řekla máma  a když mě spatřila, rozbrečela se. Opatrně, aby se nic nestalo šatům, mě objala.

„Vážně jsi nádherná… Jako vždy,“ ozval se Charlie. I on mě objal.

„Děkuji… Za všechno děkuji,“ zašeptala jsem. Nemohla jsem se rozbrečet, protože bych tak zkazila make-up. Opět někdo zaklepal.

Objevila se Alice…

„Je čas,“ oznámila a mně se rozklepaly kolena. Máma si toho všimla.

„Ty to zvládneš, zlato,“ utěšila mě a já nejistě přikývla. Alice mi podala kytici, když jsem vycházela z pokoje.

„Díky Alice… za všechno,“ zašeptala jsem tiše, ale věděla jsem, že mě slyšela.

„Nemáš vůbec zač, Bello,“ usmála se. Zhluboka jsem se nadechla.

„Připravená?“ zeptal se Charlie a nabídl mi rámě.

„Jo,“ přikývla jsem s úsměvem. Obřad se konal v domě, kde jinde, v dost velkém obývacím pokoji. Měla jsem sejít schody a pak uličkou, aniž bych se zabila, nebo zakopla.

„Sluší ti to, tati,“ usmála jsem se na svého otce a pevně ho chytla za nastavenou ruku.

„Tobě víc, Bells,“ mrkl na mě.

„Bello! Závoj!“ sykla za mnou Alice a než jsem se nadála, dávala mi závoj na hlavu. Byl jednoduchý, krátký – sahal mi po ramena – a nedával se přes obličej. Takový jsem chtěla.

Chtěla jsem vidět dobře. Chtěla jsem vidět Edwarda, oddávajícího,… Prostě vše okolo. Usmála jsem se na Alici. Úsměv mi oplatila a elegantní chůzí sešla schody.

Klavír začal hrát, což znamenalo, že Rosalie už uličkou prošla a teď hraje. Rose byla druhý nejlepší hráč v rodině. První byl samozřejmě Edward. Znovu jsem se nadechla a ještě pevněji stiskla Charlieho ruku. Slyšela jsem, jak lidi stoupli. Na tváři se mi rozlil úsměv.

Pomalu jsme se dali do chůze. Charlie mě držel pevně, aby měli všichni jistotu, že na schodech nespadnu. Konečně jsme sešli schody. Slyšela jsem, jak si všichni šeptali, jak krásné šaty mám, jak krásná nevěsta jsem. To mě však nezajímalo.

Mě zajímala ta osoba, která tam na mě čekala. Můj anděl, moje láska. Stál tam jako můj bůh, jako moje slunce. Nádherně se usmíval a jeho úsměv se ještě zvětšil, když mě spatřil.

Charlie mi ruku stiskl, abych zpomalila. Měla jsem chuť se rozběhnout k Edwardovi a pevně ho obejmout. Projevilo se zřejmě to, že jsem ho celý den neviděla.

Ulička mi přišla tak strašně dlouhá…

„Dej mi na ni pozor,“ zašeptal Charlie, když mě předával Edwardovi.

„Spolehněte se,“ ujistil ho a pak se koukl na mě. Usmál se na mě a pak jsem se otočili na oddávajícího.

Obřad začal.

...

„Táži se Vás, Edwarde Cullene, zda si dobrovolně berete zde přítomnou Isabellu Marii Stanovou za svou právo platnou manželku?“ otočil se kněz na Edwarda.

„Ano,“ řekl pevně Edward. Jeho melodický hlas slyšeli všichni a tak se pár přítomných rozplakalo. A já byla mezi nimi.

„Táži se Vás, Isebello Swanová, zda si dobrovolně berete zde přítomného Edwarda Anthonya Masena Cullena za svého právoplatného manžela?“

Kdybych nebyla v této situaci, rozesmála bych se. Edward měl hodně dlouhé jméno.

„Ano,“ špitla jsem a ukápla mi další slza.

„Vyměňte si prstýnky, prosím,“ poprosil kněz. Carlisle, který Edwardovi šel za svědka, nám podal talířek s prstýnky.

Trvalo nám dvě hodiny je vybrat. Chtěli jsme nějaké originální. Naše prstýnky byly z pravého stříbra, Edwardův byl jednodušší než ten můj. Já ho měla ještě ozdoben vybroušeným topazem. Ten jsem tam chtěla hned, jak se prodavač zmínil, čím vším je možné prstýnek ozdobit. Pro Edwarda je přeci tato barva dosti typická.

Topaz má barvu medovou, když se vytěží, a Edward má jak medový hlas, tak někdy oči a taky trochu vlasy… Prostě topaz vyjadřuje Edwarda…

Edward se usmál, vzal prstýnek do jedné ruky. Nastavila jsem mu svou levou ruku. Opatrně si ji vzal do své dlaně a navlékl mi prstýnek. Já jsem vzala ten větší. Lehce jsem uchopila jeho ledovou levou ruku a nasadila ho na prsteníček. Zvedla jsem zrak z jeho ruky a koukl se mu do tváře. Usmíval se, v očích měl radost, lásku, hrdost… Úsměv jsem mu oplatila.

Otočili jsme se na kněze.

„Co bůh spojil, to člověk nerozdělí,“ prohlásil kněz.

Něco mi tam chybělo a tak jsem šeptem, aby to slyšel jen Edward, dodala: „Ani upír ne.“

Musel mě slyšet Emmett, protože se najednou strašně rozkašlal. Edward se na mě koukl a stiskl mi jemně ruku. Slyšel mě.

„Můžete políbit nevěstu,“ dodal kněz, který Emmetta ignoroval. Otočila jsem se na Edwarda, který se zářivě usmíval. Stále mi tekly slzy – slzy absolutního štěstí.

Palcem mi setřel jednu zatoulanou slzu a sklonil se ke mně. Úsměv jsem mu oplatila a spojila naše rty. Nikdy se nenabažím jak rtů, tak polibků… A ani jeho těla. Prostě celého Edwarda. Líbali bychom se hodně dlouho, kdyby se za námi neozvalo odkašlání – Emmett.

Edward polibek ukončil a na chvíli se naše pohledy spojily. Kousla jsem se do dolního rtu a pak se otočila opět na kněze.

„Prohlašuji Vás za muže a ženu,“ prohlásil tak, aby to všichni slyšeli. Lidi si stoupli, začali tleskat a pískat. Otočili jsme se na ostatní. Krátce jsem se zasmála a koukla na Edwarda. Lehce mě políbil na čelo a úsměv mi oplatil.

„Gratuluji Vám, zlatíčka,“ řekla Esme, objala mě a pak i Edwarda.

„Díky Esme,“ zamumlala jsem.

„Konečně jsi naše oficiální sestra…,“ usmál se zářivě Emmett a Edward potichu zavrčel. Jen on ví, na co Emmett myslí.

„Jo. To je… super,“ vysoukala jsem ze sebe a než jsem se nadála, tak mě Emmett objímal.

„Já bych to asi řekl jinak… Oficiálně patříš do rodiny… Ale to ty už od začátku,“ řekl Carlisle, který přišel po Emmettovi.

„Díky Carlislei… Za všechno… Jsem šťastná a hrdá, že patřím k vám do rodiny,“ usmála jsem se a objala ho.

Pak ještě přišla Alice, Rose, máma, táta, Phil, Angela, Ben, a další a další. Seznámila jsem se s upíry z Aljašky, Denalijští, velmi milý. Tedy až na Tanyu, která nevypadala zrovna šťastně, když mě viděla v objetí s Edwardem.

Po gratulacích nás čekalo focení venku – jak všech hostů, tak jen mě a Edwarda. Alice si to nenechala vymluvit. Esme kvůli tomu celý měsíc pracovala na zahradě. Musela jsem uznat, že se ji to povedlo.

„Teď se opřete čelo o čelo,“ poprosila nás fotografka, jak jsem od Alice slyšela, jedna z nejlepších z Washingtonu. Otočila jsem se na Edwarda. Ten se sklonil, aby si opřel čelo o to mé.

„Už jsem se zmínil o tom, jak ti to dnes sluší?“ zeptal se a já se zasmála.

„Myslím, že ne…,“ odpověděla jsem.

„S Vámi je radost pracovat… Teď bokem k sobě, prosím,“ řekla fotografka. Edward mě jednou rukou objal kolem pasu. Venku nebylo kdoví jak stupňů a tak mi po chvíli začala být zima. Alice, která tu s námi byla, si toho všimla a podala mi bílé bolerko, které k tomu nechala ušít.

Protože přítomní byly i lidé, bylo tu občerstvení. Edward byl celý šťastný, že mě mohl nakrmit. Oslava se pak přesunula ven. Alice objednala i nějakou méně známou kapelu, která měla hrát.

Když kapela byla nachystaná a připravená, začala hrát moji oblíbenou písničku – You´ll be my heart.

Když mi bylo deset, poprvé jsem ji slyšela v pohádce Tarzan, v tom malovaném, a od té doby je moje nejoblíbenější.

„Sólo pro novomanžele,“ řekl zpěvák skupiny. Edward mi nastavil rámě. Usmála jsem se a pevně stiskla jeho paži. Když jsme došli na parket, lidé…, nebo řekněme spíše hosté, začali tleskat.

Edward jednou rukou chytl moji, druhou mi dal kolem pasu. Já druhou na jeho rameno a začali jsme pomalu tančit. Edward tak trochu vedl, tanec stále nebyl moje silná stránka. Vzpomněla jsem si na ples, tenkrát ve třeťáku. Tenkrát nám nehrozila žádná Victorie, žádný Laurent, žádná armáda novorozených, žádná pokažená oslava… Stála jsem mu na chodidlech, jako nějaké pětileté dítě.

Krátce a tiše jsem se zasmála. On to však slyšel.

„Copak je?“

„Vzpomínám… Na ples… Jak jsem ti stála na chodidlech,“ odpověděla jsem a koukla se mu do zlatavých očí. Zřejmě byli někde na lovu. Usmál se svým pokřiveným úsměvem.

„Lepšíš se v tanci.“

„Měla jsem dobrého učitele,“ připomněla jsem mu. Dva týdny před svatbou mě učil držet se na podpatcích a taky pár základních kroků.

„To on měl šikovnou žačku.“

„Žačka neví, jestli se považovat za šikovnou… Hlavně po těch všech zlomeninách a modřinách, které měla,“ hrála jsem stejnou hru.

„Učitel už nedovolí, aby se žačce něco stalo… Na to ji až moc miluje,“ zašeptal a jemně se sklonil.

„A žačka miluje učitele… I když oba ví, že to není správné.“

„Ach ano, není… Ale učitel je tak zamilovaný, paní Cullenová, nedokázal by svou milou opustit.“

„V to, pane Cullene, doufá… Už nikdy nechce zažít ten hrozný pocit samoty a bolesti… Až moc je závislá na svém muži.“

„Závislosti jsou špatné.“

„To sice ano, ale odvykat se žačce nechce… Už jednu takovou kůru zažila… A pak z toho skočila z útesu.“

„Žačku musí učiteli slíbit, že takovou hloupost už nikdy neudělá, protože by tohle učitel nepřežil.“

Po našem soukromém rozhovoru, u kterého jsme stále tančili, se na chvíli rozhostilo ticho.

„Paní Cullenová slibuje, že nic podobného neudělá… Možná jen, když s ní bude i její manžel… Ten však taky musí slíbit nebohé žačce jednu věc.“

„A jakou?“

„Že už ji nikdy nenechá samotnou,“ špitla jsem a zadívala se do tekutého zlata.

„Pan Cullen slibuje, že svou milovanou ženu nikdy neopustí…,“ zašeptal a já se usmála. Ruku, kterou držel, jsem mu dala za krk, stejně jako tu druhou a přitáhla jsem si jeho rty k těm mým.

Jemně jsme se líbali, to jsme dokázali hodiny, i přes to, že jsem musela dýchat. Naučili jsme se ovládat svoji touhu po tom druhém, ale dalo nám to hodně práce. Edward po chvíli polibek ukončil.

Až teď jsem zjistila, že kolem nás už taky ostatní tancují. Znovu jsem se krátce zasmála. Edward pozvedl jedno obočí.

„Jak dlouho ostatní tancují?“

„Už nějakou dobu… sám nevím,“ usmál se.

„To dokazuje to, že se soustředíme jen na sebe… To není špatný,“ začala jsem se smát a Edward se ke mně přidal. Písnička skončila a všichni začali tleskat.

„A teď sólo pro nevěstu s otcem,“ prohlásil zpěvák.

„Hodně štěstí,“ zašeptal mi Edward do ucha a já ho plácla do ramena. Věděla jsem, že to necítil, a kdyby jo, tak to je pro něj pohlazení.

Otočila jsem se a spatřila Charlieho, který za mnou šel. Natáhla jsem ruce a trochu jsem je pozvedla. Charlie mě pochopil a hned, jak byl u mě, mě objal.

„Miluji tě, tati,“ špitla jsem.

„Já tebe taky zlatíčko,“ odpověděl mi stejně tiše. Pak jsem mu dala jednu ruku na rameno a druhou chytl Charlie do své dlaně, stejně jako před tím Edward. Po chvíli tance se začali přidávat i ostatní. Tentokrát jsem si toho všimla.

Edward šel s Reneé, Emmett vyzval Esme, Alice s Carlislem a Jasper s Rose. Když takhle stáli vedle sebe, musela jsem uznat, že vypadají jako sourozenci. Po tátovi jsem tančila s Philem, pak mě doslova dotáhl na parket i Emmett.

Jasper se sice držel dál, ale já si dodala odvahy.

„Smím prosit, brácha?“ zeptala jsem se ho a nastavila svou pravou ruku. Jasper se pousmál. „Já ti věřím, Jaspere,“ dodala jsem. To už se usmál úplně a sám mi nastavil rámě. Úsměv jsem mu oplatila.

„Víš, že by jsi to neměla?“

„Co? Věřit Ti? Jsi stejný jako Edward… Aspoň v tomhle… Myslím, že na to, abych vám nevěřila, je pozdě,“ zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Jasper se přidal.

„Vypadáš dneska dobře naladěn,“ poznamenala jsem.

„To díky tobě… Poslední měsíc z tebe jde cítit radost, pohoda a láska, že jinak naladěn snad ani nemůžu být,“ vysvětlil.

„Jsem ráda, že tu radost můžu předat i někomu jinému,“ usmála jsem se. Za mnou se ozvalo zakašlání. Přestali jsme tančit a já se otočila.

Spatřila jsem svého manžela. Bude dlouho trvat, než si zvyknu na to, že Edward je můj manžel a já jsem paní Cullenovou. Usmála jsem se a objala Edwarda kolem krku. Jasper se krátce zasmál. Opět jsme se začali pomalu houpat do rytmu hudby, která hrála.

„I když už mě bolí nohy, tanec není zas tak špatný,“ zamumlala jsem mu do hrudi.

„Od kdy máš ráda tancování?“ udivil se Edward.

„Jen tancování s tebou se mi líbí… Jinak ne,“ zavrtěla jsem hlavou a zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Krátce se zasmál. Sklonil se a políbil mě na rty. Líbali jsme se pomalu, ale o to vášnivěji a chtivěji. Ještě víc jsem se na Edwarda nalepila.

„Je čas,“ ozvalo se za námi a já poznala Alici. Edward ji však ignoroval a tak jsem se k němu přidala.

„Hej! Uletí vám to… A trávit líbánky na letišti není zrovna to nejlepší,“ nedala se Alice jen tak odbýt. Edward ji stále ignoroval, dokonce přidal na intezivitě polibku. Alice však věděla, jak na Edwarda.

„Řeknu ji, kam ji bereš, jestli ji ihned nepustíš,“ prohlásila. Edward ztuhl a pustil mě.

„To by jsi neudělala.“

„Ale jo,“ přikývla, čapla mě za ruku a než jsem se nadála, táhla mě do svého pokoje. Pomohla mi z šatů a pak mi podala jiné, které jsem měla připravené na cestu. Dlouhé po kolena, s krátkými rukávky a byly bledě modré.

„Alice?“ oslovila jsem svoji sestru, která mi do jednoho kufru balila malinký kousek rudé látky. Potlačila jsem povzdech.

„Ano?“

„Já… omlouvám se za tamto… Znáš to, ne?“ podrbala jsem se ve vlasech. Jen se zasmála.

„To je v pořádku.“

„A ještě jednou děkuji… opravdu za všechno,“ dodala jsem. Alice mě objala. „A nemohla by jsi mi říct, kam mě to bere, že ne?“ zeptala jsem se, když se odtáhla. Alice se opět rozesmála a zavrtěla hlavou.

„Myslím, že to nejde.“

„Co se dá dělat… Uvidíme se… Až přiletíme.“

Edward mi ani neřekl, na jak dlouho je naše svatební cesta naplánovaná. Objevil se Emmett, který mi pomohl s kufry. Pod schody jsem se rozloučila s Cullenovými, mámou, tátou, Philem a s hosty. Edward mezitím dal všechny naše zavazadla do kufru auta a pak jsme mohli vyrazit.

Ještě, než jsem nastoupila do auta, mi Alice podala kytici. Na tohle jsem se celou tu dobu těšila. Otočila jsem se zády k lidem a hodila ji. Pak jsem se otočila, abych zjistila, kdo ji chytil.

Musela jsem se začít smát, když jsem spatřila Emmetta, jak hrdě a nadšeně drží moji kytici.

„Tak co Rose, kdy do toho praštíme?“ uslyšela jsem ještě, pak mi Edward pomohl do auta. Než jsem se nadála, byl vedle mě.

„Miluji tě, Bello,“ zašeptal a pohladil mě po tváři.

„A já zase miluji tebe, Edwarde,“ mrkla jsem na něj.

Nastartoval a my jsme vyjeli směr letiště.

...

Byli jsme na palubě menší lodi a sledovali vlny.

„Koukej,“ zašeptal mi do ucha a kamsi ukázal. Zvedla jsem zrak z vln a koukla. Spatřila jsem ostrůvek, který se zvětšoval.

„Aha?“

„Na tom ostrově budeme trávit naše líbánky… Na ostrově Bella,“ šeptal dál a já po chvíli ztuhla.

„Ostrov Bella?“

Přikývl.

„Odhaduji, že to není náhodou, že se ten ostrov jmenuje stejně, jako já,“ konstatovala jsem a on opět přikývl.

„Esme s Carlislem dlouho váhali, jaké jméno tomu ostrovu mají dát.“

„Aha… A proč zrovna ti dva?“

„Protože ten ostrov je jejich svatební dar,“ řekl pomalu, jako by mluvil s retardovaným děckem.

„Oni nám dali ostrov?“ zeptala jsem se, abych měla jistotu. Edward se na chvíli zamračil a pak přikývl.

„Jo, dali.“

„Bože… odporovat stejně nemá cenu, co?“

„Nemá,“ ujistil mě Edward a já protočila oči.

Super, vlastním ostrov, který se jmenuje stejně jako já.

To byl můj sen… už od dětství…

Ale co jsem mohla dělat? Patřila jsem do jeho rodinu… už dávno, a teď když k nim patřím i oficiálně bych si měla začít zvykat…

Život s Cullenovými zřejmě nebude zase takové peříčko…