31.08.2013 (14:45) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 10× • zobrazeno 2074×

8. kapitola - Zámek v lesích najdeš skvěle, když tě včela vede v čele!

Emmett se ve stejnou chvíli jako Jasper nalézal taky v lese a kupodivu se oba zabývali téměř stejnou činností. Zatímco Jasper vysvobozoval z oka mluvícího králíka, Emmett vymotával z pavučiny včelu. Taky ukecanou. Jenže zatímco ten králík u Jaspera byla náhoda, Emmett slyšel všechno zvířectvo v okruhu několika kilometrů. Všechno to brebentilo, ječelo, pískalo, bzučelo, skřehotalo, cvrlikalo a vylo a Emmetta začínala bolet hlava. „Že jsem si kdy přál nějaký dar,“ vrčel vztekle. „Co je mi ksakru do toho, že ježková nemá náladu lovit slimáky a radši by si dala cvrčka? A k čemu je mi vědět, že se veverčák včera naládoval muchomůrkami, dneska má kocovinu a veverčáková mu v jednom kuse omílá, jakej je flamendr? Jestli podobný kraviny poslouchá celý dny Edward, divím se, že ještě není v blázinci. A UŽ VŮBEC JSEM NECHTĚL VĚDĚT, ŽE MÁM V TĚCH GATÍCH VELKÝ ZADEK, DÍKY!“ zahřměl, jakmile tu pomluvu zanesl vítr k jeho uším.

„Bzzzzzzzz, bzzzzík, dík,“ děkovala včela. „Už mě ta pavučina škrtila kolem krku. Ještě chvíli a byl zzze mě pavoučí dezzzert.“

„Já vím,“ mávl rukou Emmett, až to včelu málem odfouklo. Bzučela předtím tak zoufale, až mu z toho zvonilo v uších, a tak ji radši z té pavučiny vytáhl. Chvilku uvažoval, že prostě jen zrychlí, ale pak slyšel toho komára, jak o něm říká, že je to nelida, a to prostě přestřelil. Jo, mohl zabít komára jednou ranou, ale to by tam nesměla být ta liška, co si vyjeveně šuškala pod nos, že toho komára za ty řeči určitě rozmázne, a Emmett přece nechtěl, aby měla zablešená liška pravdu, no ne? Tak prostě vymotal včelu a doufal, že se ho nepokusí bodnout. Nejen, že by si urvala prd- ee, zadeček, ale ještě by ho dopálila a kdo ví? Možná by pak zabil i komára s liškou, protože to kvůli nim se dal na hrdinství.

„Na oplátku. Zzza tvou dobrotu se ti odvděčím,“ slibovala včela.

„No jo, to určitě. A možná bys mohla,“ napadlo ho. „Kudy k zámku Zlatovlásky, nevíš?“

„Rovnou zzza nosem,“ bzíkla včela. „Přes les, ještě jeden les, a další, ažžž jich bude sedm. To dáš, ne?“

„Počkej, jakejch sedm lesů?“ zamračil se Emmett. „Mělo to bejt sedmero hor a řek, ne?“

„Ty jsou v těch lesích, chytráku,“ poučila ho včela. Rozhodně ji měl nechat v té pavučině! „Vidíš ten kopec pod sebou? Taky hora. Nebo myslíš, že máme lesy jen v rovině a holý kopce zzzvlášť? A jednu řeku máš támhle, i odsud je na ni vidět,“ odfrkla si znechuceně.

„No jo, vážně,“ uznal nelibě Emmett.

„Víš co? Poletím s tebou. Kdo ví, kam bys došel. A ještě se ti můžžžu hodit,“ navrhla včela.

***

Rosalie slavila částečné vítězství. Holky mohly odložit ty příšerné hábity upnuté až ke krku a obléknout si šaty, které vypadaly skoro normálně. Teda, normálně - na ples v Opeře snad. Nebo jako družičkovské na nějaké pompézní svatbě. Doma by si to nevzala ani na maturiťák, protože s takovou krinolínou by ani neprošla dveřmi. Ale tady byly všecky dveře dvojité, u každých stáli dva liftbojové a když šla, pokaždé se uklonili a ty dveře před ní otevřeli dokořán. Začínalo se jí to líbit.

Jenom pokrývky hlavy si pantatínek král nedal vymluvit. Hučela do něj, až skoro ochraptěla, jak to není v módě a jak se pod tím potí a že se z toho mastí vlasy a vůbec, že je to děsnej nápad, ale nenechal se zviklat. Vlasy vidět nebudou a basta.

„Takže jediný požadavek zní, aby nebyly vidět vlasy? A když nebudou vidět, tak je jedno, co na té hlavě máme? I něco jiného než ty plachty trávnice?“

Král chvíli přemýšlel, ale už měl té hádavé holky plné zuby, a tak sice váhavě, ale přece jen přikývl.

„Fajn!“ prohlásila Rosalie a zatáhla všech jedenáct „sester“ do svého pokoje, nechaly si nanosit hedvábné šátky a šály všech barev a rozměrů a zkoušely, která dokáže umotat nejhezčí pokrývku hlavy. Rosalie si vzpomněla na jakýsi film – Šest žen Richarda Osmého se to jmenovalo – tam ženské nosily takové čepečky a roušky zdobené korálky a všelijak zamotané závojíčky, to nebylo špatné. Hlavně byly každá jiná.

A tak se hihňaly, klábosily, cpaly se ovocem a sladkostmi, probíraly módu a kluky (včetně zahradníka, podkoního a toho fešného kuchtíka) a Rosalie si připadala skoro jako s Bellou a Alicí. Jen jich bylo dvanáct a ne tři. A musela krotit své výrazy. Nikdo tu nechápal dvojsmysly s opylováním, osedláním nebo šlehačkou. Žádná netušila, co je solárko a make-up a už vůbec nikomu nic neříkalo slovo depilace – no, to nemohla Rosalie rozdýchat hodně dlouho. Když na ni sestry vystrčily nohy, málem to s holátkem Rose seklo.

Pleťovou masku z domácího jogurtu a medu jí snědly dřív, než jim stihla vysvětlit, na co to je, a vrcholem bylo, že si poručily nášup!!!

„Jestli tady zkejsnu, dlouho nepřežiju,“ vzdychala a míchala druhou várku. Ale tentokrát si dá stranou, než to zdlábnou! Po nějakém pleťovém krému tu nebylo ani stopy a začínala mít pocit, že se jí z ksichtu oloupe kůže. Maska je to pravé, co může potřebovat. Jen aby to z ní ty kráčmery neolízaly dřív, než stihne účinkovat…

Honem si natřela obličej, zbytek dala holkám i s jedenácti lžícemi a uložila se k siestě. Jenže ta jí moc dlouho dopřána nebyla.

„Bzzzzzzzzzzzz,“ ozvalo se jí u jednoho ucha, a vzápětí: „Bzzzzzzzzzík,“ u druhého. Co je? Stereo?

„Jedeš,“ ohnala se po včele, která sem vlítla otevřeným oknem a lítala jí kolem hlavy, jako by v ní měla včelín.

„To máš z toho, že je lákáš na med na obličeji,“ smála se jí Agáta. „Umyj si to a budeš mít pokoj.“

Ale Rosalie toho měla právě dost. Vypakovala holky do jejich komnat (má snad taky právo na chvilku klidu, ne?), a jala se včelu vyhánět z okna. Kupodivu se docela dala.

***

Napočítal přes milion stromů, asi pět set druhů zvěře a snad trilion kroků, než se před ním objevil ohromný červený zámek obklopený velkolepým jezerem.

„Nějaký nápad? Tohle je ono? Tady žije Zlatovláska?“ ujišťoval se Emmett.

 „Zzzůstaň tady, já to obhlídnu,“ bzíkla včela a zmizela. Za chvíli byla zpátky, přistála Emmettovi na rukávu a rozčileně si začala načechrávat pomačkané křídlo.

„Tak jsme tu správně?“ nenechal ji Emmett ani vydechnout.

„Jo. Ale tahle Zzzlatovláska je nějak od rány. Málem jsem to nepřežžžila. Vzzzteká se jako čertice, koukej, co mi provedla s křídlem! Ještě, žžže se pořádně netrefila! A teda rozhodně není krásná. Má na ksichtě nějakej sajrajt. Určitě pod tím schovává vyrážku! A ani mě to nenechala očichat! Hned se po mně oháněla… chudáček já!“

„Jo, to bude ona,“ zaradoval se Emmett. Ani v tom jejich strašidelném hradě si nenechala nic líbit, na všecko měla peprnou odpověď. Holka hubatá, ale jako obrázek, což jaksi nesedělo s popisem včely. Moc se mu předtím líbila, a to vzájemné pošťuchování taky. Stydlivky, co se jen hihňají a červenají, ty ho nikdy nezajímaly. Těch už byl načuchanej ažaž. Ale děvče, co rýpanec vrátí, a možná ještě větším, to bylo jeho gusto. S takovou by se nenudil!

„Ale je fakt v rážžži,“ varovala ho včela. „Vážžžně si to nechceš rozzzmyslet? Ještě je čas!“

„Kdepak. Já musím vysvobodit zrovna tuhle,“ rozhlížel se Emmett, kde by našel loďku. Nějak se přes to jezero dostat musí, ne? Mohl by plavat, ale absolutně netušil, kolik vody unesou ty jeho pumpky, nebo co to má na sobě, a fakt nerad by se srazil. Už takhle to docela škrtilo na místech, kdy by to raději snesl volnější.

„Vysvobodit?“ podivila se včela. „Proč vysvobodit?“

„No a co se s princeznama dělá, ty chytrá?“ mávl rukou Emmett a málem včelu shodil z rukávu do vody.

„Dávej pozzzor,“ zabzučela nasraně. „Nejsem pavouk vodouch. Jak si namočím křídla, jsem v loji. Teda ve vodě.“

„Promiň,“ kál se Emmett. „Tak se líp drž,“ poučil ji.

Včela jen povýšeně bzíkla. A čím asi jako? Šest noh je šest noh a všecky jsou mrňavé, drápy nemá, sosák do něj nevrazí a žihadlo si šetřila jako poslední možnost. Jako co jiného taky, když to sice útočníkovi nedaruje, ale ani ona to nepřežije? Radši se rozhodla znovu udílet rady.

„Co se s princezzznama dělá v jiné pohádce, to nevím. Možná se vysvobozzzují, možžžné je všecko. Ale ty chceš Zzzlatovlásku, žžže? Ta přece není zzzakletá! Jen ji táta nechce provdat, dokud se nezzzbaví ostatních jedenácti sester! Je přece nejmladší, tak mají přednost.“

„Tak proč je neprovdá?“ zeptal se Emmett natvrdle.

„No protožžže kdyžžž přijde nějaký uchazzzeč o ruku, vžžždycky chce jenom Zzzlatovlásku! Ty taky, ne? Tak jim to zzztížil.“

„A jak ji teda získám?“ V duchu začal počítat, kolik svobodných zlatookých upírů asi zná. Rudookým princezny nedá, sežrali by je.

„Požžžádáš o ruku, jako kažžždý, a král ti dá tři úkoly. První dva nějaké na výkon, to dá rozzzum – asi něco přinést nebo vykonat. Ale pozzzor, jednoduché to nebude! Král ti nebude dávat úkoly, které bys splnil levou zzzadní.“ Stačí pravou přední, tu má nejsilnější.

Emmett si pomyslel, že se tady ještě nejspíš nesetkali s upíří výkonností, a spokojeně si zamnul ruce. To bude brnkačka.

„A třetí úkol?“ zeptal se zvědavě.

„Pozzznat Zzzlatovlásku,“ pokrčila rameny včela. Šlo jí to blbě, překážela jí křídla, ale zvládla to a ještě u toho vypadala nadmíru pyšně.

„Dyť je poznat na první pohled, ne?“ podivil se Emmett.

„To zzzrovna,“ smála se včela, až se jí tykadla třásla. „Vlasy bude mít schované a jinak jsou si ty holky podobné, jako by si vypadly zzz oka.“

„S tím si budu lámat hlavu, až na to dojde,“ cukl ledabyle rameny Emmett. Bodejť, bude se hádat s včelou. On tuhle Zlatovlásku pozná, na to by vsadil Edwardovu kreditku.

Konečně se po delším rozhlížení dopátral lodičky. Sestrčil ji na vodu, skočil do ní a včelu opatrně usadil na příď. Zpod lavičky vytáhl vesla, zasadil je do vidlic a nasadil takové tempo, že by na olympiádě z fleku vyhrál zlatou.

„Kouká na tebe zzz okna,“ upozornila ho včela.

„Kdo?“

„Zzzlatovláska,“ povzdechla si včela a málem si zaťukala na čelo. Pro všechny včelí královny světa, tenhle Jiřík je ale natvrdlej!

„Fakt?“ rozzářil se Emmett a otočil se k zámku, až skoro převrhl lodičku. Když uviděl, že z jednoho z oken opravdu vykukuje dívčí hlava, zamával jí. Ale ta jen zabouchla okenici s takovou razancí, až se to prásknutí vrátilo ozvěnou.

„Je to ona,“ spokojeně si oddechl Emmett a pustil se do dalšího veslování. O ty úkoly požádá ještě dneska a jeden by mohl do rána v pohodě stihnout. Možná oba?

***

Když byla včela konečně  fuč, Rose se vyklonila za ní, aby přibouchla okenice, kdyby ji snad napadlo se vracet nebo si nedejbože přivést i nějakou kamarádku, a zůstala jako přimražená. Ten výhled! Kolem celého zámku jezero, co se v něm včera koupaly. Za jezerem lesy, za lesy pole, a v dálce za nimi… možná domov. Kéž by tak mohla utéct! Najednou na hladině jezera zahlédla nějaký pohyb a do okna dolehlo hlasité šplouchání. Kdysi viděla v Ocean Parku představení s delfíny a kosatka, když skákala skrz obruč, žbluňkla do vody vždycky se skoro stejným šplíchnutím. Jen ne tak hlasitým!

Rozhlédla se po původci toho zvuku, a už ho viděla. Po jezeře plula k zámku loďka s nějakým mladíkem. Asi mladíkem, starej by tak vehementně nevesloval. Cákal jako kolesový parník na Mississippi. Na chvíli se zastavil, otočil se, a když spatřil v okně její hlavu, vesele jí zamával.

Rosalie zaostřila, a protože už byl blíž a čelem k ní, poznala ho. To je ten blbec, co je strašením zahnal do té hloupé brány! No, ten jí jde do rány, chlapeček, jen ať se těší! Z čela jí ukápla pleťová maska a Rose si uvědomila, co asi ten blbeček vidí a proč se tak idiotsky tlemí. Vztekle uskočila a zabouchla okenici.

V životě by nepřiznala, ani sobě, že se jí ten vůl docela líbil.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate 8 - Zámek v lesích najdeš skvěle, když tě včela vede v čele!: