Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Kafoleda!

Každý správný velkofilm má svůj vánoční speciál. Od ságy Zalití proto přichází krátký (hih) příběh plný kávově vonících Vánoc a koled! Bella Milk si myslela, že po tom všem šílenství už se s kofíry nemůže nic přihodit. To ale zapomněla, že to píšu já. :D Přeji výborný šálek vánoční kávy! Vaše Deedee

Kafoleda!

Veselé Kofínoce přejí Caffenovi...

Konečně jsem usmlouvala Charlieho a ten mě po už víc jak dvouletém vztahu dobrovolně dovolil přespat u Caffenů. Jak pozorné od něj, že jsem mohla noc strávit se svým manželem. Nevím, čeho se táta tak bojí. Edward by mi stejně nic neudělal. Má ještě staré plantážnické zvyky. Tam muži dávali velký pozor, aby jejich ženy neměly první dítě dřív, než se na společném poli začne sklízet. No a my ještě žádné pole nemáme. Alice už ho sice zadala na výrobu špičkovým designérům kávových polí... ale to je zas trochu jiný příběh.

Já vám chci především říct, co jsem zjistila, když jsem sešla ráno z Edwardova pokoje do Caffenovic kuchyně. Esme pro mě zrovna chystala snídani.

„Moc krásně to voní, paní Caffenová,“ pochválila jsem jí šálek čerstvé kávy.

„A jak teprve budeš po něm vonět ty,“ zachechtal se Emmett. Rosalie ho zpražila pohledem jak kávové zrnko. Tomu jsem se zase musela smát já.

„Dobré ráno, Bello. Už ti říkal Edward o dnešním plánu? Budeš nám chtít pomoci?“ zeptal se mě mile Carlisle.

„O jakém plánu, Edí?“

„Ach, omlouvám se. Zapomněl jsem,“ odpověděl mi můj miláček a vložil mi polibek do vlasů. Že by kofír na něco zapomněl? To se mi nezdá. Spíš jsem ho trochu podezřívala, že mi to zatajil schválně.

„Správně nedůvěřivá, tak to má být. Radši buď mezi námi pořád obezřetná,“ pochválil mé pocity Jasper.

„Ale no tak, lásko, neděs ji. Edwarde, no tak jí přece pověz o naší tradici.“ Vřítila se mezi mě a Edu malá Alice.

„Dobře, posaď se.“ Nabídl mi místo na gauči a já si i s šálkem sedla.

Zbytek rodiny si posedal kolem mě. Emmett si zprvu dřepnul tak blízko, že mě málem rozsedl, ale Rose ho drsně odstrčila. Takže já se pro jistotu schovala v Edwardově náručí a poslouchala tu novinu. Teda novinu pro mě, pro ně to byl každoroční šálek kávy.

„No prostě, tenhle pátek slaví naše rodina Kafínoce. Váže se k tomu taková legenda.“ Odmlčel se a pak začal vyprávět.

Poslouchala jsem jeho rychlý hlas. Za tu dobu už jsem se ho naučila vnímat, takže mi nic neuteklo. Bylo to moc příjemné a zajímavé. Utápěla jsem se v těch slovech jako cukřík v nadýchané pěně.

„Když ještě lidé neznali nic, ani pořádný vařič na vodu, putovali světem tři kofíři. Jednoho dne se jim zjevila krásná kávová rostlina. Řekla jim, že někde v dáli se zrodil chlapec, jenž bude mít v žilách dost kofeinu, aby nakrmil nás všechny a zamezil tak dalšímu zabíjení lidí. Kávovník slíbil, že za ním muže dovede.

I šli tři kofíři dlouho pustinami, lesy a cestou předávali svůj vzkaz dalším. Když jim rostlina oznámila, že jsou na místě, byla už jich pomalu armáda.“

„Ano! Ale všichni byli na straně dvoukostkářů!“ vykřikl do toho Jasper.

„Jistě, miláčku, jistě,“ zastyděla se za něj Alice a Emm zadusil smích.

„Kávovník už jim nemusel radit. Z blízké stodoly vycházela nádherná kávová vůně. Poutníci vešli dovnitř a spatřili tam malé děťátko. I sklonili se před ním, předali mu své dary a ono jim pak dalo pít svou krev. A bylo prý tak dobré, že je nasytilo na celá staletí. Díky tomu se náš druh dovedl skrývat, naučil kontrolovat a přežil až doposud.“

„Krásně jsi to řekl, synu.“ Pohladila ho Esme po vlasech a Emm se zase zakuckal smíchy. Mně to ale k smíchu nepřišlo, opravdu se mi to moc líbilo.

„A od té doby slaví všichni kofíři ten den, kdy se narodilo kávou vonící dítě. Říkáme tomu Kafínoce,“ shrnula trochu znuděně Rosalie.

„Přesně tak. Otázkou je, jestli se chceš k našim oslavám přidat už tenhle rok. Sice ještě nejsi kofír, ale mohla bys. Beztak patříš do rodiny,“ konstatoval Carlisle.

Rozhlédla jsem se kolem. Ano, oni už jsou má rodina. Mám tu svou lásku, přátele a skoro i rodiče. I když Rosalie se na to tvářila jako po kafi se žluklým mlékem. Mám je ráda.

„To je hodně podobné našim Vánocům, že? Jen my máme Ježíška místo toho vonícího dítěte. Slavíte to podobně?“

„My nemáme žádného nevkusně oblečeného dědulu v červeném a soby týrané taháním saní, jestli myslíš tohle,“ odbyla mě dost nasupeně Alice, až jsem se polekala. Teď se za ni zas styděl Jasper.

„Myslím, že Bells mluvila o křesťanských Vánocích a ano, ty jsou dost podobné, lístečku.“ Políbil mě Edward zase do vlasů.

„Pak je oslavím moc ráda,“ rozzářila jsem se. „Jen popřeji dobré ráno Charliemu a pak mohu být s vámi.“

„Báječně! Tak to se musíme ihned pustit do příprav!“ Esme se postavila jako generál a začala rozdávat úkoly.

Jen doufám, že kvůli tomu táta nebude moc naštvaný. Ale co, kávové cukroví už jsem doma napekla, uklizeno mám taky. A však on bude taky rád, když ho nechám na chvilku se Sue o samotě, hih.

A tak se rozjely předkafínoční přípravy. Myslela jsem, že Vánoce jsou šílené, ale tohle překonalo moje představy. Otec to přijal až podivně dobře.

„Sue mi nabídla trávit Vánoce u nich, takže to nebude problém, mlíčko.“

No, chtěla bych je vidět. Jacobs slíbil, že mi všecičko povypráví. Ještěže je od přírody každý čajodlak hrozná drbna. Shazují to na nějaké podpůrné látky v čaji, ale já bych řekla, že to mají z těch dýchánků. Ona vodnice sbližuje. Když mi tuhle větu Jake řekl, málem jsem se potrhala.

Ovšem, co se dělo u kmenu Tekkané, to jsem neměla nejmenší šanci zjistit. Asi nebude čas jim ani popřát. Po nocích vyrábím PF. To jim bude muset stačit. Přípravy našich oslav mi totiž berou veškerý volný čas.

Nejdůležitější bylo vybrat krásnou kávovou rostlinku, která se zdobí asi jako náš stromeček na poctu té první hodné rostlině. Jela jsem ji vybírat s Rosalie a Emmem. To mi nejspíš Esme udělala za to kolečko od kafe na jejím vypucovaném skleněném stolku.

Ve Frappé sice roste káva celý rok a zimu tu nikdo nezná, ale kávovníky přece jen už nejsou tak velké a bujaré jako v létě. A Rose s urputností sobě vlastní trvala na solidní velikosti. Takže jsem jim sloužila jako metr.

„Postav se rovně! Emme, ať se nehrbí,“ peskovala mě, když jsem stála vedle dalšího obrovského výhonku. Byl vážně krásný. Chyběl mu už jen centimetr a já vážně moc chtěla, abychom ho konečně vzaly.

„Ale vždyť já stojím! Víc už to nejde.“

„To nemá cenu. Kdyby to bylo vysoké jako ty, vnutí ti podpatky jen, aby ji nemusela vzít,“ šeptl mi Emm.

„Dělá mi to naschvál?“

Emm jen trochu zahanbeně pokýval hlavou. A tak jsem se zhluboka nadechla a strpěla ještě několik hodin vybírání, než ji to přestalo bavit.

Alespoň, že nás pak Carlisle nechal s Alice o samotě zdobit. Potřebovala jsem vypustit a odreagovat se, a to se podařilo. Přemalovávaly jsme zrna na různé barvy a povídaly si při tom. Mezitím naši miláčci rozvěšeli kávové ozdoby kolem celého domu a na zahradě vyrobili velikou stodolu.

„Betlém. Vždyť jsem to říkala... jako o Ježíškovi.“

„Ale vůbec ne!“ stál si na svém Jasper. „Copak nevidíš ten rozdíl? Byl snad Ježíšek dvoukostkáč?“ opakoval pořád dokola a zarputile poukazoval na vlaječku, kterou mělo miminko připíchnutou vedle kolébky.

„Co to tady dělá?“ zeptal se sám pro sebe Carlisle, když si výtvor prohlížel a bezmyšlenkovitě ji vyhodil.

Jsou lidi, kterým bych přála hodně špatných věcí, ale hystericky křičícího kofíra, kterému někdo proti jeho přesvědčení zničil výstavku, nikomu.

Pak nás čekal úklid celého domu. To by nebylo vůbec zvláštní, nebýt toho, že celý dům byl uklizen už před tím.

„Esme je čistotou postě posedlá. Říká, že kde je špína, tam kafe nevoní,“ konstatoval Emmett, když potřetí dostával to kolečko od hrnku kafe ze stolu.

To má pravdu, špína smrdí. Ale tuna čistících prostředků taky.

„Když jsme u Esme, kde vlastně celou dobu je?“ Během všech těch příprav jsem slyšela stovky jejich rozkazů, ale nikdy ne přímo od ní.

„V kuchyni. Ale tam teď nikdo nesmí! Připravuje velkokafíří večeři,“ odpověděl mi Emm s podezřelým úšklebkem.

„Á, jako štědrovečerní,“ usmála jsem chápavě.

„No, vlastně i jo,“ rozchechtal se ještě víc.

Proč se směje? Co mu na tom přijde tak divného? Radši buď mezi námi pořád obezřetná, vzpomněla jsem si na Jasperova slova a trochu se pro jistotu polekala.

„Lístečku?“ Přišel za mnou nervózně Edward, když už bylo uklizeno. „Měl bych na tebe ještě jednu prosbičku.“

„Ano?“ zeptala jsem se v klidu. Načež můj poklad něco velmi rychle zažvatlal.

„Cože? Edí, víš, že na mě musíš pomaleji.“

„Promiň. Totiž, Alice měla takový nápad...“

„Neházej to jen na mě! Domluvili jsme se všichni,“ osopila se Al.

„Jistě. Totiž my všichni jsme měli takový nápad. Jestli bys nám nepomohla trochu dokreslit atmosféru Kafínoc. Víš, vždycky si zapalujeme kávové vonné svíčky, ale to není ono. Každý kofír pozná, že je to plné éček a umělé. Tak jsme mysleli, jestli bys nám neprovoněla trochu dům,“ polkl a čekal na mou odpověď. Když jsem dál zmateně zírala, dodal ještě Jasper:

„Stačila by jen kapička do vonných olejů. Já bych šel na tu dobu pryč.“

„Ach, takhle to myslíte!“ Konečně mi došlo, co ode mě chtějí. Trochu mé krve, aby se provoněl dům. „Ale to přece není problém. A ty nikam nemusíš, Jazzi. Vím, že už je to s tebou v pořádku.“

„Díky za důvěru,“ šeptl vojáček a sklopil stydlivě oči. Je tak sladký.

„Vážně? Uděláš to? To je od tebe odvážné,“ ocenila mě Alice.

„A nezodpovědné,“ dodala kousavě Rose.

„Ale no tak, kotě. Jsou Kafínoce, tak buď milá,“ krotil ji Emm.

„Ještě ne. Ještě pár hodin,“ odvětila mu a odešla prudce nahoru. Emm jen zakroutil hlavou a následoval ji.

Alice mi ještě jednou poděkovala a odvedla radši Jaspera stejně stranou. Esme vařila a Carlisle doopravoval vzteky rozšlapaný Betlém. Teď už to byl vážně Betlém, když tam nebyla ta vlaječka, to mi nikdo nevymluví.

Zůstali jsme v pokoji stát s Edwardem sami. Vzala jsem si nůž a chtěla se říznout do zápěstí, ale on mě zarazil. Vzal mé ruce do svých dlaní. Nejprve se na mě usmál a pak je jemně obě políbil. Bylo to tak krásné.

Ruce mi otočil dlaněmi vzhůru. Vzal malou jehličku z jehelníčku ve vitrínce a nepatrně mi jí ďobl do prstu. Téměř jsem to nepocítila. Na bříšku prstu se okamžitě vyrojila kapička krve.

Viděla jsem, jak se zakousl do rtu a přivřel oči. Vím, že změnily barvu. Přesto byl ale velmi silný, nedal na sobě nic znát. Podal mi lahvičku a já do ní kapku nechala stéct. Pak ještě dvě další a víc už mi nedovolil.

„Tady to ale nádherně voní!“ usmála se zářivě Esme a oba dva nás políbila mateřsky na tvář. Jak já ji mám ráda! Ona je dokonalá matka.

Vzala ode mě lahvičku a přidala je do svíček. Tu jemnou vůni jsem začala cítit i já.

„Tak tedy rodino, velkokafíří večeře je na stole!“ zakřičela a celá rodina se v mžiku vřítila do kuchyně. Nakonec jsem se tam dostala i já.

Stůl byl nádherně prostřený. Edward mi připravil židli a já si s úsměvem sedla. Obvykle se nemohu dívat, když rodina saje kofein ze zvířat. Je mi těch bytůstek líto. Ale Esme jídlo tak krásně přichystala, že mi přišlo jako opravdové lidské chody. Rose si něco mumlala, že se přece kvůli mně nebude přetvařovat i na Vánoce (kafínoce?), ale Emmett si ji přitáhl a políbil. Tím vykouzlil úsměv na tváři i jí.

Pro mě byl na mou žádost přichystán kuřecí plátek s hranolkami. Úplně vánoční večeře to sice nebyla, ale aspoň jsem měla jistotu, že se to bude dát od Esme jíst. Beztak si neodpustila alespoň kávový dezert navíc.

Vrátila se mi ošklivá vzpomínka na Rileyho, když jsem ten bochánek pozorovala. To on mě nazýval kávovým dezertem. Ale nebudu si přece něčím takovým kazit rodinou oslavu. Ne, dneska mi bude jen hezky. Zabořila jsem lžičku do jídla a vložila ho kousek do úst. Chutnal výborně.

Zpozorovala jsem, jak se Alice naklonila k Edwardovi a rychle mu něco šeptla. Nebylo možné slyšet, co to bylo. Ale z jejího obličeje jsem vytušila, že měla zřejmě nějakou nepěknou vizi. Neděste mě, pomyslela jsem si. Rodina se dál spokojeně usmívala, tak jsem to nechala plavat.

„Tak mě napadá,“ začala jsem, když už byly talíře prázdné, „že se během těch příprav vůbec neřešily dárky. Ty se o kafínocích nedávají?“

Odpověď měla Esme: „Kafínoce nejsou tak rozšířené, takže ještě nestihly tolik zkonzumět. Tradice dárků tu sice je, jako staří kofíři donesli dary chlapci, ale zdaleka ne tak masivní. Celá rodina má jen jeden společný dárek. Tenhle rok ho zařizoval Edward, protože přivede nového člena do rodiny, že, zlatíčko.“ Usmála se zářivě na mého budoucího muže. I já se usmála. To je tak milé. Co asi koupil? O ničem mi neříkal.

Po večeři jsme se odebrali ke Kaflému, jak jsem tomu začala pro sebe říkat. Prý budeme zpívat Vonícímu děťátku kafoledy. Kvůli mně vybrali takové, co si mohu aspoň broukat. Kafínoce, kafínoce přicházejí, Nesem vám kafoledy nebo Narodil se Kofírů pán. Všichni Caffenovi umí tak úžasně zpívat. Byl to nádherný pocit je poslouchat.

Pak se kolem nás prohnala má kávová vůně.

„Vonící děťátko zapálilo svíčku. Můžeme se jít podívat na dárečky!“ zaradovala se Alice a táhla nás k ozdobené rostlince.

Edward mě rychle došel, zpomalil mě, a tak jsme se dostali až nakonec rodiny. Pevně mi sevřel dlaň a s vráskou na čele mě políbil. Moc jsem nerozuměla, proč to dělá, ale vyvolalo to ve mě obavy.

A bylo proč. Když jsem vešla do pokoje, vylétla mi ruka k ústům, aby zastavila výkřik. Ta milá a dokonalá rodina Caffenů, co ji tolik miluji, se shýbala nad rozkošným děťátkem pod kafínoční rostlinou.

„Copak? Aspoň jeden večer snad máme právo na dobré jídlo, ne? Jak myslíš, že bychom to jinak celý rok zvládali?“ řekla mi suše Rosalie.

„Edwarde to...“ snažila jsem se něco říct, ale nedokázala jsem se uklidnit.

„Promiň, lístečku. Je to tradice.“ Zatvářil se zcela nevinně a taky zamířil k miminku.

Křik už se neudržel. Utekl mi ze rtů a já se vyřítila z jejich domu pryč.

Letěla jsem k domovu, co mi jen síly stačily. Až u dveří jsem si uvědomila, že tam nikdo není. Pod dveřmi byla jen zastrčena cedulka: Veselé Vánoce přejí Caffenovi.

„No, šťastné a veselé,“ pomyslela jsem si polohlasně a rozjela se na svém starém kole k lesu.

Cesta sněhem do rezervace byla strašná, ale já se chtěla co nejrychleji dostat k tátovi a Jacobovi. Rychle pryč od těch děsivých kafínoc.

Praštila jsem kolem o strom a vřítila se na mýtinku, kde měli čajodlaci oslavovat. Spatřila jsem spoustu smějících se a tančících lidí kolem ohně a čehosi velmi barevného. Domyslela jsem si, že to druhé bude velká čajová konvice. Bylinku, kterou jsem z ní cítila, jsem moc dobře znala.

No pořád lepší bezdůvodný smích než děťátko k večeři. Prodrala jsem se až k tančícímu Charliemu a Sue.

„Ahoj, zlatíčko!“ Objali mě oba dva silně. „Šťastné a veselé!“

Sue mě odchytla a pošeptala mi ještě do ucha: „Mám pro tebe dárek, Bellinko. Budeš mít sestřičku!“

Ztuhla jsem uprostřed smíchu. No to potěš hrnek. Můj manžel a budoucí rodina jsou odporní vrahouni, nejlepší přítel je mimo a budu mít sourozence. No, veselé Vánoce, Bells.

„Veselé vánoce, Bells.“ Něco mě jemně šimralo po nose. „Vstávej, lístečku. Čekají na tebe Vánoce.“

Rozlepila jsem oči. Na mé posteli seděl Edward s podnosem krásně vonící snídaně. Poposedla jsem si a opřela se o stěnu.

„Díky,“ zamumlala jsem a napila se. Káva chutnala výborně. Snažila jsem se začít myslet, ale šlo to ztuha. Kofein trochu pomohl. Vnuknul mi nápad podívat se na čokoládový kalendář. Dvě okénka ještě nebyla otevřená.

„Díky, šálku,“ oddychla jsem si.

„Cože?“

„Že děkuji za ten šálek,“ usmála jsem se na mého miláčka. Otevřel ústa a chtěl něco říct. V té chvíli mi v hlavě zablikalo červené světýlko pozor! Rychle udělat nějaké bezpečnostní opatření. Mám to! Rozzářila jsem se umělým úsměvem.

„Miláčku, nechtěl bys tenhle rok slavit Vánoce u nás?“

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Kafoleda!:

jsi opravdu bohyne humoru je to bozi pis dal

Přidat komentář:

Nick:

Text: