Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Golden gate 11 - Najít prsten, perly v trávě, tohle splním přece hravě!

09.09.2013 (08:30) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 8× • zobrazeno 2427×

11.  kapitola – Najít prsten, perly v trávě, tohle splním přece hravě!

A byl tam.  Uvnitř. A zase v nějakém trůnním sále. Teď by už jen chybělo, aby se sem dokodrcala zase Apolena a v košíku nesla zase nějaký nechutný gáblík. Chvilku zvažoval, že vyskočí z okna a zdrhne, ať si tady tu holku nechají, ale…

„Tak ty se chceš ucházet o Zlatovlásku?“ vyrušil ho hlas vládce.

„Ano, králi,“ souhlasil a v duchu se podivil, proč se ho ten král ptá na takovou samozřejmost. Proč by sem jinak lezl? Na turistickou prohlídku zámku? Ví vůbec ten prcek na trůně, jak náročnou cestu má za sebou? Že si povídá s hmyzem, který ho neuvěřitelně štve, že přeplaval – ok, v loďce přeplul – ohromné jezero plné vody, že prošel les, že ho přivádí k šílenství ty gatě, co má na sobě, že na kolenou byl za poslední dva dny snad stokrát, a i když je upír, začínají ho pekelně bolet záda z těch nespočtu úklon a poklon? Neví, tak co tady na něj teď zkouší?

Asi mu nic neříká přísloví dráždit hada bosou nohou…he? Ke všemu se musí chovat jako služka, přitom by tu všem dokázal nakopat zadek dřív, než by kdokoliv z nich mrknul.

„A proč?“ zeptal se král. Emmett zaskřípal zuby a napjal svaly v těle, aby vážně nevystartoval. Proč? PROČ?! Jen tak, není totiž co jiného dělat, asi…

„Pro mého krále. Slyšel o ní a chce ji za ženu,“ frkl Emm otráveně.

„Mám dvanáct dcer, mládenče… Je těžké je provdat, když sláva té nejmladší předčí talenty těch ostatních, to jistě chápeš.“ Bla, bla, bla… zkrať to! Bolí mě kolena!

„Hm…“ odvětil Emm, když se král odmlčel a nejspíš očekával nějakou reakci.

„Ale abys nepřišel zkrátka, pošlu králi honosné dary, jako omluvu…“

„Moment, cože?“ vyhrkl probraný Emmett. „Vy mi ji jako nedáte?“

„Ne.“

„Ale já ji potřebuju!“

„Jsi drzý a neodbytný!“ varoval ho král. A ještě koušu, ale to ty zatím nevíš… „Ale líbíš se mi. Dobrá, dám ti šanci. Stejně, jako všem ostatním, co tu byli. Můžeš zkusit získat Zlatovlásku pro svého krále.“

„Jak?“ zeptal se Emm, přestože měl jistou představu.

„Včera se Zlatovláska procházela v zahradě. Přetrhla se jí šňůra perel a všech tisíc kuliček poztrácela. Když je do rána najdeš, všechny, budeš k princezně blíž.“

„Tisíc pidi perel v tom vašem jurském parku? V trávě?!“ zděsil se Emm.

„Co je jurský park?“ nakrčil král zvědavě nos.

„Ehm, neříkal jsem jurský, ale carský… jakože velký a krásný a monumentální…“ blekotal nesmysly.

Král se spokojeně usmál a pokynul mu ke dveřím sálu, který až děsivě připomínal místnost, kde ho vyplivla Apolena s Baldriánem.

„Můžeš jít…“

„Nashle,“ frkl a zmizel.

„To je senzzzační! Nic jednoduššího ti nemohl zzzadat!“ bzukala mu kolem hlavy včela. Emm se po ní ohnal, když mu chtěla přistát nevychovaně na nosu.

„Jo? Ty snad najdeš tisíc perel v trávě?“ vrčel.

„Tak zzza prvé, král neumí počítat,“ hihňala se bzíkavě včela. „Tisíc perel, to by Zzzlatovláska ani neunesla a krk by na to musela mít jako žžžirafa, kdyby se to omotalo... Myslím, žžže jich bylo sto, alespoň ten poslední princ jich sebral sto a stačilo to. A zzza druhé, co je ještě v trávě?“ dotírala vesele.

„Lepší nevědět!“ zděsil se, na co by tam mohl sáhnout, až tam poleze po čtyřech.

„Mravenci, ty chytrej. A to jsou kámoši, zzzvlášť jestli máš nějaký drobky. Nezzzbylo ti něco od svačiny?“

Emmett  si vzpomněl na toho včerejšího medvěda grizzlyho, co si z něj dal sváču ještě doma, ve svém světě, a chvíli si lámal hlavu, jak by ho asi měl mravencům nadrobit, když mu došlo, že by měl někde mít ty buchty od Esme. Jenom jestli se mu neztratily i s jeho oblečením! Začal se šacovat a po chvilce už s ulehčením vytáhl z kapsy těch balónovitých šortek pytlík s buchtami. Divnej střih, pomyslel si. Na to, jak škrtěj, se toho do nich docela dost vejde. Kdyby krejčí ubral na kapsách a po stranách a přidal v rozkroku, udělal by líp.

„Tak šup, rozzzdrob jednu,“ vytrhla ho z módní krejčovské chvilky včela. Emmett se na ni zašklebil, ale poslechl. A za chvilku už se mravenci sbíhali jeden přes druhého. Klekl si k nim na kolena, počkal, až buchta zmizela, a pak zastavil jednoho opozdilce, co tam šmejdil a už na něj nezbylo, prstem.

„Čau, kámo,“ oslovil ho. „Nezbylo na tebe, viď?“

Mravenec smutně kývl. „Nemáš ještě?“ nadějně na něj upřel psí očka.

„Mám.“

„A dáš?“

„Dám,“ souhlasil Emmett. „Ale počkej chvíli. Zlatovláska prej tu na louce přetrhla korále. Nenašli jste tu perly?“

„Jo, překáží nám tu. Napadaly nám do cestiček,“ zamračil se mravenec.

„No prima,“ zaradoval se Emmett. „Tak to budou dvě mouchy jednou ranou!“

„Co? Ty vraždíš mouchy?“ vyděsil se mravenec a koukal, kde nechal tesař díru. Co kdyby ten obr chtěl přibrat jedním vrzem i mravence?

„Ale ne, to je jen taková průpovídka,“ žehlil to Emmett.

„Pěkně hnusná,“ vrčel mravenec.

„Tak na ni zapomeň, jo? Zkrátka, já bych ty perly potřeboval, chápeš? Když mi je posbíráte, zbavíte se jich, já splním úkol a bude vymalováno.“

„To nevím,“ kroutil se mravenec jako žížala na plotně. „Máme dost své práce, a klukům se nebude chtít, a sbírali jsme je pro minulýho Jiříka teprve minulý týden, a královna čeká na svačinu, a…“

„No právě,“ skočil mu do řeči Emmett. „Budete jí moct k svačině donýst buchtu. A když ostatní ukecáš, máš u mě jednu CELOU jen pro sebe. Platí?“

Mravenec ještě chvilku dumal, ale když mu i včela bzučela, jaká je to výhodná nabídka, za chvíli už Emmett vítězně třímal šňůru s perličkami. Dokonce mu to i navlíkli.

„Tak to odnes králi, a teď jdu na svačinu já,“ pokukovala včela mlsně po sedmikráskách, zvoncích a pampeliškách na louce. Než jí Emmett stačil poděkovat, byla fuč.

Král jen mrzutě vrtěl hlavou. Tenhle Jiřík byl nějaký rychlý. Ostatním to trvalo vždycky celou noc a tenhle je tu za hodinku.

„Je jich vážně tisíc?“ brejlil na šňůru podezřívavě.

Emmett si vzpomněl, co včela říkala o králi a jeho matematických schopnostech, a odvážně kývl. „Jasně, můžete si je přepočítat, Vaše veličenstvo,“ navrhl.

Tím ovšem krále zahnal do defenzívy. To tak, přepočítat! Ještě by se přišlo na to, že neumí do pěti napočítat. „Tak druhý úkol,“ honem to zamlouval. „Zlatovláska se včera se sestrami koupala v jezeře a ztratila zlatý prsten. Přines ten prsten, než slunce zapadne.“

Tak, a jsem v pytli, pomyslel si Emmett. Pod vodou vydržím bez dejchání, jak dlouho chci, ale do večera ten lán vody neprohledám, ani kdybych se přetrhl.

„Včelo! Včelko, včeličko!“ volal svou průvodkyni na břehu jezera.

„Co je?“ přilítla z louky, div si nepolámala křídla.

„Znáš někoho ve vodě? Mám vylovit prsten a nemám ponětí, kde ho mám hledat. Koukej ta rozloha, a král to chce do večera! Neříkalas něco o nějakém pavoukovi vodouchovi?“

„Zzzblázzznil ses?“ zděsila se včela. „Pavouka? Sss těma nechci mít nic ssspolečnýho, ti nás chytají a…“ zhrozeně se odmlčela, a pak došpitla: „…žžžerou.“ A ulítla někam do lesa. Asi se vzpamatovat z toho šoku.

„Krucinál,“ vztekal se Emmett a kopl do skalky na kraji jezera, až ji vytrhl za země a ten kus pískovce odletěl do dálky jako střepina z granátu. Žbuňkl doprostřed jezera jako kosatka po výskoku, šplouchlo to a do vzduchu vystříkl gejzír vody, který pokropil všechno široko daleko.

***

Rosalie zvenku uslyšela šplouchnutí hodné plejtváka obrovského. Že by se v zámeckém jezeře objevil Leviathan? Tady v tom bláznivém světě už by věřila všemu. Vykoukla z okna a hele! Na břehu jezera stojí, zmáčený od hlavy k patě, ten veslař a vtipálek ze včerejška. A před ním čerstvě sesunutý kus břehu, díra jak do pekelných vrat. No počkej, ty cvoku, s tebou já si to vyřídím! Jak mě okamžitě neodvedeš z té středověké cvokárny zpátky domů, máš se na co těšit!

Vykoukla z komnaty, jestli není někde poblíž to hihňající se hejno sester, proklouzla chodbou a seběhla po zadním schodišti k vrátkům do zahrady, až za ní vlál jen závoj, co ji nutili mít na hlavě. Přišlápla si ho jen dvakrát a jednou se jí přibouchl do dveří tak nešťastně, že si málem zlomila vaz. Když doběhla k poslednímu keři, za kterým už byla jen volná tráva, spadající k jezeru, zvolnila. Bodejť, bude tu lítat jako splašený pometlo, ne? Ještě by si ten trouba myslel, že tu takhle běhá za ním! To zrovna!

„Co nám tu ničíš zámecký park, jelimane?“ štěkla na něj místo pozdravu. Dala si záležet, aby přitom vypadala jak bohyně. Rozevláté šaty, jiskřící oči, hrdý postoj…

„A hele, tebe jsem zrovna hledal,“ rozzářil se ten černovlasý hastrman. Vypadal, jako by se koupal v šatech, kapala z něj voda a ty baňaté šortky by se daly ždímat.

„Tak hledal, jo?“ založila si ruce Rosalie přes prsa. „A jsi si stoprocentně jistý, že mě?“ Hledal mě! Panebožejásesnadzvencnu – mě! Tádydadá, mě! Mě! MĚ!

„Hledám Zlatovlásku, modrookou krásku,“ zarýmoval ten jouda ze Zámku hrůzy a Rosalie se zaculila. Začínal se jí líbit. Honem se zase zamračila, aby si nezadala.

„Zlatovlásku hledej jinde, tady dostaneš jen kvinde,“ oplatila mu to. „A nech těch veršů a radši mě odsud koukej honem vrátit domů. Tohle jsou fakt divný fóry, kam se vám to do toho strašidelnýho zámku všecko vešlo? To jsou nějaký zvláštní efekty? A kam se poděly holky?“

„To nejsou zvláštní efekty,“ zavrtěl hlavou Emmett. „Jsi v říši pohádek, zlato. A holky jsou… jedna asi u sedmi trpaslíků a druhá nejspíš v harému. Teda podle toho, jak jste se oblíkly, soudím.“ Harém, jo? Sakra, proč si to s Bellou nevyměnila, jak chtěla?! Harém!

„U sedmi trpaslíků, jo?“ odfrkla si Rose, která mu nevěřila skoro ani slovo. Ten vůl si z ní bude utahovat i pět let po smrti, nejspíš.

„Jo. Koukni na sebe, taky jsi skončila na zámku a děláš Zlatovlásku, ne? A abych tě dostal odsud, musím plnit blbý úkoly. S mravencema sbírám perly a teď abych bagroval dno rybníka.“

„A ty jseš jako co, Jiřík? Vypadáš spíš jako vodník,“ znovu si přezíravě změřila jeho zmáchané oblečení.

„Bohužel nejsem. Ani Jiřík, ani vodník. Já jsem totiž,“ vykulil na ni oči a tajemně ztišil hlas, až se Rose mimoděk naklonila blíž, „upír.“ Rosalie si ho chvíli strnule měřila pohledem, než jí zacukalo v koutcích úst.

„A já jsem kouzelná kmotřička,“ vyprskla.

„To nejsi,“ zavrtěl hlavou zcela vážně ten upír. „To je Apolena a ta nás do toho průs…švihu právě dostala.“

„Nech si ty vtipy,“ urazila se Rose. „Spíš koukej vymyslet, jak se teda dostaneme domů, Drákulo.“

„No právě. To dělám. Hele, tys tu někde ztratila prsten, že? Nevíš čirou náhodou, kde asi tak přibližně?“

„Támhle,“ ukázala Rose kamsi doleva. Chviličku ho nechala zoufale přehlížet ohromné jezero, než dodala: „U těch vrbiček.“

„Fajn,“ odklusal tam a začal se svlíkat. Rose k němu pomalu došla. Nechápala, proč si sundává věci, když je stejně celý mokrý, a už už ho na to chtěla upozornit, když si stáhl košili a ona zjistila, že se dívá na docela slušně osvaleného kulturistu. Začalo se jí to líbit. Jestlipak je pod těma bombarďákama naostro? Trochu zrudla a sklopila zrak, ale stejně pokukovala. Není, škoda. Trenky Calvin Klein se k tomu svrchnímu outfitu moc nehodily, ale sedly mu jak ulité. Úplný Herkules, kruci.

Najednou skočil do jezera, až to šplouchlo až k ní, a musela uskočit, aby ji taky nezlil. Čekala, že se za chvilku vynoří… ale nic.

A nic.

A nic.

A dloooooooouho nic.

Došlo jí, že takhle dlouho pod vodou nemůže zůstat nikdo živý, a honem ze sebe strhala šaty, nechala si jen spodničku a šup, skočila za ním. Je to vůl, ale utopit ho nenechá. Sotva se ale ponořila pod hladinu, něco ji chňaplo za nohu, zapomněla, že je pod vodou, vyjekla, lokla si a už polykala andělíčky. Něco ji popadlo do náruče a než se stačila zděsit, že fakt vodník, ten kluk se i s ní vynořil nad vodu a za vteřinku ji skládal do trávy.

„Co to vyvádíš?“ ptal se zvědavě a čekal, až dokašle a srovnají se jí oči.

„Co by, zachraňuju tě,“ kuckala a prskala vodu.

„A proč?“ divil se.

„Byls tam strašně dlouho. Ty nemusíš dýchat?“

„Ani ne,“ podíval se na ni strašně vážně. A pak se zářivě usmál. „Koukej, našel jsem ho,“ zvedl do vzduchu prstýnek, co tu včera ztratila.

„Jdeme ho dát králi a pak honem domů.“

Jenže to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak si představovali. Než došli k zadnímu vchodu do zámku, vyrojilo se z něj celé hejno ošátkovaných sestřiček, jedna jako druhá. Nebyly k rozeznání. A v momentě, kdy se schumelily kolem nich, se mu mezi nimi ztratila i ta jeho zmáchaná zlatovlasá. Nejdřív jí vynadaly, že je skoro nahá a ještě k tomu mokrá, a než se stačil on vzpamatovat, měla hlavu zavinutou a na sobě župan. A než stihl protestovat, byly fuč. Všecky.

Teda, ty jsou vycvičený, pomyslel si Emmett. Hotový ninja tým! Tříska by na ně byl po právu hrdý. Doufal, že jestli jeho Zlatovláska půjde s ním, mohl by se vyhnout třetímu úkolu, ale pohádky měly zjevně svoje zákony.

Když králi odevzdal prsten, jen se zachmuřil, ale pokýval hlavou a prohlásil: „Druhý úkol jsi splnil. Tak teď už jen poznat Zlatovlásku mezi ostatními dcerami.“ Včeličkoooooo!

Král nedělal žádné velké okolky. Než se Emmett stačil vzpamatovat, vedli ho do nějaké komnaty ve vysokánské věži. Chvíli se snažil předstírat, že trpí cukrovkou, má diabetické kóma a nutně potřebuje cukr nebo alespoň med, a dožadoval se, aby ho dovedli ke královským včelstvům. Bylo mu jasné, že bez včely pod ty milióny prostěradel těm holkám nenakoukne. Ala kdyby přiletěla, zabzučela a některé té kalupince vlezla pod ten lajntuch, ještě by to ze sebe rády strhly. To by se mu docela líbilo. Zlatovlásce to bez těch šatů jen v mokré košilce nehorázně slušelo. Třeba jsou ty ostatní taky hezké.

Mírně se zapotácel a předstíral mdloby, ale král jen ukázal a jeden z těch zbrojnošů, co ho vedli, na něj šplíchl vědro vody. Barbaři! Bude muset spoléhat na štěstí. Zavře oči, ukáže prstem a třeba se trefí.

Jenže když stál před nastoupenou jednotkou, nebýt upír, potil by se až v těch nabíraných trenkách. Dvanáct úplně stejných holek! Stejné modré oči, stejné růžové rty, stejné tváře, stejný ironický úsměv. Postavy taky stejné žádná ani o chlup větší nebo menší, a v těch stejných neforemných hábitech nebylo poznat, ani jestli jsou tlusté nebo štíhlé, natož jestli je mezi nimi alespoň nějaký rozdíl. Vlastně ani nebylo poznat, jestli to náhodou nejsou… Polilo ho horko. Co když ho král chce převézt?

„Jak mám poznat, jestli to jsou vůbec holky?“ zeptal se zoufale. „Ani není poznat, jestli mají prsa…“

Tak, teď tomu nasadil korunu. Předtím se ta dvanácterčata alespoň usmívala, ale teď se všechny ty klony mračily jak před bouřkou.

„Tak to tedy ne,“ ozval se král namíchnutě. „U nás v království se nepodvádí. Dávám své královské slovo, že jsou to opravdu moje dcery. Všech dvanáct.“

Bože, ten musel bejt zamlada čilej, pomyslel si Emmett. Dvanáct dětí, jedno za druhým jak na běžícím pásu. A samé holky! A kde má vůbec královnu? Ranila ji mrtvice, nebo vzala roha? Jestli zdrhla, ani by se jí nedivil.

„Tak pospěš si,“ popoháněl ho král, a asi aby mu zabrnkal na nervy ještě víc, v rohu na stolku sebral nějakou truhličku a natáhl ji na klíček. Postavil ji zpátky, otevřel víčko a vevnitř seděl ptáček jako malovaný, který začal švitořit:

Dvanáct panen plných krás,

vyber sobě jednu z nás,

všechny máme útlý pás,

jen jedna však zlatý vlas,

poznat ji však není špás,

pospěš, už se krátí čas!

Emmett měl chuť tu skříňku i s panem králem popadnout a prohodit okýnkem věže do jezera. Ještě se mu budou posmívat! I ten dřevěnej pták! Najednou mu ale u hlavy něco zabzučelo.

„Druhá zzzleva, je to druhá zzzleva!“

Zlatá včelka! Emmett se dlouho nerozmýšlel, ukázal na druhou zleva, Král se zamračil, ale princezny se usmály a sundaly z hlavy ty plachetky. A vážně! V barevné škále od světlé blond po černou (každá měla jinou barvu a vypadaly jako vzorník barev firmy Swarzkopf), ta druhá zleva se blýskala zlatě. Ty zlatý laky mají ale výdrž! Přežilo to i koupel v jezeře, uznale si v duchu pochvaloval Emmett.

Po těch obvyklých formalitách a s královým neochotným souhlasem se Emmett se Zlatovláskou vypravili na cestu. Domů. Alespoň si to myslel. Dokud u lesa málem nezakopli o Apolenu.

„Kam si myslíš, že jedeš, co?“ vybafla na něj zpoza keře.

„Fuj, to jsem se lek!“ vyjekl Emmett. „A kam bych jel. Domů. Musím tuhle Zlatovlásku vrátit, kam patří,“ uculil se na Rosalii. „Ještě bychom mohli stihnout rande,“ těšil se a Rosalie se nafoukla. Jaké rande?

„Zbláznil ses?“ ohrnula ret. „Vždyť ani nevíš, jak se jmenuju!“

„A není to jedno? Stačí, že se mi fakt líbíš. Na jméně nesejde,“ mávl rukou Emmett. Rosalie se chvíli rozmýšlela, jestli má být naštvaná, že je mu její jméno ukradené, ale pak zvítězilo nadšení z faktu, že vlastně veřejně řekl, že se mu líbí. Docela ji to nadchlo.

Apolena si založila ruce na prsou a nesouhlasně zamlaskala bezzubou pusou. „Ts, ts, ts, tak to by asi nešlo, milej zlatej boubelatej. Ty jsi zapomněl, jak ta pohádka pokračuje? Musíš se vrátit zpátky ke králi, kterej tě pro Zlatovlásku poslal-“

„Jo, a on se mi pokusí nechat setnout hlavu,“ skočil jí do řeči Emmett a zašklebil se, „a až si o mě kat ztupí sedmou sekeru, dojde jim, že tu něco nehraje, a bude průs-“

„Nojo,“ plácla se rukou do čela Apolena. „Zlatý voči!“

Rosalie tu výměnu zmateně sledovala a nějak nepobírala, o co tu jde. „Proč by si kat ztupil sekeru?“ zeptala se nechápavě.

„Protože jsem upír,“ odvětil Emmett nepřítomně, protože pozornost měl upřenou na Apolenu. Už teď se bál, co ta praštěná kmotřička zase vymyslí.

„Zase kecáš!“ vyjekla Rosalie. „Upíři nejsou!“

„Jak jsi na to přišla?“ podivila se Apolena. „A podle tebe nejsou snad ani kouzelné kmotřičky, ne? A Zlatovlásky taky ne! A tohle celé se ti jenom zdá!“ ukázala kolem sebe v širokém gestu.

Rosalie zbledla. Buď se zbláznila sama, nebo upadla do zajetí dvou nebezpečných šílenců. A nebo… a to ji děsilo nejvíc… mluvili pravdu.

Ale ti dva si jí teď nevšímali. Hádali se, co bude dál. Udělala opatrný krok, pak druhý, třetí, a když si jí pořád ještě nikdo nevšiml, dala se do běhu. Kličkovala mezi stromy jako zajíc, a když se zezadu ozvalo: „Bacha! Zdrhla!“, ještě přidala.

Jenže ten upír nebo ať už to byl, kdo byl, uměl vyvinout nadzvukovou rychlost. Než stačila zmizet mezi houštím, už ji měl. Popadl ji do náruče, pevně ji sevřel, a ať sebou mlátila a kopala sebevíc, nepustil ji. Za chvíli k nim dorazila udýchaná Apolena.

„A dost! Mám vás po krk! Svatba být musí, podle pohádkových zákonů to jinak nejde, a už se odmítám kvůli vám do nich vměšovat. Stačí, že jsem za tebou musela poslat tu včelu,“ píchla Emmetta prstem do břicha. „Jinak bys ty holky přebíral ještě pozejtří.“

Udělala rukou nějaký divný klikyhák, v povětří to luplo a Emmett s Rosalií byli pryč.

Apolena se usmála a zmizela taky. Jako pára nad hrncem.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate 11 - Najít prsten, perly v trávě, tohle splním přece hravě!: