Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Golden gate - Prolog

02.08.2013 (16:00) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 7× • zobrazeno 2720×

Prolog - Z upíra je pantáta, když zabloudí za vrata

Kdyby to bylo možné, řekl by, že má sucho v krku a smrt na jazyku, ale to se pro něj – svým způsobem – nehodilo. Ano, plazil se z posledních sil. Ano, už několik dní neměl nic k jídlu. Ani k pití! Ano, zabloudil a rozhodně ano, zešílel. Slyšel ty hlasy i v tuto chvíli, a to se dokonce nikoho nedotýkal! Našeptávaly mu myšlenky a pocity. Tvrdily mu, že nedokáže polknout a je na pokraji propasti mezi životem a smrtí.

Sebral zbytek sil a zvedl se na třesoucích se nohách, aby vyprodukoval cosi, co by se dalo alespoň vzdáleně přirovnat k ladnému úprku kamsi do dálky… Ve skutečnosti to spíš připomínalo srnu po obrně.

Krucinál, vždyť byl vládce! Jenže to tu byl každý druhý – další důvod, proč odtud prchnout. Tolik hlavounů na jednom místě! Nikdo mu nevěnoval ani špetku pozornosti. Ignorovali jeho nárokování si postu absolutního panovníka a ještě se mu vysmáli, když jim vyhrožoval krutou a pomalou smrtí. Byl jim k smíchu! Nikdy nebyl nikomu k smíchu, tak proč teď je a proč jim? Šaškům v hermelínu a parukách s pupky vyžranými z kuřátek a sytého piva. On byl… nejkrásnější, nejchytřejší, nejděsivější a… nej všecko!

Zakopl, když se ztratil ve vzpomínce, a jako na potvoru se před ním propadla zem a on se skutálel ke stružce.

Halucinace!

Vidí jelena se zlatou korunou! Už i sudokopytník nosí korunu! To je tu rozdávají místo letáků, nebo co?

A – to už se mu vážně jenom zdá – ještěrka s křídly! Cože? Moment, to vypadá jako… nee, to je blbost, to přece nemůže být – plivlo to po něm ohnivou kouli. Ale do prčic!

„Drak!“ zasípěl ochraptělým hlasem. Z jeho hrdla vyletělo jen neidentifikovatelné jódlování, ale drak máchl blanitými křídly a odletěl, zatímco On se vrhl do vlnek stružky. Polovina zad a celý zadek mu trčely nad vodou, jenže to bylo v tuto chvíli absolutně nepodstatné. Hlavu měl pod hladinou, neviděl nic, neslyšel nic.

Když už měl pocit, že mu začínají vyrůstat žábry, odhodlal se k posunu a vykoukl nad čáru ponoru. Jelen s korunkou na něj ze břehu zmateně zíral a nejistě přežvykoval trávu.

Do háje, jaký On má ale hlad! A fatálně narušený pitný režim! Když sem vpadl, připadal si jako v nebi. Spousta vstřícných jedinců, nabízejících pohostinnost svých skromných příbytků…

První kousnutí bylo probuzení se ze snu do noční můry.

Dostal facku za nevhodné chování a manžel dotyčné farmářky o něj přelomil hrábě. Jediná rudá, kterou v tu chvíli mohl spatřit, byla červeň v její tváři.

Měli mu říct, že přeperou upíra!

Všichni jsou tu divní. Jako ta babka včera. Seděla u silnice, berličku opřenou o patník, usmívala se, vypadala docela mírumilovně a přepratelně. Jenže když už se chystal na ni skočit, prý: „Máš buchty, mladíku?“

„Nemám. Co to vůbec je?“ zděsil se, že existuje něco, co nezná. Ale bábrle se nenamáhala s vysvětlováním.

„A jak ti jako mám splnit tři přání?“ zamračila se.

„Tři přání?“ podivil se. „Já nechci tři přání. Jen bych si maličko cucnul,“ olízl se mlsně a šoural se k babce blíž. Jenže se přepočítal. Uměla s tou berlí zacházet jako samuraj s katanou. Než se stačil vzpamatovat, švihla s ní, div mu nepodrazila nohy, a pak mu ji vrazila do žaludku, až heknul.

„Nelez mi do osobního prostoru, nevychovanče. A jestli nemáš buchty, tak se ani tři přání plnit nebudou, Honzo.“ A než té stařence stačil vysvětlit, že není Honza, rozplynula se v obláčku dýmu, jako by tam nikdy nebyla. Tohle mu ve Volteře nikdo neuvěří! Tu by mohli proměnit, upírka s takovým darem by se jim v gardě mohla hodit. Jenže je pryč. A žízeň mu zůstala.

Zkusil to i na zvěř, jako ti blázniví Cullenovi, ale dostal víc po čumáku než od farmářčina muže. Přesto, že měl roztrhané oblečení, větvičky ve vlasech a nejspíš mu za těch několik dní přeskočilo, pořád to nevzdával. On musí domů! Jeho bratři ho určitě hledají! Vraždí v jeho jménu, jen aby jim kdokoliv řekl, kde je!

Anebo sedí v korunním sále a zírají do blba, taky možnost. A pravděpodobnější.

Nikdo z nich netuší, kde je. Odjel po smrti své sestry, aby zamaskoval poťouchlou radost z její smrti za žal nad její ztrátou. Možná proto je tady! Třeba jeho podvědomí vážně teskní – no tak, to teda ale fuj…

Vlezl, kam neměl, to už věděl. Ta zahrada s plotem uprostřed lesa mu přišla od začátku divná. Bez domu, jen slavobrána – nejspíš z pravého zlata! – a světlo. Táhlo ho to k tomu, nedokázal odolat. Jen nakouknout, pomyslel si tehdy. Jenže když vešel…

Zatřepal hlavou a do oka ho píchla uvízlá větývka z vlasů.

„Ksakru,“ zaklel a žmoulal si pěstí oko. Několikrát zamrkal a strnul. Na kameni – ten tu předtím nebyl – seděl dědek. Asi do páru k té bábě včera. Nejspíš se střídají. Bezzubou dásní přežvykoval cosi v puse a četl jakousi knihu, která mu ležela v klíně. Při každém otočení stránky si hlasitě olízl prst. No fuj, to je prase!

„Hej!“ zakrákal a dědek zakmital ušima, ale nevzhlédl. „Haló! Dědo!“ zvýšil hlas a rozkulhal se k němu. „Huů!“

„Slyším,“ vzdychl dědek. „Co chceš? Rušíš mě…“ mrmlal a znovu si olízl prst. Ten hlas mu byl povědomý. Někde ho už slyšel a rozhodně v nedávné době. Na to, že neměl zuby, artikuloval poměrně kvalitně a zněl inteligentně, dokud si nestrčil prst do nosu a… uá, příslušnost k vepři domácímu se potvrdila!

„Chci pryč,“ žebral a dědek se jen ušklíbl.

„Jdi, nebráním ti v tom.“

„Kudy?!“

„Třeba rovně.“

„Jak?!“

„Zkus skákat, nebo se plazit?“ nakrčil kostnatá ramena dědek a vůbec se neobtěžoval vzhlédnout.

„Pomůžeš mi?“ Dědek konečně vzhlédl a sjel ho pohledem. Zavřel knihu, mlaskl dásní a poškrábal se na hlavě.

„Mno,“ začal dědek a naklonil hlavu do strany. „Ty nejsi místní, co?“

„Myslíš?“

„Dám ti hádanku, pak…“ Ááá, do háje. „Možná tě potom pustíme. Hm… Mám doma šuplík a v něm jsou smíchané bílé a černé ponožky. Kolik ponožek nejméně musím vzít ze šuplíku, abych měl určitě alespoň dvě stejné barvy?“ Vedle dědka se objevily velké měděné přesýpací hodiny.

Tak odtud se už v životě nedostanu… Mysli, mysli, lámal si hlavu volterský nejhlavnější hlavoun. Počkat... Jestli jsou tam smíchané, ty barvy, musí tam být obě. Kdyby byly ponožky dvě, jedna musí být bílá a druhá černá. A když přidám jednu… musí být buď bílá, nebo černá, protože třetí barva není v nabídce. A budou teda alespoň dvě stejné. Nebo ne?

„Tak honem,“ popoháněl ho dědek, „nemám na tebe celej den. Ještě musím na druhý konec lesa, tam mi jde chasník do světa a bude potřebovat radu, a to mám vzít zítra službu za Děda Vševěda, který musí na transplantaci vlasových kořínků. Zas už mu Plaváček depiloval všecky vlasy. Tak víš, nebo nevíš?“

„Tři,“ vyhrkl zoufale vyprahlý volterský vládce.

„Chytrej,“ pochválil ho děda a uculil se. „Možná tě přece jen pustíme. Ale pod jednou podmínkou.“

„O podmínce před hádankou nebyla řeč,“snažil se vykroutit Volteřan.

„Neřekl bych, že máš na vybranou,“ mínil děda a škodolibě se uchechtl. „Jestli tě pustíme, budeš muset zajistit, se k nám už nikdo jiný nedostal. Nadělals tu trochu zmatek. O takové návštěvy vůbec nestojíme. Bohužel ta brána se nedá zavřít – budeš ji muset ohlídat. A nikoho k ní nepustit. Ono by se mohlo taky stát, že by začala být průchozí i opačným směrem – chtěli byste na návštěvu draka?“

Při vzpomínce na plameny olizující mu zadek se vládce skoro opotil. A honem kývnul – vzápětí však zavrtěl zmateně hlavou. Jasně, že nechce na návštěvě draka!

„Ale jak to mám zařídit?“ otázal se bezradně. „Ta brána je trochu z ruky…“

„Vchod je tam, kde jsou vrata,“ osvětlil mu děda. „Vezmi je s sebou a někam schovej.“ Vzít s sebou?! Co jsem, Rambo?! To si ji mám srolovat do batohu, nebo co?! „ A hlídat! Tak, teď zavři oči…“

***

V trůnním sále volterského paláce stáli tři bratři Volturiovi a zírali na kovaná železná zlatem zdobená vrata.

„Co s nimi pro boha živého budeme dělat?“ přeskočil hlas Caiovi. „Zazdít se nedají, to už jsme zkoušeli třikrát a vždycky se do druhého dne nějak záhadně samy vybourají ven. A září. A mají nějaký bludičkovský syndrom, taky vás tak láká vlézt dovnitř? Včera do nich málem napochodovala celá výprava turistů s Heidi v čele. Nemůžeme si dovolit přicházet o svačiny, takhle by to nešlo.“

„Máme je jen hlídat,“ pronesl bezbarvě Marcus, pořád ještě bez Didyme v depresi. „Dáme je do nějaké odlehlé komnaty a postavíme k nim stráž.“

„V žádném případě!“ odmítl to Caius. „Gardu potřebujeme na jiné věci, a ne aby hlídala nějaká stará vrata. A vůbec,“ otočil se na Ara, „tys je dostal na starost, tak se o ně postarej. Co my s tím?“

„A co kdybychom,“ zaváhal Aro, „co kdybychom je hodili na krk někomu jinému? Někomu, kdo nám jde na nervy, třeba… zbavili bychom se vrat a ještě si na někom zchladili žáhu. A musí ta vrata zamaskovat tak, aby se lidi báli do nich vlézt víc, než by je to lákalo dovnitř.“

„To není špatný nápad,“ zamyslel se Caius a přemýšlivě přivřel oči, ve kterých se mu potměšile zablýsklo. „A už taky asi vím, kdo by byl pro tento náročný úkol nejvhodnější.“

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate - Prolog: