Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 22. kapitola - konec část l.

03.12.2010 (11:30) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 3× • zobrazeno 1775×

Jak jsem řekla, tak taky udělala. Chtěla jsem tu barabiznu vzít sekerou, ale k mému - ani ne velkému překvapení, do ní stačilo jen kopnout a těch pár klacků se skřípěním lehlo k zemi. Popadla jsem svůj ruksak a Ekvádora a odcházela zpět k tátovi. Lepší bydlet u něj než tady!

Samozřejmě moje těhotenství trvalo normálních devět měsíců a ne (jak mi pořád přesvědčivě tvrdil Ekvádor), že za pár dní ze mě naše miminko vyskočí, protože on je upír. Jestli on je upír, tak já jsem asi víla Amálka!

Ekvádor s tátou výborně vycházel. Když přišel ze školy domů, tak popadl klacík a hnal na pastvu bezpáteřní kuřata. Aspoň jsem od něho a táty měla na chvilku pokoj.

Být těhotná je vážně super. Nemusela jsem nic dělat. Ekvádor mi jídlo nosil až do postele, když jsem potřebovala na záchod, tak stačilo jen zapískat na píšťalku, kterou mi dal a okamžitě byl u mě. Vzal mě do náruče a odnesl na záchod. Ale - to, že jsem se skoro nehýbala a pořád jen jedla a jedla a jedla, se podepsalo na mé váze. Za těch pár měsíců jsem přibrala hrozivých devadesát kilo! Ekvádora samozřejmě nenapadalo nic jiného než to, že si vyjdeme ven mezi lidi a to do bazénu. Já, obézní velryba, do bazénu! Po několika hodinovém přemlouvání a dohadování se, jsem souhlasila. Den na to jsme si vyrazili. Ekvádor se vedle mě pyšně usmíval a já si připadala jako vorvaň ploužící se na místo jeho posledního odpočinku. Byla to hrůza. Když jsem skočila do bazénu, tak se skoro všechna voda vylila ven. S rudým obličejem jsme odešla.

A jednoho dne to konečně přišlo. Praskla mi voda. Rychle jsme vzbudila chrápajícího Ekvádora.

„Už!” vykřikla jsem. Nejprve ospale zívl a usmál se na mě, ale jakmile se pořádně probrala, uviděl můj obličej stažený do bolestivé grimasy, tak vyděšeně vyskočil na nohy.

„Proboha! Proboha!” křičel jako smyslů zbavený, tahal se za vlasy a zběsile lítal po pokoji.

„Ekvádoréééé! Uklidni se!” zaječela jsem na něj. Okamžitě se zastavil.

„Rodíme!” vykřikl a popadl tašku, kterou jsem měla sbalenou a mě. Venku nasedl na kolo a hodil mě na rám, že to prý bude rychlejší, ale nebylo. Cesta byla strašná, jel v protisměru a bylo mu to absolutně jedno. Byla jsem si jistá, že do nemocnice se živí nedostaneme. Ale dostali, naštěstí.

V nemocnici mě chtěli dát na pokoj. S tím jsem nesouhlasila. Doslova jsem si vyřvala to, že chci na sál, jelikož rodím. Myslela jsem si, že se samou bolestí zblázním. Stahy, jak mi říkala sestřička, nepřicházely po třech minutách, ale snad po vteřinách.

„Tak já jdu, měj se,” loučil se se mnou úplně zelený Ekvádor. Rychle jsem ho čapla za ruku.

„Zapomeň na to, půjdeš se mnou!”

V bolestech jsem ležela na sále, ale doktor nikde. Ekvádor se mi nabízel, že pro něho dojde, ale nemohla jsem ho pustit, protože jsem věděla, že už by se nevrátil. Po nějaké době konečně přiběhl ten zpropadený doktor. Když mě vyšetřil, tak zajásal: „No jo, maminko, budeme rodit. Miminku se chce ven, už vidím hlavičku!”

„Tak už s tím něco udělejte, proboha!” zaječela jsem. A pak mi to došlo. Ty doktorovi oči mi byly povědomé a ten hlas taky.

„Sisloku?!” No to si snad ze mě dělá srandu, ne?

„Zase jste mě poznala, Billo,” vzdychl a sundal si roušku.

„Chci jiného doktora, okamžitěěě!” rozeřvala jsem se. Sislok se na mě usmál.

„Nikdo jiný tady není, takže to budeme muset zvládnout sami!” Ne, on mě zabije. Bláznivý veterinář, který bude rodit mé dítě. Bože! Podívala jsem se na úplně bílého Ekvádora, který vypadal, že každou chvilkou omdlí.

„Tak to ani nezkoušej! Podívej, cos mi udělal. Opovaž se omdlít!” zařvala jsem na něj. Připotácel se blíž ke mně.

„To by mě ani ve snu nenapadlo, lásko,” vypravil ze sebe mdlobně. A pak mi na břiše přistála kočka. Vyděšeně jsem se na ní podívala. Zasyčela na mě a zaryla své ostré drápy do mého bříška. Vykřikla jsem bolestí a kočka ze mě konečně seskočila.  

„Hm, nějak to nefunguje,” zamumlal Sislok a zadumaně mě sledoval.

„To vy?!”

„Ano, tohle byl nový pokus. Dítě z vás mělo okamžitě vyletět.” Ne, proboha, to se mi snad jenom zdá.

„Tlačte, Billo, pořádně!” Poslechla jsem ho a tlačila jako smyslů zbavená. A najednou se tam objevil Jamulet s Rencismé.

„Čéu, Bilkoko!” zamával na mě a v jeho závěsu se objevila Ilece s Casperem, který když mě viděl, vykulil oči a dal se na úprk.

„Vypadněte! Všichni!” zařvala jsem a zmizeli.  

„Za chvíli to bude,” utěšoval mě, ale mýlil se. Můj porod trval deset hodin. Byla jsem úplně vyřízená. Ekvádor samozřejmě omdlel. To si s ním ještě vyřídím! Po deseti hodinách bolestí, Sislokových bláznivých plánů, jsem konečně porodila.

„Je to chlapeček!” zavřeštěl Sislok a podal mi zakrvácené dítě. Podívala jsem se mu do hnědých očí. Byl krásný, sice by vám to tak určitě nepřišlo. Ještě byl takový nafialovělý a kůži měl scvrklou, ale pro mě byl to nejkrásnější na světě.

„Carsisi,” políbila jsem ho na tvář. Jméno vymýšlel Ekvádor, prý aby měl něco z naší a jeho rodiny. A pak jsem omdlela.



---


Cítila jsem, jak někdo pevně svíral mnou ruku. Určitě Ekvádor, usmála jsem se pro sebe a otevřela oči. Podívala jsem se vedle postele a zklamaně povzdychla. Nebyl tam, seděla u mě máma. Oči měla zavřené a mě najednou napadlo - proč je tady? To už skončila svou cestu kolem světa na balóncích? Dívala jsem se na ni a zarazila se. Připadala mi… jiná? Rychle jsem zamrkla, abych zahnala přelud v podobě upravené mámy. Avšak nic se nestalo. Stále přede mnou seděla ta samá máma, jakou jsem ji viděla před chvílí. Bedlivě jsem si ji prohlížela. Vlasy jí netrčely kolem hlavy jako obvykle, ale byly uhlazené a lesklé. Šílenství ve tváři vystřídal normální výraz. Sice spala, ale i tak jsem to poznala, jelikož vždycky chrápala s vytřeštěnýma očima. Nechápala jsem, jak takhle může usnout a prospat celou noc, ale teď je měla pevně zavřené. A najednou mě to napadlo. Je mrtvá! Jasně! Rychle jsem s ní zatřepala, abych se ujistila v opaku a ona by na mě zase rozevřela ty své oči, ze kterých jí čišelo šílenství. Oči sice otevřela, ale po šílenství v nich nebyla ani stopa. Párkrát rychle zamrkala a pak se na mě vrhla.

„Bello!” zavřeštěla a její ruce se mě pokoušely zadusit.

„Nemůžu… dýchat…” zasípala jsem na pokraji smrti. Okamžitě mě pustila a sedla si zpátky na židli. S úsměvem si mě prohlížela a já se odsunula na kraj postele, jelikož jsem se bála, že se na mě každou chvílí zase vrhne. Nevím, zda bych to tentokrát přežila.

„Konečně ses probrala, Bellinko,” promluvila po chvíli, když se na mě dostatečně vynadívala. Bellinko? Zamračila jsem se. Proč mi říká Bello? Vždyť se jmenuji Billa. Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila těch otravných myšlenek. Pak jsem si uvědomila, že si máma občas plete mé jméno. Jeden čas mi říkala Bolko, pak zase Britney nebo Brandy. Protáhla jsem si unavené tělo.

„Nezastavoval se za mnou Ekvádor?” optala jsem se.

„Ekvádor?” zopakovala nechápavě. Vzdychla jsem s protočením očí.

„Můj manžel,” podotkla jsem. Zase ta její zmatenost. Ještě že jsem to po ní nepodědila. Snad tohle jediné měli s tátou společné.

„Tvůj co?” zasmála se. Zamračila jsem se. Tak ona si ze mě bude dělat srandu? A jo, málem bych zapomněla, ona vlastně trpí občasnými výpadky paměti. Jen jsem mávla rukou.

„A Carsis?” Vypadala opravdu zmateně.

„Můj syn, proboha! Že sis nevzala ty prášky, které ti dal doktor na ty tvé výpadky paměti.” Teď už se netvářila zmateně, ale vyděšeně.

„Pro někoho dojdu, zlato.” A byla pryč. Vystřelila ze dveří nadzvukovou rychlostí. Zavrtala jsem se do postele a vzpomínala na Ekvádora. V tom se otevřely dveře a v nich se objevil Sislok v bílém plášti a v jeho závěsu máma.

„Vy?!” vyletěla jsem z postele a namířila na něj prst. Couvl o krok zpět.

„Bello, uklidněte se,” zvedl dlaně v obraném gestu. Povšimla jsem si, že taky vypadal jinak. Už neměl dlouhé rozevláté vlasy, ale byl na krátko ostříhaný. Ve tváři už nevypadal jako vyšinutý šílenec, ale jako inteligentní člověk. Ale prd! Jen to hraje, aby se mohl dostat do nemocnice.

„Nechápu, co tady děláte!” zaječela jsem na něj a vzpomněla si na porod a na to, jak mi na břicho hodil kočku. Blázen!

„Léčím?” nadzvedl obočí. Srdečně jsem se zasmála.

„Jste veterinář, Sisloku.” Vážně nechápu, kde bere tu odvahu nazývat se doktorem. Je to pomatený veterinář, který dělá pokusy a vytvořil nový druh slepic - bezpáteřní. Při vzpomínce na ně, na ty rosolovité hroudy, které mi protékaly mezi prsty, jsem zkřivila ústa.

„Sis, co?” zakoktal.

„Vaše jméno!” zaťukala jsem si na čelo. Všichni se zbláznili, je to jasný.

„Je vám dobře, Bello?” zeptal se a starostlivě si mě prohlížel.

„Bello? Já se nejmenuji Bella, ale Billa Toulenová! A můžete mi říct, kde je můj syn a kde se fláká Ekvádor? Laskavě mu vyřiďte, aby za mnou okamžitě přišel, nebo uvidí!” Tím jsem chtěla celou tu debatu ukončit, ale všimla jsem si mámy, která se k němu nahnula a zašeptala: „Její manžel.”

„Je to vážnější, než jsem myslel,” pronesl polohlasně Sislok a upřel na mě zkoumavý pohled.

„Nechápu, o co se tady snažíte, Sisloku,” zavrtěla jsem hlavou.

„Carlisle,” řekl jen.

„Cože?” Nechápala jsem.

„Jmenuji se Carlisle. Vážně nechápu, kde jste přišla na to, že se jmenuji Sislok a jsem veterinář.” Přistoupil k mé posteli a četl nějaké papíry.

„Já vás znám, Sisloku, na mě to neplatí.”

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 22. kapitola - konec část l.: