Billa prožívá svůj druhý den ve škole a poznává další spolužáky. Zjišťuje, že jsou všichni úplně mimo! Pište komentáře, jinak nebude další díl. :-p
01.05.2010 (19:15) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 1× • zobrazeno 4743×
4. kapitola - Toulenovi!
Po hodině biologie jsem došla do jídelny. Z toho šoku jsem se trochu motala.
„Billo, co se ti to stalo?“ Vykřikla Febika. Pár jejích slin mi přilétlo na obličej. S odporem jsem je utřela a podívala se do zrcadla. Bože! Vlasy mi trčely na všechny strany. Teď jsem si připadala trochu jako Nike a Febika. Rychle jsem se podívala, jestli mi z pusy netečou sliny.
„Uff,“ oddechla jsem si. Nebyly tam.
„Na to, se zeptej Nika!” Naštvaně jsem se otočila.
„Hej lidi, počkejte na mě!“ volal na nás Nike. Chtěl jít k nám, ale motal se na opačnou stranu místnosti. Svalil se pod nějaký stůl.
„Hm, tak jdeme,“ oznámila Nigela. Posadili jsme se ke stolu.
„Ách, Toulenovi jdou!“ Prskla Febika. Nigela si kryla jídlo před Febičinými slinami. Já to nestihla.
„Támhle ta vysoká blondýna se jmenuje Sosalin,“ ukazovala Nigela.
„Ta vrstva make-upu překrývá pokusy jejího otce. Ten kluk co jde s ní a táhne za sebou kačera, tak to je Bebet.“ Podívala jsem se na něj. Vypadal jako přerostlé dítě.
„Tohle je Ileca. Je divná, pořád tancuje, radši se od ní drž dál. Někdy je do tance tak zabraná, že vůbec nevnímá okolí. Kope kolem sebe a rozhazuje rukama. Už jsem od ní párkrát dostala kopačku do břicha a nejsem sama,“ odmlčela se.
„A za ní jde Casper.“ Vyděšeně jsem zírala na jeho vyvalené oči. Úplně mu lezly z důlků. Nigela si všimla mého pohledu.
„Pořád kulil oči, až mu to zůstalo,“ napila se a pokračovala.
„Jsou to děti místního veterináře. Sosalin chodí s Bebetem a Ileca s Casperem, mají ještě bratra, Ekvádora.“
„S ním už jsem se seznámila. Počkej oni jsou sourozenci a chodí spolu?“ překvapeně jsem zamrkala.
„Jo, no a?“ No a ? To si snad dělá srandu, ne?
„Ale jinak jsme všichni normální!“ zasmála se. Normální? Dobrej fór! Podívala jsem se na Febiku, která se mermomocí snažila nalít si pití do krku. Nigela si prohrábla svoje ochlupení. Pak jsem sjela pohledem na Nika, který seděl na zemi, protože se netrefil na židli.
Jediná moje útěcha byla máma. Měla mi volat, kdy se vracejí domů. Těšila jsem se na to jako babka na důchod!
První den ve škole jsem přežila. Domů jsem musela pěšky, auto už bylo nepojízdné. Charlos už byl doma. Jen, co jsem otevřela dveře, tak ke mně přiskočil.
„Billo!“ Vykřikl a objal mě.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se.
„Víš, už ti nemůžu lhát!“ Zakryl si obličej dlaněmi.
„Tak mi to řekni!“ Vyhrkla jsem.
„Dobře… Billo, jsi slepá!“
„Né!“ zakřičela jsem a sáhla si na oči.
„Cože? Počkej, já nejsem slepá!“ vykřikla jsem s úlevou. Tázavě se na mě podíval.
„Jsi si tím opravdu jistá?“
„Jo!“
„Aha, tak to jsem měl říct asi někomu jinýmu,“ zasmál se. Jasně, to jsem od něj mohla čekat. Blázen!
Máma mi nezavolala. Druhý den jsem jela do školy na mém starém kole. Bylo růžové a na řidítkách mělo barevné třásně. Těsně před školou jsem ho zahodila do křoví, aby ho nikdo neviděl.
První hodinu jsem měla zase biologii. U dveří byl větrák, obloukem jsem se mu vyhla a zamířila k lavici, kde už seděl Ekvádor. Musím být silná! Tentokrát už mě ze židle na zem nastrčí. Sedla jsem si.
„Ahoj,“ řekl potichu. Vyděsilo mě to, rychle jsem se křečovitě chytla lavice.
„Já jsem Ekvádor Toulen.“ Podával mi ruku. Opatrně jsem se pustila lavice a podala mu svojí.
„Billa Swingová.“
„Promiň, že jsem byl včera tak hrubý, ale nešlo to vydržet. Měla by jsi s tím něco dělat.“ Uraženě jsem vytrhla mojí ruku z jeho sevření a celou dobu s ním nepromluvila. Po hodině jsem vystřelila ze třídy, Ekvádor mi byl v patách.
„Billo!“ Zakřičel. Zastavila jsem se.
„Potřebuješ něco?!“
„Já ti řeknu svoje tajemství, chceš?“ Nic jsem neřekla. Zhluboka se nadechl.
„Mění se mi barva očí!“
„Nevšimla jsem si,“ řekla jsem otráveně.
„Dívej!“ V ruce svíral špendlík, který kdoví kde splašil a píchl se s ním do oka.
„Vidíš?!“ Vykřikl nadšeně.
„Proboha! Teče ti z oka krev!“
„To není krev,“ uklidňoval mě.
„To se mi jenom mění barva očí, chápeš?“
„Jsi stejně dementní jako tvoje jméno!“ Zakřičela jsem a rychle běžela pryč.
Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Diskuse pro článek Schnívání - 4. kapitola:
Ja uz od smiechu kolabujem./ Hm, co by som dala za to aby tu bol sailik ktory sa rehoce a trieska rukou o zem, urcite by som ho sem dala
P.S. tento je pre autorku
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!