Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 21. kapitola

24.11.2010 (16:45) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 2× • zobrazeno 2307×

Ekvádor ke mně dorazil ještě téhož dne večer. Přísahal mi, že se Ketty nadobro zbavil a že si mě chce vzít. Samozřejmě se ty dva magoři domluvili na tom, že bude naše svatba dvojitá. Proboha! Snad nic horšího, než dvojitá svatba, mě potkat nemůže. Představa Jamuleta, jak skládá svůj slib Rencismé v té jeho pochybné řeči a pak ji umlčí, protože ona totiž mrukví nemermálně, za to on mermálně. Co vám budu povídat - vlasy mi stály hrůzou.

Ale opět jsem se zmýlila. Ještě horší, než dvojitá svatba, bylo to, že všechno, co se svatby týkalo - jako její organizace, výzdoba a tak dále - nechali na Ilece. Na té bláznice, která pořád jenom tancuje!

Bože, ta svatba bude moje smrt!

Ileca nás, mě a Rencismé, vzala do obchodu se svatebními šaty. Měla jsem v plánu jen nějaké popadnout a zmizet, ale ona mě strčila do kabinky a z vrchu na mě naházela snad tisíc šatů. Mále jsem se tam mezi tou záplavou látek udusila. S Rencismé udělala to samé, ale ona se tomu ani nebránila. To já ano… zpočátku…

Snažila jsem se Ilece vyvléknout ze sevření, ale marně. Snažila jsem jí sejmout jedním z chvatů, které mě naučil táta - chvat alá smrtící kobra. To znamená, že někomu dále čelo, ale ona byla rychlejší. Při jedné z jejích otoček, kdy jsem zaklonila hlavu s úmyslem provést už výše zmiňovaný chvat, mi dala kopačku do holeně. Samou bolestí jsem se zhroutila k zemi.

„To jsou ty nervy, co, Billo?” zeptala se a odtančila pryč. Pak jsem na ni zkoušela chvat alá ani Čik Norek by to neudělal líp. (Já jsem jejich názvy nevymýšlela, to Charlos!) To vypadalo tak, že jste se roztočili kolem své osy jak nejrychleji to šlo, natáhli ruce a ten, kdo byl poblíž dostal pár facek, ale facáka jsem tak akorát dostala já od ní. (To ty její piruety!) Když jsem podruhé navštívila zem, tak si myslela, že vzlykám dojetím ze stavby, ale já jsem lapavě popadala dech. Ta ženská je prostě šílená!

Ileca mi koupila šaty, ve kterých jsem vypadala jako nafouklý maršmeloun zkřížený s přezdobený dortem. Byly samá krajka, kytička, volán. No hrůza! Ale Rencismé vybrala snad ještě horší. Místo rukávů měla obrovské boule, takže vypadala, jako by měla tři hlavy, avšak jí se to, na rozdíl ode mě, líbilo. Ta holka má opravdu příšerný vkus. Mohly si s Ilecou podat ruce a odtančit spolu do háje. Naštěstí jsem měla šťastný den, využila jsem vteřiny, kdy se na mě Ileca nesoustředila a rychle si koupila obyčejné, ale za to krásné šaty.

V ten den měli naši chlapci rozlučku se svobodou. Ty prasata se tak vožrali, že nevěděli, kolik mají prstů na ruce. Nike jim sehnal Dje Těsta a pařili až do rána. Na generálku, která se konala u nich v bunkru, dorazili s opuchlýma, rudýma očima. A se zbytkáčem tak čtyři promile. Motali se uličkou a vráželi do lavic, které je vždy odmrštily na druhou stranu. Nohy se jim pletly do sebe, takže to nakonec dopadlo tak, že za necelých pět minut leželi na zemi v totálním kómatu.

Naše rozlučka byla opravdu famózní. Ileca pozvala všechny mé kamarádky - Nigelu, Febiku, Lórén a Sosalin (ta se tam nějakým způsobem propašovala, i když jsem nechápala proč, když byla pozvaná. Hold příbuzné si člověk nevybere, že?).

Ileca nám celý večer naplánovala. Nejdřív jsme seděly dvě hodiny na zemi v kruhu a dívaly se na sebe. Pak nám bylo povoleno napít se koktejlu z žížal (s díky jsem odmítla) a další tři hodiny jsme už stály. Neměly jsme tam žádný alkohol, žádné nahé chlapy, prostě nic!

V den svatby, která se konala v jejich bunkru, jelikož jsme nesehnali dostatek peněz, jsem se třásla jako sulc. V životě jsem nebyla tak nervózní jako ten den. To kvůli pošahanému příbuzenstvu a všem bláznům, které pozvala. Samozřejmě nezapomněla pozvat ty staré šílence z Vokléry. Modlila jsem se k bohu, aby to dopadlo normálně.

Ta ježibaba mě normálně navlekla do těch příšerných šatů. Na hlavě mi udělala drdol, který sahal do výše jednoho metru (je mi vážně záhadou, jak se jí to podařilo), měla jsem co dělat, aby se mi hlava nezalomila dopředu nebo dozadu. O Rencismé snad ani raději nemluvím, protože vypadala podobně a možná ještě více hrozivě.

Seděla jsem v jedné místnosti a čekala, až si pro mě přijde táta, který mě měl odvést k oltáři. Máma nemohla přijet, jelikož dosud neskončila svou cestu kolem světa. Bylo mi to docela líto, ale budou jí hold muset stačit fotky.

Když si pro mě Charlos přišel, tak jsem myslela, že mě omejou. Kvádro samozřejmě na sobě neměl. Oblékl si svou havajskou košili a džínové kraťasy z roku raz dva. Zuřila jsem, ale uklidňovala se faktem, že tohle je to nejhorší, co se může stát.

Ach, zase mýlka. Vážně nechápu, proč se vždycky něco stane, když si to myslím.

Prošli jsme závojem, tedy starou záclonou zažloutlou kouřem, a já zůstala stát jako opařená. Všechny kytky byly uschlé. Schlíple se skláněly k zemi, na které byla už většina jejich hnědých okvětních lístků. Všechno občerstvení včetně dortu bylo v obřadní místnosti, prý nebylo dost místa. Kněz se už stačil dostatečně vožrat, takže se sotva držel na nohách. Ale to nejhorší přišlo až ve chvíli, kdy se Nikovi zamotaly nohy a plnou vahou spadl na Jamuleta. Ten se svalil na Ekvádora a jemu vyletěla z pod kvádra (kde ji měl schovanou) Ketty a rozplácla se v našem dotru, který se rozprskl na všechny strany a hlavně do obličeje veleváženého Éra. Toho se ho nesmírně dotklo a začala mela.

„Jaroslavo, na ně!” rozkázal. Půlka osazenstva začala zběsile máchat všemi končetinami kolem sebe. Šíleně lítali po celé místnosti a vráželi jeden do druhého. Do toho se vložili Machrus, Císus a Éro, kteří začali ostatní mlátit holemi po hlavách. A pak se ke mně přimotal Nike se slovy: „Hele, Billo, chci ti dát jednu radu do života. Nikdy, rozumíš,” zamával mi prstem před obličejem, „neprď ve výtahu, protože jestli si myslíš, že nikdo nepřijde, tak se mýlíš, vždycky někdo přijde!” Tak, a už jsem toho všeho měla po krk. Vztekle jsem mrskla kytku po Ekvádorovi a hnala se ven z toho blázince. Ani nevím proč, ale najednou jsem brečela.

Sedla jsem si do bahna, bylo mi absolutně jedno, že zašpiním ty odporné šaty, a plakala.

„Billo?“ Uslyšela jsem za sebou jeho hlas.

„Ani za mnou nelez!” vyštěkla jsem rozzuřeně.

„Billo,” klekl si vedle mě a pohladil mě po tváři, „mrzí mě to.” Vztekle jsem si setřela slzy a spustila: „Tak tebe to mrzí, jo? Na to si měl myslet dřív, než sis sebou přitáhl Ketty!” Chvíli mlčel a pak mě vzal do náruče a vášnivě políbil. Okamžik jsem vzdorovala, ale nakonec jsem se vzdala.

„Mám nápad,” šeptl mi do ucha, když opustil mé rty.

„Máš ještě jiné šaty?” zeptal se. Přikývla jsem.

„Tak si neběž obléct, učeš si tu hrůzu, co máš na hlavě a za deset minut tady, ano?” Překvapeně jsem zamrkala a byla nesmírně zvědavá, co má v plánu. Jen jsem doufala, že to nebude stejná katastrofa jako tahle svatba.

„A Ketty?” pípla jsem.

„Už je pryč, sice to pro mě bylo těžké, ale zvládl jsem to. A teď jdi.” Bez přemýšlení jsem vběhla do domu a zcela nepozorována vyběhla do pokoje, kde jsem ukrývala ty krásné šaty. Ani to nebylo tak těžké, všichni se stále mlátili.

Za deset minut jsem stála dole psychicky připravená na všechno. Ekvádor mě popadl za ruku a vláčel někam pryč. Raději jsem se ho neptala, kam mě to táhne. Zbytečně bych se nervovala.

Asi po pěti minutách jsme dorazili na nějakou podivnou louku. Všude kolem rostly modré kytky, které voněly tak silně, až  se mi z toho dělaly mžitky před očima, ale nevadilo mi to, protože jsem v dálce uviděla u stromu stát kněze, který se nemotal a další dva lidi. Asi naše svědky. Přehlížela jsem i to, že se Ekvádor na okamžik zastavil, aby si dopřál nějakého brouka. Přehlížela jsem i četné bodance od včel.

Dorazili jsme ke knězi, Ekvádor mě chytil za ruce a zadíval se mi do očí.

„Miluju tě, Billo,” vzdychl. Naši svědkové byli Jamulet a Rencismé, kteří se vzali hned po nás.

Kněz pronášel řeč a já jsem s klidem přehlížela, že na nás naštvaní ptáci házeli bobky. Bylo mi to jedno, protože jsem si brala toho největšího blázna a to neroztomilejší pako pod sluncem.


---


Svatební cesta - ostrov Cismá


„Co to má jako znamenat?” rozhlédla jsem se rozčileně kolem sebe a poslouchala snad tisíce žab, které kvákaly všude kolem.

Nebyli jsme na žádném slibovaném ostrově, ale na hroudě hlíny uprostřed kachňáku. Voda v rybníce byla úplně zelená, všude samá řasa. Chata, ve které jsme měli trávit líbánky, byla už dávno rozpadlá, jelikož ztrouchnivěla. Ekvádor rozpačitě pokrčil rameny a dál stavěl stan.

„Na to zapomeň, tady nestrávím ani jeden den. Zabal to, vracíme se domů. Do našeho domu a varuji tě, nepřej si mě, jestli to bude katastrofa!”

A najednou se zpoza jediného opelichaného stromu, který se tyčil na té hroudě hlíny, vyřítila nějaká šílená ženská. Vlasy jí trčely na všechny strany, oči vytřeštěné a v ruce držela klacek.

Mumlala nějaké nesrozumitelné věci typu: „Mummhé, munlifó hukó!" Asi Jamuletova příbuzná, pomyslela jsem si.  Ekvádor mě popadl a hodil  do té smrduté vody. Za několik okamžiků tam byl taky, všechny věci nechal na tom „ostrově” a zběsile plaval pryč.


---


„Ještě neotvírej oči, Billo!” varoval mě Ekvádor, ale já jsem je otevřela, protože jsem se nemohla dočkat, až uvidím náš nový dům. Vážně to chcete slyšet? Tak fajn. Byla to malá dřevěná barabizna uprostřed ničeho. Ekvádor slavnostně otevřel dveře a prováděl mě po té chajdě. Jeden krok a byli jsme z předsíně v obýváku. Dva kroky a stáli jsme v ložnici, půl kroku a ocitli jsme se v dětském pokoji, jeden krok a narazili jsme na kuchyň, třicet mravenčích a objevili jsme koupelnu.

„Náš nový dům, drahá,” zapředl mi do ucha. Nebudu se stresovat, za to mi to rozhodně nestojí. Odevzdaně jsem se vrátila do obýváku a unaveně jsem se svezla na pohovku, na kterou se vešla jen má maličkost díky „prostornému” domu. Ekvádor se uvelebil na zemi a pustil televizi. Okamžitě mi hlava vyletěla dozadu, oči jsem měla snad až na čele, protože jsme ji měli od obličejů asi třicet centimetrů.

Byla jsem rozhodnutá, že tu hrůzu zbořím a budeme bydlet u táty.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 21. kapitola: