Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Golden gate 4 - Sněhurce teď trpaslíci mají nechat svou ložnici

20.08.2013 (11:45) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 5× • zobrazeno 2194×

4. kapitola - Sněhurce teď trpaslíci mají nechat svou ložnici

Když se Alice konečně probrala z mrákot, málem omdlela znovu. Zblízka na ni zíralo sedm vousatých zakrnělých dědečků! A svítili si na ni lucerničkami! A brblali!

„Další Sněhurka!“ pronesl nasraně jediný z nich, který měl na bambulovitém nose zlaté brejličky. Vypadal jako kříženec mezi profesorem Kratiknotem a Brumbálem. „To je tenhle měsíc už druhá. Minulý pátek si princ prolíbnul tu poslední. Měl jsem za to, že bude alespoň na půl roku pokoj!“

„Ňáká to… malá, ne?“ přidal se další vousáč.

„Není malá,“ vyvracel další.

„Je menší než ta minulá!“

„Třeba došly ty dlouhonohý…“

„Nebo má pod sukní nějaký defekt s nohama. Má vůbec nohy?“ Jeden se začal nenápadně přesouvat k lemu sukně a naklánět se. Alice zavřískla a vykopla jak kobyla.

„Týjo, málem mi ublížila!“

„Je nějak agresivní…“

„Ale pořád je to Sněhurka,“ vzdychl unaveně další malej děda.

„Zas abychom se na noc stěhovali do té ratejny dolů,“ postěžoval si další vousatý prcek s ježatým obočím a výrazem francouzského buldočka. „A já už ve dřezu spát nebudu! Celou noc tam kape do huby. Málem jsem se utopil!“

„Ono to moc pohodlné není nikde,“ zchladil ho jediný, co se tvářil jakž takž vstřícně. „To si nevybereš. Ber to z té lepší stránky – bude uklizeno a třeba nám zase upeče i koláče!“

„Cože? Jaké koláče?“ vyděsila se Alice. „Já neumím péct koláče! Ani uklízet, br, to mě nebaví!“

„No maucta,“ odfrkl si další dědoprcek a podrbal se baculatými prsty pod čepičkou. „Tak co vlastně umíš?“

„Nakupovat!“ rozzářila se Alice. „A strojit se a líčit a sledovat módní trendy!“ zalesklo se jí v očích.

„Módní trenky?“ podivil se další a prohlédl si svoje nadčasové – co to bylo – asi tepláky. Nebo tak něco. Opatrně – asi aby se nerozpadly – odtáhl vrchní gumu a zrudl. „My nosíme pořád stejný. To si tu asi moc neužiješ.“

„Taky tu dedí od toho, aby si užívala,“ zahuhlal děda, co měl červený nos a nejspíš pěknou rýmu. „Bá se dechat otrávit a pak políbit a zbizet, abychob běli zase aspoď trochu klidu. Furt spát dole v tob průvadu, to bě ta rýba dikdy depřejde!“

„Otrávit?“ vykulila oči Alice. Nejdřív ji zaujala ta pasáž s líbáním, ale pak jí docvaklo, že polibku předchází mnohem méně příjemná zkušenost. „Kdo by mě chtěl proboha otrávit?“

„Přece macecha, nečetlas manuál?“ plácl se do čela ten s brejličkama. „Utekla jsi před ní, ne? Poslala tě s myslivcem do lesa, ten tě měl zabít a donést jí tvoje srdce, ale zželelo se mu tě a tak tě nechal zdrhnout. Jako vždycky,“ nevšímal si čím dál vykulenějších Aliciných očí.

„Mě sem žádný myslivec neposlal,“ vrtěla hlavou. „A macechu nemám. Mám normálně rodiče! Máma je designérka a táta právník a ten si to s váma vyřídí!“

„Prdlajs právník, co to vůbec je? Něco jako čaroděj?“ ušklíbl se ten buldočí pididědek. „Jseš přece Sněhurka, a ty mají všecky macechu. Bez macechy nejsi Sněhurka. A koukám, že ta tvoje na tebe musela kór žárlit, když ti nechala dokonce ostříhat vlasy! To jsi možná ani nemusela utíkat, pochybuju, že s takovým drnem na hlavě by tě zrcadlo vůbec zaregistrovalo, natož aby tvrdilo, že jsi nejkrásnější!“

„Tohle,“ urazila se Alice a prohrábla si krátké černé ježaté vlasy, „je sestřih podle Rihanny a vy tomu vůbec nerozumíte!“

„Konec řečí a vstávat,“ utnul to brejličkový děda. „Ať jsi kdo jsi, jsi v pohádce u trpaslíků, šaty máš jako Sněhurka, tak jsi zkrátka Sněhurka a budeš se podle toho chovat. Jinak se jí nezbavíme,“ otočil se na ostatních šest vousáčů.

Alici začalo pomalu svítat, že z tohohle se jen tak nevyvleče. Pohádka? A sedm trpaslíků? Štípla se do ruky, jestli se jí to jen nezdá, ale když jí vyhrkly slzy bolestí, zjistila, že je vzhůru až moc. Váhavě se posadila a spustila nohy na podlahu.

„Měli bychom se ti možná představit,“ zaváhal brejličkový děda. „Ty jsi Sněhurka, a my -“

„Alice,“ opravila ho. „A představovat se nemusíte,“ mávla rukou a začala ukazovat kolem sebe. Vzala to od toho brejlouna. „Prófa, Štístko, Dřímal, Šmudla,“ usmála se na jediného bezvousého, „Kejchal – na rýmu mám s sebou v kabelce Vibrocil - , Stydlín a ty budeš Rejpal,“ otočila se na toho s výrazem naštvaného buldočka.

„A je to Sněhurka,“ prohlásil Štístko. „Kdo jiný by nás znal jménem?“

Alice se rozhodla, že se už hádat nebude. Ale jestli sem nakráčí nějaká bába a bude jí vnucovat jabka, uvidí, zač je toho loket. Uklízet sice moc neumí, ale koště se dá využít i jiným způsobem. Prostě ho o ni zlomí.

***

Do kelu s tím vším, bručel si pod nos tak tiše, že ho nikdo nemohl ani za nic slyšet. Nepatřil k těm, co se nechávají přistihnout při klení a je jim to jedno. Esme nadávky zraňovaly a Emmetta zbytečně burcovaly k hlasitému skandování. A on, jakožto empatik, trpěl o to víc, takže se nakonec uchýlil k mlčenlivějším verzím, které slyšel jen Edward a ten už byl vycvičený stejným mistrem, takže se nevyjadřoval, neprojevoval a vůbec nic.

Jasper se v myšlence vrátil k mladšímu bratrovi, Emmettovi. To kvůli němu táhne koně a vypadá jak cukrová panenka. Jet na tom zvířeti? Vždyť je z něj úplně v háji! Svěrače tomu koni polevily hned, co je Baldrián – to si s ním vyřídí – odlifroval sem.

„Nemáš alespoň přibližně představu, kde to jsme?“ zeptal se lichokopytníka, který okamžitě zcepeněl. Jo, to byl vlastně další důvod, proč nemluvil nahlas. Ten kůň to neměl rád!!! Jasper mu chtěl říct, ať se nechová jako mezek a osel a debil, ale neudělal to. Už ze zkušenosti věděl, že minuta ticha – ne, nikdo neumřel! – je lepší než tři hodiny milých slůvek. A tak mu nadával jen v duchu, zato hutně, šťavnatě a dokonce měl chvíli pocit, že se mu i ulevilo. Ale jen chvíli.

Babka s nůší se zarazila chvilku po Jasperovi. Štrádovala si to proti němu a rozhodně nevypadala na bábu. Nesla se jak královna.

Uvědomil si to pozdě a nestihl utéct – taky kvůli koni, co se mu roztřásly nohy. Královna převlečená za babču si však nevšimla ničeho, co by bylo špatně. Naopak se děsně nenápadně nahrbila a začala se šourat. No, tak tohle teď fakt potřeboval, i když… kdyby šel s ní, najde Sněhurku mnohem dřív a třeba si ani nekousne jablka!

„Jaká to zvláštní návštěva v našem lese…“ začala kvílet.

„Ehm… dobrej…“ Babka nechápavě povytáhla jedno obočí. „Teda… uctivé odpoledne, babičko?“

„Ty nejsi princ!“ štěkla Královna a narovnala se v zádech, až to zakřupalo. „Co seš zač, smrade?“ Tentokrát to byl Jasper, kdo kulil oči.

„A ty nejsi babka!“ vrátil jí. „A já jsem princ. Jen odjinud. Toho posledního sežral Gideon.“ Královna si ho chvíli měřila nevěřícným pohledem, než nakonec chápavě kývla.

„Jo, to se stává. Bajaja si teď prý vzal dovolenou, tak za něj zaskakují všichni princové, ale Gideon je prostě žere a odmítá prohrávat. Prej konečně je taky jednou hrdina…“ Jasper se nedivil, že zná jinou pohádku. Celebrity jsou celebrity… zná je celý svět. „A kam klapeš? Co máš s koněm?“

„Trochu jsme tu překročili bludný kořen. A můj kůň není zvyklý na černý les.“ Protože je to osel jako kráva!

„Jo ták, no, tak to hodně štěstí… já musím tam,“ frkla a mávla kamsi neurčitě do prostoru.

„Můžeme s tebou?“ prosil Jasper.

„Ani omylem. Hele, budeme předstírat, že já ti věřím a ty věříš mně, když ti řeknu, že musím na bylinky,“ ušklíbla se a tleskla. V tu ránu byla pryč nejen ona, ale i Jasperova naděje na rychlou záchranu Sněhurky. Kůň byl bledší než předtím. Jasper by nikdy nevěřil, že bělouš může zblednout, ale tenhle kůň povýšil bílou na nový level.

„Co s tebou, saláme?“ Zvířeti se rozšířily nozdry a nejspíš to byla poslední kapka. Vzepjal se a využil momentu překvapení, kdy ho Jasper nedržel tak pevně. Zdrhnul mu!

„Alespoň se s tebou nemusím vláčet, kobylo,“ mávl rukou Jasper, kterému se výrazně ulevilo. „Stejně ten les po svejch prozkoumám rychlejc.“ Jenže to netušil, že s tím bludným kořenem nebyl tak úplně vedle. Jo, v pohádkách se nevyplácí říkat něco jen tak naplano – člověk (i upír) by si měl dávat pozor na hubu.

Už se začínalo stmívat a Jaspera z marného courání po lese už skoro bolely nohy. Tohle nezažil od dob své proměny a to bylo bratru už skoro sto padesát let. Najednou se mezi stromy něco zabělalo a Jazz s novou nadějí přidal.

Pod vysokánským smrkem stála malá holčička a kulila na něj modrá kukadla.

„Ty ses ztratila, maličká?“

„Jo,“ kývla bradou nahoru ke smrkovým větvím nad hlavou. „Jeníček kouká, jestli neuvidí světýlko.“

„No, mně by se malé světýlko taky hodilo,“ usoudil Jasper. Nebo by ho mohl osvítit alespoň Duch svatý, jinak se z toho lesa nevymotá nikdy. A začínal mít žízeň a dobře věděl, že lov tady nepřichází v úvahu – to jim došlo hned při první návštěvě. Možná to bylo dobře. Co kdyby vypili Vlka od Karkulky nebo Zlatoparohatého jelena od Smolíčka? Těžko by pak našli náhradu, on mluvící vlk se taky nerodí v každém vrhu. Emmett sice navrhoval spolupráci s kmenem Quileutů, ale Edward správně namítl, že ti v kožichu taky nemluví, což je dost zásadní překážka. Škoda. Rád by viděl, jak do sebe některý z těch rudokožců souká babičku i s Karkulkou. Alespoň by přestali mít blbý kecy, že oni jsou hrozbou pro lidi. Pche.

Takže tu žízeň bude muset odložit až domů. O to víc zatoužil to tady konečně vyřešit. Jenže se zdálo, že přes ten bludný kořen zabrousil do úplně jiné pohádky.

„Támhle, Mařenko,“ ozvalo se z větví a už se mu na hlavu sypalo jehličí, jak se seshora soukal nějaký prcek. Kalhoty na jednu kšandu, unudlaný nos a bosé nohy.

Klučina seskočil z poslední větve, rozhlédl se a ukázal do nejhustšího křoví. „Támhle tím směrem něco svítilo. Jdeme!“

Mařenka mu podala ručičku, Jeníček ji bafnul, zkoprnělého Jaspera tam nechali stát jak špatně vyřezanýho svatýho a metelili si to do hlubokého lesa.

„Počkejte,“ vzpamatoval se Jazz, kterému zrovna docvaklo, kam se ti dva řítí. Do průseru! Jeníček a Mařenka, no jasně! A nabrali rychlost, že by jim ani Edward nestačil.

Pronásledoval je lesem a s jazykem skoro na vestě, ale stejně je dostihl, teprve když se vyvalili na paseku, odkud Jenda předtím viděl svítit to světýlko. Stála tam! Chaloupka jak malovaná. Jenže ona byla fakt malovaná! Cukrovým zdobením!

Zdi celé z perníku, tašky na střeše taky, okna z cukrkandlu, plot z obrovitých lízátek. Klika z marcipánu a okenice z čokoládových tabulek. Dětem zajiskřila očka.

„Já mám hlad, Mařenko,“ olízl se mlsně Jeníček. „Ty ne?“

Mařenka jen oněměle kývla a nespustila zrak z toho očividně jedlého obydlí před sebou.

„Trochu si ulomíme,“ navrhl Jeníček nejistě. Přece jen, rozlámat někomu střechu nad hlavou – nebyl si jistý, jestli to není krádež. Ale když snědí důkazy, co by se mohlo stát?

„Počkejte,“ snažil se je zarazit udýchaný Jasper, a popadl Jeníčka za ruku, ve které už chlapec svíral kus římsy pod oknem. Jak se přetahovali, najednou křach! A Jeniček se spokojeně zakousl do perníku.

„Tys mu to urval!“ ukázala Mařenka prstem na Jaspera a dodala: „Tak mi taky koukej kus dát, nebo se to řekne!“ sykla a založila si ruce v bok. Div, že nepodupávala nožkou o citronovou trávu. Její taktika se nedočkala rychlé reakce a tak přešla k plánu bé. Roztřásl se jí spodní ret a oči se zalily vodou.

Jasper to vzdal. S dětmi to nikdy moc neuměl a svým šestým smyslem cítil, že Mařenka chystá mohutný řev, jestli se jí nevyhoví. Jen to ne! Takže natáhl ruku k nízké střeše, a už podával kus střešní krytiny té malé vyděračce.

„Já chci ten cukrový okap! Krytina je tvrdá…“ vybírala si.

„Už takhle to zavání problémy, holka. Jez a mizíme…“ prosil Jazz.

„Ne, já chci okap!“

„Jez.“

„Okap!“

„Jez, nebo tě sežeru já!“ On věděl, že by to nevyšlo, ale ona? Zezelenala, zmodrala, zrudla a zbledla, jakmile se ozvalo skřehotavým hlasem:

„Kdopak mi to tu loupá perníček?“ Jasper zacpal Mařce drž – ee, pusu, aby neječela. Jenouš měl naštěstí tu svou plnou perníku, takže se jen rozkuckal a připomínal práškovací letadlo, jak z něj lítaly drobky.

„To nic, to jenom Jaspříček,“ pokusil se to vyžehlit Jasper tříčárkovým cé, ale jeho úprava textu se nesetkala se zrovna vstřícným přijetím.

„Coooooooo?“ ozvalo se zevnitř a rozlétla se okenice, odkud vykoukla baba Ježibaba, na nose bradavici a z dírek jí rostly chlupy. „Jakej Jaspříček? To měl bejt větříček!“

„A helemese, dneska tu mám tři,“ zaradovala se, když obhlédla počet návštěvníků. „Tak pojďte dál, děti, i když ty seš trošku přerostlej, nevím, jestli mám tak velkou ee židličku,“ zarazila se při pohledu na Jaspera. „Dáte si malou svačinku, a uvařím vám bylinkový čaj.“

„Jasně, makový odvar, co? A až usnou, zavřeš Jeníčka do chlívku a Máňa ho bude muset krmit. Že tě to ještě baví, Jéžo,“ frkl Jasper. „Fakt chápu, že jsi děsně nedoceněná a nikdo ti nerozumí. Ty si tady zřídíš dům svých snů, od základů jej upečeš, postavíš, nazdobíš a pořád ti to někdo okusuje a rekonstrukce v dnešní době je drahá záležitost, ale…“

„Ňákej chytrej, ne?“ přerušila ho zpruzle Ježibaba a vzápětí zesmutněla. „Nebaví. Zvlášť ta pasáž s pečením je na prd. Kdybych mohla alespoň jednou doopravdy upéct ty smrady, zvednout si tím sebevědomí, reputaci u kámošek a váhu, ale pokaždé dělat blbou, sedat si na lopatu a pak si mazat záda mastí na spáleniny, to jednoho omrzí. Sotva se to zahojí, oni jsou v mžiku zpátky.“

„Tak to nedělej,“ navrhl Jazz. „Ukaž Jendovi a Mařeně cestu domů a bude to. Já to Baldriánovi nepíchnu – a když jim dáš s sebou vejslužku, oni taky ne. Že ne?“

Jeniček s Mařenkou nadšeně kývli a Ježibaba se zamyslela.

„Co jsi zač?“ podezřívavě jí blýsklo v očích. „Vypadáš jako princ od Sněhurky, ale to jsi na druhém konci lesa, ne? A rozumů máš víc než děd Vševěd. Ten by taky furt radil.“

„Ty víš, kudy k trpaslíkům?“ zavětřil Jasper.

„Jasně, to ví každej, kdo umí číst ukazatele, mladej. Je to támhletudy,“ ukázala Ježibaba sukovitou holí, o kterou se opírala, kamsi mezi houští. „Vem to kolem vílí studánky, pak přes paseku se třemi jabloněmi, za pasekou mineš trpasličí důl a odtamtud už je to jenom kousek. Nemůžeš to netrefit.“

„Tak děkuju,“ zadíval se na ni Jasper vděčně. „A s tím Baldriánem – fakt nic neřeknu.“

„Tak jdi, jdi,“ popoháněla ho netrpělivě Ježibaba, „my už si tu nějak poradíme.“

Na odchodu už Jasper jenom zaslechl: „Tak dáte si ten čaj?“

Komu není rady, tomu není pomoci, pomyslel si a pokrčil rameny.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate 4 - Sněhurce teď trpaslíci mají nechat svou ložnici: