Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 12. kapitola

25.06.2010 (20:00) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 3050×

12. kapitola - Pavouk

A já jsem se za ním táhla jako smrad.

Asi po pěti minutách vyčerpávajícího pochodu jsem toho měla dost. Vrávorala jsem tím debilním lesem a zakopávala o co šlo.

„No dělej, nemám na tebe celej den!” křikl na mě vesele.

„Můžeš na mě laskavě počkat?!” zařvala jsem, protože už byl daleko přede mnou. Vůbec nic neřekl, ani se na mě neotočil a pokračoval ve svém zběsilém tempu dál. To mě vytočilo. Rozeběhla jsem se, s úmyslem ho dohonit a proplesknout.
„Já mu dám, frajerovi!” Uběhla jsem asi pět metrů a vůbec jsem si v zápalu vzteku nevšimla větve, která ležela na zemi. Jedna noha mi zaplula pod ni a tou druhou jsem ji přišlápla. Chtěla jsem udělat další krok, ale místo toho jsem se rozplácla na zem. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se, jestli někde neuvidím Ekvádora, ale bohužel. Nikde nebyl.

„Ten mě tak sere!“ procedila jsem skrz ztuhlé rty.

„Až sem přijde, tak uvidí, magor! Nejdřív mu vypíchnu oko!“ Zuřivě jsem se prala s větví, do které se mi zamotaly nohy, ale marně. Bezmocně jsem tam ležela. Nohy mě bolely a už jsem vzdala to, že se někdy postavím.

„Můžeš mi jako říct, co děláš?!” ozval se Ekvádor.

Vzhlédla jsem a uviděla jeho obličej stažený do nervní grimasy.

„No, já nevím, chtěla jsem si odpočinout, tak jsem si lehla do bahna!” pronesla jsem ironicky, ale on nevypadal na to, že by moji ironii pobral.

„Asi jsem spadla, ty chytráku!“ zaječela jsem na něj. Trhl sebou, jak se lekl mého řevu.

„Já tě zvednu, prosim tě!” Natáhl ke mně ruce, ale já jsem je odstrčila.

„Ani náhodou, já sama!” Vyškrábala jsem se na nohy a významně jsem na něj vyplázla jazyk. Ha, a máš to! Projelo mi hlavou. Udělala jsem krok, ale ta zpropadená větev se mi opět zamotala pod nohy a já jsem sebou opět třískla na zem.

„Jasně! To bylo keců, já sama a teď se zase válí na zemi!” mumlal si pro sebe, protočil oči a prudce mě zvedl ze země. Já jsem mu padla do náruče. Jeho rty se ke mně nebezpečně přibližovaly, ale já jsem byla tak vytočená, že jsem ho hrubě odstrčila. Zmateně se na mě podíval.

„Hm, tak pokračujeme,” řekl a vyrazil. Němě jsem si povzdechla a plazila se za ním, protože mi nic jiného nezbylo. Nemám totiž smysl pro orientaci, a tak bych se tady ztratila. Po hodinovém maratónu mého věčného válení se po zemi (ne, že bych chtěla, ale ty větve tady na mě byly určitě nastražený!), jsme dorazili na místo určení. Rozhlédla jsem se a zrudla jsem vzteky.

„Můžeš mi říct, proč jsme se táhli až sem?! Vždyť je to tu úplně to samý jako všude jinde!” Spustila jsem na něj, protože mě tohle vážně dodělalo.

„Já nevím, jen tak.” Pokrčil rameny a zakřenil se. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Fajn, a co po mně chceš?” zaskřípala jsem zuby, jak jsem v sobě dusila vztek.

„Co máš s Jamuletem?” vyhrkl najednou a já jsem na něj zůstala civět s otevřenou pusou.

„Co-o já?” koktala jsem.

„Víš co, neobtěžuj se, mě je to jasný! Já jsem to věděl, celou tu dobu a myslel jsem si, že mě máš přece jenom ráda, ale jak se zdá, tak ne,” mluvil hrozně rychle a mě nějakou dobu trvalo, než jsem si srovnala jeho slova v hlavě. Nadechla jsem se, že něco řeknu na svoji obhajobu, ale on mě umlčel mávnutím ruky.

„Nenamáhej se mi něco vysvětlovat, protože není co! Proč zrovna s ním, Billo?” pokračoval dál. Cože? Já a Jamulet? Musela jsem se té představě zasmát. Všiml si toho a zatvářil se hrozně ublíženě, až mi ho bylo líto.

„Ekvádore…”

„Ne, já to snad ani nechci vědět. Ach, byl jsem tak slepej, že jsem nepoznal, jak to mezi vámi jiskří…” přerušil mě a jeho slova mi začala splývat dohromady. Jak jako jiskří? Co to má bejt? S Jamuletem, kterej líbe zem? S ním? Ani náhodou, to bych si radši ukousla ruku.

„… Takový ty vaše pohledy! Mělo mi to bejt jasný!”

„Hele, Ekv…” Nestihla jsem nic říct, protože mě opět přerušil, dál si mlel ty svoje kecy a nesmysly. Už jsem ztrácela trpělivost. Založila jsem si ruce na prsou, nasupeně jsem se na něho podívala a začala si poklepávat nervně nohou. Ale on nic, dělal, jakože to nevidí. No tak to ne! Teď mě teda vytočil úplně nejvíc, cítila jsem, jak to ve mně jen vřelo.

„Aaaaaaaaaa, budeš už konečně držet hubu?!!!” zařvala jsem nepříčetně. Ale pomohlo to, Ekvádor konečně zavřel klapačku.

„Já s Jamuletem nic nemám!” Zdůraznila jsem každé slovo, aby to pochopil.

„Hm, jasně!” odfrkl si.

„Jaký jasně? Co to na mě zkoušíš? Ti říkám, Ekvádore, neser mě!” Pohrozila jsem mu prstem. On vypadal, že mu je to absolutně jedno.

„Buď aspoň upřímná!” zasyčel a mě se zatemnilo před očima. Tohle byla poslední kapka. S bojovým pokřikem jsem se na něho vrhla. Viděla jsem jenom jeho vyděšený obličej a pak nějaké útržky… Jak ho škrtím… On zběsile máchá rukama kolem sebe… Jeho vytřeštěné oči… A najednou jsem stála opřená o strom a trhavě jsem oddechovala. Zřejmě jsem se začala probírat z amoku. Podívala jsem se na zem a tam ležel Ekvádor. Vyděsila jsem se, že jsem ho zabila, ale on zvedl hlavu, usmál se.

„Hm, Billa dračice, to se mi líbí!” Vyskočil na nohy a přesunul se ke mně.

„Co to…”

„Pššt,” přerušil mé protesty, přimáčkl se na mě, pevně sevřel můj pas rukama a rty přiblížil k těm mým. Ani jsem nedýchala a čekala na to, až mě konečně políbí.

„Billo,” zašeptal.

„Hm,”

„Máš ve vlasech obrovskýho černýho pavouka,” zajásal. Jo, pavouka. Stále jsem měla rty našpulené. Pak mi došlo, co říkal. Pavouka? Mám ve vlasech pavouka?

„Cože?” zapištěla jsem a vyvalila oči.

„No, jo. Hele, už si tam dokonce dělá pavučinu,” zasmál se.

„Aaaa, okamžitě ho sundej!” ječela jsem a začala lítat kolem něho. Chtěla jsem si toho podělaného, odporného pavouka vyndat z vlasů, ale ta představa, že bych se ho dotkla. Pavouka! A on by mi třeba skočil na ruku. O, bože, to ne! Zatřepala jsem hlavou, ve snaze ho setřást, ale to jsem neměla dělat, jakmile jsem sklopila hlavu, tak jsem vrazila do stromu a pohltila mě tma…

„Billo, probuď se,” slyšela jsem známý medový hlas. Otevřela sem oči a viděla jsem Ekvádorův rozmazaný obličej. Zamžourala jsem a snažila jsem zaostřit svůj pohled. Ekvádorovy obrysy začaly nabírat ostrosti.

„Podívej.” Zamával mi rukou před obličejem. Držel v ní něco černého. Nejdřív jsem neviděla, co to je a pak jsem to poznala, díky dlouhým třepetajícím se nohou. Držel toho hnusného pavouka! Vystřelila jsem na nohy a odpotácela se do bezpečné vzdálenosti od něj a toho nechutnýho pavouka. Tohle že jsem měla ve vlasech? Byl obrovskej! Brr. Oklepala jsem se a začala se ošívat. Měla jsem pocit, že jich mám na sobě spoustu.

„Billo, vždyť je docela malej,” pronesl a zkoumal ho.

„Malej? Cože? Je obrovskej!” zajíkla jsem se.

„Hm, ten bude dobrej,” zamumlal a strčil si ho do pusy. Párkrát přežvýknul a svoje sousto spolkl. Vytřeštila jsem doširoka oči.

„Není nad dobrýho pavouka,” zamlaskal. A labužnicky si začal oblizovat prsty. Pak vstal a přešel ke mně.

„Kde jsme to skončili? Jo, už vím.” Při těchto slovech se naklonil k mému obličeji a já si všimla, že mu z pusy něco trčelo. O můj bože! Byla to jedna z nohou toho pavouka a ještě se hýbala. S odporem jsem ho odstrčila.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 12. kapitola: