Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 13. kapitola

02.07.2010 (18:15) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 1× • zobrazeno 2650×

13. kapitola - Japonci nebo tak něco!

Zmateně se na mě podíval.

„Billo, co se zase děje?” V očích mu svítily otazníky.

„Co se děje? Vážně tě nic nenapadá?” Nechápavě jsem nadzvedla obočí. Už ho přestávám stíhat, proč sakra nemůže být alespoň trochu normální jako před pár dny? Ptala jsem se sama sebe, ale bohužel jsem nepřišla na žádnou rozumnou odpověď.

„Vážně ne,” pokrčil rameny. Jeho zmatený výraz mluvil za vše, vůbec nevěděl, o čem to mluvím.

„O můj bože! Ty sežereš pavouka, pak se na mě vrhneš a z pusy ti trčí jedna jeho noha, která se ještě hýbe, chápeš! To se děje!” vykřikla jsem na pokraji nervového zhroucení, tenhle blázen mě opravdu jednou připraví o rozum a tímhle tempem to nebude trvat dlouho.

„No, a to mám jako asi chcípnout hlady nebo co?” vykulil oči.

„Ne, to neříkám, ale aspoň tohle nedělej přede mnou!” spráskla jsem ruce.

„Dobře, přísahám!” Postavil se rovně jako prkno, olízl si dva prsty a začal mumlat nějakou básničku nebo co. Ještě aby měl kolem krku červenej šátek a vypadal by jako skaut, v zelené košili a v uplých kraťasech, sahajících mu těšně pod zadek. Téhle představě jsem se zasmála, ale dokonale mě to nadchlo a byla jsem rozhodnutá mu něco takového koupit. Ekvádor na mě vrhl nevrlý pohled a já se zatvářila nevinně. Nohy mu poklesly a přesunul se ke mně. Našpulil rty a já jsem rychle zkontrolovala, jestli mu náhodou z úst netrčí nějaká noha té odporné havěti, kterou se živí. Fajn, nic tam nebylo, tak jsem se k němu přiblížila a najednou mě neoslepil záblesk. Odtrhla jsem se od Ekvádora a zadívala se na oblohu, to by ještě scházelo, aby začalo pršet, ale na nebi nebyl ani jediný mráček. Zmateně jsem sjela pohledem k němu a hledala vysvětlení, a pak jsem ho našla. Nedaleko od nás stáli dva malí lidičkové se šikmýma očima. Nejspíš Japonci, ale kdo se v tom má vyznat? Vždyť jsou všichni stejní! Chvíli se o něčem dohadovali a nakonec k nám vykročili. Ekvádor mě chytil za ruku a vytřeštěně je pozoroval.

„V klidu, prosím tě,” sykla jsem na něj. Náhle se pustil mé ruky. Zvědavě jsem se na něj otočila a nevěřila svým očím. Běhal dokola jako pes, který si honí svůj ocas.

„Proboha, můžeš mi vysvětli, co to zase děláš?” Vyvalila jsem šokovaně oči.

„Pře-mýš-lím,” vyhrkl zadýchaně.

„Bože!” Vzhlédla jsem k nebesům, „za co mě trestáš?” Vrhla jsem se k Ekvádorovi a vytáhla ho ze „začarovaného kruhu”. Mezitím byli ti dva už u nás a spustili něco jejich jazykem, takže jsme jim nerozuměli ani slovo. Ekvádor se na mě podíval pohledem, který jsem už dobře znala.

„Nezkoušej mi říct, že mě chtějí zabít, na to ti vážně neskočím!” vyjela jsem na něj dřív, něž stačil otevřít ústa. Hodil svým hárem a nasadil nechápavý výraz.

„Tohle jsem ti nechtěl říct,” řekl lhostejně. Aha, jasně! Ekvádor se otočil na ty dva a zadumaně si je prohlížel. Pořád něco mleli, nasadil hrozně důležitý výraz, položil si prst na bradu a kýval, jako že jim rozumí. Vyvalila jsem oči a pozorovala ho. Po chvilce ztichli, asi čekali, že jim něco odpoví, když dělal, že umí jejich jazyk. Vyděšeně se na mě podíval a já jsem mu netrpělivě pokynula rukou, aby jim teda odpověděl a přitom jsem v sobě dusila smích. Ekvádor hlasitě polknul a sklouzl pohledem zpátky na ně.

„Čoi moi minimó sudokó ňo ko akíp,” vyhrkl, otočil se na mě s vítězoslavným úsměvem. Podívala jsem se na ty dva. Nechápavě zamrkali a já jsem vyprskla smíchy.

„My čme če stlatilí,” promluvil jeden z nich, když jim došlo, že je Ekvádor totálně mimo a mě zlomila v pase křeč od dalšího záchvatu smíchu.

„No, tak to se ti opravdu povedlo,” vydala jsem ze sebe, když jsem se konečně probrala z nekontrolovatelného záchvatu. Ekvádor se zatvářil uraženě.

„Dobrá, pojďte za námi, já vás odsud vyvedu.” Otočil se a ani se na mě nepodíval. Popadl nějakou větev a jako správný cestovatel ji při každém kroku důležitě zapíchl do země. Vydali jsme se tedy za ním. No, já jsem samozřejmě klopýtala, o co šlo. Když jsem si vzpomněla na tu jeho pochybnou řeč, tak jsem šla do kolen, on se na mě otočil a probodával mě nevraživým pohledem.

Postupně se začalo smrákat a na les padla tma. My jsme se pořád motali v tom zpropadeném lese. Už jsem opět supěla, rozeběhla jsem se za ním, ale v té tmě jsem si nevšimla, že se zastavil, takže jsem do něj vrazila, on to neustál a svalil se spolu se mnou na zem. Chvíli jsme bez hnutí leželi v hromadě bahna, až se vzpamatoval.

„Ty jsi vážně nemožná!” vyjel na mě.

„Já? Tak jsem si nevšimla, že jsi se zastavil, ale kdybychom se tady nemotali do noci, tak bych do tebe nevrazila, protože by bylo ještě světlo!” oponovala jsem už značně rozzuřená.

„No a? Menší procházka, ne?” Zvedl se a snažil ze sebe dostat to bahno, ale akorát si ho víc rozmatlal po oblečení.

„Máma mě zabije,” vzdychl polohlasně. Na tuhle větu jsem raději vůbec nereagovala.

„Hm, jasně! Už si konečně přiznej, že jsme se, díky tobě, ztratili!”

„Neztratili! Cestu znám dokonale!” Jako by mu a zátylku pomyslně vyvstala kapka potu.

„Jo? To už jsem slyšela asi tak před hodinou a pořád jsme tady!”

„Dyť říkám, procházka,” usmál se nervózně. Zrudla jsem vzteky a kdyby to šlo, tak by se mi od uší určitě začala valit pára.

„Billo, klid, dýchej nebo to s tebou sekne!”

„Aspoň bych se na tebe nemusela dívat! Seš úplně vyřízenej!” zařvala jsem na něj nepříčetně.

„Ne, ty seš vyžízená!” opáčil.

„Cože? Já že jsem vyřízená?” zaječela jsem. Přikrčil se a opatrně kývnul na souhlas.

„Jsi tak rozkošná, když ti na čele vyvstanou ty žíly,“ poznamenal.

„Co to kecáš?!“ rozkřikla jsem se. Už jsem na něj chtěla spustit další dávku řevu, ale v tom promluvil jeden z našich spolucestovatelů.

„Nečeš tičkó? Jenom za čiťa paďesát, adidas,” podával mi nějaký kus hadru.

„Ne!” vykřikli jsme s Ekvádorem naráz. Vrhli jsme na ně nevrlý pohled a hned jsme se na sebe opět zahleděli. Probodávala jsem ho pohledem, po chvíli se schoval za ty dva.

„Nech mě být!” křikl a vystrčil opatrně hlavu. Ti dva vůbec nechápali, co se děje. Vyměňovali si zmatené pohledy.

„Vylez, ty srabe!” zasyčela jsem.

„Ani mě nehne!” odpověděl přiškrceným hlasem, jako kdyby mu někdo pořádně mačkal intimní partie.

„Tak já si pro tebe dojdu!” Vrhla jsem se rázně k nim. Ekvádor zakvičel, já jsem se lekla, zakopla o nějakou větev a svalila se celou vahou přímo na ně. Neustáli ten náhlý nápor s svezli se na zem. Jenomže na místě, kde jsme se všichni rozplácli, byl obrovský sráz. Takže jsme se začali kutálet dolů.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 13. kapitola: