Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Shrnutí povídek » Bella, is that you? 3. díl

23.10.2015 (21:30) • KairaTay • Shrnutí povídek • komentováno 5× • zobrazeno 3730×

Byla hluboká noc, když jsme se s Damonem vrátili zpátky do baráku. Nikoho jsem tam nepotkala, ale věděla jsem o nich. O všech. O něm. O ní. Hlavou se mi honilo tolik otázek. Znovu. Lehla jsem si na postel, kterou jsem měla u okna, a začala poslouchat dění venku. Šum stromů, když se do větví opírá studený vítr. Vylekané ptáky, kteří vzlétají, když je něco vystraší.

Bože, jak by se mi teď hodilo, abych mohla usnout. Byl by to fajn pocit o ničem teď nevědět. Zaspat to. Ponořit se do vlastních myšlenek. Protože myšlenky, co se mi honí hlavou v tenhle moment, mi moc nepřidávají.

Sluneční paprsky začínají dotírat skrz skleněné tabulky. Východ slunce je fajn. Fajn, ale jen do doby, než vám dojde, že přemýšlíte nad nesmrtelností brouka úplně zbytečně. A že s touhle situací stejně nic neudělám. Přetáhla jsem si přes hlavu deku a odmítala vyjít z pokoje. Chtěla jsem na chvilku přestat myslet. Přestat uvažovat. Přestat se cítit divně.

„Bello?” ozvalo se zaklepáním na dveře. Přitiskla jsem si víc deku k sobě a nechtěla slyšet nic. Nikoho. „Bells, můžu?” ozvalo se znova. Protestně jsem si sedla na postel a zakryla se dekou. Ne že by bylo něco vidět, nebo že bych byla nahá… Ale nějak jsem neměla náladu. A chtěla se před celým světem schovat.

„Prosím…” vyzvala jsem dotyčného. Dveře se pomalu otevřely a v nich stál Damon. „Děje se něco, že nechceš vylézt?” Udělala jsem na něj oči a protočila je. „Jasný,” zabrblal si pro sebe a zvedl pravé obočí. „To, že tu nejsme sami, neznamená, že tu kvůli němu budeš zavřená… Že ne?” zeptal se jízlivě. „Muselo ti být jasné, že to jednou přijde. Bohužel se to stalo dříve, než jsme si to stačili oba uvědomit. Ale nenechám tě tu sedět a přemýšlet nad blbostma. To ode mne nechtěj!” dokončil více méně svůj monolog a přemístil se ke dveřím. „Za chvilku tě čekám dole!” rozkázal a zmizel za zavřenými dveřmi.

Vydechla jsem celkem hlasitě, ale na upíra ulekaně a nesouhlasně. „Fajn… Půjdu dolů a ukážu, že jsem nakonec dostala, co jsem chtěla, i bez něj. Nesmím se nechat zastrašit jeho příchodem,” šeptala jsem si pro sebe.

Protestně jsem si sedla na postel a nohy spustila dolů na měkký koberec. Zabořila do něj prsty u nohou a zavrněla. Milovala jsem to.

Když jsem se toho zase nabažila, během chviličky jsem stála u okenního rámu a dívala se dolů do zahrady. Sluníčko si hrálo všemi barvami a ptáci poletovali, kde se dalo, včetně mého obličeje. Usmála jsem se a dívala se dál do zahrady, kdo tam je. Viděla jsem na první pohled Alice s Jasperem, jak se procházejí kolem potůčku. Byl to zvláštní pohled je takhle vidět. Na druhé straně byla velká kláda a u ní velký… obrovský kus skály. A u něj samozřejmě Emmett, jak si dokazuje svoji sílu, která mi tehdy přišla neskutečná. Dneska? V tenhle moment jsem tu byla ta nejsilnější a chtěla jsem si to užít. Tedy možná spíše využít na vyřízení účtů.

V klidu jsem se osprchovala a upravila tak, jak jsem byla zvyklá. Namalovala se, upravila vlasy a slušně oblékla do džínů s bílou halenkou. Řekněme, že mě Damon naučil oblékat ležérněji a lépe. Tomu jsem se musela pousmát, protože ani Alice se to nepovedlo, když jsem byla ještě člověk.

Vzala jsem z křesla svůj oblíbený svetr a oblékla si ho. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a sešla pomalu dolů.

Kdybych měla srdce, tak by bušilo o sto šest. Byla jsem nervózní jako nikdy v životě. Dívala jsem se pod nohy a sledovala schod po schodu, jak se ztrácí za mojí maličkostí. Zhluboka jsem se nadechla, ač jsem to vůbec nepotřebovala… jen mne to uklidňovalo. Prohrábla si vlasy a pravou nohou vkročila do místnosti, kde se nacházela celá Cullenových rodinka.

První pohled a já se zasekla na Alice. Pořád tak usměvavá a rozjařená. Pomalu jsem přelétla všechny pohledem a tak nějak je pozdravila. Jen jediného jsem vynechala. Jeho pohled mne propaloval tak, že jsem to cítila na vlastní kůži. Byla bych spálená na popel, kdyby to tak skutečně fungovalo.

„Ráda vás všechny vidím po tak dlouhé době,” prolomila jsem to ticho a lehce pokrčila rameny. Cítila jsem pohled úplně všech v místnosti včetně pohledů, kterými mne propaloval. Jak Edwardův… tak jeho přítelkyně, která o mně asi zjevně slyšela.

„Máš úžasnou sebekontrolu, Bello,” pronesl Emmett, aby odlehčil atmosféru, která se dala doslova krájet.

„Prý je to můj dar. Ale děkuju.” Pokynula jsem směrem k němu hlavou. Tahle chvíle. Tenhle čas mi moc nepomáhá k tomu, abych si vydobyla svoje místo u nich… nebo vlastně kdekoliv, protože tenhle moment a tuhle chvilku bych nejradši vymazala z paměti.

„Myslím, že tohle je docela trapná situace,” vložil se do toho Damon, když se zjevil ve dveřích. Opřený o futro a sjížděl všechny pohledem.

„Damone...” zavrčel Edward. Hnědovlasý upír se napřímil a čekal, co se bude dít dál. Nesnášel Edwarda za to, co udělal. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná. Na druhou stranu jsem si byla vědoma toho, že bych se dokázala o sebe postarat sama.

Přes všechnu tu snahu ustát tohle všechno jsem si nevšimla, že proti sobě stojí vlastně dva upíři, na kterých mi záleží. Tedy… v tenhle moment spíše jen na jednom, ale pořád tam bylo něco, co mne k Edwardovi táhlo. Jenže jsem nevěděla co. Byla jsem na něj naštvaná. Nenáviděla jsem ho za to, že mne tam nechal. Že odešel a opravdu se nevrátil.

„Ty se do toho nepleť! Měl jsi šanci, když byla člověk. Nechal bys ji umřít… Místo toho jsi zasnoubený s touhle…” rozčílil se Dam a poukázal na tu poloblondýnu s nechutně dlouhýma nohama. Edward vstal a chtěl něco říct. „Sedni si a neskákej mi do řeči. Dost dlouho jsem byl svým způsobem neviditelný, ale už to skončilo. Měl jsi plnou hubu keců, jak ji miluješ, že ji neopustíš. Přišel první průser a tys zdrhnul jak malej harant pryč. A upozorňuju, že ses nevrátil! Místo toho máš tohle, ale můj dar zachránil ji,” zasyčel mu skoro do obličeje. Dívala jsem se na něj a nestačila vstřebávat informace, co Damon chrlí.

Letmo jsem se podívala Edwardovi do očí. Zračilo se tam snad všechno. Strach. Lítost. Nevraživost. Ale viděla jsem tam něco, co jsem nedokázala rozluštit.

„Damone, ty se radši uklidni. Bylo jasně daný, co se má dělat, když se něco takového stane! A tys neměl právo se vracet.” Vstal a svým bolestným pohledem na mě zíral.

„Nech si ten pohled, Edwarde, už o něj dávno nestojím. Měl jsi šanci získat partnerku, milenku a kamarádku… místo toho jsi odešel a našel sis tuhle fuchtli. Nevím, kdo nebo co to je. Vlastně je mi to úplně fuk. Vím jen to, že teď budeš vědět, že jsi mohl mít moji maličkost, ale nechal jsi mě málem umřít. Ber mě tak, že stále existuju. Pro všechny v téhle místnosti tu budu, když bude třeba. Ale pro tebe… jsem umřela.” Udělala jsem pár kroků a stála čelem k němu. Dívala jsem se mu zblízka do očí a cítila to napětí mezi námi.

Otočila jsem se k němu zády a chtěla odejít. Nedalo mi to a podívala jsem se kolem sebe. Všichni mlčeli. Napětí se dalo krájet, ale já tohle prostě nevydržela. „Všem se omlouvám za výstup, ale chci mít jasno hned na začátku. Teď bych byla ráda sama, pokud mne omluvíte.” Bez dalších slov jsem odešla do svého pokoje.

Vlezla jsem do pokoje a posadila se na postel. Musela jsem rozdýchat to všechno, co se odehrálo, a jak impulzivně jsem se chovala.

***

„Damone jsi normální? Víš, co jsi vůbec udělal…?” začal vrčet Edward, když se oklepal z mé přítomnosti.

„Jediné, co by tě mělo zajímat, je to, že ona o tebe už nemá zájem! Já ti to řekl jasně, že ji umřít nenechám. Je jen tvůj problém, že jsi nejednal dřív. Pro mě jsi, bráško, slaboch. Nic víc!” Tak tohle mělo ještě dohru. Skvělý. Damone… Tohle jsi dělat neměl.

***

Musela jsem pryč. Do hlavy se mi dostala myšlenka, že jim musím dát prostor na to, aby si zvykli. Aby všem došlo, že jsem tady. Aby si každý z nich uvědomil a srovnal myšlenky, jestli mne přijmou mezi sebe nebo jestli budu dál ta navíc v tomhle klanu.

„Ano,” hlesla jsem, když se ozvalo zaklepání na dveře.

„Bello?” ozval se jemný hlásek. Alice.

„Pojď dál,” pokynula jsem dovnitř, když nakoukla. Zavřela za sebou dveře a pustila hudbu. Usmála se a ukázala na své uši.

„Jasně,” došlo mi to… Upíři a jejich sluch. „Chtěla jsi něco? Nebo jsi přišla jen povzbudit zvědavost?” pronesla jsem lehce kousavě.

„Já nejsem tvůj nepřítel, Bello. Chtěla jsem zůstat, ale nešlo to. Několikrát jsem se vrátila. Hlídala tě, ale tys o nás už nestála, i když sis to nepřiznala.” Zrak jí klesl k zemi. „Chyběla jsi mi. Ani nevíš jak. Jsem hrozně ráda, že Damon Carlislea neposlechl.”

„Alice, nic proti vám jsem neřekla.” Zvedla jsem se a vyndala bágl zpod postele. „Teď vám musím dát jen trochu času, než si zvyknete na fakt, že jsem tady,” řekla jsem celkem klidným tónem. Podívala jsem se na ni a při tom začala balit pár kousků oblečení.

„Co… co to děláš?” zajíkla se, když viděla, že balím.

„Někoho hledám. Až ho najdu, vrátím se…” zapnula jsem zip na jeden zátah a dala si ho přes rameno. „Jsem ráda, že jste se vrátili, ale já na to nebyla připravená. Nebyla jsem připravená na něj!” Pohladila jsem ji po paži a vyšla ze dveří ven.

„Isabello, kam jdeš?” zeptal se vyděšeně Damon.

„Každej potřebuje čas na to vše si srovnat v hlavě. Na mě je tohle hrozně rychlé a potřebuju čas pro sebe. Promiň, Damone.”

„A kam jdeš?” zeptal se znovu.

„Všude a přitom nikam…” zalhala jsem. Věděla jsem, že by mne jinak nepustil. Kam jsem měla namířeno?

Směr Volterra.

Zdravím. Právě jste dočetli 3. díl... Nečekejte žádné zvraty. Nebo možná malinko. :D Každopádně bych byla ráda, kdyby mi tu zbývaly nějaké ty komentáře. Je fajn vidět skoro 300 zobrazení, ale z toho se člověk moc nedozví. Pište mi sem vaše dohady, co bude dál nebo s kým skončí. Však to znáte. ;-) Zatím ahoj u další kapitoly. 

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: Shrnutí povídek

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, is that you? 3. díl: