Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 17. kapitola

21.09.2010 (07:45) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 2079×

„Pochrebuješ něčo?” zeptala se mě a já málem omdlela z toho odéru, který se jí vyvalil z úst. Teď jsem si tedy nebyla jistá, jestli je tohle moje kopie. Obočí měla srostlé do jedné, černé, tlusté linky. Oči nějak podivně přimhouřené, ale stejné barvy jako ty moje. No, a ty zuby. Předkus byl oproti ní slabé slovo. Zuby jí trčely z pusy v pravém úhlu. Nebyla jsem schopna pochopit, jak se může takhle najíst. A ten smrad, nebyla jsem si jistá, jestli je to těmi popelnicemi anebo jí. No co, je to pro Jamuleta, a když uděláme pár oprav… Zauvažovala jsem. Třeba bych mu mohla vypíchnou oči, na nos dát kolíček a říct mu, že vybuchla nějaká bomba a je životu nebezpečné si ho sundávat. Tak by se mu možná líbila, napadlo mě, ale tuhle myšlenku jsem hned v zárodku opustila, protože jsem přišla na něco lepšího. 

„Jo, chtěla. Nešla bys se mnou? Chtěla bych tě někomu představit a on by ti mohl pomoct s tvými zuby, co ty na to?” Chvíli si mě pohlížela. 

„A tyk seš kdchó?” zeptala se mě podezřívavě. V hlavě mi to šrotovalo jako o život. Až jsem se toho zapotila.

„Já - jsem - z - takové - dobročinné - organizace.” Každé slovo jsem natahovala a přemýšlela, jaké bude následovat, takže jsem si byla jistá, že mi to nesežere.

„Doubře,” souhlasila a mně se ulevilo. Nenápadně jsem si zacpala nos a vydaly jsme se k místnímu zubaři.

---

Čekárna byla narvaná k prasknutí, ale během okamžiku se vyprázdnila. Někteří omdleli a ostatní se se zacpanými nosy domotali k východu. Já jsem si křečovitě držela nos, aby to se mnou taky neseklo. Dveře od ordinace se otevřely a sestřička nás vyzvala dovnitř. Prošly jsme kolem ní a ona sebou flákla na zem. V ordinaci na nás čekal doktor. Přes obličej měl roušku. 

„Dobrý den,” promluvil a mně přišlo, že ho odněkud znám. Ty oči, byly mi tak povědomé. Náhle jsem si vzpomněla.

„Sisloku?” vydala jsem ze sebe překvapeně. On vypadal vyděšeně.

„Nejsem Sislok, slečno,” vykoktal a schoval se za židli.

„Ale ano, jste. Já jsem vás poznala!” vyštěkla jsem. Vylezl ze svého úkrytu.

„No jo, odhalila jste mě, Billo,” vzdychl.

„Můžete mi říct, co tady děláte? Vždyť jste veterinář!” vypískla jsem naprosto šokovaná.

„Kamarád se moc opil a potřeboval záskok, tak jsem se mu nabídl. No, zvířecí nebo lidské zuby, vem to čert, vždyť jsou stejné,” zasmál se nervózně, „trochu,” dodal potichu. Založila jsem si ruce na prsou a probodla ho opovržlivým pohledem, ale věděla jsem, že nám nic jiného nezbude a budu muset Jamuletovu novou holku, o které ještě neví, svěřit jemu do rukou. Jak jsem litovala chudáka Sosalin…

„Fajn,” mávla jsem rukou, „potřebuji pomoct,” vysoukala jsem ze sebe. Sislok se usmál.

„A s číííím?” zapištěl, protože se podíval na moji společnici.

„Pomóc! Obluda nás přišla zabít!” zaječel a chtěl utéct, ale neměl šanci. Čapla jsem ho za límec a přitáhla si ho k sobě.

„Buďto jí pomůžete, a nebo všechno řeknu,” pošeptala jsem. 

„Chceš mě jako vydírat?” zeptal se naštvaně.

„Jo!” řekla jsem. On si povzdechl.

„Dobře, vy, no, pojděte se posadit,” vyzval moji společnici. Ona ho poslechla a sedla si na křeslo.

„Tak, doktore, co s tím uděláme?” zeptala jsem se a ukázala na její zuby. 

„Měl bych jedno řešení,” řekl, otočil se a něco štrachal v šuplíku. Po nějaké době se na nás otočil. V ruce držel obrovské kladivo.

„Všechno to vymlátíme,” zasmál se. Ta dívka se zatvářila vyděšeně.

„Proboha ne!” vypískla jsem. Otočila jsem se k ní.

„Jak se jmenuješ?” zeptala jsem se, abych věděla, jaké jméno jí napsat na náhrobek.

„Rencismé,” odpověděla mi.

„Dobře, Rencismé,” řekl Sislok, „proboha, co je to za jméno?” pošeptal mi do ucha a zasmál se. No, Sislok není taky nic moc, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla, jen jsem pokrčila rameny.

„Pustíme se do toho,” zasmál se jako šílenec a vrhnul se na ni. 

---

Asi po třech hodinách měl hotovo.

„Uff, už to je, doufám, že se mi to povedlo,” řekl spíše sám k sobě. Byla jsem hrozně zvědavá, jak teď Rencismé vypadá. Vrhla jsem se k ní. Páni! Z pusy jí netrčel ani jediný zub. Všechno bylo v pořádku do té doby, než se usmála. Ty zuby, které jí trčely z pusy, měla teď křivé a tak nějak podivně poskládané, no, hrůza! Myslela jsem, že mě z toho trefí šlak. Chytla jsem ho za košili a přitáhla si ho k sobě. 

„Co to je?”zasyčela jsem.

„Zuby?” odpověděl mi jako totální pitomec.

„Ne? Vážně? To mi došlo, že to jsou zuby, ale co to s nima má? Proboha! Že jsem vám věřila!” Spráskla jsem ruce.

„Dal jsem do toho úplně všechno! Víš, co mě to stálo slz, potu a krve?” zaječel. Změřila jsem si ho nechápavým výrazem. 

„Dobře, krve ne, ale slz jo. Páchne tak, že mě z toho pálí oči ještě teď!” řekl rychle. Vzdychla jsem si pro sebe. Když se na Jamuleta neusměje, tak bude vše v pořádku. Vzala jsem Rencismé za ruku a odtáhla ji z ordinace.

„Teď půjdeme k nám a já tě naložím do vany, jo?” zeptala jsem se, ale její odpověď mě absolutně nezajímala, protože bych ji k nám stejně dotáhla.

---

Doma na mě čekal vyděšený Ekvádor.

„Billo, měl jsem o tebe takový strach,” zaúpěl a rozeběhl se k nám. Čekala jsem se zavřenýma očima na to, až mě políbí a obejme, ale nic se nestalo. Otevřela jsem oči a byla jsem v šoku. On líbal Rencismé.

„Ekvádore!” zařvala jsem na něj. Trhl sebou a překvapeně se na mě podíval.

„Co to?” zamumlal si pro sebe a brouzdal očima mezi mnou a Rencismé. Založila jsem si ruce na prsou a naštvaně se na něho dívala.

„Bože! Jste si tak podobné, myslel jsem si, že ona jsi ty!” práskl se do hlavy a zasmál se. Já jsem vykulila oči. Cože? Podobné? No, jestli mě vidí takhle, tak to mě podrž!  

„Promiň, Billuško, tohle se už nikdy nestane,” slíbil a objal mě.

„A kdo to je?” ukázal na ni.

„Jamuletova nová holka,” mrkla jsem na něj spiklenecky. Hned to pochopil a zářivě se na mě usmál.

„Jsi nejlepší, Billo,” pošeptal mi a lehce skousl můj ušní lalůček. Nohy mě opět přestaly poslouchat, ale Ekvádor mě pevně držel, takže jsem se nesvalila na zem.

---

Naložili jsme Rencismé do vany a nalili na ni tunu tekutého mýdla, šampónů a všeho možného. Když vylezla z vany, tak už nesmrděla. Natáhla jsem si na ruce rukavice a popadla pinzetu. 

„Tak, a teď je na řadě to, co máš nad očima,” řekla jsem a přesunula jsem se k ní. Po dvou hodinách jsem měla hotovo. Ještě jsem ji trochu nalíčila, normálně oblékla a zavolala Jamuletovi, aby se stavil.

Když zazvonil zvonek, tak jsem řekla Rencismé, aby otevřela a my s Ekvádorem jsme stáli schovaní za dveřmi.

„Akloj Bilboko, co pochrebuješ?” zeptal se jí. Vylezli jsme s Ekvádorem z našeho úkrytu. Jamulet vyvalil oči a přejížděl pohledem mezi mnou a Rencismé.  

„Bobře, překsávám houlit,” protřel si oči. Já jsem se zasmála.

„Jamulete, tohle je Rencismé, nemáš halucinace,” řekla jsem mu. Překvapeně zamrkal.

„Akloj, Rencismé, ty séš z mnísta?” zeptal se jí se zájmem.

„Jou, zem z mnísta, ty séš z La Pouch, žre jou?” řekla a Jamulet se rozchechtal jako šílenec. Vyměnili jsme si s Ekvádorem nechápavé pohledy.

„Ty, ty, mrukvíš dikně!” řehtal se dál.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 17. kapitola: